Proč lidská společnost potřebuje revoluci

Věřím, že po přečtení nadpisu mnoho čtenářů napadne, že uslyší další z mnoha iracionálních článků podporujících marxismus či jakoukoliv jeho odrůdu. Doufám, že tomu tak nebude. Neboť účelem následujícího textu není ani propaganda ani navádění ke společenské revoluci, ale spíše co nejserióznější popsání reálného stavu.

Možná se ptáte, co mě k myšlence revoluce dovedlo a pokud čekáte nějaký sofistikovaný myšlenkový postup, musím Vás zklamat. Byla to čirá náhoda. Jelikož jsem před nedávnem úspěšně zakončil zkouškové období na Právnické fakultě a měl jsem týden volna před začátkem dalšího semestru, rozhodl jsem se vzít do ruky nějakou zajímavou knížku. Shodou okolností jsem narazil na Clavellovo dílo Král krysa.

Autor v této knížce popisuje společnost, kterou vytvořili spojenečtí vojáci v japonském zajateckém táboře během druhé světové války. Tito vojáci zde žili naprosto bez naděje na svobodu a civilizovaný život. Přesto jim japonské velení ponechalo určitou autonomii a něco co bychom dnes nazvali územní samosprávou. Jelikož vojáci nepředpokládali, že zajetí přežijí, tradiční hodnoty civilizované společnosti začaly postupně upadat. Vojenská hodnost a jakákoliv racionálně-legální autorita ztratila význam. Vytvořilo se něco, co by sir Thomas Hobbes nazval přirozeným stavem. Japonci zavedli v táboře přídělový systém a ponechali vojákům pouze to, co měli na sobě či stihli narychlo ukrýt. Najednou měli všichni stejné šance a záleželo pouze na schopnostech jednotlivce či malých skupinek, které spolupracovaly (řekněme smeček), nakolik se s nastalou situací vypořádají. A tak se postupně ve věznici vytvořila šedá ekonomika. Lidé obchodovali se vším, od jídla přes léky až po zlaté hodinky či diamantové prstýnky, které dokázali ukrýt před japonskou stráží. Někteří si získávali potraviny a další potřeby prací pro ty „bohatší“, kteří zpravidla vynikali jako skvělí obchodníci a překupníci. Jedni se pokoušeli krást a druzí zase nalezli své uplatnění jako jakási policie či ochranka slabších. Možností byl nespočet, stačilo jen odhadnout poptávku a nabídnout ostatním to, co potřebují a sami si neumí zajistit.

Někteří se však v tomto „raném kapitalismu“ nedokázali prosadit tak jako jiní. Někdo se neprosadil vůbec. Mnoho vojáků umřelo hlady, nemocemi, depresemi. Byli však mezi nimi takoví, kteří měli jídla, léků i elánu nejen dostatek, ale i nadbytek a stále své „jmění“ rozmnožovali. Tito lidé dokázali z absolutní všudypřítomné bídy vybudovat impérium. Začali ostatní zaměstnávat a sejmuli z nich tak nutnost postarat se sami o sebe. Ostatní těmto „schopným“ záviděli, a proto je nenáviděli. Jednoduše nechápali, jak je možné, že „ti vyvolení“ mají všeho dostatek, zatímco oni sami umírají hlady.

Neuvědomili si však zásadní poznatek. Lidé si od přírody nejsou rovni a schopní jedinci, dojde-li k naprostému srovnání příležitostí, dříve nebo později prosperovat začnou. A tak se postupně stávalo, že úspěšní měli stále více a neúspěšní nadále nic. Není potřeba se zaobírat tím, zdali je to spravedlivé nebo ne, protože toto téma již vydalo na tisíce esejů a stále nemáme uspokojivou odpověď. Pochybuji tedy, že bychom je vyřešili zde na několika řádcích, obzvláště, když to není předmětem této eseje.

Musím se přiznat, že v této fázi knížky jsem se vysloveně těšil, co bude dál. Zajímalo mě, jak se bude tato nově vzniklá společnost vyvíjet. To mi však autor neprozradil, neboť válka skončila a věznice byla osvobozena. Proto jsem si musel zbytek na základě analýzy reálné společnosti domyslet a výsledky své práce se pokusím shrnout v této eseji.

Začněme tedy tam, kde autor zmíněné knížky – u přirozeného stavu, a předpokládejme, že se ve společnosti objeví dříve či později určití schopní jedinci, kteří kolem sebe budou koncentrovat moc a bohatství. Již nyní předesílám, že takovíto lidé rozhodně nejsou na škodu, ba naopak jsou pro vývoj společnosti nezbytní. To oni přicházejí s nápady a inovacemi. To oni organizují práci a tím rozvíjí celou společnost. A bohatne-li celá společnost, nejen že bohatnou oni, což je logické, ale v menší míře bohatnou i všichni ostatní. Jako důkaz toho, že průměrná životní úroveň občanů roste, můžeme jednoduše uvést fakt, že ve středověku většina lidí neměla automobil, počítač a elektronikou vybavený byt s tekoucí vodou, topením a mnohým dalším, kdežto dnes ano. Společnost se tedy vyvíjí.

Na druhou stranu však člověk bez ohledu na to, jak je geniální, má určité vlastnosti, jako například touhu po moci a osobním štěstí, které budou v těch méně úspěšných vyvolávat závist a touhu po rovnosti. V těch úspěšnějších pak potřebu svou moc minimálně udržet a v ideálním případě rozšířit. Takto se trh postupně nasytí a zmíněné absolutně rovné podmínky přirozeného stavu se stanou pouhými bezvýznamnými řádky v ústavách států. Čím déle bude tento proces postupovat, tím horší bude pro sebegeniálnějšího jedince se uplatnit a prosperovat. To již není ani spravedlivé ani prospěšné. Lidé jsou čím dál tím více demotivování a frustrováni a přestávají se snažit. Společenský vývoj stagnuje a sociální nůžky se rozšiřují. Nastává situace, kdy se neúspěšní začnou oprávněně bouřit proti vládnoucím elitám, které již žijí pouze z původu a jména svých předků a ne ze svých schopností.

Takovýchto výbuchů jsme v historii pozorovali již mnoho. Těmi nejkřiklavějšími byly například Velká francouzská revoluce v roce 1789 nebo vznik dělnických hnutí v 19. století. Zde bychom mohli dojít k závěru, že jednoduše vždy proběhne revoluce, elity se odstaví od moci, sebere se jim majetek, obnoví se přirozený stav a cyklus může začít nanovo. Většina lidí však podotkne (a já bych to před pár lety podotkl také), že toto nikam nevede a že je to tudíž špatně.

Existuje zde však jedno velké ALE. Právě z tohoto pocitu, že to „nikam nevede“, vzešly myriády rozmanitých utopických a naivních teorií o novém uspořádání společnosti, které měly tento cyklus přerušit a vytvořit tak stabilní nekončící období blahobytu. Zeptejme se však sami sebe – kdy v historii se nějakou takovou teorii povedlo realizovat? Že nikdy? Nebo snad budeme tvrdit, že komunismus fungoval, a že stát řadu na toaletní papír a ovoce je ve dvacátém století naprosto v pořádku? Jsem toho názoru, že to v pořádku nebylo, a že kdybychom se pokusili nějakou další takovou utopickou teorii zavést do praxe, že by to dopadlo opět podobně, ne-li ještě hůře.

Cyklus, který jsem výše popsal, vychází totiž z lidské přirozenosti a jakákoliv snaha jej popřít je zároveň popíráním přirozených vlastností člověka. Dnes si již nedělám iluze. Člověk není tvorem dokonalým. A jeho přirozeností je dělat chyby. Proto i systém lidské společnosti bude vždy nedokonalý a bude mít chyby. Může však ve své nedokonalosti být buď přirozený, nebo umělý. A bude-li umělý, nebude popírat pouze ty špatné přirozené lidské vlastnosti, ale pravděpodobně i některé žádoucí. Například komunismus popíral svobodu, a pocit pospolitosti s vlastním druhem. Postupně se do našich duší vkrádala závist, nevraživost, podezíravost a pocit, že se můžeme míti dobře pouze na úkor ostatních. To nebylo správně.

Proto tvrdím, že budu žít raději ve společnosti nedokonalé, avšak napravitelné a přirozené. Proto tvrdím, že cyklus, který jsem výše popsal je nejen nevyhnutelný, ale i nejlepší možný. A nakonec, jak jsem již předeslal v názvu této eseje, tvrdím, že lidská společnost potřebuje čas od času k vyčištění poměrů a pokračování svého vývoje revoluci. Tato revoluce však musí proběhnout rychle a co nejméně destruktivně a jejím cílem nesmí být nic jiného, než obnovit rovnost příležitostí tak, aby se každý mohl opět svobodně prosadit.

Komentář

  1. Od Václav

    Odpovědět

  2. Od Luděk Mach

    Odpovědět

  3. Od Ivoš

    Odpovědět

  4. Od Lukáš Hendrych

    Odpovědět

    • Od Filip Horák

      Odpovědět

  5. Od Filip Horák

    Odpovědět

  6. Odpovědět

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.