Jaké to je, když absolvent hledá práci?

Podle mě existuje jediná odpověď – je to těžké. A to teď mluvím z vlastní zkušenosti.

Jsem čerstvá absolventka umělecké školy. Po neúspěšném odvolání na vysokou, ve které jsem vkládala veškeré své naděje, jsem se ocitla před dveřmi pracovního úřadu s knedlíkem v krku. Se stejným knedlíkem a lehce oroseným čelem jsem vstupovala do jedné z kanceláří, kde se na mě usmála na pohled milá paní. To mě na chvíli zklidnilo. Dostala jsem papír a byla jsem poslána zpět na chodbu, kde čekala a chodila další spousta lidí a já si připadala jako na pranýři, když jsem tam potupně seděla u stolečku v rožku a vyplňovala hromadu papírů. Až jsem se dostala na řadu, paní už tak příjemná nebyla. Měla jsem v tu chvíli pocit, že jsem ta nejprimitivnější forma života a nade mnou stojí někdo velmi vlivný, kdo nyní bere můj osud do svých rukou… Paní byla opravdu protivná, nenechala mě se na cokoli zeptat, nebo něco vysvětlit. Několikrát mi řekla, že tohle ji teda vůbec nezajímá a jela si svoje. S roztřesenou rukou jsem si zkusila, jak vypadá můj vlastní podpis na stohu důležitých listin, a s pokusem o upřímný úsměv jsem zavírala dveře pracovního úřadu.

V klidu domova jsem se jala procházení všelijakých stránek s inzercí práce. Den, možná dva, mi vydrželo intenzivní hledačské nasazení. Po dalším dni jsem zjistila, že nabídky práce se objevují sem tam, nové inzeráty nepřibývají. Začala jsem tedy odpovídat na ty inzeráty, které mě sice na první pohled zaujaly, ale při podrobném prohlédnutí jsem si řekla, že tady asi neuspěji či to vlastně není to pravé ořechové. Stále bez odezvy, bez náznaku úspěchu. Zkusila jsem to tedy jinak! Začala jsem nabízet svoji pracovní sílu i tam, kde by se mi líbilo pracovat, ale nikoho prozatím nehledali. Jako brigádník. Jako výpomoc za minimální možné peněžní ohodnocení. Jako dobrovolník. Po dalších pár dnech naprostého ticha jsem na vše postupně zanevřela.

Dny ubíhaly. Někdy rychle, někdy se vlekly jako šnek, nemajíc tušení, kam že se to vlastně plazí. Denně jsem odpovídala na tolik nových nabídek, kolik se mi podařilo najít, ale odpovědi žádné. Když už se na e-mailu objevila nová zpráva, bylo to oznámení, že platnost inzerátu vypršela či že už potřebného člověka našli. Párkrát mi v ranních hodinách zazvonil telefon, skončilo to ale otázkou „A proč tohle vůbec chcete dělat, když máte uměleckou? Aha… No, tak to to asi ukončíme,“ a následným zavěšením telefonu.

Stále jsem se snažila nevzdát to, jenomže sehnat práci v mém oboru bez praxe je opravdu oříšek. Všude hledají zkušenější, lepší a starší. To, že nemám potřebnou praxi, kterou bych mohla prezentovat v životopise, mě dohnalo k tomu, napsat prosebné e-maily do firem, kde by mi s tímto mohli pomoci. A jaké byly reakce? Omlouváme se, ale nemáme Vás čas. Nemáme nikoho, kdo by se vám mohl věnovat. Nepotřebujeme. Nechceme. Nebo neodpověděli.

Pociťuji, že mě začíná opouštět motivace. Pomalu, krok po krůčku se vzdaluje a za pár dní mi, myslím, zamává, a už ji nikdy neuvidím. Chvíli jsem byla v euforii, když se mi podařilo domluvit si výpomoc v sítotiskové dílně, ale to je záležitost na pár dní v měsíci a z toho se mi opravdu nepodaří zaplatit nájem bytu. Věděla jsem, že postavit se na vlastní nohy je složité, náročné a že se člověk musí snažit. Ale místo toho, abych měla pocit, že stoupám po pomyslných schodech a dosahuji vlastní cíl, mě spíš neustále někdo shazuje do černočerného sklepení plného smutku, výsměchu a pochybností v sebe samotnou.

Má to takto doopravdy být? Neměl by spíš někdo čerstvým absolventům, jež hledají práci, trochu pomoci? Proč není zákonem dané, že škola, na níž člověk studuje, musí studentům zprostředkovat praxi v oboru či okruhu zájmů? V konečném výsledku by z toho měly zisk jak firmy, tak i samotní studenti. Potom by pro nás mohlo být zapojení se do pracovního procesu o něco jednodušší. Nemyslíte?