Balada o historii, válce, dobru, zlu a Ukrajině
Poznámka autora:
Tento článek je poněkud jiný než většina těch, které jsem zde doposud zveřejnil. Není založen na faktech a vědomostech, nýbrž čistě na mých subjektivních pocitech, které jsou v této problematice často chaotické a nelogické. I proto tento text nemá tradičně jasně danou strukturu a cíl. A to i z toho důvodu, že jsem do jednoho textu zakomponoval historii, politologii, Ukrajinskou krizi, úvahy o třetí světové válce a míru, dobro a zlo a díky době, ve které článek vznikal, také okupaci v roce 1968. Věřím, že spousta nerozhodnutých se v článku najde. A doufám, že spousta rozhodnutých bude mít dostatek tolerance, aby můj přístup pochopili.
„První obětí války je pravda.“ Aischylos
Za celou dobu, co trvá krize na Ukrajině, jsem se k ní oficiálně nijak nevyjádřil. Po celou dobu devíti měsíců, během kterých se změnilo relativně poklidné místo k životu v krvavé bojiště, jsem nenašel odvahu.
S využitím konceptu nejslavnějšího citátu Martina Niemöllera, mlčel jsem, když začali prounijní demonstranti v Kyjevě atakovat vládní budovy. Mlčel jsem, když Janukovyčův Berkrut nepřiměřeně zasáhl proti demonstrantům. Mlčel jsem, když převzali extrémisté z Pravého prostoru vliv nad Kyjevem. Mlčel jsem, když vláda podala i díky tlaku západu demisi. Mlčel jsem, když Krym volal o pomoc Rusku. Mlčel jsem, když na Krymu obsadili státní budovy neoznačení ozbrojenci. Mlčel jsem, když proběhlo velmi spekulativní referendum, které navzdory mezinárodnímu právu připojilo Krym k Rusku. Mlčel jsem, když proruští separatisté pokračovali na východ Ukrajiny, i když vůči nim Kyjev vyhlásil protiteroristické akce. Mlčel jsem, když byly za podobných okolností vyhlášeny další samozvané republiky. Mlčel jsem, když ve volbách, které separatisté bojkotovali, vyhrál Porošenko. Mlčel jsem, když se do konfliktu otevřeně angažovaly západní mocnosti. Mlčel jsem, když separatisty (ne)viditelně podporoval Putin. Mlčel jsem, když se konflikt vyostřil sestřelím civilního letadla MH17, jehož viníka doposud neznáme. Mlčel jsem, když se obě strany uchýlily k ekonomickým sankcím. Mlčel jsem, když umírali nevinní. Proč? A můžu si dovolit mlčet dál?
Problematika predikce budoucnosti
Začnu trochu jinak – a sice vědeckou metodou experimentem. Zatímco exaktní vědy jako fyzika, chemie či biologie mají své výsledky celkem jednoznačné a sociální vědy, jako je třeba psychologie, jsou schopny experiment do svých výsledků v určité míře začlenit, humanitní vědy jako historie, právo či politologie jsou o tento aspekt vědy silně ochuzeny. Proto politologům nezbývá mnoho zdrojů, ze kterých mohou vycházet při hodnocení dnešní situace. Jsou odkázáni na historii a poukazování paralel, které mnohdy zkreslují. Nic lepšího ale bohužel nemají. A vypadá to, že ještě nějaký čas ani mít nebudou. A jelikož je historie jedním z nejsilnějších argumentů, pojďme se do ní podívat.
Na prahu historie
Po válce je každý generál a dějiny píší vítězové. Toho, kdo si před válkou vybral správnou stranu a bojoval proti zlu, čekala po válce sláva a uznání. Ty, kteří si vybrali stranu špatnou, čekala nenávist či posměch. A naprostá většina těch, co si stranu nevybrali, byli zapomenuti. Tahle jednoduchá analogie vytváří pocit, že vybrat si stranu je snadné, a že zlo je evidentní. A co víc. Máme pocit, že dnes je to podobné. Dříve bylo přeci jasné, kdo je zlý, a že je třeba proti němu bojovat. Proč by to dnes mělo být jiné?
Jak se však doopravdy cítili lidé, kteří spočinuli na prahu historie?
Již zmíněná analogie vytváří dojem, že tihle velikáni měli jasno. Zlo se podařilo odhalit, důkazů proti němu bylo víc než dost. Hitlerovy kroky i okupace v osmašedesátém v sobě nesly tolik nepopiratelných zvěrstev, že to musel každý vidět. Když se však podíváme do dobového tisku, vidíme dnes již zapomenutou relativizaci. Mnoho intelektuálů nahlíželo na Hitlera i Stalina jinak než dnes. Mnoho z nich komunismus i nacionální socialismus obhajovalo a jejich myšlenky parafrázovali v lepším světle. (A ačkoliv to mnozí dělají i dnes, díky historickým faktům to mají prakticky nemožné.) Odvážné predikce, že Hitler chce pro árijskou rasu ovládnout celý svět, připadaly mnoha lidem směšné. Mnoho z nich se pak snažilo vidět svět nezjednodušeně a komplexně – neexistovalo pro ně jednoznačné dobro a zlo. Stejně jako mnoho intelektuálů dnes si ani oni nebyli jisti, která strana je ta správná. A to i přesto, že zlo se zdálo být jednoduše identifikovatelné.
Co když to však ani tehdy neměli tak jednoznačné, jak si dnes myslíme? Co když i tehdy vyžadovalo vybrání si strany nasazení si černobílých brýlí zjednodušujících vidění světa? Dnes je ta váhavost viditelná. Spousta lidí si není jistá, odkud vane vítr. Kde leží zlo a kde dobro. A pravděpodobně tomu tak bylo i v minulosti. Potom nás právem napadají otázky typu: co když dnešní snaha o neutralitu je jen alibismem podporující bující zlo? Stejně jako politika appeasementu? Stejně jako mnoho těch, kteří mlčeli, když Hitler posílal židy do koncentráků, nebo když na den přesně před čtyřiceti šesti lety vtrhla do Československa vojska Varšavské smlouvy?
Asi se shodneme, že situace byla komplikovaná už tehdy. Už tehdy nebylo snadné s jistotou odhalit zlo a rozhodnout se, zda proti němu bojovat (a přitom dnes víme, že boj byl nezbytný). Dnes je situace ještě složitější. A fanatismus stejně jako alibismus ještě lákavější. Nehledě na to, že se dost možná ocitáme ve stejné situaci, jako ti, jež si vybírali či byli nuceni vybrat si stranu v minulosti. Dost možná totiž žijeme v době, kterou historici jednou označí za klíčovou.
Třetí světová válka aneb když se historie opakuje
Světový mír je již dávno pasé. Pokud tedy vůbec někdy existoval. Dle Global Peace Index je naprostá většina světa ve válce. Pro deník The Independent ředitelka IEP Camilla Schippa řekla, že stav míru ve světě se zhoršuje, a že je pravděpodobné, že bude tento trend pokračovat i nadále. Ač chceme nebo ne, svět válčí. Nikdy válčit nepřestal. Mír je v naší historii něčím ojedinělým a to i přesto, že jej považujeme za samozřejmý. Dlouhou dobu se však války vedly daleko od našich domovů a nebylo proto potřeba je ideologicky ospravedlňovat nebo se kvůli nim strachovat. Ukrajina je ale jiná. Týká se totiž nás všech, neb mnoho historických spojitostí naznačuje, že válka je na spadnutí. Nemluvě o válce informační, ve které již nějaký ten čas jsme. A jak je známo, první obětí války je pravda, je proto prakticky nemožné dívat se na problém objektivně.
Hrozí nám však doopravdy třetí světová válka?
K vyvolání války je nezbytná podpora široké veřejnosti. Žádný politik nedokáže vést válku, když za něj nemá kdo válčit. K takovému válečnému vřavu je potřeba především mládí. Nadšeného, nedočkavého mládí. A taktéž chudoby a neinformovanosti. Zatímco evropský věkový průměr se pohybuje okolo čtyřicítky, chudoba zde prakticky neexistuje a informací má každý víc než dost, ve velké části válčícího světa je tomu přesně naopak. Na druhou stranu, George Orwell ve své recenzi na Hitlerův Mein Kampf trefně poznamenává, že lidé netouží jen po blahobytu, nýbrž že občas prostě chtějí jen bojovat, obětovat se a nést národní vlajky. Jsme snad ve stádiu, kdy toužíme po boji navzdory přepychu, ve kterém žijeme? A co budeme dělat, když se rozhodne druhá strana vést válku?
Technicky vzato válčí většina světa, dokud se ale nevytvoří jednoznačné pakty a spojenectví, nevzniknou rozdílné polarizované ideologie a především se do konfliktu nezapojí většina vyspělých států, nelze o světové válce mluvit. Přesto si nemyslím, že konflikt na Ukrajině přeroste v třetí světovou válku. Ale co když se mýlím? Na kterou stranu se pak přidáte? A jak poznáte, že stojíte na té správné?
Dobro, zlo. Jak je rozeznat?
Relativizace dobra a zla může být cestou do pekel, ale může vést také k dialogu, širšímu pochopení komplexnosti světa a neukvapenosti závěrů. Ve válce na druhou možnost není čas. Před válkou na ni není zase chuť. Bohužel. Já se o to však pokusím.
Jako člověk vážící si demokracie, považující se za Evropana se západním smýšlením, jehož nejvyšší prioritou je svoboda, by pro mne nemělo být těžké vybrat si stranu. Není tomu tak. Rusko pro mne není a priori nepřítel a USA pro mne není vždy spasitelem. A bohužel ani EU mi nedokázala vysvětlit, proč bych se měl postavit na její stranu. Chybí mi ideologické a racionální vysvětlení důležitosti konfliktu na Ukrajině. Chybí mi prokazatelné důkazy. Chybí mi uznání vlastních chyb. Chybí mi zdůraznění ideálů. A nemám na mysli totalitní propagandu vnukávající lidem svou ideologii. Mám na mysli evropské ideály a hodnoty, se kterými bych se mohl vnitřně ztotožnit. Chybí mi zde identita, ke které bych se na základě vlastní internalizace připojil. A tím pádem mi chybí i nepřítel, který by tuhle identitu ohrožoval. Proto jsem až do teď mlčel. Proto jsem si nedokázal vybrat stranu.
Co dál? Mlčet? Vybrat si stranu? Vytvořit si vlastní?
Západ udělal v této krizi spoustu chyb. Od podpory radikálů, přes legitimizování neústavního svržení prezidenta až po podporu vzniku neonacistických národních gard. O chybách Ruska se snad ani nemusím zmiňovat – silná propaganda, kterou Putin zoceluje svůj národ, mluví za vše. Nehodlám si nasadit černobílé brýle a vybrat si takto stranu, protože ti dobří se chovají až podezřele často špatně, a ti špatní zase prapodivně málo zle. Nehodlám však ani mlčet, neboť mlčení je, jak je známo, podporou zla. Když nedokáže EU vytvářet identitu, která by uspokojila svobodomyslného občana, musí se o to pokusit občan.
Koukám střídavě do monitoru a z okna. Je 21. srpen. Výročí okupace. Dost možná podobně jako v 1968 se právě teď cítí stejně starý člověk jako já někde na Ukrajině. A já tím, že aktivně nepodporuji boj proti Putinovi, nesu odpovědnost za další vraždění nevinných. Dost možná však odpovědnost padá na jinou stranu. V pochmurné náladě přemýšlím, jak svou úvahu dopsat. O čem jsem vlastně až doteď psal? Psal jsem o historických paralelách jako o nejsilnějším argumentu, který máme při hodnocení přítomnosti. Psal jsem o tom, jak důležité bylo v minulosti vybrat si stranu a bojovat proti zlu. A taky o tom, že zlo a dobro nebylo tak jednoznačné, jak se nám dnes jeví. Psal jsem, že dnes jsme možná ve stejné pozici. A že je dnes situace dobra a zla zahalena ještě ve větší mlze. Rád bych teď našel dobro. Abych si konečně mohl vybrat stranu. Nevidím ho. Nevidím ho ani v jedné z angažovaných stran a netuším, jak jej vytvořit. A proto se bojím dne, kdy si budu muset vybrat menší zlo. Ne, že bych nevěděl, co pro mne menší zlo je a v takové situaci bych jej určitě podpořil, mnohem radši bych ale volil dobro.
Ach, to dobro. Jak bych se asi zachoval tehdy? Když tanky projížděly republikou? Relativizoval bych? Mlčel bych? Identifikoval bych zlo a bojoval bych na straně dobra? A co dnes? Co když se mýlím, a zlo i dobro je a vždycky bylo evidentní? Co když je zlo nejenom jednoznačné, ale musí být i ihned potlačeno, jak mnozí hlásají? Co když je nakonec jedno, jakou stranu si vybereme, neboť dobrem bude vždy vítěz? Co když zde doopravdy chybí dobro? A co když touha po dobru je jen naivním idealismem? Jak praví jedno oblíbené klišé, to ukáže až čas…
Nedávno mi vyšla psychologická publikace psaná populárně-naučným stylem. Jmenuje se „Proč hlupák zůstává hlupákem? A další psychologické fenomény.“ Pokud Vás některé mé texty zaujaly nebo Vás baví psychologie obecně, můžete si knihu zakoupit zde: https://www.cerm.cz/lacko-david-proc-hlupak-zustava-hlupakem-a-dalsi-psychologicke-fenomeny
Myslím, že pojem dobra a zla existuje pouze v lidské mysli.
V chaosu přírody existují pouze silová pole a události se posunují cestami nejmenšího odporu jako voda po kamenech.
Dobro a zlo jsou spíše pojmy propagandistické, protože v podstatě nemůžeme stanovit co je opravdu zlem a co dobrem. Proto sklouzáváme ke zjednodušenému pojetí na základě vyhodnocení, co je dobré pro mne a pro moji rodinu. Vedle toho na nás působí stádní efekt, na jehož základě přijímáme názory svého okolí, abychom s ním byli v harmonii, a názory elity, abychom se mohli cítit jako lepší lidé.
Člověk (ne úplně každý) má záhadnou potřebu hodnotit dění podle zásad spravedlnosti. To dobře nejde a proto byly vynalezeny zákony. Právo. Kdo má nějakou zkušenost s justicí, ví, že justice není spravedlivá. U soudu nezvítězí spravedlnost, ale ten, kdo dokáže doložit, že jednal podle zákona (i kdyby měl zabít svědky).
U soudu se řeší, co se stalo teď. Někdo udělal něco. Ale každá kauza má své nekonečné kořeny založené už v minulosti, která nemůže obvykle být prozkoumána v plném rozsahu, takže výnos soudu může být spravedlivý jenom náhodou.
Těžko můžete hledat spravedlnost na Ukrajině, která je průsečíkem zájmů velmocí. Na Ukrajině, která je polem střetnutí oligarchů, kteří ji bezskrupulózně ždímají až do krve. Na Ukrajině, která vznikala po staletí, takže nemá jednotný historický vývoj. Kde má každá skupina obyvatelstva jinou historickou zkušenost, a nikdo se jich na nic neptá.
Západ sám je pouhým nástrojem skupiny lidí, jejichž cíle nesměřují ke spravedlnosti, ale ke kořistění, a jejichž metody jsou sice zahaleny humanitními ideály, ale poměrně přímočaře směřují k bombardování.
Řeknu vám dobrou zprávu: Vy se nemusíte rozhodovat, kde je dobro, abyste se tam přidal. O vás je rozhodnuto. Už od Třicetileté války. Čí je země, toho je víra. Až vás budou generálové potřebovat, oni budou vědět, kam vás poslat.
Řeknu vám příběh. Musolini poslal Hitlerovi na pomoc batalion mladých nadějných a odvážných Italů prodchnutých fašistickým nadšením. Fašističtí nadlidé chvíli odvážně bojovali u Leningradu, ale přišla zima a přestalo je bavit zabíjení těch vyhladovělých ruských podlidí, kteří tam zamrzlí v krvavém blátě úporně stříleli, dokud měli čím. A Italové oznámili, že se vracejí domů. To by bylo ovšem propagandisticky neblahé, tak je někde v běloruských lesích Němci rozstříleli. Dodnes jsou tam jejich nepohřbené kosti rozptýleny v bažinatých lesích.
Když tam půjdete od severu k jihu, až k Černému moři, nenajdete pomalu místo, kde by neskončil svůj udatný život v boji Němec, Francouz, Polák, Švéd, Turek, Tatar, Rumun, Maďar, Slovák a samozřejmě Rus (ať už se ten Rus nazývá třeba Ukrajincem).
Když jsme rozbombardovali Srbsko a odtrhli od něj území jménem Kosovo (bez referenda), prohráli Srbové u mezinárodního soudu. Výrok zněl: Kosovci mají právo odtrhnout se i proti vůli Srbska. Krymčané, zdá se, toto právo na odtržení nemají, ani s referendem. Asi proto, že Krym jsme přece tolik chtěli my a Putin nám ho ukradl (k velké radosti většiny Krymčanů).
My Ukrajinu velmi potřebujeme, už Bismarck řekl, že Rusko nelze porazit, dokud ho neoddělíme od Ukrajiny a tyto Rusy pak poštveme navzájem proti sobě.
Tyto nadnárodní plány jsou nosné přes staletí a mají budoucnost.
Nikoliv naše rozhodnutí ohledně dobra a zla.
Davide, napsal jste hezké filosofické pojednání s nějakou literární hodnotou. Ale pokud se nechcete věnovat zrovna psychoanalýze, kvanta slov Vám v pohovorech s pacienty/klienty moc nepomohou. Co Vám pomůže jsou sdílené hodnoty. Empatie. Vyzařování sebedůvěry, tedy tzv. charisma. Když se nejistý pacient setká s nejistým terapeutem, výsledek není dobrý. Vnitřní jistota a sebedůvěra souvisí s pocitem, že na Vaší straně je pravda. A Vy jste na hledání pravdy ve svém článku rezignoval. Pokud uznáváte, že je pravda hodnotou, stejně jako svoboda, těžko můžete bez odporu vstřebávat kremelskou dezinformační propagandu, popř. kremelské „sociální programování“. Nemluvě o Putinově „hybridní válce“ proti Ukrajině a jeho taktice „živých lidských štítů“. Dnešní Rusko není Říší Zla, jak kdysi SSSR označil prezident Reagan, a nyní to po něm v případě RF opakoval senátor Štětina. Dnešní Rusko je hlavně Říší Lži! Ruský státní dezinformační aparát (závislá média, tajné služby) masivně zneužívá právě poznatky Vašeho vědního oboru, tedy psychologie. Staví na lidské stupiditě a zakořeněných předsudcích, namísto aby proti nim bojovali. To je velmi nebezpečné. Výsledná davová psychóza ústí v katastrofu, jako tomu bylo třeba v nacistickém Německu. Jistě víte, co psal o předválečné atmosféře ve své domovině např. Fromm. Pravda, Putina zatím v jeho euroasijském tažení nepodporuje 90% občanů, jako Hitlera, ale pouhých 86%. Jistě si řeknete, že tato přirovnání nesedí – ale to je pouze zdánlivé, protože lidé se co do základů psychologického fungování od sebe neliší. A nacistického běsnění se může v zásadě dopustit každý národ, jak napsal Frankl. Jakožto terapeut byste měl umět rozlišit jedince zdravého od nemocného. A tím nemocným je v tomto případě Rusko, nikoli Ukrajina. Myslím tím zdraví duševní, nikoli ekonomické.
Naprosto tendenční profašistický článek, i když v něčem tam ta pravda je.
Autor potřebuje širikou veřejnost akorát na vyvolání války. Jinak s ní v ničem vůlbec nepočítá.
Hitler by tě bral všema deseti, pisálku !!!
S ,,Říší lži“ dezinformacemi, psychologickou propagandou jste mi připomněla tento výborný dokument: https://www.youtube.com/watch?v=u6tNXk9aB6k Váš názor je právě důkazem černobílého vidění světa, kdy si myslíme, že propaganda je jen na jedné straně a to samozřejmě na straně protivníka. Jak jinak. Na vaše příměry by mohl například obyčejný Iráčan zareagovat tím, že by ono nacistické Německo srovnal s USA v době bombardování jeho země v roce 2003. Podpora Bushe okolo 90 % obyvatelstva, každý ,,vlastenecky zapálený“ občan se na válku v Iráku těšil. A podobně jako měli Němci historku s útokem Poláků na vysílačku v Gliwicíh, tak měli Američané vyfabrikovanou svou lež o Saddámových zbraních hromadného ničení. Takže asi tak k historickým paralelám. Vždy najdete takovou, která sedí na vaši interpretaci skutečnosti. Proto si nesmírně vážím článku Davida Lacka, protože se nepřiklonil na žádnou stranu, ale snažil se popsat situaci tak jak ji sám vnímá a dle mého názoru to je v tuto chvíli za našich daných znalostí (a znalostí technik propagandy a psychologie) článek nejrealističtěji popisující skutečnost. V žádném případě nehledět na názory zastánců jedné nebo druhé strany konfliktu. Držet si odstup a snažit se na pohled dívat komplexně. Jedině tak si zachováme objektivitu a bez předsudků budeme schopni se přiblížit co nejvíce popisu reality. Jakmile se rozhodneme, že jedna strana je dobro a jedna zlo (jako Luba v tomto případě), uvěříme jedné verzi propagandy a staneme se prostě manipulovanými a manipulovatelnými. Odhalit ruskou propagandu je jednoduché, protože je formována primitivně. Odhalit tu naši je složitější, proto je pro nás tak obtížné proniknout blíže k realitě a uvědomit si, že pravda je jako většinou ,,někde uprostřed“. Z praktického hlediska to pro nás znamená nevybírat si stranu – jsme země uprostřed Evropy, můžeme spolupracovat se všemi, ne rozhodovat se černobíle, snažit se být neutrální, třeba jako Švýcarsko.
cituji:
„Tento článek je poněkud jiný než většina těch, které jsem zde doposud zveřejnil. Není založen na faktech a vědomostech, nýbrž čistě na . . . . . . a díky době, ve které článek vznikal, také okupaci v roce 1968.“
Kde jsi, ty pomatený synku, přišel na ten blábol,
že internacionální pomoc spojeneckých vojsk VS z 21. srpna 1968 byla okupace ?!
Povím ti k tomu něco ve tvém stylu:
Tohle si myslí 90% čehoslováků
– POKUD PŘÍŠTĚ BUDOU RUSKÉ TANKY V NAŠÍ SLOVANSKÉ ZEMIČCE,
UŽ NIKDY JE NEPOŠLEME ZPÁTKY !!!
A ještě něco, Davide =D -:))) (y)
Článek jsi uveřejnil v době, kdy dříve či později bude národ československý slavit vánoce.
„(Balada o historii, válce, dobru, zlu a UkrajiněPublikováno v Politika, Společnost, Svět Od: David Lacko Dne: Srpen 21, 2014“).
Zdechnutím VRAHA Havla před několika léty v současné předvánoční době,
na věčné časy a nikdy jinak – zkazilo a zatratilo dosavadní „symboliku“ prosincových vánoc. Už chybí jen přejmenování na VÁNOCE VÁCLAVA HAVLA,
JESLIČKA VÁCLAVA HAVLA
a JEZULÁTKO VÁCLAVA HAVLA -:(/):-
A navíc, novodobé vánoce v srpnu
a Internacionální pomoc spřátelených vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968,
jsou zaručeně nezpochybnitelné, i kdyby v čase toho výročí později vyzdychalo třeba celé to zločinecké GENOCIDNÍ Občanské Fórum VRAHA Havla a Klause s MALÝM a Zemana.
Nemyslím si, že autor zdůraznil nutnost se rozhodnout a nevěřím, že je to nutné u obyčejných lidí. K předním politikům, jak je vidět ani oni nejsou schopni se rozhodnout a díky tomu, že většina světa je ekonomicky propojena (samozřejmě nejenom), tak se rozhodnutí staví na druhou kolej. Otázkou zůstává jestli je to správné nebo ne. Ani já sama na to neumím odpovědět, ale stačí jedno špatné rozhodnutí a kdo ví kde se ocitneme. Možná rozhodnout se tady a teď není to správné řešení, možná ano, to ale nikdo neví. (pro pana Kolouška)
Každopádně velice pěkné a trefné zamyšlení!
Autorovi patří dík, že zdůraznil potřebu rozhodnutí (se). My, jako běžní lidé a občané České republiky, si můžeme dovolit ten luxus nebýt rozhodnutí. Dokonce i když se rozhodneme, tak to nemívá větších následků (bezprostředních). Vůdce velkého státu se rozhodnout musí, protože u něj je i nerozhodnutí se formou rozhodnutí (tak Obamovi jedni nadávají, že vede válku, druzí nadávají, že ji nevede, a tak podobně). Dnes se mnoho lidí domnívá, že nějaká universální PRAVDA, universální DOBRO, neexistují. Vše je výsledkem diskuse, kompromisu. Já osobně pevně doufám, že nějaká universální PRAVDA existuje, že existuje nějaké všeobecné DOBRO, protože pokud ne, tak není správného rozhodnutí, není dobrého rozhodnutí. A kde je špatné rozhodnutí, tam pán bůh s námi. Diskuse je príma. Do kavárny či k pivu, nikoli však do skutečného světa, ve kterém je třeba rozhodnout se TEĎ!
Autorovi (a sobě) přeji, aby v sobě nalezl schopnost rozhodnout se, až to bude skutečně třeba.
Nevěřím, že pojmy Dobro a Zlo jsou pro jejich vysokou míru abstraktnosti a zároveň silnou pejorativnost aplikovatelné v prostředí reálného světa. Věřím ovšem, že si každý jeden člověk může s postupem času (studiem a životními zkušenostmi) vytvořit určitý žebříček hodnot, který mu poté může sloužit jako jakási šablona při rozhodování se u otázek hodnotového typu. Za předpokladu existence takového žebříčku lze mluvit alespoň o subjektivním dobru a zlu. Z hlediska objektivního Dobra a Zla by pak bylo potřeba, aby se na určitém (a podotýkám dosti podrobném) hodnotovém žebříčku shodli všichni či alespoň většina zúčastněných. Ani objektivní dobro a zlo však v tomto případě není ekvivalentem pojmů Dobra a Zla v jejich absolutním universálním smyslu, které nejen, že nejsem schopni aplikovat v reálném světě, jak jsem již uvedl na počátku, nýbrž je podle mého mínění ani nejsme schopni patřičně definovat, abychom získali alespoň jejich teoretickou podstatu. S vědomím tohoto se mi jeví určitý kompromis (tedy hledání dobra a zla v objektivním slova smyslu, tak jak jsem jej vysvětlil výše) jako nejlepší možné řešení a nutnost definitivního rozhodnutí tedy nijak výrazně nepociťuji, neboť s přihlédnutím k hodnotovým žebříčkům ostatních lidí musím nutně předpokládat, že své rozhodnutí budu muset ještě několikrát upravovat a přehodnocovat, než bude přijatelné pro většinu.
Myslím, že bych s vámi v zásadě mohl souhlasit. Ostatně hodnota je ze své podstaty vždy subjektivní. Jenže reálný život přináší situace, kde nelze řešení hledat v týdny trvajících diskusích. Jsou situace, které vyžadují rozhodnutí tady a teď. Když jsem v restauraci a nevím, dám-li si obědové menu A a nebo obědové menu B, tak než to v diskusi vyšetřím (a to je nutné, neboť v prvním menu je cibule, takže bych přátele obtěžoval nepříjemným dechem, a v druhém menu jsou fazole, takže bych těm samým přátelům znepříjemnil večer na ubytovně, kde přespáváme), tak nebudou mít nic a já skončím hladový. Vrcholný představitel některé ze světových velmocí činí rozhodnutí mnohem závažnější. Přitom se snadno dostane do situace, kdy na diskusi není čas. Hledání kompromisu je málokdy řešením, často na něj skutečně není čas. Abych lépe formuloval svou myšlenku: v současné době si nemyslím, že bychom znali DOBRO, chtěl bych ale doufat, že existuje, jistě by to bylo pěkné.