Síla slov

Slovo…již ten souzvuk písmen ladně stékající po jazyku, může mít v sobě sílu, laskavost, opravdovost, vášeň i originalitu, ale zároveň také surovost, lstivost, opovržení, vulgaritu a otrockost. Slovo může být slabé i silné, krásné i ošklivé, hluboké či plytké, vášnivé i vlažné. Slova mají neskutečný potenciál. A právě proto jsou stejnou měrou žádoucí i nežádoucí. My lidé se o ně na jedné straně do krve hádáme a na straně druhé si je z hloubi svého srdce přejeme slyšet. Že slova umí ničit i tvořit je známá pravda.

Poslouchám svou malou neteř, jak nad svou první plátěnou knížkou roztomile žvatlá své první hlásky jako „koťo“ a „ťoťoťo“ a překvapuje mě, kolik se z nich dá vyčíst. Na první poslech je patrné, že ten malý tvoreček, který slova ještě moc neovládá, si je velmi dobře vědom toho, co říká.  Holé slovo je totiž bez emocí, intonace a, v případě vět, interpunkce, pouze jen slovo. Slabounké bezbranné slovo, které sice může evokovat dojem, ovšem neucelený. Slovo bez „příslušenství“ je jako neosolený kynutý koláč, který když ochutnáme, nějak chutná, ale není to ono, a bez soli nikdy nebude. Také holé slovo bez příběhu nějak vypadá, tváří se, nabádá k představám, ovšem bez dříve zmíněného emočního koktejlu nemá tu správnou váhu.

V čem tedy spočívá síla slov? Jejich síla je obvykle postavena na třech základních pilířích. Jednak je to situace, v jaké jsou vyslovena, pak je to způsob, jakým jsou vyslovena a do třetice záleží rovněž na tom, jak jsou vnímána druhými. Člověk může mít totiž sebelepší úmysl a myslet vyřčená slova vážně a upřímně, ale pokud je druhá strana, které jsou slova určena, hluchá, neotevřená a nepřístupná, vyjde celá cílená snaha vniveč.

Zamysleme se teď na oněmi třemi základy, které jsou pro „život a náboj“ slova tak důležité. Jak jsem již zmínila, záleží na situaci. Vezměme si kupříkladu slovo „promiňte“. Jistě nám není cizí následující situace: jedeme přeplněnou tramvají nebo metrem a nezřídka se stává, že nás někdo bodne holovým deštníkem do boku, dupne nám jehlovým podpatkem na nohu v sandálu, vytlačí nebo vtlačí nás tam, kam nechceme atd. V této chvíli by mělo zaznít ono „promiňte“ v různých variantách, což se ve většině případů také stává. Do večera však na takové „promiňte“ zapomeneme. Pak jsou situace, kdy „promiňte“ má přece jen o něco delší trvání. Stane se nám třeba křivda. Někdo nás nespravedlivě obviní ze zanedbání povinností. Po šetření se ale ukáže, že k ničemu takovému nedošlo a opět přichází na řadu „promiňte“. Toto už si pamatujme dobře, protože to nějakým způsobem narušilo naše ego a dosavad celkem bezkonfliktně plynoucí pracovní život obecně. Situace je to nepříjemná, ale za nějaký čas, u některých z nás, křivda také přejde, ale i „promiňte“ vejde v zapomnění. Pak existují situace, kdy „promiňte“ bývá sice vysloveno, ale bohužel akorát sype do rány sůl. Jedná se o případy, kdy je natolik narušen život druhého člověka, že slovíčko „promiň“ může být ryze zásadní, ale také absurdně zbytečné, v mysli zachováno, ale i okamžitě zapomenuto a nevyslyšeno, jako je tomu v případě zaviněné smrti či jiného neštěstí.

Způsob vyřčení slov patří k zásadním. Už jen obyčejný pozdrav „Dobrý den!“ by se dal říci mnoha způsoby. Schválně, kolik jsme každý během svého života slyšeli druhů „dobrého dne“? Je to pozdrav, který dokáže lidem navodit dobrou i špatnou náladu a vést k zamyšlení, jak člověk slova vůbec vnímá. V některých případech jako by emoce s každým písmenkem visely ve vzduchu. Jinak říká „Dobrý den!“ roztřeseným hlasem zubaři pacient se zaníceným zubem, jinak „Dobrý den!“ zase jízlivá závistivá sousedka, které se na zahradě urodily menší narcisy, než jsou sousedčiny. Vyčerpaný „Dobrý den!“ lze slyšet poslední den možnosti podání daňového přiznání na finančním úřadě a otrávený „Dobrý den!“ zase v obchodě, kde se nemůžeme rozhodnout, zda je lepší červená nebo modrá houbička na nádobí, zatímco prodavačce právě začala doba polední pauzy. A tak by se dalo pokračovat ještě celou řadou příkladů.

A pak tu máme pohled člověka, kterému jsou slova určena. Přijme naše „promiň“? Jak jsme si jistě vědomi, nezáleží to jenom na jedné straně. Vycítí-li protějšek, že naše „promiň“ páchne neupřímností, ani na okamžik se nebude rozmýšlet, zda ho akceptovat, či nikoli. Avšak „promiň“ obtížené vinou a zkřehlé dusivou sebelítostí má na člověka ozdravující vliv protkaný tenkými pavučinkami zadostiučinění.

V dnešní evropské a světové situaci existuje ovšem jedno slovo, které má obzvlášť silný náboj a které by žádného člověka nemělo nechat chladným. Slovo, při jehož vyslovení se odhalí nejniternější povaha člověka. Slovo, které vybízí k okamžité reakci, a pokud v lidském srdci pulzuje ona karmínová míza bez náznaku kamenného znečištění, musí být nutně vyslyšeno. Je správné na něj reagovat, i když se jedná o potencionální „nepřátele národa ohrožující naší kulturu?“ Nebo je snad jednodušší být hluchými? „Pomoc!“ se ozývá nejen z válkou zbídačených zemí. „Vždyť to se týká státu, co já s tím?“ a „Ať oni si to vyřeší.“ I takové bývají někdy reakce na ono zoufalé zvolání. V tu chvíli by měla zasáhnout „paní Empatie“, která se v životě člověka ocitne přirozeně, nebo pomocí snahy, kterou musíme probudit v našem nitru. Jen si to uvědomme. Kdyby nás, nebo naše děti, rodinu, někdo ohrožoval na životě, nepoložili bychom za vyslyšení onoho výkřiku „Pomoc!“, který se tak zoufale dere z bídné temnoty na světlo, svůj vlastní život? Nakolik jsme ochotni vložit do oné naděje vpuštěné do neznáma sebe sama? Vždy je třeba riskovat. Možná nás někdo uslyší, možná ne, ale v každém případě je velmi nepříjemné neustále žít ve strachu, že lidé budou hluší a otočí se k naší výzvě zády. Kdo unese prohru takového rázu? Nemusíme ale zabíhat až do extrémních situací. Vždyť když se rozhlédneme kolem sebe, uvidíme na každém rohu někoho, kdo, byť mlčky, prosí o cizí pomoc. Není umění vnímat slovo „pomoc“ pouze ušima. Ale umět v něm najít skutečnou hloubku a důvod jeho existence, to už umění je, ale takové, které se dá naučit, což je přinejmenším velmi dobré znamení.

Kdo může říct, že si zasloužil mír, nebo že se narodil v rodině, kde blahobyt a zdraví bývá žádoucím a samozřejmým darem? Kdo může říct, že nikdy nebude potřebovat pomoc? A komu je slovo „pomoc“ lhostejné? Nedělejme ze sebe frajery. Nezacpávejme si nikdy uši, když ho uslyšíme, protože ono nám, navzdory naší touze ho slyšet, bude znít v uších jako neutlumitelné ohlušující srdce zvonu až do konce našeho života.


Markéta Šmalcová, Praha.

V době uzávěrky – 28 let.

Kategorie – starší

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.