Vztahy Sunnitů a Šíitů a jejich vliv na politickou situaci Blízkého východu

Dělení na Sunnity a Šíity je téměř stejně staré, jako islámské náboženství samo. Vzniklo krátce po smrti proroka Mohammeda a jeho příčinou byl spor o to, kdo se může stát právoplatným chalífou. Snahou Šíitů bylo omezit tuto pravomoc pouze na Mohammedovi potomky, ale v rámci Islámu zůstali v menšině. Šíitský Islám se ve větší míře prosadil pouze v Persii, zatímco Arabové Sunnitskou větev roznesly do severní a později také východní a západní Afriky, do Střední Asie, do Indonésie s Malajsií a do Malé Asie, odkud se pak prostřednictvím Osmanské říše rozšířila do některých evropských oblastí (Albánie, Bosna, Černá Hora). V rámci dnešních muslimů tedy Šíité tvoří nějakých 10-20 %. Celý Šíitský Islám se dělí na několik různých skupin, nejpočetnějšími jsou Isná ašaríja, Ismaílíja a Zajdíja. Zachovávají mezi sebou velmi pozitivní vztahy a z kulturně-politického hlediska není dělení Šíi na tyto skupiny významné. Podstatnější jsou některé sekty odvozené zejména od Ismaílíji, které do Islámu přidaly některé vlastní prvky a upravily jeho význam. Jako příklad lze uvést Alevity nebo Drúzy, z dávnější minulosti mýty opředenou sektu Assassínů.

V současnosti Šíité tvoří většinu obyvatel v Íránu, Iráku, Ázerbájdžánu a Bahrajnu, což jsou státy, jejichž území bylo delší dobu součástí Perské říše (v případě Iráku jen jeho část, proto Šíité tvoří jen málo přes 60 % populace). V Indii a Pákistánu, které mají k Peršanům etnickou příbuznost je zastoupení Šíitů v absolutních číslech po Íránu druhé a třetí největší na světě. Tyto dvě málo známé komunity dohromady tvoří až polovinu všech vyznavačů Šíitského Islámu. V relativních číslech kolem 30 % populace Pákistánu a kolem 30 % muslimské populace v Indii. Dalšími státy s  počtem šíitů přesahujícím 30 % jsou Kuvajt, ležící na rozhraní Šíitské části Iráku a Saúdské Arábie, a Jemen, kde horské kmeny již v osmém století našeho letopočtu ustanovily vlastní verzi Šíitského Islámu, Zajdíju. Snahy o prosazení Zajdíji byly i jinde v muslimském světě, například v severní Africe, ale byly neúspěšné a došlo k jejímu nahrazení Sunnitským Islámem. V současnosti žijí Zajdité prakticky jen na území Jemenu, přesněji bývalého Severního Jemenu. Jejich podíl na celkové jemenské populaci bývá někdy odhadován až na 45 %, ale střízlivější odhady hovoří o 35 %. Šíitští vůdci mají jistě zájem na zveličení jejich počtu a vytvoření iluze dvou stejně početných skupin.

Ani o ostatních, Sunnitských, státech Blízkého Východu však nelze říct, že jsou homogenní. Všechny kromě Jordánska mají svou pátou kolonu v podobě zhruba desetiprocentní šíitské menšiny. Pro represivní absolutistické monarchie sunnitského vyznání může představovat problém. Mezi tyto státy patří především Saúdská Arábie, Spojené Arabské emiráty a Katar. Dále již zmíněný Kuvajt s podstatně větším počtem šíitských vyznavačů a Bahrajn, kde se u vlády nachází monarchie vzešlá ze sunnitské menšiny, která tvoří jen něco okolo třiceti procent obyvatel. Protesty, které proti útlaku Šíitů vypukly v rámci Arabského jara, bahrajnský režim za pomoci regionálních spojenců utopil v krvi. Saúdská Arábie a její spojenci intervencí kromě ochrany spojeneckého režimu pomohly také udržet status quo ve svých zemích. Pro šíitské menšiny byla důkazem, že odpor je marný.

Bahrajn z podpory své šíitské opozice opakovaně obviňuje Írán a dokonce vytvořil minimálně jednu falešnou zprávu o zastavené dodávce zbraní z Íránů. Nepřinesl však žádné důkazy, lze tedy předpokládat, že se snaží zamaskovat lidovou podstatu občasných nepokojů a očernit Írán, jako hlavního rivala svého nejbližšího spojence, kterým je Saúdská Arábie.

Jemen

V současnosti podobná kampaň za udržení spojeneckého sunnitského režimu probíhá s nulovým efektem v Jemenu. Pro pochopení zdejších neúspěchů se musíme vrátit do minulosti tohoto státu. Od sjednocení Severního a Jižního Jemenu stál v čele státu Ali Abdullah Saleh, který byl už předtím hlavou státu Severní Jemen. Také tomuto diktátoru se nevyhnuly protesty Arabského jara. Na území Jemenu trvaly déle než rok a zemřely při nich dva tisíce lidí. Ukončeny byly dohodou, která zajistila Salehovi beztrestnost výměnou za opuštění prezidentského úřadu, přičemž Saleh ještě nějakou dobu od uzavření dohody v pozici zůstal jako zastupující prezident, takže měl dostatek času, aby mohl zničit nežádoucí dokumenty a ukrást veliké množství státního majetku, což si mohl dovolit, jelikož měl zaručenou beztrestnost. Úřad opustil až v roce 2012 poté, co byl v prezidentských volbách bez protikandidáta zvolen jeho dosavadní zástupce Abd Rabú Mansúr Hádí, který slíbil jednu z nejtvrdších diktatur na světě postupně zdemokratizovat a podpořila ho opozice, která v bývalém hrdinném generálovi původem z Jižního Jemenu spatřovala šanci na změnu, přestože byl od sjednocení států součástí Salehova režimu.

Změna však nepřicházela v podobě, v jaké bylo domluveno, podle některých názorů proto, že Hádí jednoduše lhal a neplánoval dodržet svá slova, podle většinového proto, že ozbrojené složky státu zůstaly z větší části věrné bývalému prezidentovi.

Hádí za své priority kromě postupného uvolnění režimu a spolupráce s umírněnou opozicí označil boj s Al-Káidou (místní pobočka Al-Qaeda in the Arab Peninsula, zkráceně AQAP, je dlouhodobě považována za nejaktivnější a nejvlivnější skupinu této organizace), somálskými piráty, kteří křižují Adenský záliv mezi Somálskem a Jemenem, a vlivnou povstaleckou organizací šíitských Zajditů, Houthis (do češtiny přepisováno všelijak: Husijové, Hutiové, Houtiové, Husiové), se kterou svedl šest válek již jeho předchůdce Saleh. Ty proběhly v horském prostředí oblasti Saada a jejího okolí mezi lety 2004-2010, zanechaly více než šest tisíc mrtvých a přes dvě stě tisíc uprchlíků. Většinu z nich rozpoutala Salehova vláda ve snaze zbavit se ozbrojené opozice a získat obtížně přístupný region pod svou plnou kontrolu. Humanitární katastrofa, kterou v oblasti způsobila (války byly podpořeny blokádou dodávek potravin a zdejší obyvatelé byli v jejich průběhu nuceni pojídat kůru a listí ze stromů), zvýšila popularitu povstalecké organizace a za rodinným klanem Houthis se sjednotilo na sto tisíc obyvatel. Po svém svržení, na kterém se podíleli významnou měrou také Houthis, přeběhl Saleh, který je sám zajdíjským Šíitou, na jejich stranu a část nakradeného státního majetku věnoval na modernizaci vojenské výbavy této povstalecké skupiny, která od roku 2014 začala dobývat jedno město za druhým.

Demoralizovaná armáda, jejíž mnozí velitelé zůstávali věrní bývalému prezidentovi Salehovi, je proti přesile ani nebránila. Koncem ledna 2015 už podruhé došli Houthis do hlavního města, ale tentokrát, na rozdíl od září předchozího roku, obsadili všechny vládní budovy, prezidentský palác i parlament. Hádí rezignoval, ale parlament rezignaci nepřijal, jeho mandát tedy pokračuje, ačkoli Mohammed Ali Houthi, který už předtím parlament rozehnal, tvrdí, že ztratil legitimitu a prohlásil se sám prezidentem.

Hádí, který uprchl do druhého největšího jemenského města Adenu, jež je bývalým centrem Jižního Jemenu a v současné době oblasti, v níž je jeho popularita vyšší, požádal o intervenci sunnitské spojence (dohromady 9 arabských států s logistickou podporou USA) v čele s jemenským lidem nenáviděným režimem Saúdské Arábie, kterému nemohou přijít na jméno mimo jiné proto, že po atentátu v průběhu protestního roku 2011 zachránil postřelenému prezidentu Salehovi život.

Intervenční letecké jednotky arabských států nedopatřením (podle jiných názorů schválně, aby poškodili nastupující režim Houthis) při svém bombardování vedle muničních skladů a kasáren trefují základní infrastrukturu, jako jsou silnice, vodovodní a plynová potrubí, výrobní továrny a v menší míře školy a nemocnice. Ke zhruba 1400 mrtvých civilistů se přidávají stovky tisíc vnitřně vysídlených osob a tři miliony lidí, kteří od začátku útoků ztratili přístup k pitné vodě. Hádí tak v očích mnohých svých bývalých stoupenců ztratil legitimitu a na stranu Houthis se přidávají i jejich bývalí odpůrci. Ti navzdory leteckým úderům dobývají město po městě a v dubnu 2015 obsadili vládní baštu Aden, Hádí uprchl do saúdského exilu a následně spojil síly se separatisty z hnutí bojujícího za obnovu Jižního Jemenu. Kontrolu nad jihovýchodní částí státu mezitím z velké části přebrala od oslabené vlády AQAP, která je taktéž ve válce s hnutím Houthis a mnozí obyvatelé ji považují za akceschopnější. Její řádění však umožňuje Houthis získávat stoupence i z řad Sunnitů, zatímco občané poškození tažením Houthis hledají naopak zastání u Al-Kaidy. Celý trojstranný konflikt tak eskaluje, rozhodně však ne ve prospěch intervenujících sil, které selhaly při odhadu jemenských reálií.

Libanon a Sýrie

Ukázali jsme si, jak Šíité ovládají země nebo regiony (severní Jemen), kde tvoří většinu, jsou však schopni převzít vládu nad Sunnity? Pro odpověď se musíme vypravit do Sýrie a Libanonu, kde mají podíl na správě státu. V etnicky a nábožensky složitém Libanonu tvoří Šíité 27 % obyvatel. Při započítání Drúzů (sekta vzniklá na šíitských základech) by toto číslo bylo ještě vyšší, ovšem tato mystická větev se občas vyděluje i z Islámu jako takového. Kromě Sunnitů a Šíitů žije v Libanonu více než třetinová menšina křesťanů, která se rozpadá na mnoho drobných církví (Maronité, Pravoslavní, Arménská církev, Řeckokatolická církev…), a nepočetná menšina Židů, která je ovšem nejvyšší na Blízkém Východě (s výjimkou Izraele). Amal a Hizballáh jsou třetí a čtvrtou nejsilnější stranou v libanonském parlamentu a zastupují šíitské zájmy. Obě jsou přítomné ve vládě a Hizballáh, který je považován za teroristickou organizaci, tvoří jádro libanonské defenzivy proti radikálům z Islámského státu, Al-Kaidy a dalších teroristických skupin operujících na území Iráku a Sýrie a těší se proto oblibě i mezi některými libanonskými Sunnity. Čtyřmilionový Libanon přijal více než milion uprchlíků z válkou zmítané Sýrie, z nichž zlomek sympatizuje s džihádistickými skupinami a jeho bezpečnost je tím ohrožena.

V Sýrii tvoří necelých dvacet procent obyvatel Alevité. Kromě nich tu žije i 10 % křesťanů (území Levanty, což je souhrnné označení pro kulturně politický celek Libanonu a Sýrie, k jehož rozdělení došlo až po druhé světové válce, je původní kolébkou křesťanstva), zbytek obyvatel jsou převážně Sunnité. Alevité jsou umírněnou islámskou sektou vzniklou oddělením od šíitských Ismaílíjitů, někdy bývají chápáni jako samostatná skupina, někdy jsou řazeni mezi Šíity. Od roku 1971 stojí v čele Sýrie. Tehdy se stal prezidentem Alevita Hafíz Asad, otec současného prezidenta Bašára Asada. Od počátku se jeho režim dělil o moc s ostatními náboženskými skupinami, především pak menšinami, ovšem Alevité v něm měli proporčně nepoměrně větší zastoupení a fakticky tak vládli nad ostatními skupinami.

Režim nebyl příliš represivní v oblasti občanských svobod, ale tvrdě potlačoval politické svobody. Mimo jiné fungovalo v jeho rámci nejméně šest tajných bezpečnostních složek. Už mezi lety 1979-1982 čelil povstání islamistů, které zlomil, když město Hamá, které bylo jeho střediskem, srovnal se zemí. Kromě tanků a dělostřelectva se zásahu účastnily i buldozery a jiná demoliční technika a pod troskami tehdy zemřely desítky tisíc lidí. Povstalci byli poraženi i přes podporu ze Saúdské Arábie a Kataru. Nevraživost mezi státy zůstala a přispěla ke sblížení Sýrie s Íránem po změně tamního režimu na šíitskou náboženskou diktaturu v roce 1979.

V současné době kontroluje oficiální syrská vláda Bašára Asada jen zhruba polovinu území státu, zbytek ztratila v občanské válce. V roce 2011 vypukly v Sýrii v rámci Arabského jara protesty. Rozbuškou byly údajně známky po mučení na tělech mladíků zadržených za sprejování protivládních nápisů. Sekulární demokratická opozice, ačkoli existovala, byla od počátku v menšině oproti islamistům. Jednotlivé islamistické skupiny se však mezi sebou lišily ve svých požadavcích a zdaleka ne všechny uznávaly jako prostředek boje terorismus. Slovo islamismus má v české společnosti negativní konotace, aniž by došlo k jeho pochopení. Islamistou je každý, kdo usiluje o zvýšení role Islámu ve společnosti a politice. Právo šaría a další aspekty politické role Islámu ovšem nejsou v náboženství explicitně definovány a mají různé výklady. Mezi islamisty se proto mohou nacházet i osoby hlásící se ke Káhirské deklaraci lidských práv.

Počátky občanské války jsou zastřeny silnou vrstvou oboustranné propagandy. Jisté je, že velice brzo po začátku protestů Asadův režim vědomě střílel do neozbrojených demonstrantů a opozice prováděla teroristické útoky na neozbrojené státní úřady nebo civilní cíle v oblastech, kde měl režim zastání. Co začalo dříve, se mi nepodařilo zjistit, dost možná šlo o souběh. Velkou roli na eskalaci konfliktu měly i katarská televize Al-Džazíra a saúdská Al-Arabíja, které mají celosvětový dosah. Obecně mají pověst spíše důvěryhodnějších médií, protože publikují kritiku některých kroků domácí politiky svých vlád a v zahraničním zpravodajství se vyskytují i zajímavé analýzy nebo pohledy z opačné strany. Příznačné ovšem je, že obvykle nehovoří o méně pěkných aspektech zahraničních politik arabských monarchií. V Sýrii se staly prostředkem mediální války, když informovaly o smyšlených protirežimních protestech a režimních masakrech. Některé zprávy přebírala i jiná světová média, zatímco lživost dalších prokázali lidé žijící v Sýrii vypravujíc se na místa domnělých událostí (mezi nimi například i česká velvyslankyně) nebo blogeři a znalci Blízkého východu, kteří upozorňovali, že krajina v pozadí fotografie je jiná, než na místě, kde byla údajně pořízena, nebo že etnická skupina zachycená na fotografii nežije v Sýrii.

Katar i Saúdská Arábie se spolu s Tureckem a Spojenými arabskými emiráty podílely také na financování a výcviku bojovníků různých opozičních skupin, od sekulárních skupin přes umírněné islamisty až po džihádisty ze syrské pobočky Al-Kaidy jménem Al-Nusra. Na straně vlády se do boje zapojili íránští dobrovolníci, libanonský Hizballáh (v obou případech šíitské vyznání) a spousta syrských milicí, včetně křesťanů, kteří se obávají vítězství islamistů. Syrská válka je v absolutních číslech nejkrvavějším konfliktem současnosti. Zemřelo v ní již necelých tři sta tisíc lidí. Přes dvě stě tisíc z nich však byli bojovníci různých zúčastněných stran a „jen“ asi sedmdesát tisíc jsou civilní oběti. To z ní zároveň činí jednu z válek s nejnižším procentuálním podílem civilních ztrát vůbec (pro srovnání v Ukrajinské válce zemřelo 6000 lidí, z nichž 2000 civilistů, v Irácké válce asi 40 000 lidí, z nichž 20 000 civilistů, v afrických válkách jsou potom civilní ztráty nadpoloviční, někde dokonce dosahují devadesáti procent), což může ukazovat na snahu Asadovi vlády, navzdory nezpochybnitelným zprávám o užíváním zakázaných kazetových i barelových bomb, civilní ztráty minimalizovat.

Opozice se v průběhu čtyři roky trvajícího konfliktu rozdělila na zhruba čtyřicet různých skupin, z nichž některé nemají více, než stovky členů a budou historií zapomenuty. Tyto skupiny se slučují do různých aliancí, které mezi sebou uzavírají spojenectví, vedou války, nebo se různě rozpadají a znovu slučují. V současnosti je nejsilnější opoziční skupinou Islámský stát (IS), který drží srovnatelné území jako syrská vláda a nepoměrně větší, než zbytek opozičních skupin (včetně Kurdů) dohromady. Islámský stát na území Sýrie nemá žádné další spojence. Mnoho rebelů přešlo do jeho služeb, protože za to nabízí štědrou finanční odměnu, jiní se připojili k vládě, protože IS považují za větší ze dvou zel.

Islámský stát vznikl z původně slabé větve Al-Kaidy v Iráku (AQI), která nabrala na významu poté, co do svých řad přibrala bývalé důstojníky Husajnovy armády, kteří byli vyloučení Američany. Obsadil irácké příhraničí se Sýrií a začal do svých řad verbovat členy syrských opozičních skupin, zejména Al-Nusry, z níž na svou stranu získal i důležité velitele. Jejich prostřednictví zahájil operace na území Sýrie, kde ovládl značné území a dostal se do války s ostatními skupinami včetně zbytků Al-Nusry (k IS přešla polovina až tři čtvrtiny jejích členů), za což byl (mimo dalších sporů o způsob vedení boje) vyloučen z Al-Kaidy. To mu ovšem nevadilo, protože tou dobou už rozšiřoval svůj vliv i po území Iráku, který mezitím opustila americká armáda. V současnosti je největší teroristickou organizací na světě co do počtu členů, finančních prostředků i ovládaného území. Základní kámen pro jeho vznik položily arabské monarchie spolu s Tureckem, které pomohly zformovat obě větve Al-Kaidy (Al-Nusru a AQI), nad kterými dlouho držely ochrannou ruku, a pomohly vyprovokovat syrskou válku, v níž tuto skupinu podporovaly nejméně do roku 2013, ale dost možná ještě rok následující. V současnosti by měla být podpora této skupiny zastavena, ale objevují se informace týkající se Turecka a nedostatečné kontroly toku zbraní a bojovníků přes hranici, která je některými pozorovateli považována za cílenou, k čemuž by mohly být motivací zásahy IS proti Kurdům. Některé z režimů v regionu přitom proti IS aktivně bojují, zejména pro Turecko a arabské monarchie spojenecké Jordánsko a nepřátelský Írán.

Hodnotit důsledek vzniku IS pro jeho nepřímé tvůrce je předčasné. Výhodné pro ně je, že se jim podařilo zaměstnat Írán, který tak nemá prostor výrazněji zasahovat do Jemenské krize a zároveň zdevastovat jednoho z jeho mála spojenců, Sýrii. Negativní důsledek pro ně však může mít fakt, že přivodily postupné oteplování vztahů mezi spojeneckými USA a Íránem a šíření íránského vlivu a popularity v Iráku. Také se výhledově v budoucnu může z této extremistické organizace stát další regionální rival a případně pachatel teroristické činnosti v těchto státech.

Zhodnocení a závěr

Nyní na stole vyvstává otázka, zda jsou konflikty probíhající na Blízkém východě pouze náboženské? Odpověď zní nikoli, ve skutečnosti jsou bojem o hegemonii v regionu, ve kterém se často užívá náboženská rétorika pro získání podpory veřejnosti. Hlavními aktéry tohoto boje jsou Turecko, Saúdská Arábie, Egypt a Írán, v minulosti ještě Irák. Tyto vlivy jsou z výše napsaných řádků patrné, ale jejich důkazem je sonda do studenoválečného období, tehdy byla většina střetů vedena mezi nássiristickým Egyptem a džihádistickou Saúdskou Arábií. Šlo o střet dvou ideologií, ale nikoli větví náboženství. Za ideologiemi se přitom skrývala snaha o získání převahy v regionu, kterou umocňovaly i tehdejší dvě supermocnosti.

Na straně Egypta, jehož ideologie vyžadovala sjednocení všech Arabů na základě etnického klíče do jednoho celku fungujícího sekulárním a etatistickým (možná by se dalo použít i slovo socialistickým) způsobem, stál Sovětský svaz a jeho spojenci. Ze strany Egypta byla zřejmá snaha o získání následovníků v dalších zemích na základě národnostního klíče. Jejím vrcholem byla tříletá existence státního celku zahrnujícího Egypt, Sýrii, Severní Jemen a Palestinu.

Saúdské Arábie naproti tomu vsadila na náboženskou kartu a ustanovila zvláštní formu džihádismu, Wahhábismus. Podporovala mnohá radikální, v některých případech teroristická, hnutí, ale také výstavbu vlastních mešit v jiných zemích, kde byla poté součástí kázání i politická propaganda hledající stoupence. Oporu našla u Spojených států amerických, které se před útoky z jedenáctého září velmi aktivně podílely na podpoře džihádistických skupin (zejména v osmdesátých letech v Afghánistánu proti sovětům a v devadesátých letech v Bosně proti Svazové republice Jugoslávii). Ty se dodnes nevyrovnaly s faktem, že jejich spojenec tuto linii drží nadále. Pravděpodobné je, že se s ním vyrovnat vyrovnat nechtějí, protože přináší zisk vojensko-průmyslovému komplexu, na jehož moc upozornil už prezident Eisenhower v roce 1961 a od té doby výrazně nazrostla. Největší střet těchto ideologií se odehrál taktéž v Jemenu mezi lety 1962-1970.

V současné době jsou nejbližšími spojenci Saúdské Arábie ostatní absolutistické monarchie v regionu, jmenovitě Kuvajt, Spojené arabské emiráty, Katar a Bahrajn. Bylo by však nesprávné mezi těmito státy vidět naprostou jednotu, nebo je dokonce považovat za Saúdské loutky. Takové označení si vyslouží Bahrajn, s přimhouřenýma očima Kuvajt. Spojené arabské emiráty však spolupracují s dnešním Egyptem na bombardování radikálních islamistických skupin v Libyi, které Katar se Saúdskou Arábií založily a podporovaly, a poskytují podporu sekulární vládě, zatímco Saúdská Arábie a Katar pomáhají vládě islamistů, která má v současnosti navrch. Pro orientaci v situaci stručně zmíním, že v Libyi v současné době vedou boj o moc dvě znesvářené vlády, zatímco po zemi se pohybuje mnoho teroristických, pašeráckých a loupeživých skupin, které ovládají nesouvislé kusy území a vedou mezi sebou podivné diplomacie včetně válek.

Ani mezi Saúdskou Arábií a Katarem není absolutní jednota. Katar se domnívá, že Saúdové mají v rámci arabských absolutních monarchií nespravedlivě velké slovo a pro zvýšení svého vlivu na jejich úkor podporuje různé vlastní bojůvky, jejichž aktivita je směřována zejména do oblasti africké Sahary. Kromě toho určité skupiny podporované Saúdskou Arábií přidává na seznamy teroristických a extremistických organizací a jejich členy vykazuje ze svého státu. Tento krok Saúdská Arábie vrací. Místo vzájemného oslabení však své pozice navzájem posilují, neboť činnost jimi financovaných a vyzbrojených skupinek s nepřehlednými cíli, které napadají všechny, včetně sebe navzájem, oslabuje regionální rivaly a hrála roli ve zhroucení Iráku stejně jako paralýze Egypta, který částečně ztratil kontrolu nad Sinajským poloostrovem a zažívá pouliční násilnosti.

Z výše zmíněného je vidět, že řešení konfliktů v problematickém regionu Blízkého Východu není snadné a závisí zejména na přístupu zdejších vlád, ale i demokratického světa (především pak USA), který ať už cíleně nebo z nepochopení situace (podle mého názoru se oba dva důvodu mísí) často přilévá olej do ohně, což se v jednadvacátém století týká zejména vojenských zásahů v Iráku a Libyi, ale také podpoře sekulární a umírněně-islamistické syrské opozice, která na Asadově režimu vybojovala území, jež poté ztratila vůči Islámskému státu i s plnými sklady zbraní, podpoře kontroverzních osobností, které se připojují k teroristických organizacím, nebo masivnímu vyzbrojování Saúdské Arábie legálními i nelegálními zbraněmi, které jsou používány v regionálních válkách nebo poskytovány teroristickým organizacím.

Za model pro mírové uspořádání Blízkého Východu považuji Jordánsko, které funguje na principu konstituční monarchie, kde ústava zásadním způsobem omezuje moc panovníka a zajišťuje práva obyvatel. Vybudovalo funkční ekonomiku i bez ropných nalezišť a v zahraniční politice se nesnaží o vytvoření vlastní sféry vlivu a rozšíření své ideologie, čímž v konečném důsledku brání odlivu kapitálu ze státu a umožňuje jeho reinvestici v ekonomice, protože neposkytuje finanční prostředky teroristickým skupinám, ale ani spojeneckým režimům nebo politickým stranám. Ani jordánský případ však není zcela ideální, častá jsou obvinění, že z finančních důvodů pronajalo nemocnice teroristickým skupinám k léčbě jejich bojovníků a objevily se dokonce názory, že šlo o výcvikové tábory.

Komentář

  1. Od Tomáš Tiněra

    Odpovědět

    • Od Pavel Kantner

      Odpovědět

    • Od Petr horník

      Odpovědět

      • Od Pavel Kantner

        Odpovědět

  2. Od Pavel Kantner

    Odpovědět

  3. Od Ondřej

    Odpovědět

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.