Slova tvá nepominou

Plavovlasý princ se rychlými kroky pohybuje trůním sálem vstříc osudu. Král zasmušilý, očekávaje s jakou princ přichází. Možnosti jsou zde pouze dvě. Pakliže úkol splnil dostane ruku princezny a bude novým králem. V případě neúspěchu, bude o hlavu kratší. Tak pravil král. Ví to princ, ví to princena, vědí to dvořané, ví to i samotný pan král. Dal své slovo a žádná moc na zemi či ve vesmíru nemá sílu k tomu, aby toto slovo bylo zrušeno.

Naši předkové přikládali slovům kouzelnou moc. V záplavě výrazů existují slova, která mají sílu trhaviny, dokážou stejně dobře prolamovat ledy, jako ničit. Jejich magická energie se výrazně projevuje v příbězích, které překlenuly dlouhé věky, v pohádkách. A pohádky stejně jako mýty jdou až ke kořenům, do hloubky, rozechvívají niterné struny lidstva. Slovem se čaruje, slovem se zaklíná, slovem se proklíná. Dobrá víla je schopna s jejich pomocí kletbu sejmout, nemocné uzdravovat, mrtvé přivádět zpět k životu.

Tajuplná moc slov není vpletena pouze do říše pohádek. Důležitost těchto příběhů tkví právě v tom, že souvisí s našimi životy. Milující matka přijde po těžkém dnu v práci. Emociálně vyčerpaná, s bolestí hlavy. Její dcera si ráda prozpěvuje. Zpívá i tentokrát a zpívá hlasitě, má dobrou náladu, mamince ublížit nechce. Jí však rozbolí hlava ještě víc a vyštěkne ať zavře hubu, že má hnusný hlas. Nebyla to pravda, avšak kletba už byla vyřčena, dceři se již nikdy zpívat nechtělo. Vyřčené slov letělo jako šíp a nelze jej přivolat nazpět.

O dobrých vílách v našich životech jsem četl dechberoucí příběhy, kterak se v hospicích dobrým slovem pokoušely odvracet lidi od myšlenek na tzv. eutanazii. Mezi nevyléčitelně nemocnými se každé slovo váží ne dvakrát, nýbrž sedmkrát. Z pohlazení se mávnutím proutku stane při neopatrném a lehkovážném počínání ostrý břit. Platí to i naopak. Rozhovor a dobré slovo je v případě duchovní bolesti nejlepší volbou.

Novodobé kletby, kterými třeba i nechtěně ubližují ti nejbližší, mají nedozírné následky. Každý z nás s nimi přišel do styku, ať už jako jejich příjemce, nebo jako jejich producent. Bohužel někdy jsme si zahráli na zlé čaroděje v jejichž repertoáru se nacházejí těžké váhy jako: ty hlupáku; nikdo tě namá rád; vypadni; nikdy nic neuděláš správně; jsi k ničemu; nešiko; jdi mi z očí, nechci tě vidět; smrdíš; sem nepatříš; nenávidím tě.

Zde už se nejedná o pouhá slova, jsou to zaklínadla nejhrubšího zrna, leckdy mají zásadní vliv v životě jedince. Nejsou nevinná, lze s nimi mlátit kolem kolem sebe, mohou bolet víc než rány holí. Působí velká neštěstí, vedou i k samotné smrti.

Máme naštěstí zásobu slov, která léčí a dokonce hřejí tři zimy jdou-li od srdce, jak praví tibetské přísloví. Dobrým slovem se člověk k člověku přiblíží, překoná moře netečnosti kdovíjak široké. Jak mocně dokáže zapůsobit, když uslyšíme citíc se sami a opuštěni, magický shluk zvuků: „Věřím ti“. Tvář člověka, z jehož úst poprvé vzejde: „Miluji tě“, si dokážeme coby obraz na lusknutí přivolávat po celý život. A poněvadž jsme lidé, a chybujeme na svých toulkách životem, čas od času potřebujeme slyšet: „Odpouštím ti“, stejně jako máme zapotřebí to někdy vyslovit. Musíme být občas ujištěni, že pokud uděláme něco zlého, neznamená to nanávratný konec, že ještě není vše ztraceno a nezavře se nad námi voda.

Jsme si vědomi, že máme ve svých ústech mocnou zbraň? Můžeme s ní bezohledně ničit, ale také tvořit, budovat nové, co zde dosud nebylo. Existuje dokonce kniha, která vypráví, že na počátku byl logos – slovo.

Pamatuji si na dobré slovo, které pomohlo v životě mně. Kdosi mi jednou řekl: „Netrap se ustavičním porovnáním se s druhými. Neptej se stále znovu a znovu zrcadla, poněvadž poté se začínají míchat jedy. Máš hodnotu sám v sobě a máš ji sám o sobě. Vůbec nezáleží na tom, čeho dle měřítek společnosti dosáhneš.“

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.