Peklo, nebe a očistec trochu jinak…
Asi před rokem jsem šel v mrazivém únorovém ránu nakupovat do jednoho hypermarketu. V oddělení pečiva se mi naskytla smutná scéna: Jeden (evidentně) bezdomovec stál u hromady koláčů a „nenápadně“ si z nich uždiboval. Chvíli jsem ho nenápadně pozoroval. Začalo mi docházet, jak těžké to asi pro dotyčného člověka musí být – mít hlad, mít před sebou množství jídla, ale nemít možnost se najíst.
Bezdomovcovo chování se brzy stalo terčem zájmu ochranky. Raději jsem odešel, abych se nemusel dívat na tu scénu, jak toho člověka vykáží ven do mrazivého počasí. Věděl jsem, že jeho situaci nevyřeším tím, že mu dám dvacetikorunu – mám příliš moc zkušeností s tím, že jsem takovým lidem dal nějaké peníze, a oni je vzápětí propili a ještě se v hospodě smáli, „jak je ten farář blbý…“. Přesto mě ale tato scéna donutila k zamyšlení. Je to v podstatě šílený paradox – mít hlad, být tam kde je množství jídla – ale nemít možnost se najíst. A mě napadlo, že tak nějak by to mohlo vypadat v pekle.
Peklo si většina lidí představuje jako místo, kde jsou čerti a kde jsou lidé trestáni za to, s kolika cizími ženami se vyspali nebo kolik toho nakradli. Z pekelných ohňů a vařících kotlů má dnešní člověk spíše legraci. Tato lidová představa pekla vznikla naivním výkladem skutečnosti, že čím hlouběji člověk kope v zemi, tím více je tam horko. Nebe si lidé představovali kdesi nahoře, a tak peklo bylo logicky „někde dole“. A protože čím více člověk kopal do země, tím větší pociťoval horko, vznikla z toho představa, že peklo bude místem, kde hoří oheň a lidé se tam trápí v nesnesitelném horku. Nad tímto lidovým výkladem se dnes můžeme pousmát.Přesto si však troufám říci, že peklo existuje – ovšem ne ve formě pohádkových čertů, ale jako jakási forma paradoxu.
Peklo si představuji tak, že tam bude člověk mít všechno, co chce – nejlepší jídlo, nejhezčí možné i nemožné sexuální partnery, nejkrásnější věci atd. Bude tam všechno, po čem by člověk mohl toužit. Ovšem s jedním důležitým dodatkem – že na to všechno nebude mít člověk nárok. Peklo si představuji jako jakousi formu nekonečného hypermarketu, kde bude všechno, po čem by člověk mohl toužit – ale bude bez peněženky a platební karty, takže se tam sice bude moci procházet, nicméně po čase bude muset odejít.
A pak mě napadá popsat ještě jeden obraz pekla, který mě napadl inspirací z dnešní politiky. Peklo si můžeme představit jako místo, kde bude všechno krásné a nablýskané. Všichni tam budou chodit ve společenském oděvu a budou se bavit vytříbeným diplomatickým jazykem. Budou se tam vézt společenské konverzace „na úrovni“ a podávat se bude dobré jídlo. Poprvé bude jedinec unešený báječnou atmosférou. Ale až odtamtud odejde, zjistí, že to všechno byly jen prázdné fráze. Že na onom večírku se všichni k sobě sice naoko chovali uctivě, ale ve skutečnosti jim šlo jen o své zájmy. Druzí neměli jinou hodnotu než v tom, nakolik mohli být prospěšní v realizaci vlastních zájmů jedince. A toto pravidlo dodržují všichni. Bude to taková jedna velká hra – hra na uctivost, pod jejíž maskou se skrývá hnusné sobectví.
Nyní se hodí popsat dnešním jazykem nebe. Nebe si není nutné přestavovat jako místo, kde dostanou jen ti, kteří byli na zemi „hodní“ a sekali dobrotu. Nemusíme si jej představovat jako místo, kde se lidé budou nepřetržitě modlit a zpívat zbožné písně. Nebe si představuji tak, že tam budeme my samotní, ale budeme tam „ve svém nejlepším provedení“. Budeme tam tím, kým bychom mohli být, kdyby náš život nebyl zkomplikován různými zraněními, nešvary a problémy. Budeme tam sami sebou – v té nejvyšší možné míře budeme realizovat všechny své pozitivní možnosti.
Myslím si, že u nebeské brány nebude stát sv. Petr a rozhodovat o tom, jestli do nebe smíme. Spíše si myslím, že v okamžiku vlastní smrti my sami uvidíme sebe v nahotě – ani tak ne tělesné, ale totální. Uvidíme skutečné motivy svého jednání, uvidíme i své nejskrytější touhy a přání, uvidíme všechny skutky, skrze které jsme ostatním ublížili, uvidíme i svá nejvnitřnější provinění. A bude na nás, jestli přiznáme, že toto opravdu jsme my sami, a jediné, co nám zbývá, je přijat Boží milosrdenství a odpuštění a tak moci vejít do nebe. Druhá možnost je, že řekneme, že nechceme, že to nejde, že toto nejsme my – budeme smlouvat, vysvětlovat, přikrašlovat… Nepodíváme se na sebe pravdivě a nepřijmeme Boha, který všechno to, co se nám nepovedlo, smyje, a vezme nás k sobě. Anebo si řekneme, že tam prostě nechceme, že si stačíme sami. Je mi sice záhadou, jak je to možné, ale věřím, že to možné je…
Teologie, zvláště katolická, ještě hovoří o očistci. Očistec není třetí možností ve smyslu: buď nebe, nebo peklo, nebo očistec. Očistec je jakýsi předstupeň nebe. Abychom v nebi mohli být se všemi ostatními – i s těmi, s kterými jsme si na zemi nerozuměli, musíme si s nimi nejprve podat ruce, případně si vzájemně odpustit to, co mezi námi zůstalo zraněné. Jsou lidé, kteří z tohoto světa odejdou smířeni s mnoha lidmi, a jsou lidé, kteří odejdou skoro se všemi rozhádaní. Očistec je pak místem, kde se musíme nejprve vzájemně smířit. Jak jinak bychom se mohli radovat v nebi, kdyby bylo mezi námi napětí. Proto má smysl už zde na zemi na sobě pracovat a snažit se být lepšími lidmi. domnívám se, že všechno to, co si nevyřešíme zde na zemi, budeme řešit v očistci.
A nemyslím si, že se v očistci budeme muset smířit jen s těmi lidmi, které jsme v životě potkali. Myslím si, že tam se budeme muset podívat do očí a poprosit za odpouštění všechny Afričany, kteří umírali hladem, zatímco my jsme jídlo vyhazovali. Tam bude místo, kde poprosíme za odpuštění všechny, kteří žili ve větší chudobě než my – protože se zkrátka nenarodili v té nejbohatší části světa jako my, ale prostě někde jinde.
Peklo si opravdu nemusíme přestavovat s čertíky Bertíky a nebe zase se zpívajícími barokními anděly. Nebe i peklo jsou realitou. Nebe je stavem naší skutečné seberealizace – teologicky řečeno: stavem plné realizace toho, co do nás Bůh vložil. Peklo je místem osamocení. Možná, že tam bude mnoho „krásných“ věcí, ale už v nich člověk nebude nalézat pravou radost.
Ubožáků je na světě jako sraček, a tak se na ně sere, už od jejich narození, nejdříve v porodnici uboze ležíte, a nikdo si vás nevšimne, i když budete křičet, potom následuje; ubohá rodina, ubohé jesle, ubohá školka, ubohá škola, ubohý školní tábor, ubohá družina, ubohý internát, ubohá vojenská služba, ubohé zaměstnání, ubohá ubytovna, ubohý důchod, ubohá smrt, atd.
Všude je vše anonymní a kolektivní, kdy ubohá autorita buzeruje mnoho cizích ubožáků, a většinou ani nezná jména těch ubožáků, kdo by si měl pamatovat, všechny ubohé genetické sračky, co neustále přicházejí a odcházejí? Není kam utéci, před ubohým konzumním světem, všude je to stejné, nedělejte si iluze o cizích národech, všude je dneska ubožáků jako sraček!
Zajisté existují výjimky, kdy asi 5% elitních ubožáků se zde má velmi dobře, díky tomu že měli veliké štěstí, a tak mohou parazitovat, na 95% ubožáků, co se mají velmi zle. Nacistické plynové komory, kde bylo zavražděno miliony Židů, odhalili to, že je zde 95% ubožáků jenom ubohým genetickým materiálem, se kterým si může 5% elitních ubožáků, dělat co je napadne, a tento materiál se tomu nemůže nijak bránit.
Něco podobného hezky rozepsané v knížce o Terryho Pratchetta – Erik. Je to fantasy a zhruba v půlce knížky je tam peklo hezky popsané a dokonce ještě trumfnuté…