Materiální ohnisko ústavy a jeho nezměnitelnost: Komparativní studie vybraných modelových států

ÚVOD

Jakákoliv civilizace, společnost, stát a také jakákoliv ústava jsou vždy postaveny okolo určitých hodnot a principů, jež se uznávají za stěžejní, žádoucí a do určité míry rigidní. Ve společenském kontextu můžeme tyto principy hledat zejména v etickém a sociálním diskurzu konkrétní doby. V kontextu ústavy jsou tyto hodnoty a principy obsažené v něčem, co nazýváme materiálním ohniskem. Cílem této práce bude porovnat vybrané ústavy evropských států co do obsahu, formy a změnitelnosti tohoto materiálního ohniska. Mezi komparované státy byly zařazeny: Rakousko, jakožto příklad ústavy vzniknuvší před druhou světovou válkou, Německo, jakožto ústava vzniklá těsně po druhé světové válce a v reakci na ni, Francie, jakožto příklad ústavy z přelomu 50. a 60. let 20. století, Portugalsko, jakožto ústava z let 70. a konečně Česká republika, jakožto ústava z konce 20. století.

Výzkumné otázky jsou z hlediska zkoumaného fenoménu poměrně jednoduché. Ptáme se, jak se od sebe liší materiální ohniska jednotlivých ústav co do obsahu a formy. U obsahu je žádoucí si všímat zejména jednotlivých principů a hodnot, které ústavy explicitně zmiňují. U formy je pak stěžejní se zaměřit na dva aspekty. Prvním z nich je způsob vymezení materiálního ohniska. Zde je potřeba zjistit jednak, zdali je materiální ohnisko uvedeno explicitně či vyplívá z textu ústavy implicitně, a jednak, zdali je toto ohnisko koherentní, tedy obsaženo celistvě v rámci jednoho článku či v článcích po sobě bezprostředně následujících, nebo zdali toto ohnisko prozařuje celou ústavou, a je tudíž rozprostřeno na různých místech textu. Druhým aspektem, na nějž se z hlediska analýzy formy materiálního ohniska zaměříme, je míra jeho rigidity. Zde je klíčové se zeptat, zdali daná ústava obsahuje klauzuli věčnosti a zdali se obsahy materiálního ohniska a této klauzule překrývají plně, částečně, či vůbec.

V kontextu těchto výzkumných otázek hodláme ověřit následující hypotézy. Materiální ohniska ústav jsou a) v rámci evropského prostoru co do svého obsahu analogická či velmi podobná. Obsah materiálního ohniska ústavy je b) z větší části uveden explicitně. Materiální ohniska ústavy zpravidla c) prozařují celou ústavou. Materiální ohniska ústavy jsou zpravidla d) pod ochranou klauzule věčnosti, ale e) jejich obsah se s touto klauzulí plně nepřekrývá. Konečně f) s vývojem v čase se obsah materiálního ohniska ústavy i klauzule věčnosti rozšiřuje.

Jelikož je materiální ohnisko poměrně neurčitý pojem v tom smyslu, že v ústavách zpravidla nenajdeme článek obsahující text „materiální ohnisko této ústavy je:“, bude potřeba nejprve tento pojem teoreticky vymezit a definovat způsob, jakým jej budeme v jednotlivých ústavách vyhledávat. To bude předmětem obecné části této práce. Zvláštní část pak bude věnována rozboru jednotlivých vybraných ústav.

Metodou využívanou pro účely této práce bude komparace jednotlivých ústavních textů. Z důvodu poměrně složité konceptualizace a operacionalizace pojmu materiálního ohniska ústavy jakož i omezeného rozsahu této práce se budeme soustředit pouze na samotné ústavní texty a nikoliv na judikaturu příslušných ústavních soudů.

ČÁST OBECNÁ

I. Konceptualizace pojmů materiálního ohniska ústavy a klauzule věčnosti

Úvodem této kapitoly považujeme za žádoucí odlišit od sebe dva stěžejní koncepty používané v této práci. Jsou jimi materiální ohnisko ústavy (někde také materiální jádro, identita ústavy či základní struktura ústavy) na straně jedné a klauzule věčnosti na straně druhé. Jak výstižně poznamenává Jan Kysela „Zatímco klauzule věčnosti může prohlásit za nezměnitelné i relativní banality, resp. konkréta, což se podařilo např. v portugalské ústavě (…), identita ústavy postihuje podstatu její existence.“[1] Tomáš Sobek následně pojem materiální jádro ústavy definuje jako nadřazenou kategorii, která obsahuje na jedné straně svou metafyzickou část (identitu) a na straně druhé svou normativní část (klauzuli věčnosti).[2] Tento přístup však považujeme ze příliš komplikovaný a matoucí, neboť vytváří v podstatě jednu nadbytečnou kategorii, jíž nelze přiřknout konkrétní obsah.

Pokud se však význam pojmů klauzule věčnosti a materiálního ohniska ústavy zcela nepřekrývá, pak se naskýtá otázka, jak jinak vymezit materiální ohnisko ústavy, než prostřednictvím klauzule věčnosti. Na to odpovídá opět Jan Kysela, když uvádí, že „Ústava má části, které ji definují; jejich změna fakticky znamená takový zásah, že po jejím provedení jde o ústavu jinou.“[3] Takovéto vymezení je však stále poměrně nekonkrétní a je tak potřeba vymezit, které části ústavy to jsou. Jan Wintr je toho názoru, že se jedná o podstatné náležitosti demokratického, liberálního a sociálního právního a ústavního státu, mezi něž patří především vázanost státu právem, princip suverenity lidu, princip majority, princip ochrany lidských práv a svobod, princip ochrany menšin, systém dělby moci, garance sociálních práv, vázanost zákonodárce ústavou a existence přezkumu ústavnosti.[4] Pavel Peška k tomu uvádí, že „Hlavní obsah demokratických ústav v Evropě tkví v lidských právech, v demokratickém uspořádání státu, dále pak v stvrzení právního státu a sociálního státu.“ Demokratické uspořádání státu pak obsahuje minimálně princip suverenity lidu, pravidelné a svobodné volby, princip majority spjatý s principem respektování menšin a horizontální jakož i vertikální dělbu moci.[5]

Abychom výše uvedené shrnuli, můžeme konstatovat, že v tradici evropského politického a právního myšlení došlo ke vzniku souboru určitých principů, jež jsou vcelku všeobecně přijímány doktrínou jako elementární a stěžejní. Právě tyto principy jsou tedy obsahem materiálního ohniska ústavy. Poslední otázka, jež zůstává v tomto kontextu nezodpovězena, je způsob vymezení obsahu (souboru principů) materiálního ohniska v konkrétních ústavách. Tedy otázka operacionalizace tohoto pojmu. Tomu se bude věnovat kapitola následující.

Co se klauzule věčnosti týče, zde naopak není o její operacionalizaci nejmenších pochyb. Obsahem klauzule věčnosti je pro účely této práce rozuměno to, co konkrétní ústava prohlásí přímo ve svém textu explicitně jako nezrušitelné či nezměnitelné.

II.  Možnosti vymezení materiálního ohniska v ústavě

Materiální ohnisko lze vymezit dvěma základními způsoby. Prvním z nich je způsob substanciální, spočívající na apriorní definici klíčových principů plynoucích z evropské politické a právní tradice, jež můžeme následně hledat a porovnávat napříč jednotlivými ústavami. Druhým z nich je způsob procedurální, spočívající v tom, že jako materiální ohnisko konkrétní ústavy akceptujeme to, co za něj v dané chvíli prohlašuje daný ústavní soud či jiný orgán příslušný intepretovat ústavu v rámci svého výkladu.

Oba přístupy jsou do určité míry problematické. První způsob v podstatě předpokládá, že naše chápání elementárních principů evropské politické kultury je analogické nejen s celou současnou doktrínou, ale zároveň i s každou evropskou společností, jejíž ústavu budeme zkoumat. Tento předpoklad však lze naplnit, neboť všechny evropské společnosti skutečně vycházejí z určitého všeobecně přijímaného kánonu autorů, kteří západní politické myšlení zformovali.

Druhý způsob je pak založen na přesvědčení, že v podstatě žádný ze zkoumaných ústavních soudů nikdy nezaznamenal z hlediska výkladu materiálního ohniska ústavy exces. Právě toto přesvědčení lze však jednoduše zpochybnit například rozhodnutím indického nejvyššího soudu ve věci Kasavananda Bharati v. State of Kerala z roku 1973, kde soud dovodil existenci nezměnitelného materiálního ohniska ústavy v podstatě z ničeho.[6] Z těchto důvodů jsme se rozhodli pro způsob první.

Při vymezení základních principů budeme sledovat osnovu načrtnutou Janem Winterem.[7] Nejprve se tedy vypořádáme s principy právního státu a následně s principy státu demokratického, liberálního a sociálního. Konečně jako posledních se dotkneme principů státu ústavního.

Princip právního státu sestává především ze dvou konkrétnějších principů – principu vázanosti veřejné moci zákonem a principu legální licence (či autonomie vůle).[8] První zmíněný princip vychází z požadavku sebeomezení vládce, který je odvislý od principu suverenity lidu, jež vyplývá z ještě starších myšlenek odporu ovládaných vůči tyranovi a tyranovraždy. Doktrína stanovující právo lidu na souhlas se svým vládcem a na jeho případné svržení, pokud se stane tyranem, se táhne jako červená niť evropským politickým myšlením od Jana ze Salisbury,[9] přes Marsilia z Padovy,[10] monarchomachy[11] až k Johnu Lockovi[12] a dalším.[13] Také druhý zmíněný princip se může pyšnit doktrinálním zakotvením podobného rozsahu. Myšlenku autonomie jednotlivce a jeho přirozených práv můžeme najít již u Viliama z Ockhamu,[14] posléze ji však již nelze přehlédnout v dílech Barucha Spinozi,[15] Johna Locka,[16] J. J. Rousseaua[17] a zejména Immanuela Kanta.[18] Další odvozené principy právního státu, jakými jsou princip právní jistoty či zákaz retroaktivity, definoval a hájil již Thomas Hobbes.[19]

Co se demokratických a liberálních principů týče, jejich základy můžeme datovat až do období antického Řecka. Myšlenka rovnosti lidí (resp. občanů) a principu majority je nepochybně součástí díla Aristotelova, a to přesto, že ji autor podrobuje i poměrně ostré kritice.[20] Vize svobodných a pravidelně se opakujících voleb pak vytváří podstatnou část díla utopistů.[21] Nejspíše prvním autorem, který otevřeně podporoval demokracii jako nejpřirozenější a nejrozumnější politický systém, byl Baruch Spinoza.[22] Myšlenka horizontální dělby moci je pak jednoznačně obsažena v díle Lockově[23] a Montesquieuově.[24] Co se žádoucího efektu vertikální dělby moci týče, zde si prvenství nejspíše připíší federalisté.[25]

O poznání novější a méně zakořeněné jsou pak principy státu sociálního a ústavního. Určité náznaky sociálního uvažování můžeme nalézt v díle Rousseauově, jež klade velký důraz na rovnost lidí, co je jejich vrozených práv a důstojnosti týče.[26] Největším apologetem sociálního státu byl však bez pochyby Karl Marx.[27] Principy ústavního státu, sestávající především ze soudního přezkumu ústavnosti a existence materiálního ohniska ústavy, pak můžeme v evropském kontextu datovat až do období po druhé světové válce.[28] Jelikož obsah materiálního ohniska je vlastním předmětem zkoumání této práce, nemusíme se bližším vymezením tohoto principu zabývat. Existence orgánu ochrany ústavnosti však do souboru principů obsažených v materiálním jádře přes jeho novost zahrnujeme, neboť se zdá, že se těší konsenzu drtivé většiny (ne-li všech) zkoumaných států. Neshody pak panují v otázce rozsahu kompetencí takovéhoto orgánu. Tato otázka se však již nachází mimo rámec této práce.

Abychom výše uvedené shrnuli, materiální ohnisko ústavy vymezujeme jako soubor evropskou doktrínou přijatých politických a právních principů, zahrnujících především princip vázanosti veřejné moci zákonem, princip autonomie vůle jednotlivce, ochranu základních lidských práv a svobod, včetně práv sociálních, rovnost lidí co do důstojnosti a práv, princip suverenity lidu, princip majority (demokratický princip), pravidelně se opakující svobodné volby, horizontální i vertikální dělbu moci a existenci orgánu ochrany ústavnosti.

ČÁST ZVLÁŠTNÍ

III. Obsah materiálního ohniska vybraných evropských ústav

Co se obsahu materiálního ohniska ústavy týče, budeme výše vyčtené principy hledat v jednotlivých ústavách.

Princip vázanosti veřejné moci zákonem můžeme v rakouské ústavě najít v čl. 18 odst. 1, který stanoví, že „Veškerou státní správu lze vykonávat pouze na základě zákonů.“[29] Základní zákon Spolkové republiky Německo obsahuje tento princip v čl. 20 odst. 3, který stanoví, že „Zákonodárství je vázáno ústavním řádem, výkonná moc a soudnictví zákonem a právem.“[30] Francouzská ústava princip vázanosti zákonem explicitně nestanoví, lze jej však implicitně vyvodit z čl. 34, který vymezuje oblasti upravitelné výlučně zákonem a také např. z čl. 72, který stanoví vázanost zákonem pro samosprávné celky. Ústava Portugalska obsahuje principy právního státu deklaratorně hned v čl. 2, princip vázanosti veřejné moci zákonem pak vyplývá z čl. 3 odst. 2, který stanoví, že „Stát se podřizuje ústavě a spočívá na demokratické zákonnosti.“,[31] z čl. 203, který stanoví, že „Soudy jsou nezávislé a podřízené pouze zákonu.“[32] a z čl. 266 odst. 2, který stanoví, že „Orgány a představitelé správy jsou podřízeni ústavě a zákonu (…)“.[33] Konečně ústava České republiky obsahuje princip vázanosti zákonem hned dvakrát. Čl. 2 odst. 3 Ústavy stanoví, že „Státní moc slouží všem občanům a lze ji uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon.“ Zároveň čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod stanoví, že „Státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví.“ Lze tedy shrnout, že tento princip můžeme skutečně najít ve všech zkoumaných ústavách.

Princip autonomie vůle jednotlivce neboli zásadu legální licence lze z ústavy Rakouska vyvodit pouze implicitně a to ze základního zákona státu z 21. 12. 1867, č. 142 Říšské sbírky zákonů, o všeobecných právech státních v království a zemích, zastoupených v Říšské radě. Tento zákon obsahuje katalog lidských práv a svobod, z něhož přirozeně zásada legální licence vyplývá, neboť hned na několika místech je stanoveno, že tato práva lze prolomit výlučně zákonem.[34] Tento princip také a contrario vyplývá z již zmíněného principu vázanosti veřejné moci zákonem. Německý základní zákon obsahuje zásadu legální licence explicitně v čl. 2 odst. 2, který stanoví, že „(…) Svoboda osoby je neporušitelná. Do těchto práv lze zasáhnout jen na základě zákona.“[35] Francouzská ústava zahrnuje zásadu legální licence v rámci Prohlášení lidských a občanských práv z roku 1789. Čl. V tohoto Prohlášení stanoví, že „(…) Co není zákonem zakázáno, je dovoleno a nikdo nemůže být nucen k tomu, co zákon nepřikazuje.“[36] Portugalská ústava tento princip deklaruje v čl. 2 a dále jej, stejně jako v případě rakouské ústavy můžeme implicitně vyvodit jednak z širokého katalogu lidských práv (čl. 12 – 79) a jednak a contrario z čl. 3 odst. 2. Ústava České republiky obsahuje tento princip opět duplicitně. Čl. 2 odst. 4 Ústavy stanoví, že „Každý občan může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá.“ a čl. 3 odst. 3 Listiny základních práv a svobod stanoví, že „Každý může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá.“ Tento princip tedy opět obsahují všechny analyzovaná ústavy, některé však jen implicitně.

Princip ochrany základních lidských práv a svobod je obsažen ve všech uvedených ústavách prostřednicím katalogu lidských práv a svobod. Ústavy SRN (čl. 1 – 19) a Portugalska (čl. 12 – 79) jej obsahují přímo ve svém textu. Ústavy Rakouska, Francie a České republika pak v oddělených dokumentech, které jsou však součástí ústavy v širším slova smyslu. Co se práv sociálních týče, lze konstatovat, že právě zde můžeme pozorovat vývoj v čase. Nejstarší rakouská ústava tato práva neobsahuje. Základní zákon SRN přímo sociální práva rovněž neobsahuje, prohlašuje se však v čl. 20 odst. 1 za sociální stát. Stejně tak činí i ústava Francie v čl. 1. Široký katalog hospodářských, sociálních a kulturních práv obsahuje až ústava Portugalska v čl. 58 – 79. Listina základních práv ČR pak obsahuje tato práva v čl. 26 – 35.

Princip rovnosti lidí v důstojnosti a právech je rovněž explicitně zmíněn ve všech zkoumaných ústavách. Čl. 7 rakouské ústavy stanoví, že „Všichni občané spolku jsou si před zákonem rovni. (…)“.[37] Podobně čl. 3 odst. 1 Základního zákona SRN stanoví, že „Všichni lidé jsou si před zákonem rovni.“[38] Stejně tak francouzská ústava v čl. 1 stanoví, že „(…) Zaručuje rovnost před zákonem všem občanům bez rozdílu rasy, původu nebo náboženství. (…)“[39] Výjimkou není ani portugalská ústava, jejíž čl. 13 odst. 1 stanoví, že „Všichni občané požívají ve společnosti stejnou úctu a jsou si před zákonem rovni.“[40] Stejný princip obsahuje i český ústavní pořádek, a to konkrétně v čl. 1 Listiny základních práv a svobod, který stanoví, že „Lidé jsou svobodní a rovní v důstojnosti i v právech. (…)“

Explicitně jsou ve všech dotčených ústavách zmíněny i princip suverenity lidu a demokratický princip (resp. princip majority, který zároveň přímo vyplývá z předchozího principu rovnosti lidí). Rakouská ústava oba principy obsahuje hned v čl. 1, který stanoví, že „Rakousko je demokratická republika. Její právo vychází z lidu.“[41] Základní zákon SRN obsahuje tyto principy v čl. 20, který nejprve v odst. 1 stanoví, že „Spolková republika Německo je demokratický a spolkový sociální stát.“ a následně v odst. 2, že „Veškerá státní moc vychází z lidu. (…)“[42] Francouzská ústava obsahuje tyto principy v jednak v čl. 1, který stanoví, že „Francie je nedílná, laická, demokratická a sociální republika“ a jednak v čl. 3, který stanoví, že „Národní svrchovanost náleží lidu, který ji vykonává svými zástupci a prostřednictvím referenda. (…)“[43] Portugalská ústava dokonce zahrnuje tyto principy duplicitně. Nejprve v čl. 2 stanoví, že „Republika Portugalsko je demokratický právní stát, založený na vládě lidu, (…)“ a následně v čl. 3 odst. 1, že „Jediná a nedílná svrchovanost náleží lidu, který ji vykonává způsoby, jež stanoví tato ústava.“[44] Pozadu opět nezůstává ani Ústava České republiky, která nejprve v čl. 1 odst. 1 stanoví, že „Česká republika je svrchovaný, jednotný a demokratický právní stát založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana.“ dále v čl. 2 odst. 1, že „Lid je zdrojem veškeré státní moci; (…)“ a konečně v čl. 6, že „Politická rozhodnutí vycházejí z vůle většiny vyjádřené svobodným hlasováním. Rozhodování většiny dbá ochrany menšin.“

Jediný ryze procedurální princip v tomto výčtu, tedy princip pravidelně se opakujících svobodných voleb (myšleno zejména do zákonodárného sboru popř. hlavy státu, má-li významné exekutivní pravomoci) můžeme v Ústavě Rakouské republiky v čl. 26 a 60, v čl. 26 a 60, v německém Základním zákoně v čl. 38, v Ústavě Republiky Francie v čl. 6, 24 a 25, v portugalské ústavě obecně v čl. 113 a specificky pak v čl. 121, 149 a v Ústavě ČR v čl. 16 – 20 a v čl. 56 – 58. Ve všech zmíněných ústavách je tedy jednoznačně a explicitně ukotven.

Na závěr výčtu zbývají tři principy týkající se technologie veřejné moci. Co se týče principu horizontální dělby moci, všechny porovnávané ústavy jej již naznačují ve svých strukturách, kdy každé složce moci náleží separátní hlava, titul, kapitola či oddíl. Explicitně je tento princip ukotven v ústavách SRN (čl. 20 odst. 2 stanoví, že „Veškerá státní moc vychází z lidu. Lid ji vykonává ve volbách a hlasováních a prostřednictvím zvláštních orgánů zákonodárství, výkonné moci a soudnictví.“[45]), Francie (čl. XVI Prohlášení lidských a občanských práv z roku 1789 stanoví, že „Žádná společnost, v níž nejsou zaručena práva ani zavedena dělba moci, nemá ústavu“[46]), Portugalska (čl. 2 stanoví, že „Republika Portugalsko je demokratický právní stát, založený na (…) principu dělby mocí a kontroly moci (…)“[47]) i České republiky (čl. 2 odst. 1 stanoví, že „Lid je zdrojem veškeré státní moci; vykonává ji prostřednictvím orgánů moci zákonodárné, výkonné a soudní.“) Rakouská ústava zvolila cestu implicitního vyplynutí tohoto principu z jednotlivých striktně oddělených hlav.

Vertikální dělba moci je samozřejmě jedním z elementárních principů ústav dvou analyzovaných spolkových států. Rakouská ústava ukotvuje federalismus hned v čl. 2 odst. 1, který stanoví, že „Rakousko je spolkový stát.“[48] Konkrétní mechanismus dělby moci je poté podrobně popsán v čl. 10 – 17. Základní zákon SRN stanoví obdobně v čl. 20 odst. 1, že „Spolková republika Německo je demokratický a sociální spolkový stát.“[49] Mechanismus vztahů mezi spolkem a zeměmi zde prozařuje celým textem. Zbylé tři zkoumané státy jsou unitární, avšak i v jejich ústavách můžeme najít ukotvení principu vertikální dělby moci. Ústava Francie v čl. 1 stanoví, že „Francie je nedílná, laická, demokratická a sociální republika. (…) Její organizace je decentralizována.“[50] Podrobně se pak decentralizaci území tato ústava věnuje v oddílu XII (čl. 72 – 75). Ústava Republiky Portugalsko zakotvuje tento princip v čl. 6, který v odst. 1 stanoví, že „Portugalsko je jednotný stát, který ve své organizaci a činnosti respektuje autonomní statut souostroví a zásady subsidiarity, místní samosprávy a demokratické decentralizace veřejné správy.“[51] Podrobná úprava decentralizace pak následuje v čl. 225 – 245. Ústava ČR obsahuje ukotvení principu decentralizace moci v čl. 8, který stanoví: „Zaručuje se samospráva územních samosprávných celků.“ Podrobnější rozvedení tohoto principu pak obsahuje hlava VII (čl. 99 – 105).

Posledním a nejnovějším principem, plynoucím z charakteru ústavního státu, je princip ochrany ústavnosti prostřednictvím k tomu určeného orgánu. Přes jeho novost i tento princip všechny ústavy zahrnují. Rakouská ústava tak činí prostřednictvím čl. 137 – 148, které upravují Ústavní soudní dvůr. Německá ústava obdobně v čl. 92 – 94 zakotvuje Spolkový ústavní soud. Poměrně odlišné úpravy se dostává francouzské Ústavní radě, upravené v čl. 56 – 63 ústavy. Přesto i tento orgán odpovídá pro jeho pravomoc posuzovat ex ante ústavnost zákonů a organických zákonů podle čl. 49 zmíněnému principu. Portugalská ústava zná rovněž Ústavní soud, zakotvený v čl. 221 – 224. Ústavní soud je také stálicí ústavního systému ČR. Upravují jej čl. 83 – 89 Ústavy České republiky.

Závěrem této kapitoly je tedy možné shrnout, že principy, které jsme výše vymezili jako součást materiálního ohniska evropských ústav, jež se vyvinulo v průběhu ústavního vývoje v doktríně, jsou skutečně obsaženy ve všech zkoumaných ústavách a to převážně v explicitní podobě. Jedinou výjimkou jsou principy plynoucí z charakteru sociálního státu, které pro jejich novost starší ústavy neobsahují. Celkový výsledek této analýzy však jednak poukazuje na správnost našeho vymezení principů a jednak potvrzuje první hypotézu této práce, která předpokládala, že materiální ohniska ústav jsou a) v rámci evropského prostoru co do svého obsahu analogická či velmi podobná.

IV. Způsob vymezení materiálního ohniska vybraných evropských ústav

Z výše uvedené kapitoly jsou patrné i odpovědi na výzkumné otázky týkající se formální stránky materiálního ohniska ústavy. Až na několik výjimek jsou principy zahrnuté v materiálním ohnisku ústavy zakotveny v jednotlivých ústavách explicitně. Typickou výjimkou z tohoto pravidla jsou principy zahrnuté v pojmu právní stát. Francouzská ústava neobsahuje explicitně princip vázanosti veřejné moci zákonem a ústavy Rakouska a Portugalska pak zásadu legální licence. Další výjimku pak tvoří Rakouska ústava v rámci principy horizontální dělby moci. Ani tento princip není v ústavním textu explicitně zmíněn, a proto je potřeba jej dovodit ze struktury textu, oddělující jednotlivé moci do separátních hlav. Přes tyto dílčí výjimky lze však dojít k závěru, že převážná část obsahu materiálního ohniska ústavy je v jednotlivých ústavách uvedena explicitně. Tímto lze tedy potvrdit i druhou hypotézu této práce, předpokládající, že obsah materiálního ohniska ústavy je b) z větší části uveden explicitně.

Co se druhé výzkumné otázky této kapitoly týče, je potřeba předem konstatovat, že jelikož jsme zahrnuli do materiálního ohniska ústavy poměrně široké spektrum principů, je velmi pravděpodobné, že všichni ústavodárci se právě na těchto konkrétních a žádných jiných principech neshodli. Proto je velmi možné, že sice vždy některé z těchto principů skutečně najdeme uvedeny pohromadě, nejčastěji v úvodní části ústavního textu, ale některé z hledaných principů budou umístěny na jiných místech ústavy, protože je ústavodárce jednoduše nepovažoval za natolik stěžejní. Otázkou pak zůstává, jestli většinu těchto principů skutečně najdeme pohromadě či naopak rozprostřenu po celém ústavním textu.

Principy, které najdeme typicky spíše odděleně od ostatních, jsou lidská práva, jež jsou deklarována ve třech z uvedených ústav v separátních dokumentech, principy svobodných a pravidelně se opakujících voleb, které zpravidla bývají umístěny přímo v částech pojednávajících o konkrétním voleném orgánu a princip přezkumu ústavnosti, který zpravidla rovněž bývá obsažen až v té části textu ústavy, která se přímo věnuje orgánu ochrany ústavnosti. Ostatní obsah materiální jádra můžeme vždy najít pospolu a to nejčastěji v úvodních článcích zkoumaných ústav. Výjimkou je zde Základní zákon SRN, kde ústavodárce považoval za důležitější uvést v prvních 19 článcích výčet lidských práv a svobod a až následně uvedl ustanovení běžně se vyskytující na počátku ústavního textu.

Hodnocení pravdivosti třetí hypotézy je tedy poměrně složité a sporné. Přestože by se nabízelo jednoduše konstatovat, že hypotéza byla potvrzena, protože určité principy se nacházejí na jiných místech ústavní textu než zbytek materiálního ohniska, rozhodli jsme se tuto hypotézu ponechat zodpovězenou nejednoznačně. Materiální ohniska ústavy tedy zpravidla c) skutečně prozařují celou ústavou, jejich velká část se však zároveň nachází pohromadě.

V. Rigidita materiálního ohniska vybraných evropských ústav

Tuto poslední kapitolu je potřeba začít přehledem obsahu klauzulí věčnosti v jednotlivých analyzovaných ústavách. Zajímat nás bude jednak samotná existence těchto klauzulí a jednak jejich obsah (resp. rozsah), který pak budeme porovnávat s obsahem materiálního jádra.

Rakouská ústava neobsahuje klauzuli věčnosti v typické formě, přesto čl. 44 obsahuje dva ztíženě postupy změny ústavy, které mají za cíl zvýšit úroveň rigidity celé ústavy. Druhý odstavec tohoto článku stanoví, že „Ústavní zákony nebo ústavní ustanovení obsažená v obyčejných zákonech, jimiž se omezuje působnost zemí v zákonodárství nebo výkonné moci, vyžadují dále též přítomnost nejméně poloviny členů a souhlas dvoutřetinové většiny odevzdaných hlasů ve spolkové radě.“ a třetí odstavec téhož článku pak stanoví, že „Každá celková změna spolkové ústavy, a žádá-li o to třetina členů Národní nebo Spolkové rady, i částečná změna ústavy musí být po skončení řízení podle čl. 42, ale před podpisem prezidenta, předložena hlasování veškerému lidu spolku.“[52] Rakouská ústava tedy změnu materiálního ohniska ústavy umožňuje, ale předepisuje určitý ztížený postup pro jeho změnu. Obecně pro celé materiální ohnisko tak činí v čl. 44 odst. 3, specificky pro princip vertikální dělby moci (což je u federálního státu logické) v čl. 44 odst. 2.

Základní zákon SRN obsahuje klauzuli věčnosti v čl. 79 odst. 3, který stanoví, že „Změna tohoto Základního zákona, která se dotýká členění Spolku do zemí, zásadního spolupůsobení zemí při zákonodárství nebo zásad stanovených v článcích 1 a 20 je nepřípustná.“[53] Tato klauzule věčnosti tedy zahrnuje princip vertikální dělby moci, princip ochrany důstojnosti člověka (či obecněji lidských práv), principy demokratického a sociálního spolkového státu, princip suverenity lidu, princip horizontální dělby moci, princip omezenosti veřejné moci zákonem a navíc mimo to, co jsme vymezili jako materiální ohnisko, ještě právo občanů na odpor (princip obranyschopné demokracie). Z námi vymezeného materiálního ohniska chybí princip autonomie vůle jednotlivce, princip pravidelně se opakujících svobodných voleb (byť čl. 20 odst. 2 minimálně stanoví, že určité volby existovat musí a z ostatních obsažených principů jejich pravidelnost a svobodu lze dovodit), princip rovnosti lidí a princip ochrany ústavnosti k tomu určeným orgánem.

Ústava Republiky Francie obsahuje klauzuli věčnosti v čl. 89, který nejprve upravuje obecný postup při změně ústavy a následně stanoví, že „(…) Zahájit nebo provádět řízení o změně ústavy, jestliže se dotýká celistvosti území, je nepřípustné. Republikánská forma vlády nemůže být předmětem změny.“[54] Obsah této klauzule je tedy poněkud nejasný a bude záviset především na právním výkladu. Pod pojem republikánské formy vlády lze totiž zařadit jen několik úzce vymezených principů, ale také v podstatě celé materiální ohnisko ústavy tak, jak jsme jej vymezili. Závisí především na tom, zdali v sobě republikánská forma vlády obsahuje i axiologické principy demokratického a právního státu, nebo jen principy technické.

Portugalská ústava má klauzuli věčnosti bezpečně nejrozsáhlejší. Čl. 288 této ústavy stanoví, že „Zákony o změně ústavy nemohou být měněny: a) národní nezávislost a celistvost státu; b) republikánská vládní forma; c) odloučení církve od státu; d) práva, svobody a záruky občanů; e) práva pracujících, výborů pracujících a odborových sdružení; f) koexistence veřejného, soukromého a družstevně-sociálního sektoru vlastnictví výrobních prostředků; g) existence hospodářských plánů v rámci smíšeného hospodářství; h) označení volených představitelů výsostných orgánů, orgánů samostatných regionů a moci místních společenství, volených na základě všeobecného, přímého, tajného a pravidelného hlasování, jakož i systém poměrného zastoupení; i) pluralismus názorů, pluralismus v politickém zřízení, který zahrnuje politické strany a právo na demokratickou opozici; j) dělba a vzájemné omezení moci výsostných orgánů; l) dozor nad ústavností jednání nebo opomenutí právní úpravy; m) nezávislost soudů; n) samostatnost místních samosprávných celků; o) politická a správní samostatnost souostroví Azor a Madeiry.“ Vedle toho čl. 289 obsahuje procedurální omezení, když stanoví, že „Během stavu obležení a výjimečného stavu nelze přijímat žádná opatření ke změně ústavy.“[55] Tato klauzule věčnosti tedy obsahuje mnohé z principů námi vymezeného materiálního ohniska ústavy, některé z nich dokonce mnohonásobně. K nim přidává ještě mnoho dalších principů, které zřejmě ústavodárce považoval za natolik stěžejní, že by neměly být měněny. Přesto lze i v tomto případě najít určité principy materiálního ohniska, které tato klauzule věčnosti neobsahuje (alespoň ne explicitně). Jsou to především princip rovnosti lidí a princip autonomie vůle. Oba tyto principy však lze, stejně jako v případě francouzské ústavy dovodit z republikánské formy vlády a dále ze všeobecnosti volebního práva či pluralismu názorů.

Ústava České republiky obsahuje materiální jádro podobné nejvíce ústavě francouzské. Čl. 9 odst. 2 stanoví, že „Změna podstatných náležitostí demokratického právního státu je nepřípustná.“ a dále odst. 3 téhož článku stanoví, že „Výkladem právních norem nelze oprávnit odstranění nebo ohrožení základů demokratického státu.“ Stejně jako v případě Francie, je tedy i tato klauzule věčnosti abstraktní a její konkrétní obsah závisí na právním výkladu. Přesto pojmy demokratického a právního státu umožňují dokonalejší představu o principech, jež zahrnují, a lze poměrně legitimně tvrdit, že jsou to právě ty principy, které obsahují články předcházející článku devátému. Při takovému výkladu bychom mohli dojít k závěru, že klauzule věčnosti obsahuje všechny principy zahrnuté v námi vymezeném materiálním ohnisku ústavy, s výjimkou principu ochrany ústavnosti k tomu určeným orgánem.

Abychom tuto kapitolu rozuzlili a uzavřeli, musíme konstatovat, že materiální ohnisko skutečně je d) pod ochranou klauzule věčnosti, avšak s výjimkou nejstarší zkoumané rakouské ústavy, kde nejdeme v případě materiálního ohniska pouze ztížený proces změny. I přes rakouskou výjimku lze však tuto hypotézu prohlásit za potvrzenou. Obsah klauzule věčnosti a materiálního ohniska se pak e) skutečně plně nepřekrývají. Tuto hypotézu je tedy také možné potvrdit, avšak s výhradou faktu, že většina zkoumaných klauzulí věčnosti má abstraktní formu, která přesné vymezení jejich obsahu znesnadňuje. To je však negativní pouze pro účely této analytické práce. Ve skutečné ústavněprávní praxi může být abstraktní vymezení klauzule věčnosti významnou výhodou, neboť umožňuje pomocí interpretace přizpůsobit její obsah dobovým podmínkám, čímž zabrání zastarávání ústavy a její rostoucí fiktivnosti v důsledku absolutní rigidity. Abstraktně vymezené materiální ohnisko zároveň umožňuje orgánu ochrany ústavnosti dle potřeby rozšiřovat či zužovat jeho obsah, což sice na jednu stranu snižuje míru právní jistoty, na stranu druhou však umožňuje lepší kontrolu většinové libovůle nezávislým orgánem, což lze poněkud paradoxně považovat za jednu z klíčových pojistek fungující demokracie.

Poslední hypotézou uvedenou v úvodu, jsme předpokládali, že f) s vývojem v čase se obsah materiálního ohniska ústavy i klauzule věčnosti rozšiřuje. Rozšiřování materiální jádra jsme mohli pozorovat zejména v postupném zahrnování principů sociální státu do ústavních textů. Přesto je třeba poznamenat, že základní struktura a obsah materiálního jádra se od konce druhé světové války příliš neproměnil. Naproti tomu nárůst obsahu klauzule věčnosti je dosti patrný zejména v portugalské ústavě. Otázkou však zůstává, zdali není tato ústava spíše výjimkou a cesta, kterou se bude ubírat ústavní vývoj nadále, nespočívá spíše v abstraktním vymezování klauzule věčnosti, a to z důvodů uvedených výše. Pro potvrzení ani vyvrácení poslední hypotézy tedy nebyly nalezeny dostatečné důkazy. Příčinou je zde zejména malý rozsah zkoumaného vzorku ústav na to, abychom mohli činit závěry týkající se určitého časového vývoje. Přesto může tato analýza posloužit, jako určitý náznak vývojové linie ústavněprávní teorie v posledním století.

ZÁVĚR

Tato práce předložila analýzu celkově pěti vybraných ústavních textů s cílem porovnat a analyzovat obsah, formu a míru rigidity, resp. ochrany jejich materiálního ohniska. Za tímto účelem byla v úvodu vyřčena série výzkumných otázek, doplněná o řadu hypotéz, z nichž většina byla potvrzena. Pouze částečně potvrzena byla hypotéza c). Hypotéza f) pak nemohla být pro nedostatečný rozsah zkoumaného vzorku vyvrácena ani potvrzena.

Závěry, ke kterým tato práce dospěla tak jsou: a) analogičnost obsahu materiálního ohniska jednotlivých evropských ústav; b) převažující explicitní uvedení jednotlivých principů v ústavních textech; c) jejich prozařování celou ústavou s tím, že určitá skupina principů se zpravidla nachází v koherentním bloku v úvodu ústavního textu; d) existenci klauzule věčnosti ve většině ústav a e) jen částečné překrytí obsahu materiálního ohniska na straně jedné a klauzule věčnosti na straně druhé.

Pro zhodnocení poslední hypotézy, jakož i pro zdokonalení výsledků celé práce považujeme do budoucna za vhodné provést podobný výzkum s podstatně širším vzorkem ústavních textů. Pro ověření správnosti námi vymezeného obsahu materiálního ohniska ústavy by pak bylo žádoucí provést podobnou komparaci na základě druhého v obecné části uvedeného přístupu k vymezení materiálního ohniska. Tento postup by spočíval v chápání materiálního ohniska ústavy jako toho, co za něj prohlásí k tomu povolaný interpret (zpravidla ústavní soud) v daném státě. Tento úhel pohledu by mohl vnést i nový vhled do problematiky podobnosti obsahů materiálních jader napříč rozmanitými ústavami.

Použitá literatura

• Politika. 2. vyd. Praha: Rezek, 1998, 499 s. ISBN 80-86027-10-4.
• BRZKOVSKÁ, Eliška.Spinozovo pojetí demokracie. Praha, 2014. Bakalářská práce. Fakulta sociálních věd Univerzity Karlovy. Vedoucí práce Doc. PhDr. Jan P. Kučera.
• GOLDSWORTHY, Jeffrey. Questioning the migration of constitutional ideas: rights, constitutionalism and the limits of convergence, In: CHOUDHRY, Sujit (ed). The Migration of Constitutional Ideas. Cambridge University Press, New York USA, 2006. pp. 115-141.
• HAMILTON, Alexander, John JAY a James MADISON.Listy federalistů: soubor esejí psaných na podporu nové ústavy předložené federálním shromážděním 17. září 1787. Olomouc: Vydavatelství Univerzity Palackého, 1994. ISBN 80-7067-390-7.
• HEROLD, Vilém, Ivan MÜLLER a Aleš HAVLÍČEK (eds.).Dějiny politického myšlení II/1. 1. vyd. Praha: OIKOYMENH, 2011a. ISBN 978-80-7298-169-4.
• HEROLD, Vilém, Ivan MÜLLER a Aleš HAVLÍČEK (eds.).Dějiny politického myšlení II/2. 1. vyd. Praha: OIKOYMENH, 2011b. ISBN 978-80-7298-468-8.
• HOBBES, Thomas.Leviathan, aneb, Látka, forma a moc státu církevního a politického. Vyd. 1. Praha: Oikoymenh, 2009, 513 s. Knihovna novověké tradice a současnosti. ISBN 978-80-7298-106-9.
• KANT, Immanuel. Základy metafyziky mravů. Vyd. 3., opr. Praha: Oikoymenh, 2014.
• KYSELA, Jan.Ústava mezi právem a politikou: úvod do ústavní teorie. Praha: Leges, 2014. Teoretik. ISBN 978-80-7502-022-2.
• LOCKE, John. Dvě pojednání o vládě. Vyd. 1. Praha: Nakl. Československé́ akademie věd, 1965.
• MARX, Karel a Bedřich ENGELS.Manifest komunistické strany. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1972.
• MONTESQUIEU, Charles Louis de Secondat.O duchu zákonů. Dobrá Voda: Aleš Čeněk, 2003. Knihovna společenských věd. ISBN 80-86473-30-9.
• MORE, Thomas.Utopie. 1978. Praha: Mladá fronta, 1978.
• PAVLÍČEK, Václav a kol.Ústavní právo a státověda. Vyd. 2., nezměn., V Leges 1. Praha: Leges, 2014. Student (Leges). ISBN 978-80-7502-053-6.
• ROUSSEAU, Jean Jacques.O původu nerovnosti mezi lidmi. Praha: Svoboda, 1949.
• ROUSSEAU, Jean Jacques.O společenské smlouvě, neboli, O zásadách státního práva. Dobrá Voda: Aleš Čeněk, 2002. Knihovna společenských věd. ISBN 80-86473-10-4.
• SOBEK, Tomáš.Právní myšlení: kritika moralismu. Praha: Ústav státu a práva AV ČR ve spolupráci s Vydavatelstvím a nakladatelstvím Aleš Čeněk, Plzeň, 2011. ISBN 978-80-87439-03-6.
• Ústavy států Evropské unie. 2. vyd. Překlad Vladimír Klokočka, Eliška Wagnerová. Praha: Linde, 2004. ISBN 80-7201-466-8.
• WINTR, Jan.Principy českého ústavního práva. 3. vydání, ve Vydavatelství Aleš Čeněk 2. vydání. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2015. Vysokoškolské učebnice (Aleš Čeněk). ISBN 978-80-7380-564-7.

Použité právní prameny

• Listina základních práv a svobod, vyhlášená pod č. 2/1993 Sb. jako součást ústavního pořádku České republiky na základě usnesení předsednictva České národní rady ze dne 16. 12. 1992.
• Ústavní zákon č. 1/1993 Sb. Ústava České republiky.
• Další právní dokumenty byly citovány dle Ústavy států Evropské unie. 2. vyd. Překlad Vladimír Klokočka, Eliška Wagnerová. Praha: Linde, 2004. ISBN 80-7201-466-8.

Poznámky pod čarou

[1] Kysela, Jan, 2014, s. 235.

[2] Sobek, Tomáš, 2011, s. 410.

[3] Kysela, Jen, 2014, s. 234.

[4] Wintr, Jan, 2015, s. 13 – 15.

[5] Peška, Pavel In. Václav Pavlíček a kol., 2014, s. 166 – 167.

[6] K tomu srov. Goldswothy, Jeffrey, 2006, s. 138 a násl. (cit. dle Kysela, Jan, 2014, s. 237).

[7] Wintr, Jan, 2015, s. 13.

[8] Wintr, Jan, 2015, s. 23 – 29.

[9] Müller, Ivan In. Herold, Vilém, Müller, Ivan a Aleš Havlíček, 2011a, s. 483 – 484.

[10] Müller, Ivan In. Herold, Vilém, Müller, Ivan a Aleš Havlíček, 2011b, s. 68 – 70.

[11] Martin Wernish In. Herold, Vilém, Müller, Ivan a Aleš Havlíček, 2011b, s. 448 – 463

[12] Locke, John, 1965, s. 139 – 140; 210 – 216.

[13] Samozřejmě lze namítnout, že v evropské doktríně najdeme i zastánce neomezené moci suveréna, zejména Thomase Hobbese. I ten však ve svém Leviathanovi přiznává, že suverén je vázán určitými zákony rozumu a že jednotlivec mu může za určitých extrémních okolností (jmenovitě ohrožení života jednotlivce a neschopnost suveréna zajistit bezpečnost a mír ve státě) odepřít poslušnost (Hobbes, Thomas, 2009, s. 151 – 155).

[14] Müller, Ivan In. Herold, Vilém, Müller, Ivan a Aleš Havlíček, 2011b, s. 43 – 48.

[15] Brzkovská, Eliška, 2014, s. 13.

[16] Locke, John, 1965, s. 141.

[17] Rousseau, J. J., 1949, s. 80 – 82.

[18] Kant, Immanuel, 2014, část II., odst. 70, 71

[19] Hobbes, Thomas, 2009, s. 188; 216 – 217.

[20] Aristoteles, 1998, s. 125 – 127; 195 – 197.

[21] Viz např. More, Thomas, 1978, s. 63.

[22] Brzkovská, Eliška, 2014, s. 32 – 34.

[23] Locke, John, 1965, s. 208 – 209.

[24] Montesquieu, Ch. L., 2003, s. 189.

[25] Hamilton, A., Madison, J. a J. Jay, 1994.

[26] Rousseau, J. J., 2002, s. 12.

[27] K tomu srov. např. Marx, Karel a Bedřich Engels, 1972.

[28] Wintr, Jan, 2015, s. 123.

[29] Cit. dle Klokočka a Wagnerová, 2004, s. 435.

[30] Cit. dle Klokočka a Wagnerová, 2004, s. 240.

[31] Cit. dle Klokočka a Wagnerová, 2004, s. 324.

[32] Cit. dle Klokočka a Wagnerová, 2004, s. 390.

[33] Cit. dle Klokočka a Wagnerová, 2004, s. 407.

[34] Viz Klokočka a Wagnerová, 2004, s. 510 – 512.

[35] Cit. dle Klokočka a Wagnerová, 2004, s. 233.

[36] Cit. dle Klokočka a Wagnerová, 2004, s. 137.

[37] Cit. dle Klokočka a Wagnerová, 2004, s. 420.

[38] Cit. dle Klokočka a Wagnerová, 2004, s. 233.

[39] Cit. dle Klokočka a Wagnerová, 2004, s. 112.

[40] Cit. dle Klokočka a Wagnerová, 2004, s. 326.

[41] Cit. dle Klokočka a Wagnerová, 2004, s. 419.

[42] Cit. dle Klokočka a Wagnerová, 2004, s. 240.

[43] Cit. dle Klokočka a Wagnerová, 2004, s. 112.

[44] Cit. dle Klokočka a Wagnerová, 2004, s. 323.

[45] Cit. dle Klokočka a Wagnerová, 2004, s. 240.

[46] Cit. dle Klokočka a Wagnerová, 2004, s. 139.

[47] Cit. dle Klokočka a Wagnerová, 2004, s. 323.

[48] Cit. dle Klokočka a Wagnerová, 2004, s. 419.

[49] Cit. dle Klokočka a Wagnerová, 2004, s. 240.

[50] Cit. dle Klokočka a Wagnerová, 2004, s. 112.

[51] Cit. dle Klokočka a Wagnerová, 2004, s. 324.

[52] Cit. dle Klokočka a Wagnerová, 2004, s. 449.

[53] Cit. dle Klokočka a Wagnerová, 2004, s. 259.

[54] Cit. dle Klokočka a Wagnerová, 2004, s. 136.

[55] Cit. dle Klokočka a Wagnerová, 2004, s. 415 – 416.