Balada o historii, válce, dobru, zlu a Ukrajině

Poznámka autora:

Tento článek je poněkud jiný než většina těch, které jsem zde doposud zveřejnil. Není založen na faktech a vědomostech, nýbrž čistě na mých subjektivních pocitech, které jsou v této problematice často chaotické a nelogické. I proto tento text nemá tradičně jasně danou strukturu a cíl. A to i z toho důvodu, že jsem do jednoho textu zakomponoval historii, politologii, Ukrajinskou krizi, úvahy o třetí světové válce a míru, dobro a zlo a díky době, ve které článek vznikal, také okupaci v roce 1968. Věřím, že spousta nerozhodnutých se v článku najde. A doufám, že spousta rozhodnutých bude mít dostatek tolerance, aby můj přístup pochopili.

„První obětí války je pravda.“ Aischylos

Za celou dobu, co trvá krize na Ukrajině, jsem se k ní oficiálně nijak nevyjádřil. Po celou dobu devíti měsíců, během kterých se změnilo relativně poklidné místo k životu v krvavé bojiště, jsem nenašel odvahu.

S využitím konceptu nejslavnějšího citátu Martina Niemöllera, mlčel jsem, když začali prounijní demonstranti v Kyjevě atakovat vládní budovy. Mlčel jsem, když Janukovyčův Berkrut nepřiměřeně zasáhl proti demonstrantům. Mlčel jsem, když převzali extrémisté z Pravého prostoru vliv nad Kyjevem. Mlčel jsem, když vláda podala i díky tlaku západu demisi. Mlčel jsem, když Krym volal o pomoc Rusku. Mlčel jsem, když na Krymu obsadili státní budovy neoznačení ozbrojenci. Mlčel jsem, když proběhlo velmi spekulativní referendum, které navzdory mezinárodnímu právu připojilo Krym k Rusku. Mlčel jsem, když proruští separatisté pokračovali na východ Ukrajiny, i když vůči nim Kyjev vyhlásil protiteroristické akce. Mlčel jsem, když byly za podobných okolností vyhlášeny další samozvané republiky. Mlčel jsem, když ve volbách, které separatisté bojkotovali, vyhrál Porošenko. Mlčel jsem, když se do konfliktu otevřeně angažovaly západní mocnosti. Mlčel jsem, když separatisty (ne)viditelně podporoval Putin. Mlčel jsem, když se konflikt vyostřil sestřelím civilního letadla MH17, jehož viníka doposud neznáme. Mlčel jsem, když se obě strany uchýlily k ekonomickým sankcím. Mlčel jsem, když umírali nevinní. Proč? A můžu si dovolit mlčet dál?

Problematika predikce budoucnosti

Začnu trochu jinak – a sice vědeckou metodou experimentem. Zatímco exaktní vědy jako fyzika, chemie či biologie mají své výsledky celkem jednoznačné a sociální vědy, jako je třeba psychologie, jsou schopny experiment do svých výsledků v určité míře začlenit, humanitní vědy jako historie, právo či politologie jsou o tento aspekt vědy silně ochuzeny. Proto politologům nezbývá mnoho zdrojů, ze kterých mohou vycházet při hodnocení dnešní situace. Jsou odkázáni na historii a poukazování paralel, které mnohdy zkreslují. Nic lepšího ale bohužel nemají. A vypadá to, že ještě nějaký čas ani mít nebudou. A jelikož je historie jedním z nejsilnějších argumentů, pojďme se do ní podívat.

Na prahu historie

Po válce je každý generál a dějiny píší vítězové. Toho, kdo si před válkou vybral správnou stranu a bojoval proti zlu, čekala po válce sláva a uznání. Ty, kteří si vybrali stranu špatnou, čekala nenávist či posměch. A naprostá většina těch, co si stranu nevybrali, byli zapomenuti. Tahle jednoduchá analogie vytváří pocit, že vybrat si stranu je snadné, a že zlo je evidentní. A co víc. Máme pocit, že dnes je to podobné. Dříve bylo přeci jasné, kdo je zlý, a že je třeba proti němu bojovat. Proč by to dnes mělo být jiné?

Jak se však doopravdy cítili lidé, kteří spočinuli na prahu historie?

Již zmíněná analogie vytváří dojem, že tihle velikáni měli jasno. Zlo se podařilo odhalit, důkazů proti němu bylo víc než dost. Hitlerovy kroky i okupace v osmašedesátém v sobě nesly tolik nepopiratelných zvěrstev, že to musel každý vidět. Když se však podíváme do dobového tisku, vidíme dnes již zapomenutou relativizaci. Mnoho intelektuálů nahlíželo na Hitlera i Stalina jinak než dnes. Mnoho z nich komunismus i nacionální socialismus obhajovalo a jejich myšlenky parafrázovali v lepším světle. (A ačkoliv to mnozí dělají i dnes, díky historickým faktům to mají prakticky nemožné.) Odvážné predikce, že Hitler chce pro árijskou rasu ovládnout celý svět, připadaly mnoha lidem směšné. Mnoho z nich se pak snažilo vidět svět nezjednodušeně a komplexně – neexistovalo pro ně jednoznačné dobro a zlo. Stejně jako mnoho intelektuálů dnes si ani oni nebyli jisti, která strana je ta správná. A to i přesto, že zlo se zdálo být jednoduše identifikovatelné.

1939_zakaz

Co když to však ani tehdy neměli tak jednoznačné, jak si dnes myslíme? Co když i tehdy vyžadovalo vybrání si strany nasazení si černobílých brýlí zjednodušujících vidění světa? Dnes je ta váhavost viditelná. Spousta lidí si není jistá, odkud vane vítr. Kde leží zlo a kde dobro. A pravděpodobně tomu tak bylo i v minulosti. Potom nás právem napadají otázky typu: co když dnešní snaha o neutralitu je jen alibismem podporující bující zlo? Stejně jako politika appeasementu? Stejně jako mnoho těch, kteří mlčeli, když Hitler posílal židy do koncentráků, nebo když na den přesně před čtyřiceti šesti lety vtrhla do Československa vojska Varšavské smlouvy?

10452908_882184335143801_821925938108288950_o

Asi se shodneme, že situace byla komplikovaná už tehdy. Už tehdy nebylo snadné s jistotou odhalit zlo a rozhodnout se, zda proti němu bojovat (a přitom dnes víme, že boj byl nezbytný). Dnes je situace ještě složitější. A fanatismus stejně jako alibismus ještě lákavější. Nehledě na to, že se dost možná ocitáme ve stejné situaci, jako ti, jež si vybírali či byli nuceni vybrat si stranu v minulosti. Dost možná totiž žijeme v době, kterou historici jednou označí za klíčovou.

Třetí světová válka aneb když se historie opakuje

Světový mír je již dávno pasé. Pokud tedy vůbec někdy existoval. Dle Global Peace Index je naprostá většina světa ve válce. Pro deník The Independent ředitelka IEP Camilla Schippa řekla, že stav míru ve světě se zhoršuje, a že je pravděpodobné, že bude tento trend pokračovat i nadále. Ač chceme nebo ne, svět válčí. Nikdy válčit nepřestal. Mír je v naší historii něčím ojedinělým a to i přesto, že jej považujeme za samozřejmý. Dlouhou dobu se však války vedly daleko od našich domovů a nebylo proto potřeba je ideologicky ospravedlňovat nebo se kvůli nim strachovat. Ukrajina je ale jiná. Týká se totiž nás všech, neb mnoho historických spojitostí naznačuje, že válka je na spadnutí. Nemluvě o válce informační, ve které již nějaký ten čas jsme. A jak je známo, první obětí války je pravda, je proto prakticky nemožné dívat se na problém objektivně.

Hrozí nám však doopravdy třetí světová válka?

K vyvolání války je nezbytná podpora široké veřejnosti. Žádný politik nedokáže vést válku, když za něj nemá kdo válčit. K takovému válečnému vřavu je potřeba především mládí. Nadšeného, nedočkavého mládí. A taktéž chudoby a neinformovanosti. Zatímco evropský věkový průměr se pohybuje okolo čtyřicítky, chudoba zde prakticky neexistuje a informací má každý víc než dost, ve velké části válčícího světa je tomu přesně naopak. Na druhou stranu, George Orwell ve své recenzi na Hitlerův Mein Kampf trefně poznamenává, že lidé netouží jen po blahobytu, nýbrž že občas prostě chtějí jen bojovat, obětovat se a nést národní vlajky. Jsme snad ve stádiu, kdy toužíme po boji navzdory přepychu, ve kterém žijeme? A co budeme dělat, když se rozhodne druhá strana vést válku?

Technicky vzato válčí většina světa, dokud se ale nevytvoří jednoznačné pakty a spojenectví, nevzniknou rozdílné polarizované ideologie a především se do konfliktu nezapojí většina vyspělých států, nelze o světové válce mluvit. Přesto si nemyslím, že konflikt na Ukrajině přeroste v třetí světovou válku. Ale co když se mýlím? Na kterou stranu se pak přidáte? A jak poznáte, že stojíte na té správné?

Dobro, zlo. Jak je rozeznat?

Relativizace dobra a zla může být cestou do pekel, ale může vést také k dialogu, širšímu pochopení komplexnosti světa a neukvapenosti závěrů. Ve válce na druhou možnost není čas. Před válkou na ni není zase chuť. Bohužel. Já se o to však pokusím.

Jako člověk vážící si demokracie, považující se za Evropana se západním smýšlením, jehož nejvyšší prioritou je svoboda, by pro mne nemělo být těžké vybrat si stranu. Není tomu tak. Rusko pro mne není a priori nepřítel a USA pro mne není vždy spasitelem. A bohužel ani EU mi nedokázala vysvětlit, proč bych se měl postavit na její stranu. Chybí mi ideologické a racionální vysvětlení důležitosti konfliktu na Ukrajině. Chybí mi prokazatelné důkazy. Chybí mi uznání vlastních chyb. Chybí mi zdůraznění ideálů. A nemám na mysli totalitní propagandu vnukávající lidem svou ideologii. Mám na mysli evropské ideály a hodnoty, se kterými bych se mohl vnitřně ztotožnit. Chybí mi zde identita, ke které bych se na základě vlastní internalizace připojil. A tím pádem mi chybí i nepřítel, který by tuhle identitu ohrožoval. Proto jsem až do teď mlčel. Proto jsem si nedokázal vybrat stranu.

Co dál? Mlčet? Vybrat si stranu? Vytvořit si vlastní?

Západ udělal v této krizi spoustu chyb. Od podpory radikálů, přes legitimizování neústavního svržení prezidenta až po podporu vzniku neonacistických národních gard. O chybách Ruska se snad ani nemusím zmiňovat – silná propaganda, kterou Putin zoceluje svůj národ, mluví za vše. Nehodlám si nasadit černobílé brýle a vybrat si takto stranu, protože ti dobří se chovají až podezřele často špatně, a ti špatní zase prapodivně málo zle. Nehodlám však ani mlčet, neboť mlčení je, jak je známo, podporou zla. Když nedokáže EU vytvářet identitu, která by uspokojila svobodomyslného občana, musí se o to pokusit občan.

Koukám střídavě do monitoru a z okna. Je 21. srpen. Výročí okupace. Dost možná podobně jako v 1968 se právě teď cítí stejně starý člověk jako já někde na Ukrajině. A já tím, že aktivně nepodporuji boj proti Putinovi, nesu odpovědnost za další vraždění nevinných. Dost možná však odpovědnost padá na jinou stranu. V pochmurné náladě přemýšlím, jak svou úvahu dopsat. O čem jsem vlastně až doteď psal? Psal jsem o historických paralelách jako o nejsilnějším argumentu, který máme při hodnocení přítomnosti. Psal jsem o tom, jak důležité bylo v minulosti vybrat si stranu a bojovat proti zlu. A taky o tom, že zlo a dobro nebylo tak jednoznačné, jak se nám dnes jeví. Psal jsem, že dnes jsme možná ve stejné pozici. A že je dnes situace dobra a zla zahalena ještě ve větší mlze. Rád bych teď našel dobro. Abych si konečně mohl vybrat stranu. Nevidím ho. Nevidím ho ani v jedné z angažovaných stran a netuším, jak jej vytvořit. A proto se bojím dne, kdy si budu muset vybrat menší zlo. Ne, že bych nevěděl, co pro mne menší zlo je a v takové situaci bych jej určitě podpořil, mnohem radši bych ale volil dobro.

Ach, to dobro. Jak bych se asi zachoval tehdy? Když tanky projížděly republikou? Relativizoval bych? Mlčel bych? Identifikoval bych zlo a bojoval bych na straně dobra? A co dnes? Co když se mýlím, a zlo i dobro je a vždycky bylo evidentní? Co když je zlo nejenom jednoznačné, ale musí být i ihned potlačeno, jak mnozí hlásají? Co když je nakonec jedno, jakou stranu si vybereme, neboť dobrem bude vždy vítěz? Co když zde doopravdy chybí dobro? A co když touha po dobru je jen naivním idealismem? Jak praví jedno oblíbené klišé, to ukáže až čas…

Komentář

  1. Od Luba

    Odpovědět

    • Od Stanislav VACULÍK, KOLÍN

      Odpovědět

    • Od jn

      Odpovědět

      • Odpovědět

        • Odpovědět

  2. Od Lucka

    Odpovědět

  3. Od Martin Koloušek

    Odpovědět

    • Od Filip Horák

      Odpovědět

      • Od Martin Koloušek

        Odpovědět

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.