Česká demokracie začala Bílou horou

Mnichov, interpretován jako velká zrada, je zároveň mementem, kdy zmizelo Československo jakožto unikátní evropský ostrov demokracie a svobody v moři autoritativního nacionalismu.

Často kladená otázka, zda patříme na západ, nebo na východ, sama dokazuje, že na západ. Na východě by taková pochybnost ani nemohla vyvstat. Tam se o věcech přespříliš nediskutuje.

Největší šrámy na české duši nás zdobí jako jizvy ošlehaného válečníka. Bílá hora, to nešťastně potlačené protestantské povstání, bylo první provolání národa směrem k větší autonomii a svobodě.

Ač neúspěšné, symbolizuje svobodného ducha našeho národa a jeho elity, jejíž největší představitel Komenský má dodnes sochu v jedné z nejliberálnějších společností světa, která mimochodem narozdíl od tehdejších Čech svou autonomii ubránila.

Mnichov, interpretován jako velká zrada, je zároveň mementem, kdy zmizelo Československo jakožto unikátní evropský ostrov demokracie a svobody v moři autoritativního nacionalismu.

Polsko ani Maďarsko nikdy neměly svého Masaryka. Rozpad Československa a pokojný přechod z komunismu k liberální demokracii je také poměrně unikátní. Zatímco v Československu toto období symbolizuje filozof Havel (a v Polsku Walesa), taková Jugoslávie při podobném přerodu vyprodukovala Miloševiče, jednoho z největších zločinců 20. století.

Duše českého národa toužila a stále touží po svobodě. Sílící volání po silné ruce sice připomíná dálnovýchodní autokracie, jedná se ale o posun v chování celého západního světa v globální hře třetího tisíciletí, v níž si chce západní společenství uchovat a obhájit svou autonomii a svobodu.

 

Zveřejněno na autorově blogu.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.