Od knedlo zela k vepřovému ragú

Nikdy jsem příliš nerozuměl obrazům starých mistrů, na kterých byly zátiší s talíři a mísami s jídlem a číšemi vína či ovocem. Oproti výjevům z mytologie, bitev, obrazům světců či portrétům mi vždy dané obrazy přišly málo zajímavé, kdyby daný obraz nevisel v galerii, asi bych nepoznal, že tam patří. Dnes již chápu, že zobrazení jídla nemá estetickou hodnotu jen pro naše předky, ale jedná se o téma opravdu nadčasové.

Současná obliba reality-show s kuchaři mi překvapivá nepřijde. Zkrátka nelze celý den strávit snídaní, svačinou, obědem, svačinou, večeří, druhou večeří (případně dalšími chody). Lze však o jídle hovořit, lze se kochat pohledem na kuchařské úspěchy, hledat inspiraci a zároveň se tak těšit na další chod. Dané pořady nás také vybaví potřebným know-how k hovorům o jídle, které probíhají ve společnosti. Zároveň nás vybavují kompetencemi posoudit, jaký krok urazilo české kulinářství od šedivých časů socialismu a i při zahraničních dovolených tak budeme důstojnějšími partnery našim západním sousedům. Jsou to možná právě tyto televizní pořady, kterým vděčíme za to, že nejsme již tolik řízkovým či knedlíkovým národem. Kdyby každá oblast naši kultury urazila po revoluci takový kus cesty jako gastronomie, jistě by „zlatá šedesátá“ v literatuře a filmu byla již dávno zpět.

Jídlo jako takové nám vedle požitků nabízí i zdraví, v některých případech snad i dlouhověkost. Stejně tak reality show nemusí být zaměřeny jen na rafinované dráždění našich smyslů, ale i na štíhlou linii. Dobrodružství jídla se tak mění v boj s jídlem, kdy spojencem je vedle cvičení opět jídlo. Máme tak možnost hledat inspiraci pro ideální jídelníček. Opravdový zájemce o tuto problematiku se však neobejde bez internetu. Hledání informací o tom, jak si pomoci jídlem k lepšímu zdraví (případně i jak dodat jídlem životu hlubší rozměr), nemůže v éře internetu skončit bez úspěchu.

Pořady o jídle tak nabízí svůj díl informace každému divákovi a recepty (nejen) na chutné jídlo zaplavily knižní trh, o blozích a sociálních sítích nemluvě. Snad jen rozhlas zatím odolává. A vlastně také hudební tvůrci, kteří se zatím zdráhají psát písně věnované kulinářským prožitkům a místním specialitám, pokud je o to nepožádá reklamní agentura. Internet dává prostor k vzájemnému sdílení a demokratizuje tak mediální obsahy o jídle. Stejně tak knižní trh dává prostor v tomto ohledu nejen exkluzivnímu a exotickému, ale také ekonomickému a výstřednímu.  Mnoho spisovatelů již také dnes pochopilo, že spojí-li román s popisem gastronomických zážitků jeho ústředních postav, budou se čtenáři k četbě takové knihy rádi vracet a neodloží ji na poličku.

Od jídla si lze odpočinout: lze se na chvíli postit. Od hovorů o jídle či kuchařských pořadů si u nás však může odpočinout jen málokdo. Michel de Montaigne píše ve svých Esejích o hostinách a oslavách v egyptské kultuře, s tím že v jejich průběhu byly ukazovány lidské ostatky, aby hodujícím připomněly jejich konečnost. Naše kultura by mohla daný náhled s úspěchem otočit: nějaká televize by mohla vyzkoušet nápad natočit kuchařskou reality show o karech (pohřebních hostinách).