Malí hrdinové (ne)všedních dní

Občas píšu o své práci. Některé článku tu již byly zveřejněny (viz Příběh Klaudie a Příběh Marka), ale je zde něco, s čím jsem se při nástupu do praxe nějakou dobu potýkala.

Jedno téma zůstává otevřené a dosti ožehavé. Čtenář mi odpustí – je velmi osobní a ne každý ho přijímá s poklidem. Jde o náboženství, víru, boha. V mé profesi se často otázka víry promítá. A otázka boha jde věky napříč a je stále aktuální.

Možná se někdo z Vás zalekne – a není to mým úmyslem – ale dopředu avizuji, že je pro mě nanejvýš samozřejmé respektovat jakékoli vyznání, jakoukoli víru a že respektuji, že je to skutečně velmi osobní záležitost.

Osobně nevyznávám žádné náboženství – ne, lépe. Osobně se nehlásím k žádné církvi. Od školních lavic jí mám za zlé, že má za celé věky na rukou krev a za myšlenky jednotlivých představitelů zaplatilo životem příliš mnoho lidí. Bez rozdílu a jména boha.

Nejsem ale ani ateista. Nevěřím tomu, že po smrti je NIC. Že máme jen tenhle jediný život, jako projev naší existence a dál se nic nezužitkuje. Otázka názoru, připouštím.

V práci, kde se setkávám se spoustou lidí, jejichž osudy jsou neuvěřitelné a jen výňatek by vydal na celou knihu, potkávám různorodé příběhy. Přiznávám zde své velké mínus – čtenář mi promine, ale chyb mám spousty – že jsem si vytvořila jakousi averzi vůči ortodoxně věřícím.

Nu, můj problém, jistě že. Ale abych mohla být co platná lidem, kteří za mnou přijdou a žádají mě o pomoc, je nutné se téhle averze zbavit, nemohu si dovolit neprofesionálně kohokoli diskriminovat. A tak celý život razím krédo, že čím víc mě něco irituje, čím víc se něčeho bojím, tím více se o to zajímám a vrhám se doslova po hlavě do věcí s tím souvisejících. Je to taková má osobní terapie. Pro představu, nemám ráda létání a cestování v letadle. To mi ovšem značně komplikuje život, když opravdu ráda cestuji. Takže jsem to vyřešila po svém, načetla jsem si knížky typu: Bezpečné létání, shlédla pořad Jak přežít letecké neštěstí, pravidelně koukám na pořady Letecké katastrofy a Proč letadla padají a v rámce takhle zaměřené terapie si jednou za čas vyjdu na procházku na letiště a letadla jen tak pozoruji. (Mimochodem, bydlím pod jedním z hlavních koridorů letadel a na letiště v podstatě koukám z balkonu). Velmi účinné… Můj poznatek, že letadla nepadají každý den, v Praze vlastně téměř vůbec, mě poněkud uklidňuje. Minimálně do té doby, než musím někam popoletět.

K věci ale. Zkrátka, nemám srovnaný vztah s bohem. Nějak to hapruje – myslela jsem si dlouho. Pak mi došlo, že nemám srovnaný vztah k lidem, kteří se za boha schovávají a tvrdí, že bůh mluví skrze ně a oni „jen“ reprezentují jeho myšlenky – a pak svět vypadá tak, jak vypadá.

V mé práci je otázka potratů přetřásána dosti často. Kdo z nás, kdo nemá děti, si může představit, jak těžké je asi v takové chvíli rozhodování, zda bude nový tvoreček žít, či nikoli? Těžký případ jedné mé klientky, o které se celkem brzy zjistilo, že se narodí velice těžce postižená. Má rozštěp horního patra, což jí působí nápadné tělesné postižení až znetvoření a hlubokou mentální retardaci. Nemluvím o tom, že její postižní jí patrně působí mnoho bolesti, se kterou se nám ale nemůže svěřit a tak poslední rok došlo k velkému zhoršení, klientka často pláče, je nespokojená a my marně tápeme, jak jí pomoci. Je umístěna v ústavu, rodina si jí bere jen výjimečně, dnes už téměř vůbec.

V odborných kruzích se tento případ setkává s kritikou. Rodiče (věřící), věděli, že dítě bude takhle těžce postiženo a nechali si ho „jen“ proto, že nechtěli „jít proti bohu“ a snad dokázat něco sami sobě a dítě pak v tomhle stavu a v bolestech živoří v ústavu, jaký to mělo smysl?

Já nevím, nedovoluji si něco takového posoudit. Nedovoluji si už ani komentovat tento názor, snad se jen nad ním zamyslet. Jakou odpovědnost nese člověk – matka – která se rozhoduje nad tím, jestli to, co je součást jí samotné bude žít, či nikoli?

Pravdou zůstává, že v rámci moderní medicíny udržujeme i plody, které by za jiných okolností v přírodě nepřežily.

Dlouho jsem nad tím přemýšlela. Musím uznat, že mnozí mí přátelé jsou věřící a jsou to velice inteligentní a osvícení lidé, kteří mě v mnoha ohledech inspirují. Pak jsem v jedné své oblíbené knize přečetla odstavec, který vystihl mé (ne)souznění s bohem a vystihl tak to, co pro mě bylo tak palčivou otázkou, na kterou jsem si nedokázala odpovědět.

Dovoluji si citovat:

„Mnoho domorodých kmenů věřilo, že vnitřní duch prostupuje každou živou věcí. Jako příklad uváděli boha stromů nebo květin. Uvědomovali si také přítomnost jednotného Ducha, jehož jsou součástí. Výsledkem byla harmonická jednota. Židé naproti tomu vnímali Boha jako krutého, zlostného, ale spravedlivého dozorce. Nejdokonaleji odrážela vnitřní realitu nejstarší náboženství, kdy člověk žil v souladu s přírodou, naslouchal jí a odhaloval její tajemství.

Hospodin je už však projekcí jiné myšlenky. Člověk si začal více uvědomovat své ego a vzrůstala jeho moc nad přírodou. Mnoho pozdějších zázraků je prezentováno jako odlišné chování přírody v souvislosti s její přirozeností. Bůh se stal spojencem člověka proti přírodě.

Stal se symbolem lidského ega. Jednal stejně, jako by jednalo rozzuřené dítě, kdyby mělo takovou moc. Sesílal hromy, blesky a oheň na své nepřátele, ničil je. Lidské ego s sebou přineslo mnoho problémů. Odcizení, oddělené od přírody se prohlubovalo. Příroda se stala zbraní používanou proti nepříteli.

Ještě před tím byl však člověk nedílnou součástí přírody. Přírodu považoval za součást své reality a sebe sama. Nemohl tedy poslat sebe proti sobě.

V těchto dobách člověk věřil v duchy ptáků, stromů a pavouků, Znal dobře tuto skrytou realitu a dokázal s ní komunikovat. Tehdy se lidé nebáli smrti jako dnes, protože si uvědomovali nesmrtelnost vědomí.“

(Z knihy Sethovy promluvy)

Tento text v žádném případě nemá kritizovat něčí víru, ale jako všechno na této stránce má pouze motivovat k zamyšlení a přinášet inspiraci.

Mně to tehdy došlo – to, co mi vadí na dnešní, tak časté prezentaci boha (a do velké míry za to mohou média víc, než jednotliví lidé), je právě ten rozkol s tím, co je přirozené. Pokud mohu osobně něco nazvat Bohem (teď poprvé s velkým B) nazývám tak vše kolem sebe. A je-li součástí Boha vše, protože je vším, pak ztrácí význam jakékoli násilí, nenávist, zloba a stírá se pojem Dobra a Zla. Protože Bůh ve své velkorysosti (ať už jej nazýváme jakýmkoli jménem v jakémkoli náboženství) a ve své moudrosti nezabíjí sám sebe, jako to často činíme my, lidé, když pácháme násilí na zvířatech, rostlinách, zemi, sami na sobě. Jde zde více než o cokoli jiného, o prezentaci sebe sama, když popisujeme svého Boha.

Co z toho pro mě vyplynulo?

Především tedy to, že připomínám prvotní myšlenku a sice, že každý z nás má právo věřit tomu, co si sám vybral a nikdo další by mu neměl kázat a říkat, že je to špatně nebo dobře.

Věřím také, že ať se v určité chvíli a životní situaci rozhodujeme jakkoli, není to náš osobní Bůh, který by nás za naše rozhodnutí někdy kritizoval nebo trestal, ale stojí při nás. Ve všem a vždycky. Věřím, že neexistuje nikdo, kdo by byl hoden utlačovat druhého na základě jeho svobodného rozhodnutí a volby. A právě v tom spočívá svoboda lidí, která se mnoha společnostem na této planetě zdá nebezpečná a tak nám pomocí okolních vlivů do života nutí představy strachu z pochybení a káží nám, co je pro nás dobré.

Věřím, že ze své podstaty je člověk dobrým a krásným stvořením, ale že se snad příliš odcizil původní myšlence souznění s přírodou a tak se odchýlil od své cesty, ale nevěřím, že se ztratil úplně a nenávratně. Nevěřím, že je člověk od přírody zlý, jen možná dovolil, aby ho takzvané Zlo ovládlo.

Mnoho myšlenek mě napadalo při pozorování mé klientky, která i přes veškerá svá postižení mě s radostí a zájmem vítala na prahu a o pozornost mě žádala upřímným úsměvem a chytáním za ruku. Co všechno mohu udělat pro tuto lidskou bytost? Nebo možná se mohu zeptat také na to, co všechno může tahle bytůstka udělat pro mě…

Děkuji, pokud jste si dali práci a dočetli až sem. Přeji Vám, ať v nejtěžších chvílích života vždy najdete cestu a ať se rozhodnete jakkoli, nebudete muset nikdy litovat svých činů. Nakonec jsme to my sami, kdo se musí vypořádat se svým svědomí a my sami posoudit, zda jsme hodni své existence, kterou jsme si sami vytvořili. V tom je naše svoboda a v tom je naše těžkost bytí.

Tags:,

Komentář

  1. Od Daniel Rychlý

    Odpovědět

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.