Psychoanalýza: Za Freuda i po něm – Část III.

Psychoanalýza v České republice

Česká spletitá historie i typická česká povaha nedala psychoanalýze moc šancí uspět na našem území a vlastně ani nevynaložila moc snah o její rozšíření. V době, kdy Freud vytvářel své zlomové dílo Výklad snů, vládl v Čechách tvrdý absolutismus Rakousko-uherské monarchie Františka Josefa I. a v době vydání Freudova vrcholného díla Já a Ono kritizuje a zesměšňuje T. G. Masaryk, nejrespektovanější osoba tehdejšího Československa, psychoanalýzu. V období prosperující první republiky tak nikdo nebral psychoanalýzu jako empirickou vědu vážně a pouhých pár vzdělanců ji chápalo jako filosofii či umění. Po mnichovské dohodě v roce 1938 už nikdo neměl čas věnovat se psychoanalýze a s nástupem nacistů k moci stagnovala nejenom česká ekonomika, ale i česká intelektuální elita, která většinou emigrovala. Když nás pak o sedm let později osvobodili komunisté, nastolili tady komunistický režim, který ještě přitvrdil po Pražském Jaře a z něhož jsme se nevzpamatovali do dneška. Komunismus nejenže neuznával duševní choroby, dokonce odmítal léčit lidi s takovými chorobami a izoloval je od průměrné dělnické třídy, která tak ani netušila, že něco jako duševně chorý člověk existuje, a že je teda třeba zabývat se psychologií a dbát na duševní hygienu. Nejhorším otiskem té doby na mentalitě českého národa nejsou kruté vzpomínky, které jsou navíc často velmi idealizované, ale především přetrvávají dogmatické názory, které vedou k nepochopení politických, ekonomických i psychologický skutečností historie a dneška. Toto chování úzce souvisí s českou povahou, kterou bych měl objasnit. Češi jsou typičtí svým skepticismem, který ochudil světovou psychoanalýzu o české příspěvky. Jsou také typičtí svou apatií, která zapříčinila nezájem české veřejnosti podílet se na světové snaze psychoanalytiků pochopit lidskou psyché. Apatie a skepticismus se staly společně s neznalostí a špatně chápanou terminologií pro českou společnost kamenem úrazu. Kdyby totiž někdejší intelektuálové místo pouhé nekonstruktivní kritiky vzali svůj přístup za druhý konec a rozvinuli psychoanalýzu dle českých zkušeností, pravděpodobně by dosáhli obrovských úspěchů rovných feministickému hnutí či vzniku Britské školy objektních vztahů.

Období první republiky

Přesto, že o vhodných podmínkách pro psychoanalýzu na území České republiky nemůže být ani řeč, našlo se mezi českými literáty, vědci, filosofy, doktory a dalšími vzdělanci pár jedinců, kteří spatřili v psychoanalýze obrovský potenciál a snažili se ji pochopit a rozšířit. Mezi první patřil Jaroslav Stuchlík, narozený v roce 1890. Studoval ve Švýcarsku a Paříži a na svých cestách po Londýně a Bruselu se osobně setkal s C. G. Jungem a E. Bleuerem. Na konci první světové války přicestoval do Vídně, kde poznal Freuda a Adlera. V Praze nenašel pro své psychoanalytické názory zastání a přestěhoval se proto za svou rodinnou na Slovensko, kde od roku 1938 intenzivně pracoval a obklopoval se mladšími psychoterapeuticky dychtivými lékaři, mezi které patřili i pozdější členové Pražské psychoanalytické skupiny Emanuel Windholz, Sandor Lorand a Jan Frank. Přestože se Stuchlík stal reprezentantem psychoanalýzy a ovlivnil spoustu mladých lékařů, nikdy ji plně nepřijal a po druhé světové válce se od ní vzdálil.

Další důležitou osobou českých psychoanalytických dějin byl Nikolaj Jevgrafovič Osipov narozený v Moskvě roku 1877. V roce 1908 se seznámil s Freudem a začal si s ním dopisovat. Jeho příspěvek české psychoanalýze začíná až v roce 1921, kdy Osipov emigroval do Prahy a byl prvním, kdo na Karlově univerzitě začal vést přednášky o psychoanalýze. Jako první také překládal Freudovy práce do češtiny. Společně se Stuchlíkem se v roce 1931 postarali o vytvoření pamětní desky Sigmunda Freuda umístěné na jeho rodném domě v Příboře. Zemřel tři roky po slavnostním odhalení desky a je pochován na Olšanském hřbitově.

Ve třicátých letech dvacátého století se v Praze začala formovat skupina psychoanalytiků kolem E. Windholze, žáka J. Stuchlíka, který se do Prahy přestěhoval ze Slovenska. Windholz získal psychoanalytický výcvik v roce 1930 v Berlínském psychoanalytickém institutu a později získal kvalitnější výcvik pod vedením psychoanalytičky Frances Deriové, která se stala vedoucí Pražské psychoanalytické studijní skupiny, kde patřil i Čech Richard Karpe a Slováci Jan Frank a právě zmíněný E. Windholz. Díky kontaktům Deriové přednášeli v Pražské psychoanalytické studijní skupině Edward Bibring, Robert Waelder, Rene Spitz, Paul Federn, Ernst Kris i August Aichborn. Oficiálním patronem této skupiny se v roce 1934 stala Vídeňská psychoanalytická společnost.  O rok později nahradil Deriovou Otto Fenichel, pod jehož vedením se Pražská psychoanalytická skupina dostala mezi studijní skupiny I. P. A. (International Psychoanalytic Asociacion = Mezinárodní psychoanalytická společnost). Zlom slibně rozvíjející se společnosti nastal v roce 1939. Během tohoto roku emigrovala podstatná část psychoanalyticky zaměřené společnosti a zůstala zde pouze E. Gero-Heymannová, která však již dále nepracovala. Nejdůležitějším žákem během šestiletého fungování této instituce byl B. Dosužkov, který se úspěšně pokusil psychoanalýzu udržet v Praze během války.

Psychoanalýza ale nezískala ohlasy jen v předválečné medicíně. Stala se terčem kritiky i chvály velkých literátů, filosofů a intelektuálů té doby. Ferdinand Peroutka zkritizoval psychoanalýzu ve své eseji, zveřejněné v časopisu Přítomnost, s příznačným názvem Ponurý Eros: „Freud je rozhodně nejschopnější z těch psychologů, kteří hodlají vsugerovati, že na světě neexistuje skoro nic jiného než pohlavní pud.“[1]

Postoj F. Peroutky sdílela i většina české intelektuální elity. Podle Michaela Šebka, jednoho z prvních českých autorů, který se zabýval touto problematikou, byla psychoanalýza na „český vkus až příliš revoluční a také jednostranná, romantická a přespříliš zdůrazňující iracionálno.“ [2]

Dalším psychoanalyticky znalým intelektuálem předválečného Československa byl Otakar Fisher, který o psychoanalýze psal už v roce 1910 a v roce 1925 veřejně ve svém dílePsychoanalysa a literatura zkritizoval Masaryka, který ve své Světové revoluci označil psychoanalýzu za směšnou.

Ve dvacátých letech se počet psychoanalytických esejí rozrostl. Mezi českými literáty se střídaly pesimistické kritiky s optimistickými. K těm nejdůležitějším patřilo kritické zamyšlení Z. Vodseďálka publikované v Přítomnosti v roce 1928, přiměřená chvála R. Součka Individuální psychologie publikovaná o rok později také v Přítomnosti a článek J. Urizdila Špatně pochopená filosofie publikovaná v roce 1930 taktéž v Přítomnosti, která chápe interes západních vzdělanců v Einsteinovi, Spenglerovi a Freudovi jako důsledek války.

Ve třicátých létech pak přechází psychologie z rázu literárně-uměleckého a filosoficky psychologického k imperativům ideologicky-politickým. Rozvíjí se politické polemiky mezi marxisty a kapitalisty i mezi převažujícími marxisty samotnými. Těchto diskuzí se zúčastnili Karel Ambrož, Bohuslav Brouk, Ladislav Ormis, Ladislav Kratochvíl. Posléze ale ve čtyřicátých letech zájem českých umělců o psychoanalýzu upadá a znovuobjevuje se zde až v letech šedesátých a sedmdesátých, kdy je spjatý se jménem Jiřího Cvekla. Navzdory kritických názorů prezidentů Masaryka a Beneše i české neochotě přijmout nejnovější aspekty duševního života se psychoanalýza uchytila v českém literárním i medicínském prostředí relativně stabilně.

Psychoanalýza v poválečném Československu

Nejdůležitější postavou v poválečném Československu při zachování medicínské snahy držet krok s psychoanalýzou ve světě byl B. Dosužkov, na kterého navázal O. Kučera.

Bohodar Dosužkov

Bohodar Dosužkov se narodil 1899 v Baku v Rusku v rodině vzdělaného právníka. Gymnázium studoval v Kyjevě a do roku 1918 studoval přírodní vědy v Rostově na Donu. Do Prahy přijel o tři roky později. V Praze si pak rozšiřoval své obzory studiem medicíny se zaměřením na neurologii, které ukončil v roce 1927. V tomto období potkává Osipova, Fenichela a Reichovou a jeho zájem se přesouvá od neurologie k psychologii. Jeho největší přínosem české psychoanalýze jsou především jeho činy těsně předválečné, kdy kolem sebe shromažďoval mladé nadšené vzdělance a navzdory imigrace většiny velikánů přesouvá za protektorátu psychoanalýzu do ilegality a českého undergroundu, kde ji udržuje a rozvíjí a znovu etablujePsychoanalytickou skupinu v Praze.

Dosužkov také navazuje kontakt s emigrantem Fenichelem a za jeho pomoci se stává přímým členem Mezinárodní psychoanalytické společnosti. Dosužkov začíná aktivně rozvíjet psychoanalýzu v Čechách. Překládá Freudova díla, vede analytický výcvik, rozšiřuje psychoanalytickou knihovnu, vede odborné semináře, informuje širokou veřejnost a v letech 1947 a 1948 rediguje 2. a 3. Psychoanalytickou ročenku. V roce 1948 ale Dosužkov zažívá další ránu – komunistický převrat. Nástupem marxistických teorií o individualitě jedince a komunistů k moci se psychoanalýza stala terčem nejrůznějších ataků, byla opět potlačena do ilegality a spousta členů se od Freudova učení veřejně distancovala. Opět zbýval pouze Dosužkov s pár věrnými politickými, filosofickými i medicínskými rebely. Dosužkov ale nepřestává pracovat, navazuje na Freuda a I. P. Pavlova a analyticky rozebírá etiopatogenetické mechanismy skoptofobie, ereufobie, dysmorfobie a kakotechnofobie. V šedesátých letech se usilovně snaží o vytvoření psychoanalytické institutu, bohužel – stejně jako snaha Pražského Jara o pád komunismu – neúspěšně. Přesto společně s O. Kučerou provádí psychoanalytický výcvik a udržuje v českém „medicínském“ undergroundu povědomí o psychoanalýze. Umírá 19. ledna 1982.

Otakar Kučera

Zatímco Dosužkov byl menší vyhublé, za to však velmi energetické a aktivní postavy s velice výrazným ruským akcentem a se silným zájmem o empirické přírodní vědy, byl Kučera spíše atletické postavy s obrovským interesem v umění a literatuře. Kučera se narodil 6. května 1906 – ve stejný den jako jeho vzpor Sigmund Freud. V Praze vystudoval práva a pracoval jako úředník. Po setkání s Dosužkovem, který se stal jeho učitelem, vstoupil do jeho znovuetablovaného Pražského psychoanalytického institutu v roce 1946.

V pozdější době navázal osobní styky Sptizem, Kohutem i Freudovou a stává se v pořadí třetím přímým členem Mezinárodní psychoanalytické společnosti. Až do své smrti 25. ledna 1981 byl otevřen novým názorům a nesmazatelně se tak zapsal do dějin české psychologie.

Kromě výše zmíněných osobností česká psychoanalýza objevila mnoho dalších silných osobností, které svou podporou léčby mluvení bojkotovali komunistický přístup k psyché a tím se tak připojili k celé řadě politických odpůrců, kteří si zaslouží náš obdiv a úctu i dvacet tři let po Sametové revoluci, která se stala symbolem vítězství demokracie nad totalitou a která, navzdory všem negativům, připravila relativně svobodné základy pro zatím nevyužitý potenciál psychoanalýzy v Čechách. Bylo by hanebné proto nezmínit v pořadí čtvrtou přímou členkuMezinárodní psychoanalytické asociace Marii Bénovou, psychologa surrealistu Zbyňka Havlíčka a člena Britské psychoanalytické společnosti Ladislava Haase.

Psychoanalýza v Čechách dnes

S pozvolně narůstající potřebou pochopit svou individualitu, vyčlenit se z ideologicky rovné společnosti, rozvíjet své subjektivní názory a společně s premisou narůstajícího počtu kritiků komunistické filosofie, se počátkem sedmdesátých let rozrostl kolektiv psychoanalytiků v Československu. Přístup české elity k psychoanalýze se mění z kritického na benevolentní, vzniká spousta překladů Freudových děl a vycházejí eseje a další literární publikace po celém Československu. Mezi ty nejvlivnější patří Sigmund Freud a Člověk v psychoanalytickém poli Jiřího Cvekla, Problémy psychoanalytického hnutia T. Pardela a Diagnostika duševních poruch A. Jarníka a K. Duška. Na toto období vzpomíná Petr Junek: „Scházeli jsme se v hospodě s tím, či s oním. Klábosili jsme, analyzovali, do určité míry jsme byli vůči sobě i vstřícní.“[3]

Přestože spousta dalších psychoanalytiků emigruje, během komunistické nadvlády se uchová silné a schopné jádro, které přetrvalo až do dneška. Toto jádro čítalo v roce 2001 dvacet pět analytiků. Pěti analytikům se dostalo v roce 1989 obrovského ocenění v podobě získání pozic přímých členů Mezinárodní psychoanalytické asociace. (Patří tam Fischelová, Kocourek, Mikota, Šebek, Vacková.) Toto jádro se aktivně snaží navázat na díla svých předků a usilovně rozvíjet psychoanalytické myšlenky. Dva roky před sametovou revolucí vydává samizdatově pátouPsychoanalytickou ročenku a v roce 1989 vzniká Pracovní skupina pro studium psychoanalýzy, která dodnes vydává dvakrát ročně periodikum Psychoanalytický sborník. České undergroundové jádro se mění v roce 1990 v Českou psychoanalytickou společnost a Psychoanalytický institut. O rok později vzniká pod vlivem Kocourka Psychoanalytické nakladatelství vydávající psychoanalytickou literaturu.

Psychoanalytické skupině v Česku se podařilo přežít nacismus i komunismus. Nejvíce ji však paradoxně paralyzoval až nástup svobodného smýšlení a demokracie, která vyloučila veškerá alibi a zničila kohezi tehdejších psychoanalytiků tajně se scházejících po hospodách. Nicméně se domnívám, že stejně jako stagnuje a vyčkává mezinárodní psychoanalýza, vyčkává a stagnuje i česká psychoanalýza, která k roku 1997 čítala sedm tréninkových analytiků. (Patřili tam Miroslav Borecký, Věra Fischelový, Jiří Koucourek, Václav Mikota, Michael Šebek, Zdeněk Šikl, Bohumila Vacková a prezidentem Společnosti byl Martin Mahler a ve výcviku bylo v témže roce třicet kandidátů.) Po dvaceti letech zasvitl plamínek naděje v podobě nové vlny psychoanalytiků a nenapadá mě lepší imperativ, či spíše pronesené přání, než to, které vznesl na oficiálních stránkách České psychoanalytické společnosti Petr Junek: „Možná, že se v Čechách konečně naplní Freudovo přání.“[4]

II. Část – terminologie

Jestliže bylo nezbytné pro pochopení psychoanalýzy znát její historii, je logické, že pro pochopení psychoanalytických metod uplatňovaných v praxi je potřeba znát psychoanalytickou terminologii a psychoanalytické myšlenky. Spousty z nich jsem již nastínil v předešlé části, některé jsem dokonce rozebral podrobně (viz kapitoly Hysterie a vznik psychoanalytického sezení, První teorie, První roztržky, Ideový zlom, Výklad Snů, Přenos, Melanie Kleinová, Anna Freudová, John Bowlby, Britská škola objektích vztahů, …) přesto zbývá ještě pár základních pojmů, které si zaslouží samostatný výklad. A můžu hned v úvodu doufajícímu čtenáři sdělit, že je to opravdu krátká část. Pojmy jako porodní trauma, introjekce, preodipovský komplex, mužský komplex, komplex méněcennosti, anima a animus, archetypy, kontejnování, separační úzkost, selfprezentace, regredované ego, pravé a falešné self, nukleární a bipolární self, či schizoidnost jsem do této části nezařadil, protože buďto nesouvisí primárně s psychoanalýzou, jsou až příliš specifické, nebo je nepovažuji za příliš důležité a reprezentativní.

Modely lidského vědomí a problematika nevědomí
Topografický model

Rozebral jej Sigmund Freud v roce 1900 v díle Výklad snů – v roce, který označil za počátek psychoanalýzy. Myslím si, že nemá cenu opakovat, jaké okolnosti vedly Freuda k vytvoření tohoto modelu a přestoupím proto ke stručnému vysvětlení struktury neznámých hloubek lidské duše, neboť i já se domnívám, že je naivní si myslet, že veškeré naše jednání vychází pouze z našich vlastních vědomých faktorů. Lidská psyché se podle Freuda skládá ze tří složek. Z vědomí tvořícího pouhou špičku ledovce, z předvědomí, neboli deskriptivního nevědomí, a znevědomí, tedy z dynamického nevědomí.

Phil Mollon tento ledovec doplňuje ještě o pojem předsymbolického nevědomí a Stolorow s Atwoodem přidávají pojmy předreflektivního nevědomí, „které se sestává z opakovaných vzorů či organizujících pravidel“[5] a je velmi podobné Freudovu přenosu a nevalidovaného nevědomí, které se vyznačuje neschopností popsat své představy.

Vědomí je, nejen ve Freudově konceptu, charakterizováno jako vše, co si uvědomujeme. Předvědomí je pak jakýmsi skladištěm zapomenutého materiálu, který si pacient pamatoval, a na který si lze určitým způsobem opět rozpomenout a jeho hlavním úkolem je „chránit vědomí před přívalem pudových sil z nevědomí.“[6] A nevědomí zabírá největší část ledovce, ve které se projeví lidské představy, přání a obrannými mechanismy potlačené obavy, jež si jedinec není schopen uvědomovat a především sexuální pud – libido – , který se stává hlavní hybnou silou člověka. Sporům mezi behavioristy, kteří označili nevědomí za epifenomén a psychoanalytiky, nahrává psychoanalytická teze latentního obsahu snů a existence přeřeknutí, která často napomáhala k odhalení původu neuróz.

Mezi nejčastější obranné mechanismy, které jsou naprosto běžné i ve zdravé mysli, patří vytěsnění, projekce, racionalizace, rozštěpení a manické obrany.

Strukturální model

Freud definuje strukturální model lidské psyché v roce 1923 v díle Já a Ono. Hlavní složky psychiky zde dělí na Já, Nadjá a Ono – neboli Ego, Superego a Id. Svědomí a pocit viny neseděly Freudovi do jeho předchozího modelu a proto vysvětlil pocit viny jako působení superega. Idzastává podobnou funkci jako nevědomí a postupně modifikovanému egu přiděluje funkci sebezáchovnou. Velká část superega a idu pracuje nevědomě a jejich výsledným kompromisem je osobnost taková, jaká se nám jeví.

Do opozice vůči této teorii se staví transpersonální psychologie včele se Stanislavem Grofem, která vyzdvihuje potenciál nadvědomí, vyvolaného změněnými stavy vědomí pomocí holotropního dýchání, dříve LSD, a tzv. holografického paradigmatu, který poukazuje na paradox paprsků tvořících hologram dopadajících na film z různých úhlů. Pokud se hologram rozloží na části, získá každá část celý obraz – podobný problém řeší i matematikové s aktuálně nejsložitějším geografickým obrazcem, kterým je fraktál. Aplikujeme-li to na mimotělní zážitky, nerozeznáme strukturu vesmíru od struktury živých organismů či struktury neuronové sítě.

Podobný efekt umisťuje Phil Mollon do freudovského nevědomí. Bdělé myšlení je podle něj tvořeno symetrií a asymetrií, přičemž příliš mnoho symetrie vede k poruchám myšlení a příliš mnoho asymetrie naopak k suché debatě. Pro kvalitní myšlení je dobrá kombinace obou těchto pojmou. Tvrdí, že „na nejhlubší rovině nevědomí převažuje čistá symetrie. Vše je v jednotě a celek se odráží v nejmenší části. (…) V hlubinách nevědomí nalézáme Boha (…) – subjekt subjektů, jenž nikdy nemůže být objektem.“ [7]

Jungův model

I Jung užíval pojmu nevědomí a včleňoval ho do svých teorií, nicméně jeho nevědomí má s freudovským nevědomím pramálo společného. Nahlížel na vědomou osobnost jako na malý ostrůvek v nevědomém tvůrčím oceánu. Rozdělil nevědomí na nevědomí osobní, jehož součástí jsou komplexy, které definoval jako odštěpené části psyché vzniklé na základně emočního traumatu a nevědomí kolektivní, které je vrozené, dědičné a vystupují v něm tzv. archetypy – vrozené imaginace, apriorní formy nazírání a společné ideje.

Problematika nevědomí v neuropsychoanalýze

V poslední době se stává populární spojení psychologické filosofie psychoanalýzy s neurovědou, čímž vzniká neuropsychoanalýza, která přistupuje k definování nevědomí velmi originálním způsobem. Tvrdí, že nevědomí sídlí v pravé mozkové hemisféře, která se zaměřuje především na abstrakci, emoce a zrakové vnímání, zatímco vědomí je umístěno v levé mozkové hemisféře specializované na logiku a zpracování jazyka. Cenzura nevědomí spočívá v tom, že se emoce a touhy „nepustí“ přes corpus callosum do levé hemisféry a dotyčný ji pak není schopen popsat ani vnímat. Převažující polovina mozku pacienta také ovlivňuje úspěšnost terapie. Lidé s racionálním uvažováním, tedy s dominující levou mozkovou hemisférou, se léčí úspěšněji pomocí kognitivní terapie. Psychoanalýza je naproti tomu zaměřena na pacienty s citovými problémy, které se formulují v pravé části mozku.

Libido

Libido se nejčastěji překládá jako sexuální touha či pud motivující člověka k vykonávání určité činnosti – je tedy jakousi hybnou silou člověka, která má zdroj buďto v nevědomí anebo v těle. Freudovi následovníci však libido považují spíše za psychickou energii, či dokonce za pouhou metaforu této energie a v dnešní moderní psychoanalýze se libidinózní teorie využívá jen zřídkakdy, ne-li vůbec, což považuji za smutný aspekt neschopnosti psychologických škol přijmout kompromis v důsledku obecně platného tvrzení „z extrému do extrému“.

Lacan popsal libido takto: „Libido je skutečná přítomnost touhy jako takové.“[8] Je mu připisován kvalitativní i kvantitativní faktor a Roger Kennedy to shrnul následovně: „Libido je teoretický koncept (nebo „konvence“), jehož cílem je dávat smysl psychosexuálnímu poli, jakkoli vágní a neměřitelný může být.“[9] A konečně sám Freud jej definoval jako „výraz, který pochází z teorie emocí. Tímto jménem označujeme energii, chápanou jako kvantitativní veličinu (ačkoli v současné době neměřitelnou) těch sil, které mají co do činění se vším tím, co můžeme shrnout pod pojmem „láska““[10]

Když v roce 1914 vytvořil Freud koncept narcismu, musel začít přepracovávat svůj původní model libida. Libido dostalo vlastní narcisistické self a později i ego. O šest let později včlenil teorii libida do obecnějšího působení dvou abstraktních sil – pudu života neboli Erotu a pudu smrti nazývaného Thanatos. Díky životní situaci, která Freuda postihla na sklonku života, tyto pudy oplývají příliš filosofickými vlastnostmi a jejich definování je složitou záležitostí několika stovek subjektivních interpretací.

„Eros představuje sílu, která „spojuje dohromady“ prvky lidské existence – fyzicky prostřednictvím sexu, emociálně prostřednictvím lásky a mentálně prostřednictvím představivosti“[11] Thanatos je naproti tomu vrozený pud zaměřený původně na subjekt, později do vnějšího světa v podobě agrese. Thanatos „směřuje ke smrti buď prostřednictvím snižování diferenciace a tiše vrací organismus zpět do anorganického stavu, nebo prostřednictvím aktivní destrukce.“ [12] Po libidu je Thanatos nejdůležitějším motivačním činitelem člověka – hojně s ním pracovala třeba Melanie Kleinová.

Nicola Abel-Hirsch umístila Eros do duše člověka a dostala se tím až k Bionovu pojmu imaginace. Imaginace je uvažování typicky lidské a domnívám se, že je to jedna z mála věcí, která nás absolutně diferencují ze zvířecí říše. Je to střet vnější reality s vnitřní fantazií a nejjednodušší definice zní asi takto: Imaginace je uvažování o „co kdyby“. Nejčastěji se projevuje útěkem do fantazie, do fiktivního světa a v dnešní době do světa virtuálního. Wilfred Bion tvrdí, že imaginace „je zejména uvědomění si nepřítomnosti, jež umožňuje první imaginativní myšlenky.“[13]To jsem ale trošičku odbočil.

Nejdůležitějším důsledkem objevení libida z hlediska psychoanalytické terapie ale není imaginace ani Eros, ale deprivace libida – jinak řečeno jeho neuspokojení. Kennedy popsal libido jako tok řeky, které protéká hlavním korytem. Pokud se ale hlavní koryto ucpe, řeka si hledá cestu jinými kanály. A když se tyto nové kanály stanou většími než hlavní koryto, vznikají sexuální perverze. Díky následné frustraci z překážky a neschopnosti sublimace libida na jiný podmět pak vznikají neurózy. Pokud je frustrace trvalá, způsobuje nadbytečná fantazie v lidské mysli regresi do dětského vývoje libida a fixaci na některé libidinózní období. Jinak řečeno, jakákoli odchylka od normálu, odklon od heterosexuality, je projevem regrese a fixace libida. Fixace a regrese se pak projeví buďto psychickou poruchou nebo perverzemi, mezi které patří např. narcismus, masochismus, sadismus, exhibicionismus, voyeurismus a homosexualita. Nejběžnější reakcí ega na požadavky libida je obranný mechanismus, tedy např. popření, vytěsnění, regrese, projekce, izolace, racionalizace, somatizace, odčinění, reaktivní výtvor nebo přesunutí.

Vývoj Libida

Každý pud se skládá ze 4 atributů: zdroje, tlaku, zaměření a objektu. Zdroj pudu se vyvíjí adekvátně k níže popsaným etapám a je jím vždy hmotný orgán, či skupina orgánů. Tlak pudu, mnou nazývaný také jako tužba, je „pociťován jako intenzita potřeby uspokojení, kterou pud vyvíjí na stav homeostatické stability duše nebo ega.“[14] Charakter tlaku pak určuje jeho intenzita – zaměření může být buďto pasivní anebo aktivní a přímo spojuje pud s objektem. Objektem se může stát cokoli. Zkušenost, fantazie, člověk nebo jeho část. Je vázaný, stejně jako zdroj, na libidinózní vývoj člověka.

Piaget, Freudův současník a konkurent, nařknul Freuda, že pouze kopíruje jeho vývojové stádia. Toto nařknutí však považuji za irelevantní, neboť Freudův vývoj libida je až příliš originální.

Vývoj libida prochází několika částmi, které Freud označil podle konkrétního místa slasti – dominantní erotogenní zóny – , přičemž „nultá fáze“, často umístěna chronologicky ještě do dělohy, se projevuje polymorfně perverzní sexualitou, která je podobná sexuální předehře dospělých. Melánie Kleinová pak jeho teorii přepracovala do již zmíněného konceptu pozic. Pozice zde funguje jako nevědomý „mentální portál“ do kterékoli doby svého života – především do dětských zkušeností, které jsou plné úzkostných, paranoidně-schizoidních a depresivních představ.

Prvním obdobím je období orální, které trvá přibližně do 18. měsíce života, kdy se stávají předmětem slasti dítěte ústa a libido se projevuje sáním a kousáním. Je to období, při kterém jedince poprvé rozeznává Já a „Nejá“ – začíná tedy vnímat svou vlastní existenci. Pokud dojde k fixaci nebo k regresi na toto období, projeví se u dané osoby buďto sado-masochismem nebo maniodepresivní psychózou a depresí. Špatně prožité orální období zvyšuje šanci stát se kuřákem či alkoholikem, přičemž se cigareta nebo láhev stávají metaforou dávno ztraceného mateřského prsa. Orální osobnost se pak vyznačuje, pesimismem, podezíravostí, závistivostí, pasivitou nebo sebeznevažováním.

Druhé období nazval obdobím análním trvající do druhého roku života, kdy se předmětem slasti dítěte stává vypouštění a zadržování stolice, oblast anusu a manipulace s fekáliemi. Při fixaci a regresi se u dotyčné osoby projevuje sadismus nebo nutkavá neuróza. Anální osobnost se vyznačuje extrémní bipolárností, jejími vlastnostmi tedy mohou být lakomost – rozhazovačnost, uzavřenost – expanzivnost, tvrdohlavost – povolnost, pořádkumilovnost – nepořádnost, úzkostlivá pečlivost – nečistota, dochvilnost – liknavost nebo preciznost – povrchnost. Specifickými obranami jsou přeměna v opak, odčinění, izolace nebo intelektualizace.

Třetí období pojmenoval obdobím falickým, které trvá až do šestého roku. Winnicot toto období právem nazval fází vychloubáním a naparováním. Předmětem slasti se stávají genitálie a projevuje se zde kastrační komplex. Chlapci si začínají všímat svého penisu a pro ženy je tato etapa, podle Freuda, charakterizována úlekem ze ztráty penisu. Důsledkem kastračního komplexu pak je první forma exhibicionismu, která se u chlapců projevuje potřebou ukazovat penis dívkám a u dívek objevem, že „musím něco mít, když se na mě dívají!“[15] Pasivní verzí exhibicionismu se stává voyerismus a narcistické zalíbení ve vlastním penisu může způsobit homosexualitu.

Oidipovská fáze je období mezi třetím a pátým rokem života a je to nejdůležitější část falického období. Projevuje se zde Oidipův komplex, pojmenovaný podle Sofoklovy hry Král Oidipus u chlapců a Elektřin komplex u dívek. Zájem – sexuální fantazie – dítěte se přesouvá na objekt – na rodiče odlišného pohlaví, kterého chce dítě vlastnit a projevuje se touha odstranit rodiče stejného pohlaví, který v tom dítěti brání. V tomto období taky dovrší kastrační komplex a následná kastrační úzkost – chlapci mají strach, že je vykastruje žárlivý otec. Dívky závidící mužský penis si zase představují, že by byli otci mnohem lepší partnerky než jejich matky a nenávidí matku za to, že jim penis nedaly. Díky této kastrační úzkosti dítě opustí od sexuální touhy vůči rodiči opačného pohlaví a podřídí se – identifikuje se – s otcem či matkou. Nevyřešený či špatně prožitý oidipovský trojúhelník označil Freud za nejčastějšího tvůrce neuróz a obrovskou roli v něm hrají rodiče samotní, kteří by měli dítěti dát najevo, že je jejich vztah v pořádku a že nehodlají vzít do svého intimního života někoho třetího. Fixace na toto období totiž velmi ovlivňuje budoucí výběr partnerky či partnera. Hlavním obranným mechanismem je vytěsnění. Falická osobnost se vyznačuje velmi vysokým či velmi nízkým sebevědomím.

Dalším obdobím je období latence projevující se až do dvanácti let. Dítě je v tomto období desexualizováno a všechny zážitky z předchozího období potlačilo do nevědomí. A posledním obdobím je období genitální, které se projevuje v pubertě a adolescenci. V tomto období se dovrší sexuální identita – tedy identifikace s rodičem stejného pohlaví – a mladý jedince vyhledává první intimní vztah mimo rámec primární rodiny.

Správný vývoj libida se stává predikcí zdravého sebevědomého jedince schopného prožít spokojený život. Nicméně i Freud přiznává, že „všichni jsme tak trochu neurotici“ a ideální prožití oidipovské fáze neexistuje. A pravděpodobně je to dobře. Alespoň se člověk nenudí při sebepoznáním sebe sama či s výběrem partnera.

Ego

„Kdo či co jsem?“ To je po otázkách „existuji?“ a „proč existuji?“ třetí nejzákladnější otázkou filosofie. Je to také alfa a omega všech psychologických teorií. A ani psychoanalýza na ni nebyla schopna po celou dobu své existence uspokojivě odpovědět.

Anna Freudová ve své knize Já a Obranné mechanismy definovala pojem Já jako „médium, skrze něž se pokoušíme zachytit podobu ostatních dvou substancí.“[16] Substancemi pak nemyslela nic jiného než Id a Superego. Já zde spíše než Ego připomíná Self – je tedy jakýmsi pozorovatelem a sebereflektorem, přičemž je neustále napadán Idem a Superegem, proti čemuž reaguje Ego tzv. obrannými mechanismy, které jsem již nakousl v předešlých kapitolách. Je zvláštní, že klasická psychoanalýza pojem Ego nebrala v potaz do té doby, než se jím začala zabývat egopsycholožka Anna Freudová. Až do jejího výzkumu muselo Ego ustupovat do postranní na úkor lákavého nevědomí. Modernější praxe ukázala, že Ego je aktivní vždy, když se Id snaží o nějaký výpad. A ten výpad reguluje právě obrannými mechanismy, které jsou však člověku škodlivé a jejich správnou sublimací dochází k léčbě. Dnes je již známo, že některé obranné mechanismy jsou přísně spjaty s některými neurózami. Např. vytěsnění je spjato s hysterií a izolace či popření zase s nutkavou neurózou. Přesto Freudová připouští, že neví „podle jakých hledisek si Já vybírá mezi mechanismy.“[17]

Freudová také rozlišuje několik typů úzkostí způsobené špatnou sublimací obranných mechanismů. Patří tam úzkost ze síly pudů, reálná úzkost a úzkost svědomí neboli úzkost superega. Úzkostem předchází konflikty, které zase rozdělila na konflikty Já a Ono, ze kterého vzniká hysterie a nutkavá neuróza; konflikty Já a Superego, ze kterého vzniká melancholie; a konflikty Já a svět, které způsobují infantilitu.

V problematice Ega psychoanalýza silně zaostává, protože se stále domnívá, že mnohem důležitější je pojem Id a především nevědomí.  Zapomíná tak na vědomé motivy jednání a z člověka dělá obyčejný determinovaný stroj. Důsledkem generalizace sexuální etiologie tak není nic jiného, než omezený pohled na komplexnost člověka ochuzený především o to nejdůležitější. O naše vědomé já, kterému je bohužel striktně připisována minimální role. Velkým kladem psychoanalýzy je naproti tomu fakt, že se vlastně nikdy nesnažila být komplexní a jedinou správnou všeobecnou univerzální teorií popisující osobnost, a možná proto se absence důrazu na vliv Ega dá omluvit.

III. Část

„Vím, že nic nevím.“

Sokratés

Nejslavnější výrok filosofie by v této části měl mít na paměti po celou dobu čtenář stejně, jako jsem na něj myslel já, když jsem psal následující řádky. Proto je potřeba brát je s nadhledem, neboť jsou spíše mými tezemi a esejemi než vědecky dokázanými fakty či psychoanalytickými všeobecně přijímanými axiomy. Přesto se domnívám, že jsou vhodnějším zakončením mé práce než jakýkoli humánní imperativ, jelikož se snaží systematicky nejenom najít příčiny daných problematik, ale zároveň i jejich reálné konsensuální řešení.

Je psychologie věda?

(Celá tahle kapitola je v podstatě dávno překonaná. Tehdejší neznalost vědecké metodologie a terminologie mi ale neumožnila nahlížet na vědecké systémy jinak než na vědy přírodní a vědy humanitní, přičemž jsem cítil, že psychologie nespadá ani pod jednu z těchto věd. Dnes již vím, že existuje kvalitnější dělení věd na vědy přírodní, humanitní a navíc ještě vědy sociální, pod které spadá právě psychologie.)

Nejen psychoanalýza, ale i samotná psychologie čelí po celou dobu své existence nařčení, že je pouhou neempirickou pavědou. Je zvláštní, že takový pohled na psychologii přežívá většinou v západní filosofii, která často přehlíží duševní život a staví do popředí přeceňovaný materialismus. A je také zvláštní, že právě tato společnost trpí nejenom častými neurózami, ale i stále narůstajícím pocitem ztráty smyslu života. To je způsobeno nejenom mylnou představou o jakémsi ideálním nezávislém a nezranitelném jedinci, ale především zesměšňováním a přehlížením emocionální stránky lidského života. A psychologie je jediným pokusem o empirický konsensus duchovních a racionálních idejí snažící se zaujmout prázdné avšak důležité místo ve škále západních věd.

Chceme-li pátrat po odhalení tajemství vědeckosti, musíme se zeptat na jednoduchou otázku:Co dělá vědu vědou? Odpověď se zdá být evidentní – vědecká metoda je právě ta, která je schopna experimentálně dokázat své teorie a následně je generalizovat – což znamená, že je schopna vytvořit identické podmínky pro experiment a pomocí nich dojít k naprosto totožnému výsledku kdykoli si zamane. S tímto konceptem se uznávanou teorií stává pouze jedno platné fyzické, matematické, chemické či biologické paradigma a předmětem zkoumání se stávají objekty, které lze třídit, dělit, sumírovat do tabulek a u kterých lze kauzálně předpovídat jejich chování. Což potvrzují i slova Ivana Blechy, profesora univerzity Palackého, pronesené v rámci přednášky z 15. listopadu 2012 v klubu Art v Opavě, kde vydedukoval tři premisy empirické vědy. Jsou jimi témata, metody a opakování neboli testování, jež jsem nazval generalizací. Dle těchto zásad je psychologie vědou, pouze pokud splňuje všechna tři kritéria. S čímž se v podstatě ztotožňuji, nicméně každý, kdo se kdy pokoušel o introspekci, se mnou bude pravděpodobně souhlasit, když řeknu, že lidská mysl – člověk ve vší své celistvosti – je natolik složitý, organizovaný a vysoce subjektivní celek, jehož absolutní generalizace je nemožná, že jakákoli snaha o objektivní a všeobecně platnou „tabulku“ by skončila fiaskem. Lidská bytost není vodík v periodické tabulce prvků. Na světě neexistují dva identičtí jedinci s identicky prožitými identickými zkušenosti. A jelikož je člověk hlavním předmětem psychologie, je logické, že podobný problém s vědeckostí musí mít i psychologie samotná. Psychologie, která ukrývá nespočet paradigmat, obrovské množství platných a přesto navzájem se vylučujících teorií i obrovský léčitelský potenciál, se musí obejít v exaktní vědě bez možnosti generalizace experimentu. A právě tady tkví příčina i řešení problému.

Pakliže jsem řekl, že pro uznání vědy je nutná její schopnost generalizace a zároveň jsem uznal, že pro psychologii je tato možnost velmi omezená, musím najít vhodný kompromis v podobě nové terminologie, která by nepřidávala respekt exaktním vědám a zároveň by nevzbuzovala despekt vědám neexaktním, tedy psychologii se všemi jejími specifickými směry – čímž by postavila do stejné roviny vědy přírodní a humanitní. Nicméně nevezmu-li v potaz veškeré kontroverzní specifické psychologické směry (např. psychoanalýzu) a zaměřím se pouze na psychologii základní, musím apelovat na psychology, aby se drželi výše zmíněných zásad a aby pokračovali ve zkoumání jedince empirickými metodami se schopností generalizace. A to alespoň do té doby, než se někdo úspěšně pokusí o vytvoření takovéto terminologie, protože jenom to ji zachrání od zesměšňování.

Dalším důležitým rozdílem mezi přírodovědnými a humanitními vědami je problematika paradigma kontra multiparadigma. Tady stojí psychologie, filosofie, sociologie aj. před velkou výzvou – sjednotit všechna svá platná paradigmata a vytvořit tak opravdu komplexní náhled na svůj předmět zkoumání. Úspěšnost této snahy by znovu dosadila filosofii na post královny věd a psychologie by mohla důstojně kráčet po jejím boku. Na druhou stranu je tato snaha už možná dávno překonaná a její provedení by nás vrátilo o několik stovek let zpátky. Nemůžu proto souhlasit s Immanuelem Kantem a jeho tvrzením, že psychologie nikdy nemůže být vědou experimentální – tedy vědou empirickou.

Stručně řečeno, psychologie je vědou, je vědou exaktní a je vědou s největším nevyužitým potenciálem. Aspekt její potřebnosti je ale mnohem důležitější, a já proto doufám, že psychologie obstojí i v dnešní době, a že se pokusí aktualizovat své teorie pro jejich primární funkci, a sice pro léčbu duše člověka žijícího v 21. století – člověka dogmaticky respektujícího vědu.

Je psychoanalýza věda?

Když jsem zmínil psychoanalýzu jako specifickou kontroverzní větev psychologie, která ji ubírá na vědeckosti, myslel jsem tím především to, že psychoanalýze ubírá na vážnosti snaha o zevšeobecnění. Freud to nevěděl. Snažil se z psychoanalýzy udělat exaktní vědu a já se domnívám, že všechny jeho „všeobecně platné teorie“ právem staví psychoanalýzu na periferii vědy a nezachraňuje to ani její léčitelský aspekt. Psychoanalýza nemůže být vědou ze samé své podstaty. Nevytváří komplexně-platný náhled na psyché a ani nebere v potaz nespočet vědecky dokázaných aspektů jedince. To, co psychoanalýza musí udělat, je přijmout svůj úděl nevědeckosti – Psychoanalýza totiž není nic jiného, než „proces spolupráce, kterého se účastní analytik a pacient s cílem rozšířit oblast vědomí tak, aby pacient mohl vést svůj život s větším uvědoměním.“[18] A i zde tkví klíč úspěchu v terminologii. Když jsem na toto téma polemizoval s prof. Ivanem Blechou, shodli jsme se na příjemném konsensu – psychoanalýza je vědeckou hypotézou.

Je to sice úsměvný kompromis, nicméně perfektně charakterizuje celou problematiku. Spousta psychoanalytických teorií se prostě nedá vyvrátit ani potvrdit. Psychoanalýza připomíná takovou fyzikální teorii superstrun, která také teprve čeká na jakýsi soud. Možná se někomu může zdát můj verdikt popřením celé předešlé práce. Zdůrazňuji ale, že myslet si toto, by byl fatální omyl. Psychoanalýza nejenom pomohla zhumanizovat přístup doktorů k duševně chorým, ale především napomohla k pochopení zdravé lidské mysli a svou kauzalitou nevědomých motivů také zasadila brouka do hlavy všem filosofům zabývajících se svobodnou vůlí. Dokázala totiž, že absolutní svoboda je nemožná a především to, jak moc jsme ovlivňováni předešlými zkušenostmi a zážitky – připomněla nám, že byť se považujeme za jakkoli privilegovanou vrstvu zvířecí říše, za jakkoli vyspělé lidi, jsme stále jen zvířaty se svými potřeby, které by se neměly přehlížet. Jestliže se chceme bavit o psychologii jako o vědě zabývající se léčbou duše, musíme poděkovat všem psychoanalytikům, neboť to byli právě oni, kdo udělal z terapeutické praxe to, za co ji považujeme dnes.

Z vlastních zkušeností mohu potvrdit, že psychoanalýza je především atraktivní metoda léčitelská. Není to metoda vědecká, ani šarlatánská. A právě za takovou je třeba ji považovat a uznávat. Je to přeci stále (už více než jedno století…) jenom hypotéza a až budoucnost nám ukáže, jak moc pravdivá byla. Závěrem bych rád pronesl jeden bizarní paradox, na který upozornila Alena Plháková ve své Učebnici obecné psychologie, a který se staví, stejně jako já, do opozice vůči Freudově generalizaci: „klientům psychoanalytika se zdají sny nabité sexuální symbolikou, zatímco klienti jungiánů produkují velké archetypální snové obrazy. Tento fenomén se zatím nepodařilo plně objasnit.“[19] Domnívám se, že exaktnost psychoanalýzy není prioritně důležitá – Psychoanalýza sice není věda, nicméně funguje. A funguje většinou obstojně.

Věda o duši člověka žijícího v 21. století

Zde patří článek, který byl zveřejněn samostatně – Věda o duši člověka žijícího v 21. století.

Psychoanalýza a budoucnost

Již jsem naznačil, že psychoanalýza by se měla stejně jako celá psychologie vyvíjet a radikálně měnit. Několikrát jsem zmínil, že na další změnu paradigmat teprve čekáme a přímo jsem napsal, že se psychoanalýza stane důležitější částí ještě více potřebné psychologie. (Resp. psychologie samotná se stane důležitější a je proto adekvátní se domnívat, že i psychoanalýza nabude na atraktivitě.) Bude se ale měnit tak, jak předpokládám, že by se měnit měla?

Vše bohužel nasvědčuje opaku. Společenská situace opět psychoanalýze nenahrává. Duchovní život je stále zesměšňován a neuznáván, filosofie se stává materialistickým komentářem politické scény a víra pomalu ztrácí důstojnost. Obávám se, že tento trend bude i nadále pokračovat a z psychoanalýzy se nestane nic jiného, než jen velmi malá část psychoterapeutické praxe snažící se léčit své pacienty bez ohledu na prevenci či pochopení objektivních příčin. Je to trend, kterým se naše společnost řídí již víc než dva tisíce let a je to také trend, který nás definitivně rozdělil od východního pojetí lidské mysli. Obrovský podíl viny na tom nese i již zmíněná problematika věda-nevěda, která udělala ze západní společnosti jakousi nadspolečnost. Nadspolečnost, která velmi připomíná kolos na hliněných nohou, protože přesně tak je nestabilní a náchylná vůči duševním nemocím. Psychika je totiž základem člověka a člověk je základem společnosti. Potrvá pravděpodobně ještě desítky let, než si to lidé uvědomí a začnou psychologii hromadně respektovat.

Druhou alternativou je neměnný stav. Ten nastane, když si většina usmyslí, že je vlastně spokojená. Zájem o psychoanalýzu začne stagnovat a vše zůstane tak, jak je teď – psychologie se sice stane respektovanou vědou, nicméně asi jenom proto, aby se znovu nedostali do konfliktu představitelé humanitních a přírodních věd. Psychologové pak budou nadále vytvářet nová paradigmata a léčit minimální sortu pacientů, která si je bude moci dovolit.

Taková je tedy možná budoucnost psychoanalýzy. Je naplněna spíše pesimismem, než optimismem. Co se ale dalo čekat od směru, který staví svou prestiž na utrpení jiných? Jak by mohla být vize budoucnosti psychoanalýzy optimistická, když pro její uznání je nutné zjištění její potřebnosti a pro zjištění její potřebnosti je nutné psychicky strádat?

Závěr

Co říci závěrem, když už většina řečena byla? Pomocí Kuhnovy teorie paradigmatu, problematického vývoje psychoanalýzy, neurotické povaze jejího zakladatele, složitosti výkladu psychoanalytických pojmů, vědeckosti psychoanalytických metod i popsání našeho století jsem si uvědomil, že většina lehkých věcí je mnohem složitější a většina složitých věcí je zase podezřele jednoduchá. Multiparadigmatická psychoanalýza je toho jasným příkladem. Některé věci psychoanalytici zbytečně komplikovali a jiné ve snaze o generalizaci zase příliš zjednodušovali. Psychoanalýza není politika, a proto je korektnost na místě. Kompromis a sjednocení by psychoanalýze určitě pomohly, protože její rozvětvení a dogmatické popírání vytváří pouze další paradigma, které není schopno pojmout psychoanalytický potenciál komplexnosti. A komplexnost je předpokladem kvalitního psychologického konceptu osobnosti.

A co se pesimistického závěru týče, musím na svou obranu ještě pronést pár slov. Samozřejmě nevidím dnešní svět v černobílých barvách a záměrně neignoruji tu spoustu pozitiv. Cíleně jsem chtěl poukázat na potenciálně nebezpečný směr, kterým by se mohla naše civilizace vydat, a v žádném případě bych si mnou uvedené případy netroufl zevšeobecňovat. Je to tedy pouze jakési prediktivní varování.

Chci-li však uzavřít tuto práci celistvou ideou a zároveň se vyhnout moralizujícím imperativům, nemůžu si nevzpomenout na slova Napoleona Bonaparte: „Jenom blázen dělá stejnou chybu dvakrát.“ A já nechci být bláznem, proto tuto práci neuzavřu tradičním shrnutím, neboť neznám nikoho, vyjma snad Camuse a jeho Cizince, komu by se uzavřený konec povedl. Psychoanalýza má obrovský léčitelský potenciál v oblasti nevědomých chodů lidského jednání. Právě proto by neměla být odsuzována  – je to přece stále vědecká hypotéza. Je také schopna se přizpůsobit aspektům nepřejícího 21. století. Jestli se jí to povede, již není náplní této seminární práce. Práce ukazující složitost a nelineárnost vývoje psychoanalýzy. Práce zdlouhavé a naivní, doufám však, že nikoli nudné. Práce snažící se pochopit a popsat psychoanalýzu v celé její malichernosti, genialitě a realizovatelnosti, protože psychoanalýza za tu námahu určitě stojí.

Poznámky pod čarou:

[1]Peroutka, Ferdinand (1924), Ponurý Eros, Přítomnost: Praha, str. 618

[2] Předválečný vývoj psychoanalýzy v Čechách [online], poslední aktualizace v roce 2001 [cit. 9. 10. 2012], Michal Šebek, dostupné z WWW: <http://www.psychoanalyza.cz/Sources/Articles/Sebek-Predvalecny.asp>

[3] K etice psychoanalytické techniky [online], poslední aktualizace v roce 2002 [cit. 9. 10. 2012],Petr Junek, dostupné z WWW: <http://psychoanalyza.cz/Sources/Articles/Kocourek-IdentitaPsychoanalytika.asp>

[4] Psychoanalýza na české scéně [online], poslední aktualizace v roce 2002 [cit. 9. 10. 2012], Petr Junek, dostupné z WWW: <http://psychoanalyza.cz/Sources/Articles/Junek-PAnaCeskeScene.asp>

[5] Borossa, Julia et al. (2002), Témata psychoanalýzy I: nevědomí, fantazie, afekt a emoce, hysterie, úzkost, Praha: Portál, str. 37

[6]Plháková, Alena (2010), Učebnice obecné psychologie, Praha: Academia, str. 50

[7] Borossa, Julia et al. (2002), Témata psychoanalýzy I: nevědomí, fantazie, afekt a emoce, hysterie, úzkost, Praha: Portál, str. 44

[8] Lacan, Jacques (1973), The Four Fundamental Concepts of Psychoanalysis, Harmondsworth: Penguin Books, str. 153

[9] Kennedy, Roger et al. (2002), Témata Psychoanalýzy II: libido, eros, perverze, exhibicionismus, Praha: Portál, str. 11

[10] Freud, Sigmund (1921), Group Psychology and the Analysis of the Ego, SE, sv. XVIII, str. 90)

[11] Kennedy, Roger et al.(2002), Témata Psychoanalýzy II: libido, eros, perverze, exhibicionismus, Praha: Portál, str. 45

[12] Kennedy, Roger et al.(2002), Témata Psychoanalýzy II: libido, eros, perverze, exhibicionismus, Praha: Portál, str. 49

[13] Kennedy, Roger et al.(2002), Témata Psychoanalýzy II: libido, eros, perverze, exhibicionismus, Praha: Portál, str. 63

[14]Kennedy, Roger et al.(2002), Témata Psychoanalýzy II: libido, eros, perverze, exhibicionismus, Praha: Portál, str. 82

[15] Libido [online], poslední aktualizace 26. 12. 2012 [cit. 12. 11. 2012], Wikipedie, dostupné z WWW: <http://cs.wikipedia.org/wiki/Libido#Psychoanalytick.C3.A9_pojet.C3.AD_perverze>

[16] Freudová, Anna (2006), Já a obranné mechanismy, Praha: Portál, str. 12

[17] Freudová, Anna (2006), Já a obranné mechanismy, Praha: Portál, str. 40

[18] Borossa, Julia et al. (2002), Témata psychoanalýzy I: nevědomí, fantazie, afekt a emoce, hysterie, úzkost, Praha: Portál, str. 11

[19] Plháková, Alena (2010), Učebnice obecné psychologie, Praha: Academia, str. 95

Poznámka autora:

Článek je součástí jedné mé starší seminární práce ze střední školy. Seminární práce je proto silně ovlivněna nejenom mou odbornou neznalostí (v té době jsem se o psychologii zajímal pouze jako laik, proto některé citace pocházejí dokonce z wikipedie a mnohé poznatky postrádají komplexnější nečernobílý pohled), ale především tajemností temné psychoanalýzy, která nahlíží na život svým originálním a často absurdním a nevědeckým přístupem. Seminární práce je rozdělena do několika částí: Psychoanalýza: Za Freuda i po něm – Část I.Psychoanalýza: Za Freuda i po něm – Část II.; Psychoanalýza: Za Freuda i po něm – Část III.; a Věda o duši člověka žijícího v 21. století

Komentář

  1. Od Mgr. Kristina Doubicová

    Odpovědět

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.