Poslušnost nebo zralost?

Mezi často zdůrazňované ctnosti v našem prostředí patří poslušnost, pokora a oběť. „Ideální křesťan“ je vnímán jako ten, kdo do ničeho nevrtá, je hodný a obětavý. Na tom samozřejmě není nic špatného, nicméně nacházím důležitější vlastnosti, kterými by měl křesťan především oplývat. Jsou jimi zralost, otevřenost a odvaha.

Na první místo bych postavil zralost. Zralost je schopnost naplňovat své možnosti v závislosti na svém věku. Takto to zní příliš složitě. Pokusím se to vysvětlit příkladem. Asi nebudeme vyčítat desetiletému klukovi, že se o sebe nedokáže úplně postarat, že je částečně závislý na svých rodičích. Takového kluka čeká puberta, díky které bude mít příležitost začít se od rodičů odpoutávat. Pokud má ale člověk třicet let a stále není schopen přestřihnout „pupeční šňůru“ se svými rodiči, pak něco není v pořádku. Takový třicátník se chová jako desetiletý chlapec. Jinými slovy: takový třicátník není zralý. Místo aby se sám rozvíjel, stál v životě na vlastních nohou a pomalu se začínal starat o druhé, tak se někde ve svém vývoji zastavil. Není schopen dosahovat svých možností, které odpovídají jeho věku.

Někdy mám pocit, že zralí lidé nejsou moc oblíbení. Zralý člověk se totiž nenechá vmanipulovat do role dítěte. Zralý člověk zná svůj názor a bez emocí si za ním dokáže stát. Zralých lidí je potřeba jako soli.

Jako druhou skutečně potřebnou ctnost v církvi vnímám otevřenost. Otevřenost znamená, že člověk zná svůj názor, ale nedělá si nárok na absolutní pravdu. Otevřenost znamená ochotu naslouchat druhému, ochotu relativizovat svůj pohled na věc a hledat cestu k hlubšímu poznání. Moudrý člověk řekne: „Já to vidím tak a respektuji, že ty to vidíš jinak.“ Hlupák řekne: „Je to tak a tak a kdo má jiný názor, tak je idiot…“ Otázkou ale zůstává, kdo tím idiotem ve skutečnosti je.

Třetí ctností, která je v církvi nanejvýš potřebná, je odpovědnost. V církvi jsme si až příliš zvykli na to, že když budeme dělat to, co je nám předepsáno, dostaneme se do nebe. A tak mnozí lidé bezmyšlenkovitě papouškují, co je napsáno v katechismu a jiných dokumentech, aniž by se s tím skutečně ztotožnili. Odpovědnost však znamená vědomí, že beru život do svých rukou a dělám to, co je v mých silách. Odpovědnost znamená, že jsem to já, kdo se rozhoduje a kdo ví, proč něco dělá. Odpovědnost znamená neschovávat se do klišé, že „dělám to, co mám, a to stačí“. Odpovědnost znamená, že mi není lhostejné, co se kolem mne děje, a snažím se do okolního dění – podle svých možností – zasahovat.

Proti poslušnosti, pokoře a oběti jsem postavil zralost, otevřenost a odpovědnost. Cítím však, že své zamyšlení nemohu takto uzavřít. Těm prvně zmíněným ctnostem dlužím jakousi „rehabilitaci“.

Skutečná poslušnost neznamená „dělat to, co je mi přikázáno“. To dělali esesáci v koncentračních táborech. Skutečná poslušnost znamená neustálé otevírání se Božímu hlasu. Skutečná poslušnost znamená pravdivě se modlit a vnímat, co po mně Bůh chce. A vnímat jeho hlas i skrze okolnosti, ve kterých žiji, skrze životní události, které mě potkávají, a lidi, kteří mě obklopují. Poslušnost také znamená mít odvahu tento Boží záměr s mým životem realizovat. Protože Bůh po mně nemůže chtít nic jiného než mé dobro.

Skutečná pokora má ve skutečnosti blízko k otevřenosti. Dokonce by si s ní mohla podat ruce. Skutečná pokora znamená být otevřený k názoru druhého a nedělat si nárok na absolutní pravdu.

Skutečná oběť neznamená stát se ždímaným hadrem na podlahu. Oběť znamená přijmout, že všechno v našem životě nejde jako po másle a něčeho se musíme vzdávat. Život je tvrdý. A aby mohlo vzniknout něco krásného, někdy to zkrátka bolí. Daleko více se učíme z vlastních nezdarů. Jenom tím, že se s něčím porveme – především sami se sebou – jenom tím můžeme zrát.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.