(ne)Morálka… aneb hulvátství v Česku?

(ne)Morálka. Úpadek. Krize hodnot? Aneb kam v současnosti směřujeme? Jak jsme na tom v české společnosti? Co si představíme pod pojmem hulvátství? Jak věci změnit k lepšímu, vrátit se k lepší morálce? Nad těmito otázkami bych se ráda v článku zamyslela.

Morálka. „Představa správného jednání ve společnosti – to, co je z vnitřního přesvědčení správné nebo naopak nepřípustné. V popisném významu definuje to, čím se členové společnosti skutečně řídí“. Aneb toto nám říká definice. Co si však pod tímto slovem představíme my? Tady a teď? Co je vlastně v dnešní době „posunutých“ hodnot morální a co ne? Co pro nás osobně znamená? A když morálka je představou správného jednání ve společnosti, co je tedy ne-morálka? Představa špatného chování? Nedodržování toho, co je morální? Nebo snad i záměrné porušování a rebelství? Ztráta úcty k hodnotám a k tomu, co je za morální považováno?…

Úvodem chci zdůraznit, že téma „morálky“ je velice široké a obecné, prostupující do konkrétních rovin a hlubších témat… Dalo by se zaběhnout i do poměrně vyhrocených diskuzí na současná morální témata. Co jednomu přijde nemorální, pro druhého je v pořádku a tak dále. Morálka hlavy našeho státu, morálka české společnosti, církve, politiků, rodiny, jednotlivce… Mohli bychom diskutovat a zamýšlet se hodiny, což není mým záměrem. Chtěla bych se zamyslet a vyjádřit svůj pohled na asociace, které ve mně ve spojitosti s morálkou vyvěrají. Nad úpadkem morálky v poslední době a zvýšeným výskytem jevu, který osobně nazývám hulvátství.

Za sebe si pod pojmem morálka představuji jakousi osobní odpovědnost, úroveň kultury a uvažování jedince. Zájem o druhé a dění kolem sebe, určitou úroveň a důstojnost.. A také hlas svědomí, který je v každém z nás a pokud ho úplně nepřehlušíme, nejlépe nám říká co je správné a co ne a jak se správně rozhodovat. Někdy je hlas svědomí důležitější než zákony, vyhlášky a dogmata. Občas i obejít či nedodržet zákon je morálnější a lidštější. Správné. Ano, morálka podle mě je jednat správně za dané okolnosti bez ohledu na to, co nám někdo předhazuje „že by se mělo“. Jsou to sice obecně platná pravidla ve společnosti, ale osobní odpovědnost jednat správně v dané chvíli je na každém z nás.

Poslední roky mám pocit, že úroveň morálky v České republice hodně poklesla. Mravy se uvolnily a co se v jiných zemí považuje za hulvátství, podúroveň a nevychovanost je zde bráno jako „dobrý vtip“. Jak bych to hulvátství vlastně definovala? Nemám nic proti tomu, když lidem nějaké to sprosté slovo ujede, nebo tak mluví v hospodě s kamarády. Na to má právo každý a jsme svobodná země. Ale nic se nemá přehánět. Ani ta sprostá slova. Mám pocit, že v Česku jsou velmi hojně používána a tolerována. A bohužel nejen mezi přáteli v hospodě, ale i na veřejných postech. Na místech, kde by měla být tabu, tam, kde se projevuje úroveň vyspělosti a kultury člověka, úcty k zemi, státu, jazyku i každému člověku. Ano, morálka podle mě souvisí i s úctou. Pokud mám úctu a respekt k druhým, k jejich názorům, jinakosti, majetku, respektuji nařízení a pravidla, chovám se morálně. Například zákony a pravidla nás nutí jakousi morálku dodržovat, ale další chování – jako například slova, gesta, činy, jsou už jen na našem svědomí a rozhodnutí.

Dalším projevem hulvátství a sobectví je podle mě bezohlednost. „Já chci dělat to, a je mi jedno co druhý. A udělám si to po svém. A někdy jim ještě pěkně ukážu.“ Občas mám pocit, že takto někteří lidé uvažují. Například nerozumím mužům a jejich neochotě chovat se jako gentlemani. Ano, prvně bych ráda zdůraznila, že mnoho gentlemanů znám a vážím si jich! Ale stává se, že mi zůstává rozum stát nad tím, co v této souvislosti občas vidím a zažívám. Uvedu pár příkladů: Pán se cpe do MHD (a místo aby mě – ženu, pustil do dveří) se oproti mě dvojnásobně velkou rukou rozmáchne a pořádně se nacpe do dveří první (až mě odhodí tak, že zavrávorám). Nebo se objeví paní s kočárkem, též nastupující do MHD a potřebuje pomoc – všichni jsou najednou něčím náhle zaneprázdněni (případně předstírají, že nevidí) a nakonec jsem to já, kdo jí pomáhá. Nechci Vám, mužům, křivdit. Mnozí z Vás naopak tyto věci děláte a to moc dobře. (Dovolím si dodat, že nic neobměkčí ženské srdce jako muž, který pustí do dveří, pomůže s kočárkem nebo pustí sednout seniorku.) Ano, studium sociální práce se na mém sociálním cítění odrazilo vyšší senzitivitou k „sociálním jevům“. Ale abych nekritizovala jen muže, pustím se i do žen. Bohužel vidím občas i „hulvátské ženy“ a na to není vůbec pěkný pohled. Nedávno jsem potkala dvě mladé maminky s kočárky, každá v ruce zapálenou cigaretu, dým foukající na dítě a za každým slovem (ano opět) – sprosté slovo. Mnohem horší než někteří muži. Jaké děti vychovají takové matky? Děti za to nemohou, jsou to přece čisté nepopsané desky, „tabula rasa“, a co jim ukážeme jako „normální“ pak za normální považovat budou. Řetězec jede dál… A hulvátství se předává.

Je mnoho forem hulvátství, o kterých bych mohla mluvit. Občas je to pro mě i způsob, jakým se někteří lidé oblékají. Nevhodně pro danou příležitost, bez úcty k dané události (např. zážitky typu „rifle do Národního divadla“ aj.) čemuž skutečně nerozumím a působí to velice buransky (opět chybí jakási úcta). Někdy mám dojem, že my Češi jsme na toto experti (bohužel). Jak z tohoto všeho ven? U posledního zmiňovaného by možná stačil módní poradce či stylista. Ale to ostatní bude vyžadovat více úsilí.

Nezbývá než zvolit jediný spolehlivý způsob, který funguje, když chcete změnu – začít si věci uvědomovat každý sám u sebe a potom se je snažit změnit. Nepomáhá si stěžovat na druhé, čekat, že se změní či vykročí oni. Zlobit se a nadávat na ně. Čekat, že snad začnou politici, vláda, profesoři, přátelé, partneři. Nezačnou! Vy nikoho ke změně nepřinutíte. Vždycky je to jen a jen na nás. Pokud chceme změnu, lepší svět – musíme mu jít naproti. Jít příkladem. Jít první. „Jak chceš, aby se druzí chovali k tobě, chovej se i ty k nim.“

Začněme se tedy více dívat okolo. Ne na sebe, ale na potřeby druhých. Být otevřenější. Neuhýbejme pohledem. Nebojme se usmát, prohodit pár slov s cizím člověkem. Otevřme se. Buďme rozhodní, když přijde na věc a když je třeba pomoci, pomozme. Začněme se více usmívat. Budujme úctu ke každému člověku, kterého potkáme. Začněme mluvit méně vulgárně a sprostě a říkejme více hezkých slov. Chvalme, chvalme, chvalme! To je pro mě skutečná představa dobré morálky. A především se snažme dávat dobrý příklad těm nejmenším – kteří jsou naší budoucností. Snažme se je dobře vychovávat a dávat dobrý příklad těm, kteří budou, až my nebudeme, pokračovateli v této „morálce“…

A nebuďme hulváti, prosím.