Máme právo rozhodovat o našich blízkých?

V posledních několika dekádách prošla problematika bioetiky závratným vývojem. Středobodem onoho vývoje byl jednoznačný posun k autonomii pacienta – lékař, dříve učený pán v bílém plášti, rozhodující o životě, smrti a léčbě, se stal spíše rádcem, nestranným auditorem, formulujícím se svými kolegy argumenty pro a proti. Je jen a pouze na pacientovi, aby zvážil, zdali se cítí být dostatečně kompetentním argumenty vyhodnotit po svém, nebo zda nechá rozhodnutí na odborníkovi. Pro společnost z toho nějaké zásadní morální problémy obvykle neplynou – následky svého rozhodnutí si nese stále jen pacient. Jeden velmi zásadní posun – domnívám se, že k horšímu, však pacientova autonomie přinesla – kontroverzi v oblasti autonomie nad těmi, kdo se nemohou relevantně vyjádřit. Téměř každý by ve svém životě chtěl zplodit (adoptovat/osvojit…) potomstvo. Stejně tak by téměř každý chtěl ve svém životě zestárnout – třebaže se může stát, že nebude de facto či de jure kompetentní rozumně rozhodovat o své případné léčbě. A nakonec – každému se může stát, že nebude schopen rozhodovat v situaci, kdy je rychlé rozhodnutí kritické – například v bezvědomí, kómatu či persistentním vegetativním stavu po těžkém úrazu.

Tím nejdůležitějším jsou pro většinu rodičů jejich děti – a bezpochyby jako má rodič právo je vychovávat podle sebe, třebaže někdy až příliš velké, mívá často také pocit, že ví, co je pro potomka nejlepší i v oblastech ležících daleko za hranicemi výchovy. Každý si možná jednou položí následující otázky: Nechám své dítě očkovat nebo ne? Jsem jehovista a budu se stavět proti krevní transfuzi? Je spánková apnoe dostatečný důvod pro potenciálně riskantní rekonstrukci nosohltanu?

Možná si myslíme, že známe odpověď. Ale co když jí potomek zpětně ohodnotí jako špatnou?

Po celém světě nabývá na síle takzvané „antivax“ hnutí – neformální uskupení rodičů, odmítajících vakcinaci svých dětí a požadujících „svobodu v očkování“. Dle mého názoru je tento termín čistý oxymóron, vypuštěný z úst arogantního pokrytce, který s nabytými rodičovskými právy nabyl i pocitu, že je kompetentní rozhodovat i o velmi fundované problematice rizik a zisků očkování, obvykle bez nejmenší znalosti imunologie, medicíny a biologie. Zdrojem jejich informací jsou povětšinou pochybné internetové stránky, nebezpeční šarlatáni a podvodníci z oblasti „alternativní medicíny“, nezřídka dokonce i homeopati. Jejich zdrojem naopak nejsou renomované vědecké časopisy, a v nich publikované „peer-reviewed“ (podrobené důsledné kritice ostatních odborníků) studie, reprodukovatelné a objektivní. Je nasnadě, že takový může napáchat akorát více škody, než užitku.

Budiž zmíněno, že vědecké studie jsou pro běžného smrtelníka, jako jsem například já, mnohdy nečitelné a nepochopitelné, stejně jako hodnocení korektnosti metodiky konkrétních výzkumů/“výzkumů“ – rozdíl mezi arogancí a pokorou však spočívá v ochotě přiznat si, že pochopení tohoto základního zdroje objektivních dat je za hranicí mých možností – a tedy nejsem rozumově ani morálně kompetentní o očkování rozhodovat.

Aby nedošlo k mystifikaci, vakcíny s sebou určitá zdravotní rizika, třebaže extrémně malá, nesou, a v důsledně proočkované populaci je z tohoto hlediska nesmírně vypočítavé rozhodnutí neočkovat vlastně výhodné, protože potomka chrání „stádová imunita“(nemá se od koho nakazit, neboť všichni v okolí jsou očkovaní) při absenci oněch rizik. Kdyby se tak ale rozhodl každý, důsledkem může být pouze reintrodukce téměř vymýcených chorob, jako se to ostatně v některých místech západního světa již děje. Stádová imunita by měla být rezervována pro ty, kdo jí skutečně potřebují – například imunodeficientní („oslabené“) pacienty po transplantacích.

Faktickými argumenty pro a proti očkování se zabývat nebudu, neboť by, pokud bych se chtěl vyhnout odvolávání na autority, jakékoliv fatalistické tvrzení „je to dobře/špatně“ zavánělo arogancí antivax aktivistů a vyjadřovalo by maximálně neúctu k tvrdé práci, která za odborností každého odborníka stojí. Navíc, zcela bych už opustil téma morálního dilematu rodičovské autonomie. Zbývá tedy osvětlit, proč jsem napsal, že „svoboda v očkování“ je oxymóron: Protože dítě ve věku od několika měsíců do několika let se nikdy svobodně rozhodnout nemůže. A ruku na srdce – nejsme snad rádi, že za nás samotné rozhodl panel odborníků dle nejaktuálnějších medicínských poznatků, namísto nevzdělaných laiků, třebaže s dobrými úmysly? Všichni přeci víme, jaká cesta je dobrými úmysly dlážděna…

Můj středoškolský učitel fyziky jednou (ne doslova) řekl: „Nedovedete-li si problém jasně představit, ponechte konstanty a proměnné vynásobte nesmyslně vysokým číslem.“ Vynásobme tedy proměnnou vysokým číslem, a dosaďme si v případě konstantního dilematu problematiky rodičovské autonomie čirý extrém – jehovistu, který, pomineme-li aroganci rozhodnutí přenášet své náboženské přesvědčení na potomky, beze špetky studu protestuje proti krevní transfuzi zraněnému dítěti. Zde by nad převažující hodnotou zájmu dítěte nad nesmyslnou autonomií rodiče ve věci, které nerozumí, a dokonce má i potenciál škodit, nikdo nepochyboval – kde však určit hranici, kdy zájem rodiče už převáží? A především – měli bychom takovou hranici vůbec stanovovat?

Myslím si, že ne. Každý jsme jednou byli dítětem, a zpětně bychom pro sebe určitě také chtěli to nejlepší – na důkazech založenou medicínu 21. století namísto nekompetentního rozhodnutí, které by nás mohlo stát třeba i život.

Komentář

  1. Od Anonym

    Odpovědět

  2. Od Alexandra

    Odpovědět

    • Od Ondřej Hataš

      Odpovědět

      • Od Alexandra

        Odpovědět

        • Od Kamil Havelka

          Odpovědět

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.