Exkurze do centra Matrixu
…Podívala jsem se na zem, kde kromě starého telefonního sluchátka leželo spoustu dalších věcí, o kterých bych si nikdy nemyslela, že patří do běžné domácnosti. Myslím, že ani v nejobávanějších ulicích Prahy bychom nenašli podobný nepořádek. Okna byla zakrytá něčím, co by člověk jen stěží charakterizoval jako záclony, místo vchodových dveří byl položený jen kus dřevěného trámu. Ze shora se ozval hlas, který mě vybízel, abych přišla nahoru. Podívala jsem se tou tmou na nejstrašidelnější schody, které jsem kdy viděla. A ačkoliv mi to rozum nepobíral, snažila jsem se na sobě nedat znát, že toto místo, coby něčí útočiště absolutně nechápu…
Jako zapálený cestovatel jsem navštívila spousty zemí a krásných míst. Když jsem poprvé překročila hranice Evropy, moje obzory se opět o kus rozšířily. Byla jsem přesvědčená, že když jsem přežila návštěvu asijské džungle, nemůže mě v rámci komfortu už příliš věcí zaskočit. Proto když mi kamarádka navrhla, abychom se jeli společně s přítelem podívat za jejím známým do Ameriky, neváhala jsem. Měli jsme možnost střechy nad hlavou v jinak velmi drahé Philadelphii, která je svou pozicí ideálním záchytným bodem pro další cestování. Je to odtud kousek do New Yorku, Washingtonu, nebo Atlantic city. Krásy USA jako na dlani. A tak jsme si zabalili svých pár švestek do obrovských zavazadel, aby zbylo místo pro oblečení u nás tak drahých značek. Těšila jsem se až uvidím ty obrovské metropole, které svým stylem denního i nočního života udávají nejnovější trendy, jenž se snažíme v Evropě úspěšně kopírovat.
Po příletu do New Yorku jsme se potřebovali přemístit do Philadelphie, a tak jsme začínali poznávat kouzla místní hromadné dopravy. Kamarádka, coby naše osobní delegátka nenavštívila tuto zemi poprvé, proto jsme na základě jejích vychytávek znali nejlevnější způsoby, jakými lze cestovat. Větší města zde mívají čínské čtvrti, tzv. China Towns, ze kterých jezdí nejlevnější autobusy. Když jsme se z klimatizované lednice jménem metro dostali do new yorského China Town, rychle jsem pochopila, proč tomu tak je. Běžný turista by se asi těžko odvážil do podobného dopravního prostředku posadit. Myslím, že se hlavou všech kolemjdoucích míhalo víceméně to samé: „Ty Evropani ale mají drzost.“ No, spíš odvahu řekla bych. V autobuse sice seděli pasažéři mnoha národností, nikdo z nich však nebyl bílé pleti. Když se autobus rozjel, hned nám došlo, proč byla pouze zadní sedadla neobsazená. Přímo vedle nás byla umístěna wc komůrka, která svým aroma nenechala klidného nikoho, kdo seděl poblíž. Při každé zatáčce jste navíc mohli slyšet přemisťující se obsah močového měchýře někoho, kdo jel před vámi ( a asi ne jen močového měchýře). Nevím jestli vyčerpáním z jet lagu, nebo tím odérem, každopádně jsme všichni strávili cestu v polospánku, a tak nám i docela utekla. Po příjezdu nás vyzvednul velice milý mladý kluk, kterého kamarádka znala z poslední návštěvy Ameriky. Po půl hodině strávené v další lednici jménem vlak jsme se dopravili konečně do Chesteru – části Philadelphie, které na nějakou dobu budeme říkat domov.
První dny v jiné zemi jsou vždy náročné. Já osobně zastávám názor prvního týdne, během kterého jsem rozlámaná a většinou ho celý prospím. Nikdy bych ale nevěřila, jaké nástrahy mě mohou čekat v civilizovaném velkoměstě. Po našem příjezdu zde panovala nesnesitelná vedra okolo 35 stupňů, která ve spojení s vlhkostí zapříčinila desítky propocených triček denně. Jelikož jsou místní domy stavěné nejspíš z papíru, v noci jsme se nemohli horkem ani nadechnout, tudíž se o dospání časového posunu nedalo ani přemýšlet, natož tak učinit. Největším problémem se ale ukázala být zdánlivě nejsamozřejmější věc, jakou je stravování. Nenazvala bych se striktním vegetariánem, ale ráda si dopřávám během dne určitý přísun ovoce a zeleniny. Jenomže ne všude je tento požadavek samozřejmostí. Nabídka menších obchodů byla prakticky totožná s nabídnou pochutin na benzínových pumpách. Pokud jste někde náhodou na ovoce narazili, museli jste si dát opravdu velkou práci s hledáním a navíc bylo drahé. Přítel to okomentoval poměrně výstižně slovy: „Víš jak máš u nás v Čechách takové ty stojany s kondomy, které jsou zastrčené, aby je nikdo neviděl? Tak tam jsem našel jablka.“ Postupem času zjistíte, že deset kuřecích nuget může vyjít levněji než jeden banán, že tři čtvrtě litru coca coly stojí méně než půl litru vody a pokud nemáte rádi smažené, budete mít pravděpodobně občas trochu hlad. Běžné potraviny jsou tady dochucené cukrem nebo solí, skoro nic nemá původní chuť, vůni ani formu.
Pokud už začínáte chápat místní stravovací návyky, docela vám to objasní i odlišný vzhled obyvatel. Kromě center měst, kde jsou někteří lidé jako ze škatulky, má velká většina osob značnou nadváhu a poměrně často nějaký viditelný handicap. Vzhledem k tomu, že jsme rozhodně nebyli v prostředí běžných turistů, ne vždy jsme měli příjemný pohled na ženy jako ze seriálu Sex ve městě a pana Božského jsme se také nedočkali. Jakmile totiž zvednete zrak od těch nekonečných outletů, kde můžete sehnat značkové oblečení se sedmdesáti procentní slevou, mohou pro vás přestat být ty slavné metropole inspirativní. Každý roh ulice má svého bezdomovce, který drží na klíně vypsaný dojemný příběh na kusu krabice. Kolem něj se procházejí hromady lidí, kteří buď drží v ruce sendvič nebo mobilní telefon. Z něj téměř pokaždé vedou sluchátka, kterými se nese hlas účastníka hovoru či nejnovější song z hudební scény. Kdyby se vám náhodou nějaká písnička nelíbila, oni vás jí prostě poslouchat naučí. Je totiž jen malé množství písniček, které do vás spolu s reklamami jakéhokoliv druhu perou ze všech stran. Každý den a v kteroukoliv hodinu. Takže ačkoliv daný žánr normálně nemáte rádi, za chvíli se přistihnete, jak si tu “ošklivou písničku“ zpíváte také. Obdobně to asi funguje i s místními prezidentskými kampaněmi, které teď můžete sledovat naprosto všude – ve frontě na vlakovém nádraží, v jakékoliv restauraci nebo hotelu. Myslím, že vlastní hlavu po takovém nátlaku nemůže mít nikdo. Natož pak běžný občan, který toho o politice tolik neví.
Využívali jsme volný čas na cestování do okolních měst, ve kterých se sice měnil první pohled, ale jádro toho všeho zůstávalo stejné. Jako malá holka jsem vídávala dokumentární filmy o Niagárských vodopádech. Neumím ani popsat to chvění uvnitř, když jsme se konečně vypravili na to kouzelné místo, kde jsem je měla spatřit. Lidé by si asi neměli dělat předsudky o ničem. Představovala jsem si panenskou přírodu, ve které bude slyšet jen ten vznešený šum divoké vody. Po příjezdu jsem objevila především vodopády nejznámějších hotelů, kasin a park, ve kterém jste si mohli koupit suvenýry a různá lákadla, která mají jediný cíl: vyrvat z turistů co nejvíc peněz. A takhle to bylo vlastně skoro se vším, co se zdálo být vhodné k navštívení. Samozřejmě vím, že takhle to chodí po celém světě, ale tento druh businessu opravdu ničil ducha a pravou krásu navštíveného místa. Odlišnost kultur asi vzala za své, protože jsem nebyla schopná se s ničím z toho, co jsem kolem sebe viděla identifikovat.
Po krátké době cestování autobusy a vlaky jsme zjistili, že hromadná doprava vychází téměř třikrát dráž, než cesta autem. Obyvatelé bez peněz na automobil, nebo ti, kteří by chtěli trochu šetřit přírodu, za to těžce zaplatí. Nehledě na to, že co se týká silnic a dálnic tu chuděrku matku zemi opravdu nikdo nešetřil. Pouze jeden směr silnice z Philadelphie do New Yorku má asi šest pruhů, na kterých se prohánějí stovky aut fungujících jenom na benzín. Každý tady má auto, ale ne ledajaké auto. Jde o obrovské vozy, téměř džípy a dodávky, které tu každý má pro běžné užívání. Vidíte mnohočetné rodiny namačkané v jednom malém domku snažíc se ušetřit (i za jídlo), ale každý druhý člen této rodiny vlastní obrovské auto a nejnovější iphone.
V jednom z těchto domů v poměrně nebezpečné části Philadelphie jménem Chester, ze které se každému, komu jsme o ní řekli tají dech, bydlíme i my. Musím uznat, že velkorysost našeho amerického přítele nemá meze. Prostě tu platí pravidla, co je mé, je vaše. A ačkoliv jsme se dozvěděli, že Chester kraluje na prvních příčkách nebezpečných měst, díky němu se tu můžeme cítit jako doma. Ne vždy ale bydlel tady. Kousek od centra Philadelphie jsou studentské koleje a tato oblast je považována za jednu z nejbezpečnějších z celého města. Každou chvíli tu vidíte projíždět vozy dozorců nad univerzitním pořádkem a spousta zahraničních studentů dodávají ulicím kultivovanou atmosféru. Spočítali bychom na prstech jedné ruky počet bloků, od kterých je vzdálený původní domov našeho hostitele. Jednoho dne, když jsme byli poblíž této čtvrti, mě požádal, abych s ním zaskočila domů za otcem, že si vezme nějaké oblečení. Když jsme přišli před starý zdevastovaný dům připomínající vyhořelou továrnu, byla jsem trochu zaskočená. Myslela jsem, že to musí být omyl. Jenže nebyl a kamarád vstoupil bez otálení dovnitř a evidentně očekával, že půjdu za ním. A tak jsem šla.
Podívala jsem se na zem, kde kromě starého telefonního sluchátka leželo spoustu dalších věcí, o kterých bych si nikdy nemyslela, že patří do běžné domácnosti. Myslím, že ani v nejobávanějších ulicích Prahy bychom nenašli podobný nepořádek. Okna byla zakrytá něčím, co by člověk jen stěží charakterizoval jako záclony, místo vchodových dveří byl položený jen kus dřevěného trámu. Ze shora se ozval hlas, který mě vybízel, abych přišla nahoru. Podívala jsem se tou tmou na nejstrašidelnější schody, které jsem kdy viděla. A ačkoliv mi to rozum nepobíral, snažila jsem se na sobě nedát znát, že toto místo, coby něčí útočiště absolutně nechápu. Každý krok doprovázelo skřípání dřeva, teď už snad jen aby na mě vyběhla nějaká příšera z jiného světa a příběh bude kompletní. Kupodivu se nic takového nestalo a já jsem celá rozklepaná došla do malého pokojíku, který mi byl představený jako místo, kde kamarád vyrůstal. Takový pokoj známe jen z těch opravdu propracovaných hororů, kde se kulisami nešetřilo.
A najednou mi to celé došlo. Uvědomila jsem si, že nejen to dobré, ale hlavně i to špatné, co jsem doposud znala jen z televize a filmů se opravdu někde odehrává. Že ta země neomezených možností je tak dokonalá, že tu můžete klidně bez omezení dřít bídu a hladovět, stejně jako jezdit denně limuzínou do práce. A všechno je to v podstatě jen o ulici vedle, stačí jenom otevřít oči. Také jsem najednou viděla, že ten kluk, který mě a mým přátelům bez okolků věnoval pokoj a postel, vlastně žije úplně jiný svět než my. Miluje své město i přes to, že pro nás Evropany je to tu nebezpečné. Největší a vlastně i jedinou zábavou je sezení před televizí a hraním playstationu, protože ten jediný ho vezme na výlet, aniž by ho to stálo peníze, které nemá. Fungovat v takto nastaveném světě – v Matrixu není levná záležitost. Musíte mít telefon, samozřejmě že ten chytrý, platíte neskutečně drahý nájem za papírový dům, do kterého musíte dát v létě klimatizaci, aby jste mohli dýchat a hned na podzim musíte topit, protože uvnitř je stejně jako venku. K jídlu jíte ty nechutné smažené blafy v housce, protože jsou to nejlevnější, co tu lze jíst a berete jako samozřejmost, že porážka dobytka na burgery stojí míň, než utržená jablka ze stromu. A k tomu ještě ty drahé vizitky ve formě oblečení a doplňků, protože podle těch se tady zařazuje úplně každý.
Po takovém zjištění jsem přestala na všechno nadávat. Naopak jsem obdivovala tu lásku, se kterou jsme byli přivítáni. Díky našemu společnému příteli jsme měli možnost poznat alespoň malý kousek Ameriky. Asi jen prostě nejsem milovník velkoměst, postrádám v nich přirozenou krásu. Jedno se jim ale musí nechat. Když se procházíte po new yorské Wall Street, nebo stojíte na Times Square uprostřed mezi všemi těmi světelnými billboardy, mihne se vám hlavou ta nádherná píseň od Franka Sinatry “New York New York“ a vy si na chvíli připadáte jako ty hvězdy z hollywoodských pláten. Vidíte svět, ve kterém se odehrávalo spoustu vašich oblíbených filmů a pochopíte, že se nejednalo o kulisy, ale že to město opravdu takto třpytivé je. Během procházky v Central Parku vyhlížíte Kevina, jestli se náhodou nepotuluje kolem a divíte se, proč v srpnu nestojí před Rockefeller Building ten obrovský vánoční stromek. A nemusím ani dodávat, že si samozřejmě ty plné kufry domů vezu, protože byste nevěřili, jakou přirozenou radost může udělat “umělá“ kabelka značky Guess. S cestováním je to asi stejné jako s lidmi – dobré vlastnosti vyvažují ty špatné a je jen na nás, kterým půjdeme naproti.
Moc se mi líbí tento článek.