Volba komunistů jako měřítko (ne)úspěchu kapitalismu

Jak se dalo očekávat, výsledky voleb spustily kolo polemik a debat. Jak to, že lidé jsou schopni ještě dnes volit komunisty, a to dokonce v takovém překvapujícím počtu? Nejsem komunistou a ani komunisty nevolím, to říkám hned předem pro mé oblíbené anonymní komentátory, kteří si zcela jistě vystačí s titulkem článku, aby na mne začali útočit tady tím laciným a nepravdivým argumentem.

Po Sametové revoluci tehdejší Československo stálo před rozhodnutím, zda komunistickou stranu zakázat či nikoliv. Zákaz strany spojené s totalitou by byl jasným znakem, že se v této zemi udělá tlustá čára mezi budoucností a temnou minulostí. Bylo rozhodnuto, že komunistická strana nebude považována za ilegální, podle mého názoru to byla chyba, ale budiž. Ať se to nám líbí nebo ne, KSČM je legitimní politickou stranou, a dokud nebude zakázána, lidé budou mít právo ji volit.

Velmi dobře chápu úvahy těch, kteří se starostlivě ptají, proč tolika lidem nevadí volit stranu, která je spojena s takovou minulostí. Ano, mě to také znepokojuje a nelíbí se mi to, ale spíše než jednoduché odsuzování si myslím, že by bylo na místě se zamyslet nad tím, proč doopravdy lidé volí komunisty. Chtějí snad návrat totality? To snad jen málokdo. Jednoduchá pravda je, že tito voliči se měli prostě lépe (nebo alespoň to tak vnímají) za starých časů. A právo na tuto úvahu jim nemůžeme prostě nijak sebrat nebo odepřít.

Naopak zastáváme-li se volného trhu a liberalismu (a k udivení mých anonymních komentátorů k takovým zastáncům přidávám i sám sebe!), se musíme prostě zamyslet nad chybami současného systému, které vedou tolik lidí k tomu, aby volili zcela opačné politické uspořádání, které historicky již dostatečně prokázalo svou tragickou neschopnost vést společnost.

Každý rozumný člověk ví, že nikdy nebude existovat dokonalý politický systém, který uspokojí všechny vrstvy společnosti. Ale pokud věřím v jeden systém, tak musím přece od něho očekávat, že jeho aplikace uspokojí co nejvíce lidí. Pokud by naopak tento systém mířil jen k satisfakci velmi úzké skupiny obyvatelstva, tak by to znamenalo jasný návrat k oligarchiím, čili k zcela opačnému vývoji než ten historický, který viděl postupné rozšiřování vrstvy občanů, kteří se nějakým způsobem podílejí na moci a rozhodování o věcech veřejných.

Jsem-li tedy upřímným a poctivým příznivcem volného trhu, musím pak přiznat, že volí-li tolik lidí komunisty, je to nepřehlédnutelný obraz situace, ve které čím dál širší počty voličů jsou s dnešními výsledky aplikace volného trhu silně znepokojení. Argument, že to jsou všichni jen důchodci nebo zaměstnanci, kterým se nechce pracovat nebo prostě líní a nepřizpůsobiví občané, kteří by chtěli jen žít z dávek a neomezeně čerpat ze státní kasy naplněné daněmi z těžce vydělaných peněz od poctivých lidí, je absurdní a stupidní argument vhodný maximálně pro nějakou „odésáckou“ lacinou politickou kampaň.

Realita je vždy složitější, a tomu, kdo se na ni hodlá dívat s opravdovým záměrem pochopit, co se děje, nezbývá nic jiného, než přiznat, že míra volebního úspěchu komunistů je spolehlivým měřítkem neúspěchů volného trhu ve vytvoření bohaté a spokojené společnosti. Že je nyní třeba šetřit, a že chudáci politici z ODS postupují zodpovědně, aby snížili státní dluh, který nadrobila levice je též nepravdivý argument, jelikož zvyšování veřejného dluhu bylo prostě spolehlivá taktika obou politických táborů. Dle mého názoru nemá smysl odsuzovat ty, kteří volili komunisty, ale považujeme-li tuto jejich volbu za problém a hrozbu pro demokracii, tak je pak nutné se na tyto politické výsledky dívat, jako volební vyústění velké nespokojenosti s extrémy volného trhu (nerovnost, nezaměstnanost, korupce) a začít s tím něco dělat.

Není totiž vůbec pravdou, že jediná alternativa stalinismu je ničím nevázaný a nekontrolovaný kapitalismus, který se sám reguluje a vytváří bohatství. To jsou lži, které používali lidé jako Thatcherová nebo Reagan, a v menším měřítku ten človíček, který ještě nedávno úřadoval na Hradě. Kapitalismus sám se vůbec nereguluje, ba naopak když není nějak šikovně institucionalizován a formován, má tendenci vytvářet velké a velmi bolestivé ekonomické krize. Argument „tina“ (there is no alternative), čili není žádná alternativa je největší lež, díky které si úzká celosvětová elita drží kontrolu nad obrovským bohatstvím a nad sociálním uspořádáním zemí. To nemá s volným trhem a s demokracií nic společného. Je to naopak, jak jsem psal, návrat k feudalismu, ke středověku. Mezi dvěma extrémy nejdivočejšího kapitalismu a nejnekompromisnějšího komunismu existuje celá škála nespočetných variant, které je nadále potřeba zkoumat a zkoušet, abychom opět nepropadli riziku právě těchto dvou extrémů.