Demokracie nebo Ochlokracie? Aneb úprava volebního práva – Část I.

Úvod a uvedení do problematiky

Již delší dobu se mi v hlavě rodí určitá kritika demokratického systému. Zároveň však neustále tvrdím, demokracie při srovnání s jakýmkoliv jiným myslitelným společensko-politickým systémem obstojí, a tedy že stále platí Churchillův slavný výrok: „Liberální demokracie je ten nejhorší způsob vlády, jaký znám. Až na to, že neexistuje žádný lepší.“ Tato obrana demokracie však není dostačující. Je potřeba jít dále než jen konstatovat, že demokracie je systémem nejlepším možným. Je potřeba konstruktivní kritiky. Abych nebyl špatně pochopen, předesílám, že kritika demokracie může být dvojího základního typu. Kritika destruktivní, která chce demokracii zrušit a nahradit jiným systémem a kritika konstruktivní, která si sice přeje existenci demokracie, ale dokonalejší a efektivněji fungující demokracie. Já osobně se hlásím ke skupině druhé.

V názvu této práce jsem uvedl „demokracie nebo ochlokracie“. Narážím tím na největší problém, který ve fungování a principech současných demokracií spatřuji. Své stanovisko se pokusím vysvětlit pomocí dvou Aristotelových nadčasových politických teorií. Nejprve se budu zabývat systémem a jeho intencemi v závislosti na společnosti, která v daném systému žije. Posléze využiji teorie dvojí rovnosti, abych objasnil chybu, kterou v demokracii vidím.

Systém a jeho intence zapříčiněné společností. Aristoteles ve své Politice uvádí, že v každém systému nutně někdo musí vládnout a jiný poslouchat. Takto například v království vládne král a poddaní poslouchají, v oligarchii vládnou majetní a poslouchají chudí a v demokracii vládnou chudí a poslouchají bohatí. Proč tomu tak u demokracie je? To vysvětlí právě druhá Aristotelova teorie. Nyní se však pokusme pochopit, co z této zdánlivě jednoduché úvahy plyne. Jakmile nějaká skupina lidí začne ve státě vládnout a tedy získá moc spravovat i upravovat systém, bude tak činit logicky vždy ve svůj prospěch, protože nikdo se dobrovolně neomezí na své moci a na svých právech, aby posílil jiného, jenž má pravděpodobně výrazně odlišné zájmy. Takto se království má tendenci centralizovat a přecházet v absolutismus. Oligarchie se mění v silnou autoritativní despocii a zavádí nevolnický systém. A demokracie se mění v ochlokracii.

Teorie dvojí rovnosti. Aristoteles dále popisuje jeden ze zásadních rozdílů mezi oligarchií a demokracií. Tento rozdíl spočívá v náhledu na pojem rovnosti, z něhož plyne celý systém rozhodování společnosti a dosazování úředníků a politiků do funkcí. Demokracie preferuje takzvanou rovnost početní. Tedy rovnost, kde každý občan má jeden hlas o stejné síle a prosazen tedy bude ten návrh, který podpoří nejvíce lidí. Tento tzv. princip početní majority je však určitou slabinou, neboť podíváme-li se na rozložení majetku a příjmů v sebevyspělejší společnosti, majorita je vždy na straně nemajetných či méně majetných. Budeme-li dále zkoumat rozložení společnosti podle vzdělání, tak majorita bude na straně nevzdělanců či méně vzdělaných. Tímto způsobem bychom mohli pokračovat i v dalších oblastech. Z tohoto můžeme dedukovat, že v demokracii rozhoduje hlas nevzdělané nezaopatřené masy, což dává enormní šance demagogům, populistům a manipulátorům. V demokracii tedy sice nevládnou vzdělaní a bohatí, avšak vládnou populární, tedy ti, kteří dokázali nejlépe ovládnout a zmanipulovat masu nevzdělaných a nemajetných. Tento závěr můžeme ještě podpořit porovnáním s Paretovou teorií elit. Italský filozof a sociolog Vilfredo Pareto předpokládal, že veškeré společenské dění, bez ohledu na společenský systém, se vždy odehrává pouze v okruhu malé části populace, která ve svých rukou koncentruje moc. I v demokracii se tedy dříve nebo později vytvoří určitá elita. Avšak, jak jsem již vysvětlil, tato elita nebude založena na vzdělání, odborných znalostech či majetku, ale na pouhé schopnosti manipulovat.

Toto tvrzení podporuje i Michelsův železný zákon oligarchie. Ten konstatuje, že v jakékoliv společnosti se vytvoří nejprve vládnoucí vrstva, která se bude vlivem snahy udržet se u moci a svou moc rozšířit neustále vzdalovat zbytku společnosti a zpřetrhávat vazby s „neprivilegovanými“. Takto vznikne oligarchie. V dnešním parlamentarismu bychom tuto oligarchii mohli najít v něčem, čemu říkáme partitokracie, neboli oligarchie politických stran. Ta se projevuje především tím, že se ve státě etablují stabilní politické strany, které významně ztěžují novým stranám vstup na „politický trh“. Zároveň v těchto stranách vzniká vedení, které je velmi složitě sesaditelné, neboť i při personální obměně je jeden „oligarcha“ nahrazen někým, koho si sám „vychoval“ a kdo vyznává podobný způsob uvažování. Šance na změnu poměrů ve straně nebo dokonce na změnu politického spektra etablováním nových stran je tedy mizivá. Tato situace nastává pouze výjimečně, zpravidla následkem dlouhodobé či naopak intenzivní politické krize.

Abych svou argumentaci uzavřel, demokracie je tedy jen jinou formou oligarchie, založenou nikoliv na majetkovém, ale na populistickém kritériu. Vyvstává otázka, zda se zájem těch, kteří zmanipulovali dav, aby se dostali k moci, orientuje spíše na prospěch obecný, nebo naopak na prospěch osobní. Obávám se, že jejich předpoklady k prospěšnému vládnutí jsou velmi nízké nebo alespoň nižší než by býti mohly. Oligarchie naproti tomu vyznává rovnost hodnotovou. Její podstata tkví v tom, že každá jednotka majetku stejné hodnoty má ve společnosti stejný rovný hlas. Osoba má poté tolik hlasů, kolik vlastní těchto majetkových jednotek. Z toho lze dovozovat, že v oligarchii, stejně jako v demokracii, vládne princip majority, avšak majority hodnotové, nikoliv početní. Je vcelku jasné, že v takovém systému bude většina hlasů v rukou majetných a ti tedy budou mít právo rozhodovat o celé společnosti a budou tak činit zejména ve svůj prospěch, jak již bylo uveden výše.

Z analýzy Aristotelových teorií mi vyplynuly dva pro tuto práci relevantní závěry. Jednak to, že ani demokracie, ani oligarchie nejsou nastaveny zcela správně, protože jedna upřednostňuje masu a jejím prostřednictvím populisty na úkor elity a druhá zase preferuje elitu na úkor většiny občanů. Druhý závěr pak vychází z dalšího Aristotelova předpokladu, že v ideálním státě funguje systém tak, že nepreferuje a zároveň nediskriminuje žádnou společenskou skupinu, naopak se snaží o prospěch obecný, tedy všech občanů jednotlivě i společnosti jako celku. Došel jsem tedy k přesvědčení, že existuje-li ideální pojetí rovnosti, měli bychom jej hledat v kombinaci rovnosti početní a hodnotové.

Jak toho docílit? Mým návrhem je zavedení nového systému voleb, který bude reflektovat obě Aristotelem definované rovnosti, tedy rovnost demokratickou i rovnost oligarchickou. Obě strany mají silné argumenty, proč je právě jejich pojetí rovnosti lepší. Zároveň ale, jak jsem již popsal výše, je každé pojetí rovnosti samo o sobě nedokonalé a vykazuje jisté deformace spravedlivého rozdělení moci. Zastánci rovnosti demokratické staví svou obhajobu na rovnosti všech lidí. Zastánci rovnosti oligarchické pak na pravém opaku, tedy na nerovnosti. Kámen úrazu spočívá v tom, že lidé si nejsou ani absolutně rovni, ani absolutně nerovni. Na jedné straně souhlasím s tím, že všichni jsme lidé a jakákoliv diskriminace na principu národnostním, rasovém či teologickém je nepřípustná. Na druhé straně bych byl naivní utopista, kdybych popřel, že každý člověk má jiné vlastnosti a schopnosti, vlohy různé od ostatních a také rozdílnou míru inteligence. A co je nejdůležitější, každý člověk má odlišné potřeby. V těchto aspektech si tedy lidé rozhodně rovni nejsou. Všichni tito vzájemně rovní i nerovní lidé tvoří jednu společnost a žijí v jednom státě. Společenský systém tudíž musí nutně vyřešit, ve kterých aspektech je rovnost žádoucí a ve kterých nikoliv.

To je důvod proč liberálně demokratické státy prosazují např. rovnost před zákonem, rovnost příležitostí (např. bezplatné vzdělání či systém stipendií, vysoká sociální mobilita atp.) a naproti tomu nerovnost výsledků (tj. spravedlivá odměna za vykonanou práci, nikoliv všem stejně bez ohledu na to, jak moc a jak kvalitně pracovali) nebo nerovnost majetku (tj. každému to, co v souladu se zákonem získal). Avšak co rovnost politická? Opravdu je žádoucí, aby se každý stejnou měrou podílel na politické moci? Co když pro to daný člověk nemá vlohy? Co když ho veřejná sféra vůbec nezajímá, nemá o ní informace a táhne jej zde pouze touha po moci? Je opravdu spravedlivé, aby ten, jenž se o veřejné záležitosti nezajímá a nic o nich neví, měl právo volit se stejnou silou hlasu jak ten, kdo se naopak snaží vědět a chápat co nejvíce? Či mají mít stejnou váhu hlasu ten, jenž každoročně platí stovky tisíc korun ve prospěch společnosti na daních a ten, jenž na úkor společnosti pobírá již několik let sociální podporu? Je rozložení politické moci na principu rovnosti počtu spravedlivé, a pokud ne, jak by mělo lépe vypadat? Jak by tedy měl vypadat ten avizovaný nový, funkčnější, spravedlivější volební systém? To jsou otázky, které si kladu a na něž se pokusím hledat odpovědi.

Poznámka redakce:

„Demokracie nebo Ochlokracie?“ je analýza prvků dnešní demokracie, která přináší také vlastní úpravu volebního práva. Z kapacitních důvodů je rozdělena na čtyři části:

Část I. se týká teoretického úvodu. Část II. se zabývá aktivním volebním právem. Část III. si bere na paškál pasivní volební právo a analyzuje roli politických stran a Část IV. pak kromě závěrečného shrnutí nabízí také již zmíněnou vlastní a originální úpravu volebního práva.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.