Filozofie ducha aneb o (ne)smyslu života

Již po tisíciletí snaží se lidstvo odhaliti neprostupnou zástěru smyslu existence v domnění, že intence bytí musí existovat, neboť neschopnost najíti smyslu čehokoliv uvádí nás v nekonečnou depresi. V předpokladu popsatelnosti universa vytváříme sebeiracionálnější hypotézy jen proto, abychom zaplnili prázdno v našich rozpolcených duších vzniknuvší při konfrontaci s naší patetickou bezrozměrností. Neochotni připustit si deprimující nesmyslnost sebe samých snažíme se sami sebe zoufale přesvědčiti o naší důležitosti a alibisticky tvrdíme, že konečným vrcholem imaginární evoluce je právě naše lidská maličkost. Při sebemenší příležitosti hledáme pojmenovatelný smysl a vytváříme si vlastní umělé a ve své podstatě notoricky bezvýznamné ideové konstrukce a následně nadutě haníme všechny prostoduché opovážlivce, jež se jim odváží zprotiviti. Ignorantia legis non excusat, tvrdí právo myslíce, že kodifikovaná společenská konvence jest předpisem hodným zájmu. Ignorantia ratio non excusat, tvrdí logika nechápajíc, že přemýšleti vyplácí se pouze ve chvílích, kdy předmětem zájmu je věc alespoň z malinké části pochopitelná. Ignorantia vitae et mortis non excusat, prohlašuje filozofie absolutisticky zavrhujíc všechny ty nenapravitelné pololidi, kteří se opovážili nezamýšleti se nad tím, proč jim bylo z milosti boží uděleno privilegované místo na tomto světě.

Z úst mnoha arogantních intelektuálů snesla se již kritika obyčejné všednosti bytí nenaplňující potřeby „filozofie ducha“ a upozaďující tak nejposvátnější úkol člověka – obhájiti svou vlastní existenci před sebou samým. Neustále potřebujeme dokazovati nechápajícímu personifikovanému universu, že jsme skutečně tady a poté vzteky bez sebe nedokážeme akceptovat ten urážející fakt, že jsme jen prachobyčejná nepotřebná náhoda, jež iracionálností svého nikým nechtěného vzniku a své nepotřebné existence spěje k potupné extinkci. Čas, pro nás tak nepředstavitelně dlouhý, pro absolutní universum však délky naprosto nepodstatné, zahladí i ty nejvýraznější stopy naší existence a tím dokáže všem filozofickým alibistům jednou provždy, že jsme nikdy neměli nejmenšího smyslu.

Lidstvo neuvědomilo si ještě, že vyššího smyslu našeho bytí nelze za žádných okolností najíti, především proto, že žádný takový smysl neexistuje. Není totiž příčiny, z níž jsme vzešli a kde není příčiny, není ani účelu. Lze pak najíti smysl v něčem, co nemá účel? Nikolivěk. Neměli-li bychom v našem světě světla, nepotřebovali bychom zraku, neboť by nebylo, co viděti. Vznik zraku by tudíž neměl příčinu, a pak bychom o oku prohlásili, že nemá účelu, neboť k ničemu není. A pokud k ničemu není, je jeho existence nesmyslná. Stejně tak lidstvo nemá příčinu. Ničemu neslouží, ničemu neprospívá, nikdo a nic jej zde nepotřebuje. Z hlediska vesmíru jsme jen bezvýznamnou tečkou kdesi v nedohlednu. Nelze se tedy stricto sensu ptáti, proč tady jsme, neboť nemůžeme býti uspokojeni adekvátní odpovědí. Lepší otázkou tedy jest, proč nutně potřebujeme míti smyslu? Proč po něm tak zoufale toužíme a neuspokojíme se s faktem, že zde prostě jsme? Odpověď je jednoduchá. Neboť nudum esse implikuje v otázku „Co tedy máme dělati?“ A odpověď „prostě jen žíti“ nevyvolává bohužel požadovaného uspokojení. Západní civilizace, od počátku vystavěná na fikci konečného cíle, není schopna regulérně pochopiti a akceptovati myšlenku, že žádný hmatatelný cíl není a ani nikdy nebude. I taoistickou filozofii přeložili jsme si do našich jazyků, z důvodu neschopnosti rezignovat na smyslnost bytí, slovy „cesta je cíl“, čímž jsme mimoděk naprosto zdevalvovali tolik potřebný význam celého moudra ctěného mistra. Jsme-li konfrontováni s myšlenkou, že cíle není, neboť je jen bezúčelného plynutí nezastavitelného času a přetékání našich životů v jeho rámci, implementujeme cíl do samotného plynutí, abychom vůbec byli schopni pochopit, co je tímto výrokem myšleno. Tím však jen trháme původní teorii na malé kousíčky a skládáme z nich něco nikoliv nepodobného předchozí ideji hmatatelného cíle, upraveného do větší míry abstraktnosti. Duchy naplněné opravdovou moudrostí původní myšlenky pak urychleně prohlašujeme za neznabohy a nihilisty a odsouváme je na okraj společnosti, neochotni připustit si ten všudypřítomný, neupozaditelný, depresivní fakt, že jsme vznikli jako náhoda a od té doby jsme odsouzení k nesmyslnému prostému bytí až do chvíle, kdy nás další náhoda vymaže z historie vesmíru.

Komentář

  1. Od Patizon

    Odpovědět

  2. Od Světlana Pavlíčková

    Odpovědět

  3. Od Josef

    Odpovědět

  4. Od Jan

    Odpovědět

    • Od Patrik Battya

      Odpovědět

      • Od Jan

        Odpovědět

    • Od Filip Horák

      Odpovědět

  5. Od Patrik Battya

    Odpovědět

    • Od Anonym

      Odpovědět

      • Od Patrik Battya

        Odpovědět

        • Od Filip Horák

          Odpovědět

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.