O farizeovi a celníkovi trochu jinak

Budu vyprávět příběh, který se jednou v květnu stal na Svatém Hostýně. V tomto příběhu se v hostýnské bazilice potkali dva poutníci – čerstvá důchodkyně paní Šťastná a Roman, čtyřicetiletý muž, který pracoval jako grafik. Abychom příběhu dobře porozuměli, řekněme si na začátek něco víc o jeho hlavních aktérech.

Paní Olga Šťastná byla již dvacet let vdovou. Všichni, kdo znali jejího manžela, dobráka pana Šťastného, vždycky říkali, že dobře udělal, když zemřel tak brzy. Po boku paní Šťastné se totiž dost dobře nedalo žít. Paní Šťastná byla velmi chytrá, lépe řečeno považovala se za velmi chytrou. Na všechno znala odpověď, ke všemu se vyjadřovala, všemu rozuměla. Patřila mezi důležité osoby ve své farnosti. A tak neváhala okomentovat všechno, co se ve farnosti dělo. Ačkoliv se jmenovala Šťastná, se skutečným štěstím a radostí měla pramálo společného. Věčně byla zamračená, nedovedla se na nikoho usmát a nejednou dokázala být nepříjemně protivná. Možná proto jí místní pubertální ministranti přezdívali paní „Naštvaná“. Tedy mezi námi – oni jí říkali ještě trochu jinak, ale to se pro kněze nehodí vyslovovat.

Každý rok farnost pořádala pouť na Svatý Hostýn a paní Šťastná u toho nemohla chybět. Jako obvykle se v autobuse předmodlívala růženec a když autobus dorazil na Hostýn, rychle spěchala do baziliky. Posadila se do první řady a přidala se k ostatním ženám, které se již v bazilice modlily růženec. Modlila se s nimi, ale myšlenky jí směřovaly jinam. „Pane Bože, tak jsem zase tady,“ honilo se jí hlavou. „Nemohl bys, Pane Bože, něco udělat s tou mojí vnučkou? Jak se na mě ostatní dívají? Moje vnučka si vezme rozvedeného chlapa. A to jsem ji vodila do kostela, za první svaté přijímání jsem jí dala hodinky, za biřmování ode mě dostala nové šaty. No a ona si vezme rozvedeného. Jak já teď před lidma vypadám? Tak s tím prosím, Bože, něco udělej…“

Vtom se vzadu v bazilice ozvala rána. Na zem spadly dvě židle, jak si jeden turista trochu nešikovně sundával svůj batoh a nechtě přitom zavadil o opěrky židlí. Paní Šťastná se otočila a ihned celou situaci okomentovala své sousedce: „No jó, zase se tady nějaký turista neumí chovat. To je hrozné, jak je ten Hostýnek znesvěcený, že? Měl by se s tím udělat pořádek. Nevěřící lidi by do kostela neměli vůbec pouštět…“

Tím turistou byl dříve zmíněný Roman. Popišme trochu víc i jeho. Roman pracoval jako živnostník, měl firmu, která dělala grafické projekty, a zrovna měl za sebou velkou zakázku, kvůli které pracoval denně dlouho do noci. Cítil se po tom všem vyčerpaný, cítil, že je protivný na ženu i na děti, a tak vyrazil na jeden den sám do přírody. Do hor ostatně chodíval moc rád. Vždycky si tam odpočinul, provětral hlavu a vnímal hory i jako místo, kde hodně přemýšlel. Roman nechodil pravidelně do kostela, ale sám o sobě říkal, že na horách toho Pána Boha nějak cítí. A že právě na horách s ním i hovoří. Dnes si Roman naplánoval túru přes Hostýn. Počítal s tím, že si dá v restauraci svůj oblíbený smažený sýr, na chvíli se zastaví v bazilice a pak bude pokračovat. Když vešel do kostela a chtěl se posadit do lavice, omylem zavadil batohem o židle a způsobil v bazilice nechtěně menší ránu, která tolik pohoršila modlící se ženy.

Roman se začervenal a smutně si sedl do lavice. „Tak to vidíš, Pane Bože – pokud tedy vůbec k tobě takto můžu hovořit,“ linulo se jeho myslí. „Já tady ještě způsobím rozruch. Tak je to i s tou mojí vírou. Já se moc nemodlím. I ty svoje děti bych asi mohl líp vychovávat, možná bych s nimi mohl častěji zajít do toho kostela. Nějak mi to nejde. Ale věřím, že jsi, Pane Bože. A nějak jsem přesvědčený, že mě máš rád. A že máš rád všechny lidi… No, půjdu, ať tady ještě něco neshodím.“

Roman si opatrně nasadil batoh na záda a vydal se na cestu. Ještě ho čekalo patnáct kilometrů. V duchu si začal zpívat. Bylo mu fajn.

I paní Šťastná se odpoledne vrátila domů. Cestou zpátky s ostatními ženami v autobuse rozebírala ty spadlé židle. „Těm nevěřícím lidem už dneska není nic svaté,“ notovala si s ostatními poutnicemi…

Říkám vám: „Celník se vrátil domů ospravedlněn. Ne však paní farizeus. Neboť každý, kdo se povyšuje, bude ponížen, a kdo se ponižuje, bude povýšen.“

Poznámka redakce:

Článek je část publikace: Pavel Moravec. Mozaika. Úvahy pramenící z hledání odpovědí na provokující otázky. Cesta, Brno, 2013.,  a je zveřejněn s laskavým svolením autora i nakladatele

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.