Já tvoreček malý

Jsem tvoreček, co sotva na svět vidí,
co mu do kolébky pod okny každou noc hvězdičky svítí,
vídávám mámu, jak se na ně chodí dívat,
prosí anděly, aby mi vrátili tátu, když na nebesích začne se stmívat.

Není tu a nikdy asi nebude,
občas si popláču, nic jiného mně nezbude,
jsem tvoreček, co ještě ani chodit nezačal,
co se tak jako jiní svého otce nedočkal,
jsem miminko, co už ale vnímá tenhle svět,
má zlatá maminko, popros ho, aby se k nám vrátil zpět.

Aby našel cestu domů, kde tvá láska obdařila ho synem,
řekni mu, že když bude chtít, tak za ním oba dva přijdem,
půjdem tam, kam šel on, půjdem přes hory i lesy,
abych se celý svůj život
nemusel ptát, táto můj, kde jsi?

Kde bloudilo tvé srdce, když jsi mámu opouštěl,
její oči zářily jako slunce, když jsi jí s něhou vlasy rozpouštěl,
zářila jako květ, když hladil jsi jí bříško, v kterém já spal,
takový je už tenhle svět, co nám malým,
než pochopíme, o co tu jde, už něco vzal.

Vzal mi toho, kterého bych měl nejvíce rád,
který měl by mi koupit střevíce a při mém prvním krůčku stát,
vzal mi lásku táty, kterého to, že jsem bez něj, nebolí,
který o synka, kterému se bez něho těžko žije, už dávno nestojí.

Mívám slzičky, které v tichu kanou po mé tvářičce,
i když ještě nemluvím, v duchu promlouvám ke své hvězdičce,
ptám se, kde asi tak teď bloudíš,
jakpak si tam bez nás žiješ,
za co maminku soudíš
a zdalipak se na mě někdy podívat přijdeš.

Ona tě milovala, ještě dnes o tobě se mnou mluví,
zatímco jiná by bědovala, ona se se mnou přede všemi chlubí,
prý pobral jsem celou podobu tvoji,
usmívá se při tom, i když jí srdce víc než bolí,
bolí stále, nehojí se tak, jak by chtěla,
andělů ptá se, zdali by je o něco poprosit směla.

Abych jednou pochopil, že byl jsi příliš mlád
na to, abys zůstal a měl mě rád,
na to, abys mě viděl růst,
abych slova lásky slyšel i z tvých úst,
abych odpustil ti tvoji slabost, pro kterou teď svoje slzy skrývá,
je jako lesní víla, když mé tělíčko v náruči svírá,
její něžné srdce dává mi i za tebe lásku,
snad měl jsi vážný důvod,
že opustil jsi takovou krásku.

Až jednou vzpomeneš, že kdesi svého syna máš,
věř, že andělé jsou místo tebe moje věrná stráž,
ti, co hledí do mé kolébky, když večer usínám,
když na toho, co mamince svoji věrnost sliboval, vzpomínám.

Slyším tvoje slova, když říkal jsi, že jsi ještě nic neužil,
že to, že přijdu na svět, jsi ani ve snu netušil,
no a já přišel a zapomněl se tě zeptat,
zdali i ty chceš se na tomto světě se mnou setkat,
zdalipak budeš rád, že já tvoreček malinký
chtěl bych v tvé náruči spát, i v náruči své maminky.

No a teď tu spím ve své kolébce a ptám se, proč jsi na mě nepočkal,
proč jsem se zrovna já svého otce nedočkal,
kam zavedlo tě srdce, v němž je ještě místa pro dva,
vrať se mi, můj zlatý táto,
vrať se k nám – tak zní moje prosba.

Zní za doprovodu zvonečku, s nímž andělé přilétají za tmy,
jeden z nich sedí u mého stolečku,
abych mu mohl říci, tátu vrať mi,
abych poprosil ho o zázrak pro tu, co se smutkem souží,
jejíž srdce, i když bylo oklamáno,
stále jen po tom jednom touží.

Vím, že nejsem jediný, co rozhlíží se tu kolem sebe,
co ptá se, kde je to, co slíbilo nám modré nebe,
o rodinném štěstí pohádku pro nás malé,
v níž nám ale na tomto světě vždy kdosi radost ze srdce krade.

Dospělí ukradli nám lásku, s níž rodí se každý z nás,
my chceme být ale jiní a o to samé prosíme i vás,
nenechávejte nás malé tvorečky v nejistotě,
proč se to tak děje,
vždyť nejkrásnější na lidském životě
je to, když se srdce mámy i táty na své děti směje.


Jarmila Hylmarová, Nové Pace.

V době uzávěrky 50 let.

Kategorie – starší.

Tags:

Komentář

  1. Od veronika

    Odpovědět

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *