Pozor na skupinovou zaslepenost!

V naší společnosti je přirozené patřit do mnoha různých skupin. To, kam patříme, však často také zkresluje naše vnímání a negativním způsobem může ovlivňovat naše chování k zástupcům ostatních skupin. Ve svém extrému tento běžný psychologický jev může vést až ke xenofobii.

Lidé mají tendenci svoji skupinu zvýhodňovat, adorovat a přijmout nekriticky její hodnoty. Ostatní skupiny máme naopak tendenci ignorovat, opovrhovat či dokonce někdy i nenávidět. Tento mechanismus je často i nevědomý, a ať se člověk snaží, jak se snaží, tak je někdy jen velmi obtížné zůstat doopravdy „otevřený“.  Příkladů se dá najít mnoho a mnoho. Někdo čte Respekt, někdo Reflex. Někdo studuje ČVUT, další VŠE a další zase UK. Jeden je levičák, druhý pravičák a další se radši řadí mezi ty, kteří vůbec nesouhlasí s jakýmkoliv dělení na levici a pravici. O národnostech ani nemluvě.

Odborně tento fenomén popsal sociální psycholog Henri Tajfel. Podle něj máme tendenci vnímat sebe a některé další osoby jako členy speciální “ingroup” a ostatní osoby jako členy opovrženíhodné, slabé a špatné „outgroup“. Vznik předsudků podle Tajfela je právě důsledek tohoto rozdělení.

Podle evoluční psychologie členové primitivních kmenů, kteří se chovali k příslušníkům cizího kmene negativně a k zástupcům svého kmene nepřiměřeně a nekriticky pozitivně, měli (i s celým svým kmenem) větší šanci na přežití. Pravděpodobně i díky tomu v nás tato vlastnost zůstala dodnes a stala se součástí lidské přirozenosti.

Jeden psychoanalytický výklad zase říká, že skupina, které jsme součástí, je pro nás takzvaně „narcisticky obsazena“. Jinými slovy lidé se skupinou, které jsou členem, spojují vlastní hodnotu a je pro ně proto tedy důležitá. Ostatní skupiny, které tuto sebehodnotu mohou potenciálně narušit tím, že by mohly být “lepší”, jsou pro ně nebezpečné. Tyto “nepřátelské” skupiny je tedy potřeba hanit. Z toho můžeme odvodit, že narcisticky více orientované osoby mohou mít ke skupinové zaslepenosti větší tendence. Je důležité také dodat, že narcismus je v tomto výkladu brán do určité míry jako přirozená lidská vlastnost (a ne pouze jako výsada osob s narcistickou poruchou osobnosti).

Ani my psychologové nejsme v tomto ohledu svatí. Například i mezi zástupci psychoterapeutických směrů se objevují projevy tohoto fenoménu. Někdo je psychoanalytik, někdo systemik, další kognitivně-behaviorální terapeut a ten další zase rogerián. Členové těchto skupin většinou bohužel často předpokládají, že jejich vlastní směr je něčím speciální a nejlepší, nejkomplexnější, nejhlubší apod. Příslušníci těchto „psychoterapeutických kmenů“ mají také často velmi zjednodušený až zkarikovaný pohled na ostatní směry. Evergreenem je kritizování dalších psychoterapeutických směrů za historické a zjednodušené myšlenky, které jejich zakladatelé hlásali před 50 a více lety. Ve vší úctě by podle mého názoru mohl být společný konstruktivní dialog zástupců různých psychoterapeutických přístupů častější.

Podobné příčiny pak dle mě vedou i k tomu, že například v akademickém světě jsou poměrně velké mezery mezi různými disciplínami. Dejme tomu, že jeden je sociolog a další třeba politolog. Každá z těchto skupin má své hodnoty, normy a pohled na věc (tj. diskurz). Interdisciplinární společný pohled na hraniční témata však není příliš v módě.

Jak jsem již výše uvedl, tak skupinová zaslepenost vede až k takovým jevům, jako je xenofobie a antisemitismus. Do určité míry je tato vlastnost však součást lidské přirozenosti a nikdo z nás se ji pravděpodobně nevyhne. Můžeme si ji však někdy uvědomit a nenechat se ji zcela unést. To může následně třeba vést i ke vzniku smysluplného dialogu, který by jinak třeba nevznikl. Tak snad k tomu tento text někomu pomůže.

 

Článek byl zveřejněn na blogu autora.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.