U nebeské brány

K nebeské bráně se doplazil starý bezdomovec. Lépe řečeno – andělé jej donesli před Boží Tvář. Bezdomovec byl ještě celý zkřehlý – zemřel umrznutím v silných mrazech. Bůh na něj pohlédl s láskou a řekl: „Vítej doma.“

„Ty jsi Bůh?“ zeptal se bezdomovec.

„Ano, já jsem Bůh. Vítej v nebi…“

„Tak to jsem tu asi omylem,“ začal se bránit bezdomovec. „Já tady přece nemám právo být.“

„Proč bys neměl právo zde být?“ podivil se Bůh.

„V životě jsem moc dobrého nevykonal. Je pravda, že ten můj život taky stál za starou bačkoru,“ pokračoval bezdomovec. „Vyrůstal jsem v dětském domově, když jsem se pak jako dospělý konečně postavil na nohy a něco si vydělal, měl jsem jednu smůlu za druhou. Oženil jsem se, ale žena mi brzy i s penězi utekla s jiným. Byl jsem ze dne na den na ulici, živil jsem se, jak to šlo. Občas jsem i něco šlohl, taky jsem si svoje odseděl… – co já tady? Nebe je přece jen pro ty, co na zemi udělali mnoho dobrého.“

„Nebe je otevřené pro všechny,“ zareagoval Bůh, „a budu moc rád, když tady budeš se mnou. Pekla už sis užil na zemi dost…“

Bezdomovec byl z toho všeho celý pryč a pomalu se začal stavět na nohy. Cítil, jak je mu konečně teplo. Andělé mu pomohli projít nebeskou bránou a radovali se, že je konečně v nebi.

Vtom se začal ozývat silný hluk. Zanedlouho se před nebeskou bránou objevila stará paní, která za sebou táhla vozík naložený mnoha zavazadly.

„Tak jsem tady!“ volala už z dálky. „Tady mě máš, Hospodine!“

„Vítej doma,“ řekl Bůh. „Co to s sebou vláčíš?“

„To jsou přece moje dobré skutky. Ty o nich nevíš?“ podivila se.

„Ano, vím o nich,“ reagoval Bůh. „Nechej je tady na skládce a buď vítána v nebi…“

„Počkej,“ zarazila se žena, „nechceš snad říct, že to všechno, co jsem na zemi dělala, bylo zbytečné? Takhle to doufám nemyslíš?“ řekla trochu rozladěně žena.

„Vůbec to nebylo zbytečné. Vykonala jsi mnoho dobra, pomohla jsi mnohým lidem, posunula jsi svět alespoň o kousek k lepšímu. Z toho mám velkou radost. Ale v nebi chci mít tebe, ne tvé dobré skutky. Kam to pořád koukáš?“ řekl trochu podiveně Bůh.

„Nikam, jen se tady rozhlížím…,“ hájila se žena.

„Já vím, kam koukáš,“ řekl Bůh. „Jsem přece vševědoucí. Koukáš do nebe a zjišťuješ, jestli je místo vedle Panny Marie volné. Celý život sis myslela, že je to místo určené pro tebe, vždyť tě znám.“

„Ale ne, Pane Bože, to bych si přece nedovolila,“ řekla žena, ale začervenala se tak, že bylo jasné, že Bůh tnul do živého.

„Rád bych ti řekl, že to místo vedle Panny Marie je určeno pro všechny a každý má právo tam chvíli pobýt. V nebi neděláme rozdíly mezi lidmi. Tady před nebeskou bránou lidé odkládají své dobré skutky. A nejen to. Odkládají zde i akademické tituly, církevní hodnosti, politické i finanční úspěchy… V nebi jsou si všichni rovni.“

„Tak abych řekla pravdu, to se mi nějak přestává líbit,“ reagovala žena. „Celý život jsem se namáhala, tolik jsem toho dělala pro kostel, tolik jsem si odříkávala, a myslela jsem si, že alespoň ty, Bože, to oceníš. Takto jsem si nebe nepředstavovala…“

 

Záměrně ten příběh nechám otevřený. Bylo by příliš troufalé snažit se jej dokončit. Ten příběh nám však ukazuje jednu důležitou pravdu: mnoho křesťanů vnímá dobré skutky jako peníze, které si spoříme a na konci života si za ně obrazně řečeno koupíme nebe.

Možná to málokdo přizná, ale v mnohých křesťanech je schována myšlenka, že se musí namáhat, zapírat se a trpět – a za to pak budou moci usednout v nebeském království na nějakém významném místě. Možná stejně jako ta žena z našeho příběhu i mnozí jiní doufají, že to místečko v nebi vedle Panny Marie je určeno právě jim. Vždyť toho přece pro Pána Boha tolik udělali.

Máme konat dobré skutky. Ale ne proto, abychom si za ně jednou koupili nebe. Máme konat dobré skutky proto, abychom pomohli jiným, abychom na svět přinesli kousek dobra, abychom podle svých možností udělali svět alespoň malinko lepším.

Máme konat dobré skutky, protože věříme, že nás Bůh má rád – a proto máme alespoň trochu té lásky darovat potřebným. A tito potřební mohou skrze naši lásku okusit, jak asi chutná láska Boží.

My křesťané máme být zde na zemi znamením Boží lásky. Proto říká Ježíš v evangeliu, že máme být solí země a světlem světa. Naše dobré skutky nutně patří k naší víře a pomáhají druhým zakoušet, jak dobrý je Bůh. Je povinností nás křesťanů konat dobro. Ale nikdy si za dobré skutky nemůžeme u Pána Boha něco nárokovat. Nebe je Boží dar, ne odměna za to, co dobrého jsme zde na světě vykonali.

Zkusme se někdy při přípravě na zpověď zamyslet nejen nad tím, kolikrát jsme lhali a kolikrát jsme se nepomodlili, ale také nad tím, kolik dobra jsme nevykonali – a přitom jsme ho vykonat mohli. Nebojme se položit si při zpytování svědomí otázku, jestli opravdu konáme dobro, jestli jsme na tomto světě znamením Boží lásky. Ptejme se sami sebe, jestli jsme skutečně solí země a světlem světa, jak to po nás chce Ježíš v evangeliu. A buďme ve svých odpovědích upřímní…

Poznámka redakce:

Článek je část publikace: Pavel Moravec. Mozaika. Úvahy pramenící z hledání odpovědí na provokující otázky. Cesta, Brno, 2013.,  a je zveřejněn s laskavým svolením autora i nakladatele.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *