Internet je zlo

Nemusím bejt Nostradamus na to, abych vám řek, že jeden z největších průserů, který tendleten svět potkaly, je internet. Ostatně kdekterej postmoderní rádoby génius vám poví, že zaručeným receptem na likvidaci rozmanitosti jsou bity, který po polu skáčou rychlejc než pejsek nadnášenej silou tlakový vlny.

Bez vohledu na všecky ty úžasnosti jako zprávy do pár minut, usnadnění práce prdel si hryzajících akademiků – který stejně vymýšlej jen další hovna, aby měli lidem čím plnit už tak do sraček nacpanou hlavou – a další podobný blbiny… Internet je zlo.

Sedím si v klidu na prdeli, břicho vyvalený jak sám císař pán, škrábu si pupek a znudeně civim do vobrazovky. Takhle nějak by svoje všední odpoledne asi popsal kdekdo. Umlácený ne nudnou realitou, ale zahlcující virtualitou.

Tadyk na vás skáče vychrtlá holčina, co si sama roztřásá prdel nebo kozy, aby vás řádně upoutala (Pro případ, že by to náhodou nechytlo, tak pod ní věhlasně bliká brutálně růžový nápis „WANNA FUCK?“.). Támhle se zas nějakej maňas rozkecal o chem-trails, nadnárodních korporacích a podobných veledůležitých pičovinách, který běžnýho občana Spojených států demokratických děsně zajímaj – ale hlavně, že nám je může cpát, protože je svoboda slova a především svoboda internetu.

A pak je tu vůbec ze všeho největší terno… Když už roupama nevíte coby, vesele si prokrastinujete u kýčovitých obrázků zvířátek, pornografie nebo ilegálně vyvěšenejch materiálů, a tu narazíte na blogísek jakési teenky nebo webovky nadějnýho pisálka.

Od doby, co se z hlubin učitelskejch sborů vynořila J. K. R. (Bůh žehnej tý skvělý ženský, která lidi kupodivu dokázala znova naučit číst, takže mohli přijít na internet), se zjevují tuny aspirantů na ten nejvysněnější job ze všech – spisovatel multimilionář. A když už náhodou neoplývaj neskutečnou naivitou nebo takovou haldou gramatickejch chyb, že by to jednomu rvalo voči, tak se zas dočkáte nebetyčný sebejistoty Babylonský věže, kterou dozajista zboří jediný cvrknutí prstu.

Když tyhle bláboly čtu, připadám se dycky jako na klubový párty v horečce sobotní noci. Lidi přijdou na jednu kapelu, kterou jakžtakž žerou, a na ty blbý je jim vodejít, když už si zaplatili. No… a tak se křečovitě svíjí do rytmu, předstíraj orgastickou křeč, v níž průměrně inteligentní nadržený šimpanz pozná nucený, až agonický zácuky. A vo týhle falši to vlastně celý je.

 

Jmenuju se Richard. Richard Blanket. Občas mi říkají „Rich“ nebo „vůl“, případně taky „to zvrhlý prase“. A tak jako každej v týdletý líný, konzumní společnosti si válím dennodenně svou nanicovatou řiť u klávesnice a vejrám na zářící obrázky. Stahuju ilegálně nahraný péčka, čtu kdejakou blbost a marním drahocennej čas.

To primitivní story, který vám chci vyprávět, začíná – jak jinak – ženskou. Procházel jsem si nedobrovolně založenou e-mailovou schránku („Pro další informace přiložte svůj e-mail.“, „K registraci je nutný e-mail.“, „Pro rezervaci je třeba zadat e-mail.“,…), když jsem narazil na upozornění, že mě někdo z mejch známejch zve do nějaký chatovací seznamky.

S fórama a chatama jsem měl jistý zkušenosti. Když je člověk sám, vobčas neuškodí si aspoň virtuální vrznout nebo třeba i jen pokecat. Rockeři neměli pravdu. Chlast, drogy a děvky všechno nevyřešej.

Na druhou stranu seznamkama jsem dycky vopovrhoval. Je to stejně umělý jako oboustranný dildo při sexu dvou lesbiček. Ať vám říkaj, co chtěj… stejně vlastně potřebujou čuráka. A tak se snažej si tu mezeru aspoň nějak zaplácnout.

Nakonec jsem se nechal přesvědčit, abych to aspoň zkusil. Ne abych si někoho našel, čistě z hecu. Kdo mě ostatně nutí si někoho hledat, stačí si i pokecat, no ne?

A tak jsem začal marnit čas pitomýma prázdnýma žvástama o tom, co mám rád, co nesnáším. Však to znáte… To, co by lidi normálně deset let zpátky řešili někde v hospodě nebo baru, se v banálnější formě přeneslo i do virtuality. Výhoda je, že můžete děsně kecat, že u toho můžete čumět na porno nebo nějakou totální sračku v jiným okně. Nevýhoda? Že ten druhej může dělat přesně to samý.

Jak už to tak bejvá, párkrát jsem s tím znechuceně sekl, třeba i na několik dní nezapl počítač a věnoval se něčemu „kulturně vzletnějšímu“. Jindy jsem se zas dokonce dohodl s lidma, který jsem takhle poznal, že se normálně sejdem. V takovejch chvílích se vždycky rozjely banální konverzace nanovo… anebo nastala chvíle trapnýho ticha.

Pravda, párkrát se mi podařilo i solidně nalít a probrat se až nad ránem – nahej, s kocovinou jak trám a ucintaným kondomem na koberci vedle postele. Někdy jsem si dokonce zaskóroval už v kině, pod volnou sukní. Ale když to vezmete kolem a kolem… O co je tohle menší banalita než všechny ty kydy?

S postupem času jsem si začal uvědomovat, že problém nebude možná ani tak v tom zatraceným elektronickým krámu, jako spíš v nás samotnejch. Celá společnost se stala nuznou, banální a jednoduchou. Můžete mít doma kolik chcete románů vod Charlieho Dickense, stejně jste pořád Ana Steelová, mrduchtivá postgraduantka, co se jí do rukou čirou náhodou dostal nechutně bohatý BDSM zvrhlík. Nezáleží na tom, jak moc milujete Mozarta nebo kvalitní filmy, někde na dně vaší historie nebo uvnitř košíku s časáky určitě leží něco usmrkanýho.

Možná byste mi na tohle vodpovědli něco ve stylu „Carpe diem!“. No, já bych vám na to vodpověděl: „Nasrat, žabaři.“

Tahleta ubohá permanentní slast je vlastně to samý jak ty myši, co mačkaly páčku, aby se uspokojováním mozku vyjebaly k smrti. A pak z vás stejně zbude jen hrouda masa na podpal nebo zakopání do země.

Když jsem si uvědomil všechny ty bláboly, co vám tu vykládám, na pár dní jsem se zavřel ve svým potemnělym, dusným bytě, kde se nevětralo nejmíň sto let, a začal jsem psát. Chtěl jsem aspoň jako jeden z mála k něčemu bejt. Ne jako ti nanicovatí aspiranti. Ale jako ti lidi, co chtěj něco sdělit bez ohledu na to, jestli je vůbec někdy někdo bude poslouchat.

Bez mučení se přiznám, nevydrželo mi to.

Tak jako každej lidskej tvor jsem nakonec tíhnul k touze po naplnění svejch nízkejch potřeb. Po uspokojení a po společnosti (Díky moc, pane Freud a Aristotele!).

Takže… i když mi vůně potištěnýho papíru dávala víc než vůně čerstvě ubalenýho doutníku a přestože žádnej ženskej – ba ani chlapskej! – sten zdaleka nemá na zvuk, kterej vydává můj psací stroj, když se do toho moje prsty řácky zažerou… Nakonec jsem zase zapl kvílející moderní zázrak a otevřel prohlížeč.

Na stole láhev červenýho (bez skleničky) a vedle toho čaj (ve skleničce). K tomu krabku cigaret, kdybych náhodou z někoho zase chytil rapla. Prostě konzumnost jedna báseň.

Takhle jsem prošustroval příštích pár hodin. Vyselektoval jsem pár ženskejch, který by stály za hlubší proklepnutí, jestli víte, co tím myslim. Zkoukl jsem nový díly seriálů, co se objevily na stránkách „Odkaz není zločin!“. A nakonec jsem si přečetl brutální porušení autorských práv v podobě oskanované povídky.

Pak – když už jsem to chtěl zabalit – jsem narazil na tý starý známý chatovací seznamce na úžasnou ženskou. Byla celkem milá, taky docela kost. Dobře se s ní kecalo a měla podobný zájmy. Vyvíjelo se to tak dobře, že jsem tu noc vynechal spánek a celou jsem ji s ní prokecal. Zkrátka pohoda jazz.

Příští den jsem se samozřejmě na nic nesoustředil. Teda… na nic kromě toho, jak dorazím k mašině, nakopnu těch několik hardwarových blbin a zapředu s ní dialog. A jak už to tak bejvá, čekala tam.

Pár zdvořilostních frází na úvod, dialog o všední nudě dne… A bla, bla, bla. K tomu zajímavýmu jsme se vlastně dostali až po dvou hodinách. Potom už se to zas vyvíjelo celkem dobře. Pohoda jazz podruhý. Až do chvíle, než mi před odchodem do postele napsala zprávu, která všecko umrtvila:

„WANNA FUCK?“

Internet je prostě zlo.


Tomáš Kratochvíl, Třebíč

Kategorie – starší.

V době uzávěrky 21 let.

Komentář

  1. Od Polášek

    Odpovědět

  2. Od Jarmila

    Odpovědět

  3. Od PT

    Odpovědět

    • Od Ender

      Odpovědět

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.