Svoboda je víc než miska žrádla u boudy s řetězem!

Venku svítí slunce, je hezky a teplo. Dobře by se cestovalo. Naposled jsem v červnu cestoval pěšky v roce 1993, kdy jsem vyrazil 5.6. směr Gibraltar. První týden se svojí tehdejší láskou Markétou.

Chtěla jít, tak šla. Docela slušně tu cestu snášela. Dorazila se mnou do Plzně, tam jsem ji políbil a od té chvíle pokračoval sám, důvěřujíc svým nohám a sobě, že na ten Gibraltar dojdu. Došel jsem. Jo, roky běží. Jak kdysi zpíval Jiří Popper v písni o času Píseň o času:

…čas ten nemá
slitování, ani s jedním z nás,
nedohoní v potu tváře, kdo zmešká svůj čas.

Tak v tomhle směru jsem svůj čas nepropásl. Co jsem chtěl projít, tak jsem prošel. Ale jsou i jiné věci, co jsou hodny prozkoumání, nebo návratu k nim. Včera jsem si našel na ulozto.cz dokument „Moje Praha.” od režiséra Vávry. Tak trochu nostalgicky jsem sledoval. Pak abych si tu nostalgii užil, jsem si ještě shlédnul film „Hostinec u kamenného stolu.” Viděl jsem ho po létech celý a zíral jsem na ty herecké výkony i způsob, jak byl natočen, s jakým vtipem a nadhledem.

Bavili jsme se s mou láskou. Inu, občas je dobré se podívat i na ty staré věci a zkusit pochopit, že dnes stejně jako před sedmdesáti lety, lidé chtějí milovat, být milováni, mít hezký život. Poláčková kniha, podle které ten film byl natočen, byla skvělá, stejně jako byl skvělý ten film s tehdy mladými herci jako Svatopluk Beneš, Rudolf Hrušínský, Jiřina Šejbalová, nebo Růžena Šlemrová. Ta už sice mladá nebyla, ale byla skvělá v roli matinky, dámy dbající na počestnost, kteréžto role zvládala na jedničku.

Bavil jsem se tím, jak se v tom skoro sedmdesát let starém filmu, nezakrytě ukazuje, že většinou ženy jsou iniciátorky seznámení, tehdy stejně jako dnes. Jaké používají hry a jak většina mužů je v těch hrách o dvacet kroků za nimi a jen klopýtají, zadýchaní a „nešťastní” z těch her lásek šálivých. Pochopitelně, konec dobrý. Nakonec ani já si nemyslím, že je nutné umění ukazovat jako věčný výron utrpení, co drásá duši a tělo.

Na druhou stranu, život není jen samá pohoda, jak ukazují zprávy o smrti Ludvíka Vaculíka a Pierra Brice. Odešly dvě legendy. Každý se stal legendou z jiného důvodu. Jeden mne bavil jako herec, coby náčelník Apačů, druhý mi ukazoval cestu svými názory i postoji. Oba dva velmi lidští. Nic lidského jim nebylo cizí, proto mi byli blízcí. Každý z nich oslovoval svět svým způsobem. Oba horovali pro lidskou svobodu a spravedlnost.

Svoboda je to, co si musí každý cti dbalý člověk chránit. Bez svobody je i plná miska žrádla jen plná miska a řetěz na krku té plné misce na chuti nepřidá. Pochopitelně, každý z nás má o svobodě svou představu, ale i to je míra svobody, že smíme mít svou představu, sdělovat ji a hájit si ji. A že se nám ji soudruzi pokoušejí vzít, tak o tom nijak nepochybuji. Otázkou je nakolik si ji chceme nechat vzít. Mýtický náčelník Apačů Vinetou si ji vzít nechtěl nechat, stejně jako ten skutečný Geronimo, Šílený Kůň, a další svobodní muži a ženy, kteří chtěli žít na pláních jako svobodní lidé.

Ludvík Vaculík také chtěl žít svobodně a udělal pro to, co mohl, podobně jako ten Geronimo, jen jinými prostředky. Nevěřím, že těch 25 let po pádu bolševického režimu, bylo jen špatných. Svoboda slova, svoboda vyznání, svoboda shromažďování je to, co je pro mne osobně tím nejdůležitějším. I to, že jsem si mohl svobodně vybrat, čím se budu živit, zkusit obstát, nebo čím se budu bavit a zase zkusit obstát, prosadit se, prosadit svůj způsob terapie, vidění světa. Tohle je víc než plná miska žrádla, kterou mi někdo naplnil, bez ohledu jestli to, co mi do ní hodil, mi také chutná.

Dnes si můžu vybrat, co chci mít v té misce, nejsem a nehodlám být odkázaný na chutě druhých a nedám si určovat, co mi má chutnat a co ne. Stejně tak s muzikou, divadlem, nebo literaturou. Pamatuji doby, kdy byl problém třeba číst Bibli, pro někoho je dnes problémem číst Korán. Nevadí mi muslimové, nevadí přesně do té doby, než se mne pokusí obrátit násilím, vyhrůžkami na svou víru. Ať se klidně na ulici modlí směrem k Mekce, pokud nenutí k tomu i mne.

A v tomhle vidím problém dneška. Zase mne někdo nutí, abych viděl svět podobně jako on, pokouší se mi určit, co je správné, korektní a humanitní. Bohužel celá politická korektnost, humanismus je vykradené křesťanství bez jasného označení, co je hřích, co jsou nejen práva, ale i povinnosti. Každá mince má rub a líc a bez těch dvou stran není platná a cenná. Inu v dalších volbách budu muset zase burcovat, aby nám tu svobodu ti politicky korektní a „humanisticky” uvědomělí nevzali. Protože jsou jen lidé a rozhodně nejsou o nic chytřejší než my. I když se tak občas tváří. Jo jo.

Tags:

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.