Vzpomínáš si?

Jedna z nejdůležitějších věcí pro člověka jsou jeho vzpomínky. Celý život si ukládáme do paměti příběhy. Snažíme se uchovat si důležité chvíle našeho života pomocí slov, fotografií, videí či jiných prostředků, ale přesto je nejdůležitější, kdo příběh vypráví. Stačí užít jiná slova pro vyjádření stejné myšlenky a příběh se začne úplně jinak odvíjet. Na co se tedy můžeme spolehnout, když příběhy mohou být výplodem něčí fantazie či úmyslné hry se slovy?

Výzkum paměti zažil rozmach spolu se vznikem kognitivní psychologie, která je zaměřena na získávání a zpracovávání informací, procesy chápání a využití poznatků, které jsme získali v minulosti. Kognice, operace, prostřednictvím kterých si člověk uvědomuje a poznává, byla středem zájmu psychologů od šedesátých let minulého století, kdy se rozvíjelo využití počítačové techniky a přístrojů určených k exaktnímu pozorování těchto jevů.

Základními znalostmi o paměti je proces ukládání, uchovávání a vybavování si informací uložených v centrální nervové soustavě. Richard Atkinson a Richarda Shiffrin v roce 1968 vytvořili model lidské paměti. První částí tohoto modelu je senzorická paměť, která uchovává přesný obraz smyslových podnětů. Tato část je přechodná a dělí se na dvě části. První z nich je vizuální senzorická paměť, také nazývána ikonická. Vstupují sem veškeré informace ze zrakové soustavy a přetrvávají 0,5 sekundy (Sperling, 1960 in Eysenck and Keane, 2008). Ikonická paměť je nezbytná pro „udržení obrazu“ při mrkání, bez ní by se nám neustále přerušoval vizuální tok informací z okolního světa. Druhou z nich je akustická senzorická paměť, také nazývaná echoická, zaměřená na akustické podněty. Má větší kapacitu než ikonická paměť a trvá až dvě sekundy (Treismanová, 1964 in Eysenck and Keane, 2008).

Další částí modelu lidské paměti je krátkodobá paměť, také nazývána pracovní paměť. Aktivuje se vstupem informace ze senzorické paměti. Tato informace zde přetrvává zhruba 20 sekund, pokud se nezopakuje. Krátkodobou paměť lze přibližně ztotožnit s vědomím, informace v krátkodobé paměti si člověk uvědomuje při rozhodování nebo plnění úkolů v řádu sekund. Má menší kapacitu, která je individuální, většinou však má 7+-2 shluků (Miller, 1956). Může se jednat o jednotlivé číslice, ale také o slova nebo více vjemů tvořící dohromady jeden shluk. Existují mimořádné případy lidí vynikajících v různých oblastech, jako jsou například špičkoví šachisté, kteří si pamatují rozložení figur na šachovnici jako jeden shluk.

Poslední částí modelu je dlouhodobá paměť, která má funkci skladu informací. Podněty se zde dostávají skrze krátkodobou paměť procesem elaborace. Její možnosti se liší u každého jedince, ale má téměř neomezenou kapacitu. Schacter (1987) rozlišuje dva druhy dlouhodobé paměti. V explicitní paměti člověk vědomě uchovává vzpomínky na minulé události spjaté s určitým časem a místem, kdežto implicitní paměť slouží k nevědomému ukládání informací typu dovedností, zvyků a emočních reakcí. Informace z dlouhodobé paměti získáváme procesem vybavování tak, že se umístí do krátkodobé paměti pro vhodnější podmínky k manipulaci a řešení problémů.

Proces vybavování aktualizuje fragmenty engramů, což jsou komplexy změn v nervové soustavě, které po kódování uchovávají informace. Napomáhá mu stejný kontext situace, ve které jsme si informace zapamatovali, ať už to jsou podmínky vnější, jako například školní prostředí, anebo vnitřní, jako navození emočního stavu, ve kterém jsme si věc zapamatovali (Godden and Baddeley, 1975). Při procesu vybavování může nastat kontaminace, neúplnost či záměna informací. Tato zkreslená reprodukce se pak může pokládat za úplnou a přesnou vzpomínku, která se takto aktualizuje a posílí svou paměťovou stopu. Chyby při vybavování se dají záměrně vyvolat vhodně
položenou otázkou, což bylo dokázáno výzkumem Loftus, E.F. & Palmer, J.C. (1974), kteří prokázali rozdíl ve vnímání zhlédnutého snímku s autonehodou mezi dvěma skupinami. Nejdříve pustili probandům video, na kterém se srazila dvě auta, a poté je rozdělili do dvou skupin. První skupina se měla vyjádřit k dané autonehodě do dotazníku ohledně odhadu rychlosti jedoucích aut, ve kterém byl použit výraz “collited“. Druhá skupina se vyjadřovala k dotazníkům ohledně rychlosti jedoucích aut, kde použili agresivnější výraz “smashed“. Zjištěním bylo, že druhá skupina odhadovala vyšší rychlost jedoucích automobilů než první skupina, čímž prokázali, že lidské vzpomínky na události lze pozměnit doplňujícími informacemi. Oproti modelu R. Atkinsona a R. Shiffrina zastánci konstruktivního a nekonstruktivního paměťového procesu věří, že vzpomínka na určitou událost se může odchýlit od objektivní reality. Toto odchýlení může nastat během jejího vzniku i později kontaminací jinými vzpomínkami nebo při vybavování interferencí, což jsou aktualizace informací a nahrazení některých jejich částí za nové.

V době kódování vzpomínky probíhají konstruktivní procesy, v dlouhodobé paměti se vytvářejí představy o určité události podle již vytvořených vnitřních schémat. Tento proces má dvě fáze a v obou se může vytvořit falešná vzpomínka. V první fázi je podstatný počáteční vjem a jeho přesun do krátkodobé paměti. Příkladem konstruktivního vnímání je jev zvaný percepční interference, který byl poprvé popsán Jerome Brunerem a Mary Potterovou v roce 1964. Výzkumníci ukazovali probandům obrázky běžných, ale rozostřených předmětů, a požádali je, aby tyto objekty pojmenovali a poté postupně obrázky zaostřovali. Pokus se odehrával ve dvou variantách, jedna skupina měla velmi rozostřené obrázky a druhá mírně rozostřené obrázky. Díky tohoto výzkumu se zjistilo, že velmi rozostřené obrázky se nakonec musely více zaostřovat než-li méně rozostřené obrázky. Bruner a Poterová se domnívali, že po shlédnutí rozostřeného objektu si musí proband vytvořit představu o vnímaném, která jej odvádí pryč od reálného objektu. Účastník pokusu si tedy v hlavě vytvoří hypotézu a jeho vnímání se zaměřuje více na potvrzení hypotézy než na odhalení skutečného objektu.

Ve druhé fázi kódování vzpomínky hrají roli veškeré procesy, které se účastní přesunu údajů z krátkodobé do dlouhodobé paměti. Uložení informací v paměti je upevňováno opakováním. Tento proces je ovlivněn vytvářením úsudků. Při zpracování verbálního materiálu si utváříme úsudky a ukládáme je do dlouhodobé paměti spolu s nabytými vědomostmi, poté se obtížně rozlišují skutečné vědomosti od vlastního úsudku. Proměnnými zde mohou být rozsah a složitost, kde hraje důležitou roli míra pojetí materiálu, paměťové omyly se zde vyskytují při zahlcení množstvím zbytečných informací. Dalším důležitým faktorem je povaha, důležitost informací a naše motivace k zapamatování. Významná je také osoba, která nám předkládá podněty. Posuzujeme míru pravdivosti, intenzitu a serióznost informací podle důvěryhodnosti a autoritativnosti osoby, od které informace přijímáme. V neposlední řadě je také rozhodující naše prostředí, koncentrace a prožívání emocí v daném momentu. U každé z těchto složek můžeme ovlivnit jedince, který si snaží věc zapamatovat, aby si věc zapamatoval jinak než se ve skutečnosti jeví.

Znovu vybavování vzpomínek ovlivňují vnitřně vytvořené úsudky, které jsou začleněné do vzpomínek v rámci schémat, které bývají často posuzovány podle ustálených stereotypů. Další proměnnou jsou zde dodatečné informace. Způsob položení otázky vyvolávající vzpomínku může natolik ovlivnit proces vybavování, že si lidé začnou své vzpomínky dokreslovat. Sugestivní podmínky, které ovlivňují rekonstrukce vzpomínek byly zkoumány v již zmíněném experimentu Loftusové a Palmera s automobilovou nehodou. Při rozhovoru o týden později se výzkumníci ptali, zda auto mělo rozbitě čelní sklo. Správnou odpovědí mělo být ne, neboť skla se nerozbila. Osoby, které v první části výzkumu odpovídali na otázku s výrazem “smashed“ odpovídali častěji špatně, než ti, co odpovídali na otázku s výrazem “collited“ (Loftus and Palmer, 1974).

Nedávné laboratorní studie dokázaly, že je možné vtisknout lidem nové vzpomínky, které se jim během života nestaly. Hyman, Husband a Billings se ve své studii pokusili vysokoškolským studentům vštípit zcela smyšlenou událost, kdy byli na svatební hostině a náhodou převrhli nádobu s punčem na nevěstiny rodiče. Po dvou rozhovorech se na tuto událost se začalo rozpomínat dvacet až pětadvacet procent studentů, někteří z nich si vybavovali podrobnosti, které jim ani výzkumníci nesdělili (Hyman, Husband and Billings, 1995).

Jedna z možností aplikace poznatků o konstruktivní paměti je v soudní praxi. Do velké míry tuto problematiku ovlivňuje jistota svědka a přesnost jeho výpovědi. Problémem reálného života je, že nikdo nedokáže posoudit, zda-li má svědek pravdu. Je doloženo mnoho případů, kdy očité svědectví zapříčinilo chybnou identifikaci pachatele a do vězení šel nevinný člověk. Této problematice se věnuje Barry C. Scheck a Peter J. Neufeld, kteří v roce 1992 založili „The Innocence Project“ na pomoc vězňům, u kterých by mohla být prokázána nevina na základě testů DNA. V dnešní době je známo více než tři sta případů lidí ospravedlněných na základě DNA ve Spojených státech amerických, včetně osmnácti případů lidí, kteří byli odsouzeni na doživotí.

Problémem jsou také vynucená přiznání, kdy metody užívané u policejního výslechu dokáží vytvořit falešné vzpomínky včetně přiznání se ke zločinu, který dotyčný nespáchal. Nejčastěji užívané metody jsou jednak přesvědčování podezřelého o existenci nezvratných důkazů, jako jsou otisky prstů či stopy DNA, dále učinit podezřelého nepříčetným, nezpůsobilým či jinak ovlivněným (například alkohol, drogy). Také snaha vyšetřovatelů podsunout podezřelému, že je normální nepamatovat si na zločin, a podněcují jej ve vzpomínání si na zločin, kdy mu podsouvají uměle vytvořené vzpomínky. V neposlední řadě je také podsouvání podezřelému teorii, že trpí mnohočetnou poruchou osobnosti a zločin spáchala jedna z jeho osobností.

Dalším zajímavým přínosem byly poznatky, které přinesl D. Kahneman. Mimo jiné zaměřil svůj výzkum na dvě složky osobnosti, které jsou rozhodující pro prožívání člověka. První složkou je prožívající já, které žije přítomností a reaguje spontánně. Druhou složkou je pamatující já, které žije minulostí a nezáleží mu na tom, jak moc si daný příběh užilo prožívající já, ale záleží mu na tom, jak jsme byli úspěšní ve vytvoření si vzpomínky na tuto událost. Tyto poznatky podložil výzkumem, na kterém se podílel v roce 1993. Účelem výzkumu bylo změřit prožívající já při dvou nepříjemných zkušenostech a poté jej srovnat s pamatujícím já. Jedna zkušenost měla svou délku a intenzitu a ta druhá byla sice delší, ale intenzita se ke konci zmírnila. Když bereme tyto zkušenosti z pohledu prožívajícího já, je jasné, že kratší nepříjemná zkušenost je lepší. Ale když vezmeme v potaz pamatující já, lidé si volili pro zopakování raději delší možnost se zmírňujícím se zakončením. Důležité je zde pravidlo peek-end, volně přeloženo jako vrchol-konec, které stojí na nejintenzivnějším zážitku a zakončení daného prožitku.

Naše každodenní zkušenosti spolu s experimentálními důkazy svědčí o tom, že naše vzpomínky jsou různě měněny na základě našich zkušeností a očekávání, a nejedná se pouze o záznam proběhlých událostí. Rekonstrukce vzpomínky se může odehrávat po celý proces vytváření, uchovávání a vybavování. Příčinou bývají různé percepční chyby a dodatečné sugestivní informace. Tyto rekonstrukce se také dají zneužít při manipulaci s lidmi. Poskládáním těchto slov jsem chtěla naznačit důležitost vzpomínek pro člověka nehledě na tom, co jsme ve svém životě zažili, a že lze tyto vzpomínky pozměňovat. O co se tedy můžeme opřít, když se nelze úplně spoléhat na naše vzpomínky? Kdo jsme bez našich vzpomínek?

Zdroje

Bruner, J. S. and Potter, M. C. (1964). Interference in Visual Recognition. Dostupné z http://cvcl.mit.edu/SUNSeminar/brunerpotter1964.pdf

Eysenck, M. W. and Keane, M. T. (2008). Kognitivní psychologie. Praha: Academia. Godden, D. R. and Baddeley, A. D. (1975) Context-depend memory in two natural enviroments: on land and underwater. Dostupné z http://www.niu.edu/user/tj0dgw1/classes/411/goddenbaddeley1975.pdf

Hyman, I. E., Husband, T. H. and Billings, F. J. (1995). False memorise of Childhood Experiences. Applied cognitive psychology, vol. 9, 181-197 Innocent project. Dostupné z http://www.innocenceproject.org/

Kahneman, D. (2012). Myšlení rychlé a pomalé. Brno: Jan Melvil Publishing.

Kahneman, D., Frederickson, B. L., Schreiber, Ch. A., Redelmeier, D. A. (1993). When more pain is preferred to less: adding a better end. Dostupné z http://web.missouri.edu/~rouderj/3010/readings/Kahneman.pdf

Loftus, E. (Producer). (2013, June). Elizabeth Loftus: The fiction of memory[Audio podcast]. Dostupné z http://www.ted.com/talks/elizabeth_loftus_the_fiction_of_memory#t-910731

Loftus, E. F. (2002). Memory fault and fixes. Dostupné z http://faculty.washington.edu/eloftus/Articles/IssuesInScienceTechnology02%20vol%2018.pdf

Loftus, E.F. & Palmer, J.C. (1974). Reconstruction of auto-mobile destruction: An example of the interaction between language and memory. Dostupné z http://www.holah.co.uk/study/loftus/

Schacter, D. L.(1987) Implicit memory: History and current status. Journal of experience psychology: Learning, Memory and Cognition. vol. 13, No. 3, 501-518 Dostupné z http://www.unt.edu/rss/class/mike/5640/articles/Schacterimplicitmem87.pdf

Zhu, B. , Chen C., Loftus E. F. et al. (2010) Individual differences in false memory from misinformation: Personality characteristics and their interactions with cognitive abilities. Dostupné z https://webfiles.uci.edu/eloftus/Zhu_PersonalityMisinfo_PAID10.pdf?uniq=eobv2r


Lucie Vernerová, Opava.

V době uzávěrky 20 let.

Kategorie – mladší.

Komentář

  1. Od AMG

    Odpovědět

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.