Takový normální pracovní den II

Pracovat s dětmi je poučné. Vážně. Člověka to tolik naučí. A nejen v pondělí J

Snad každý učitel potvrdí, že prázdniny, tedy cca 40 dní dovolené a 12 studijního volna v roce, je zatraceně zasloužených dní volna.  A po každých prázdninách je tak trošku šok se vrátit do školní reality a pracovní morálky. A nebavíme se tady jen o těch velkých letních prázdninách. Stačí i třeba ty dvoutýdenní vánoční. Klid. Nechci nikoho naštvat. Občas se i stane, že vánoční prázdniny vyjdou jen na necelé dva týdny volna.

Jako speciální pedagog se mimo jiné zabývám také nadanými dětmi. Ty člověka zatraceně učí. Nu, jsem jen člověk. Když jsme se takhle na hodině nadaných prvostupňových dětí bavili o uranových dolech a diktátorech druhé světové války, vzpomněla jsem si na to, jak člověk umí být nepozorný. To si u nadaných moc nemůžu dovolit a tak někdy sentimentálně vzpomenu na blažené roky strávené na odborném učilišti. Když jsem ještě učila tam, mladá a plná ideálů, musela jsem občas přehodnotit vlastní znalosti. Začínala jsem s jednoduchou angličtinou. V prváku u prodavačů jsme si psali slovíčka – zvířátka. Byla jsem dopředu informovaná, ať nečekám žádné zázraky. A tak si procházím lavice a kontroluji, jestli všichni všechno mají, když tu zahlédnu hrubou češtinářskou chybu. Jsem speciální pedagog, prostupnost oboru je mi vlastní a tak mi to nedá…

„Honzo, proč máš ve slově „OPYCE“ y?“

Honzík chvíli přemýšlí. „No, protože to je vyjmenované slovo po O.“

„Aha…“ nedostává se mi teď úplně slov. Ke své hrůze fakt přemýšlím, jestli nejsem mimo já.

„No a prosím tě,“ vzpamatuji se, „jaká máme vyjmenovaná slova po O?“

Honzík neví, kouká na mě, ale tu se kdesi ze třídy ozve: „No přece Opyce, Opava…“

Ne, nedělám si srandu. Účelem mé úvahy bylo, nakolik a co se člověk vlastně může naučit. Jako speciální pedagog vyznávám vtipy z této oblasti, protože se prostě bavím s nevidomými o tom, kdo koho rád vidí a společně se zasmějeme. Není to zesměšňování, prosím pěkně ty, kdož jsou v tomhle tématu nezasvěceni.

Navíc, někdy jde zcela jasně pouze o zádrhel v komunikaci. Například u poměrně bystrých druháků z oboru zahradnické práce. Ty jsem takhle jednou nechala psát písemku z angličtiny…

Ze zadní lavice šepot:

„Vole, jak se řekne „měl“?

„Had.“

„Ne, měl vole.“

„Had.“

„Had je snake, blbečku, já se ptám na slovo „měl“!“

Zpátky k nadaným. Učitel by měl děti doprovázet, být jim průvodcem. Tak nějak to káže moderní pedagogika. Já to u nadaných splňuji asi tak do druhé třídy. Ve třetí třídě mě už trochu překvapí chlapec, který mi začne jmenovat hvězdy v naší galaxii a obeznámí mě s tím, že největší hvězdou je jistá VY Canis Majoris a nachází se v souhvězdí Velkého psa. Dobře, tohle jsem asi mohla vědět. Vesmír mi není tak úplně cizí a tohle téma je mi celkem blízké. Holt někomu je ale bližší. Připouštím ale, že mě mohou zaskočit i druháci. Například chlapeček Vojta, který má brášku v páté třídě, kterého také učím. Vojta má IQ kolem 140 a jeho oblíbená literatura je Žáček a Havel. Při jedné duchaplné konverzaci mě oslovil:

„Mám rád Havla. Líbí se mi například absurdnost díla Zahradní slavnosti. Četl jsem to už dvakrát. Myslím, že je právem uznáván celosvětově nejen jako politik, ale také jako umělec. Sdílím jeho humanistické názory. Zdá se mi, že dnes už tak významný vzor v politice nemáme. Co si o tom myslíte, paní učitelko?“

Pamatujete si na ten výraz, který míval Tom, když mu Jerry kradl nějaké jídlo? Tak si to vynásobte dvěma a máte můj výraz. Tak blbě čumim. Přemýšlím, jestli mám chuděrovi Vojtovi přiznat, že Havla sice uznávám, ale spíš jako politika, že jako dramatikovi jsem mu na chuť až tak nepřišla, a nebo jestli mám prostě říct, hele soráč, já Zahradní slavnosti nečetla, mě to prostě neba. Prosím, tohle na mě vybalit týden po Novém roce…

To bráška Vojty, nadaný Míša, je vynalézavý i po jiných stránkách. Při probírání Vesmíru a přirozené družice Země, jsem se dětem zmínila, že jsem kdysi jako romantický dar od přítele dostala pozemek na Měsíci. Možná to znáte, je to taková ta milá hloupost, kdy se rádoby rozprodávají vesmírná tělesa a doma máte certifikát o tom, že kus vesmírného tělesa vlastníte. Tehdy děti nedaly jinak, než že jim to musím přinést a certifikát ukázat. Tak se stalo. Pozemek je samozřejmě napsán na mě, se všemi údaji, tedy i s datem narození.

Tu Míša zpozorněl. „Paní učitelko, Vám letos bude třicet, že jo?“

„Hmm,“ protáhnu, nemá cenu zapírat, počítat umí a datum je tu napsané, „jo, tak nějak mi bude,“ decentně ho odbydu.

Míša se zamyslí. Je zle, říkám si, ale už mám zkušenosti, ať přijde nějaká otázka, s nadanými už nějakou dobu pracuji, to dám. V duchu už počítám odmocniny a mocniny svého věku, násobím to dvojcifernými čísly a v paměti hledám, která historická osobnost měla stejné datum narození. Jen pro jistotu.

„Tak to se ještě za deset let můžeme vzít a stihneme mít i děti,“ vyhrkne Míša.

„?!“ ne, s tím jsem fakt nepočítala, na to je mi matematika i historie krátká.

„A my bychom měli chytré děti,“ shrnuje Míša situaci. Super. Na tenhle výrok si vzpomenu o hodinu později, kdy opravuji u Míšova spolužáka Kuby větu „Nosý na sobě…“

„Kubo, okamžitě si to oprav! Je to sloveso v přítomném čase, copak se v tomhle případě píše tvrdé „s“?“, zlomek vteřiny na to, co tohle vyslovím, mi v hlavě vytane myšlenka – Jo, Míšo, ale po mně ty děti chytrý nebudou…

Ale abych v tom nebyla sama. Má milovaná kolegyně a přítelkyně, která taktéž pracuje s dětmi a děti jí vydatně obohacují život, pro změnu ve volnočasových aktivitách, po Vánocích také zažívala o blok dál v jiné budově své.

Na kroužek Zpívaní pro nejmenší jí dorazilo asi patnáct dětí. Kolegyně, hlavu v pejru, děti houfuje a usazuje ke klavíru, když tu si všimne holčičky, co si sundává punčocháčky a následně také kalhotky, aby si punčošky opět oblékla už bez kalhotek.

„Ale Adélko,“ dotazuje se kolegyňka, „copak to děláš?“

„Když, paní učitelko, já jsem se ve školce připldla a mě to hlozně šklábe. Ale nic tam není,“ nastavuje kalhotky kolegyni. Načež starší sestřička dotyčné holčičky jen mávne vedle rukou a poznamená: „No co, tak bude na vostro.“

Tu se ozve hlásek, patřící chlapečkovi z ortodoxně věřící rodiny a ptá se: „A paní učitelko, co je to na vostro?“

Moje práce mě obohacuje každým dnem. Nikdy nevím, na co se mě kdo zeptá, nebo co mi kdo řekne, či co se stane. Nejde to snad ani jinak a šťastný ten, kdo tak vnímá svou vlastní práci. Takže, přeji úspěšný pracovní den všem.

Tags:

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.