Zpověď milenky

Nejdražší příteli,

dělí nás tolik dní, měsíců, snad už roky od posledního setkání. Byli jsme spolu, byli jsme šťastní, poznali jsme lásku, poznali jsme nenávist, poznali jsme jeden druhého, poznali jsme hořkosladkou příchuť života, naučili jsme se žít.

Přišel však čas a ty víš, že k tomu muselo dojít a já musela jít dál. Nejsem z těch, co ustrnou, můj život je stále v pohybu. Ty to víš, věděl jsi od začátku, že ta chvíle přijde. Tušil jsi, že se jednou probudím a bude tu ten pocit, ta potřeba jít dál, projít cestami života, které na mě čekají. A ta touha bude silnější než cokoli a nedá mi zapomenout na to, kým jsem.

A tak ses jednoho rána vzbudil a já jsem vedle tebe už nebyla. Odešla jsem, bez rozloučení, bez scén, bez bolesti, bez smutku. Prostě jsem byla pryč. Snad je to můj způsob, jak posloužit naposledy někomu, koho jsem tolik milovala, ušetřit jeho srdce pohledu na odcházející milenku, snad ušetřit sebe výčitek, když jsem tě zanechala samotě napospas.

Ne, nejsem bezcitná. Mé city se nemění. Stále tě miluji, drahý, stále jsi láskou mého života. Navždy jsi mou součástí, avšak neočekávám, že bys to pochopil. Existence lásky přece není omezena jen na jeden prostor a čas, jen na jednoho člověka. Láska nás prostupuje, láska je součástí nás všech, ať jsme zrovna kdekoli. Můžeš milovat tolikrát a nemusíš být nevěrný. Nebo můžeš doopravdy milovat jen jednou a nevěry se dopustit tisíckrát. Ale láska je láska, není menší nebo větší, ona prostě je. Láska může být všechno a vším, ale k tomu potřebuje být svobodná. Pokud se pokusíme jí sevřít okovy věrnosti, podmínek, velikosti, pak přestává být láskou. Věděl jsi, že neexistuje nic, co by mě mohlo držet na místě a je to právě láska, láska k životu jako takovému, která mě žene dál, naviguje mě životem, láká mě, chrání mě. Samota mi není cizí a neubíjí mě. Člověk není nikdy sám. Ach, milovaný, stalo se ti někdy, že když sis myslel, že tě všichni opustili, že jsi zůstal na celé hoře světa sám, stalo se ti někdy, že když jsi už nedoufal, přišel přítel, ten nejméně očekávaný, aby ti pomohl? Člověk není na světě sám…

Tušila jsem, že když odejdu, budeš se trápit. Snad jsem si i přála, abych v tvém srdci měla navždy místo a ty jsi na mě nezapomněl. Ale podcenila jsem tvou touhu, tvou bolest. Nevěděla jsem, že když to udělám, vydáš se mě hledat. Domýšlela jsem se, že si budeš léčit zlomené srdce v náručí jiných žen, slabá útěcha, ale neměla bych ti to za zlé. Tušila jsem, že využiješ veškerý svůj šarm, abys dosáhl svých cílů, abys zlomil mnohá dívčí srdce, abys napravil křivdu, jaké jsem se na tobě dopustila já. Snad jsem doufala, že to zmírní tvou vlastní bolest, snad jsi v to doufal i ty. Ale to se nestalo.

Přála jsem si po letech tě potkat, až budeš šťasten se svou novou láskou a rodinou, až budete mít ten tvůj vysněný dům v Bretani se zahradou, třemi dětmi a anglickým setrem na pěstěné zahradě. Usmála bych se na tebe, potřásla bych ti rukou, snad bych tě políbila na tvář a v ten jediný, mlhavý okamžik bych si tak připomněla to, co jsme spolu kdysi zažívali my dva. Promluvila bych s tebou pár zdvořilostní vět a popřála bych ti mnoho štěstí v životě. Pak bychom se už možná nikdy nesetkali, ale já bych věděla, že jsi šťastný, že žiješ svůj život tak, jak sis přál a všechny křivdy jsou zapomenuty a přetrvává v nás pocit vděku k životu, k tomu, že jsme na krátký okamžik spojili v jedno a každý pak šel s touto zkušeností dál. Jak jsem se mýlila…

A jak moc jsem se spletla. Tvá touha ptát se proč, pohlédnout mi znovu do tváře, najít mě a být se mnou nebo mě ranit, jako jsem to udělala já tobě, ta je silnější. Vydal ses na dlouho cestu, vydal ses najít to, po čem tolik toužilo tvé srdce. Nevzdal ses na úkor všeho, co jsi mohl obětovat. A tak jsi přišel o vše a zároveň jsi dostal všechno. Nemáš dům, nemáš ženu, nemáš děti, nemáš setra na zahradě. A čas plyne. Nic se nevrátí, nic se ve skutečnosti neopakuje, každý okamžik života je unikátní a jedinečný a v každý ten okamžik rozhodujeme o svém vlastním osudu, o tom, jakou cestu si vybereme, jaká úskalí zdoláme, jakou zkušenost prožijeme.

Tvá cesta tě zavedla na kraj svých cest, pryč z domova, daleko od všeho, co znáš, daleko od všech, kteří tě milovali. Příteli, jak je tvůj příběh trpký pro mě samotnou. Jak těžké bylo slýchat o tvé cestě o tvé bolesti. Prošel jsi světem, jako voják ve válkách, jako dobrovolný lékař v krvi obětí, viděl jsi umírat své přátele, viděl jsi, jak se pravda poražených přizpůsobuje pravdě vítězů, viděl jsi matky, které truchlily nad ztrátami svých dětí, muže, jenž přišli o rodiny, o své blízké. Viděl jsi, jak člověk brázdí tvář země, která mu dala vše, snažil ses zachránit svou vlastní víru ve spravedlnost, i když si viděl, jak lidé loví v dalekých tundrách a pláních nebohé tvory pro jejich vzácnou kožešinu. Byl jsi svědkem toho, jak krutý a nelítostný je svět pod nadvládou lidí a současně jsi objevil kouzlo pokání, nezištnou touhu pomáhat a zjistil jsi, jak laskavým zachráncem se člověk může stát.  Přišel jsi na to, že přes veškerou zlobu a bolest, kterou člověk činí jiným živým tvorům, své zemi, nikdy a opravdu nikdy se tahle lhostejnost nemůže měřit s dobrotou a lidskou obětavostí, které je v každém dnu nespočet. Skrývá se v maličkostech, v drobných, nenápadných činech, ale dohromady je to to, co stále hledáme a máme pocit, že v tomhle světě nenacházíme. Tohle je skutečný svět, prostoupen láskou a soucitem. Teď už to víš.

Avšak také už teď víš, že tohle všechno je často vykoupeno největší bolestí, tou, která nás buď zocelí a dá nám sílu nebo nás srazí silou na kolena. A ty, prošel jsi svět, abys mi dokázal, že jsi mne hoden. Já si to však nikdy nepřála. Zažil jsi mnohé, ale jedna z tvých rutinních cest, zdánlivě nedůležitá cesta jednoho dne od dveří tvého příbytku k lodnímu přístavu ve městě Alicante, kde ses zdržoval pár měsíců, tě přivedla pod kola auta…

Teď to nevíš, jsi uvězněn v nemocničním pokoji a já jsem za sklenými dveřmi, jen pár metrů od tebe. Jsi tu sám. I když, vlastně ne tak docela, jsem tu přece jen já, tak nečekaná. Našla jsem tě. Vrátila jsem se, když jsem ve snu slyšela tvé volání. Tvé tělo se uzdraví. Jen doufám, že tvá duše také. Víš, trvalo mi to, ale pochopila jsem to. V životě člověk zažije spousty věcí a je jen na něm, jak se svými zkušenostmi naloží. Když jsem byla o mnoho mladší, zavřená v malém pokoji na koleji ve velkých, cizích městech, často jsem v slzách samoty snila o tom, že potkám toho pravého, že mě zachrání ten nádherný princ na bílém koni. Že přijde někdo, kdo zmírní mou bolest z osamění. Ale, můj milý příteli, tak to není. Ta děsivá pravda, na kterou jsem musela přijít, je jen pro ty, kteří na to mají odvahu, kteří jsou dost silní.  Teď to vím a ty se to dozvíš také. Žádní princové na bílém koni nejsou, nikdo nepřijede, aby nás zachránil.

Je třeba být teď silný a statečný, můj milý, a to ty jsi vždycky byl. Je třeba, aby ses uzdravil a sebral síly a stejně jako já dál šel svou cestou a ty jsi byl ten, kdo přijde ke dveřím těch, kteří to potřebují, budeš ten, kdo rozrazí a zničí ty mříže, ta vězení a zachrání ty uplakané princezny a povzbudí budoucí prince k boji. Ty musíš jít a ty musíš být tím princem na bílém koni pro všechny, kteří to budou potřebovat. Nikdo jiným jím totiž nebude. Chceš-li naplnit svou pohádku, musíš být ty jejím vlastním hrdinou. A tím a pouze tím můžeme uskutečnit tento svět lepším místem pro život. Ne proto, že na přání jiných půjdeme bojovat do zákopů a zabíjet, ne proto, že obětujeme vlastní život jakýmsi vyšším cílům, které ale nebudou naše…

Neměj strach, má lásko. Tvé srdce ti bude kompasem tam, kde všechny ostatní selžou. Tvá víra ti vytvoří cestu, když se bude zdát, že všechny ostatní cesty jsou už neprůchozí. A láska, která tě tak dlouho doprovázela, tě nikdy nenechá na pochybách o tom, co je správné.

Dopouštěj se chyb, konej dobré věci, ale nedopusť se toho, abys jednou, na konci svých dní, litoval čehokoli ve svém životě. A raději lituj věcí, které jsi udělal, než toho, co jsi nikdy ani nezkusil. Můj milovaný, jdi a žij, stejně, jako jsem to udělala já…

S láskou tvá L.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.