Vajíčko (The Egg)

Byl jsi na cestě domů, když jsi zahynul.

Byla to bouračka. Nic zvláštního, nicméně smrtelná. Zůstala po tobě manželka a dvě děti. Ta smrt byla bezbolestná. Záchranáři dělali co mohli, aby tě zachránili, ale marně. Tvoje tělo bylo úplně rozmlácené, takže můžeš být rád, věř mi.

A tehdy ses setkal se mnou.

„No… a co se vlastně stalo?“ Zeptal ses. „Kde to jsem?“

„Zemřel jsi,“ řekl jsem s naprostou samozřejmostí. Nemá smysl chodit kolem horké kaše.

„Pamatuji si na nějaký náklaďák… šel do smyku…“

„Jo,“ řekl jsem.

„Já… já jsem zemřel?“

„Jo. Ale nemusíš se kvůli tomu cítit špatně. Každý zemře,“ odpověděl jsem.

Rozhlédl ses kolem sebe. Byla tam prázdnota. Jen ty a já. „Co je to za místo?“ Zeptal ses. „Tohle je posmrtný život?“

„Víceméně,“ odvětil jsem.

„Ty jsi Bůh?“ Zeptal ses.

„Jo“, odpověděl jsem. „Jsem Bůh.”

„Moje děti… moje žena.” Řekl jsi.

„Co chceš vědět?“

„Budou v pořádku?“

„To je úžasné,“ řekl jsem. “Sotva jsi zemřel a už tě zajímá hlavně tvoje rodina. I tady je to přece zajímavé.”

Pohlédl jsi na mě s úžasem. Tobě jsem jako Bůh nepřipadal. Vypadal jsem prostě jako nějaký obyčejný muž. Nebo snad žena. Možná že i jako nějaká nevýrazná autorita. Spíše jako učitel gymnázia, než všemohoucí Bůh.

„Tím se netrap,“ řekl jsem. „Budou v pořádku.“ Tvoje děti budou na tebe vzpomínat vždy jen v dobrém. Ještě nedorostly do věku, kdy by tebou začaly pohrdat. A tvoje žena bude sice předstírat smutek, ale ve skutečnosti se jí hodně uleví. Vždyť si to řekněme na rovinu: vaše manželství se už rozpadalo. Ale jestli ti to nějak pomůže, tak ti můžu říct, že se za to bude hrozně stydět, že je ve skutečnosti ráda, že se tě zbavila.

„Ach,“ řekl jsi. „A co teď?“ Teď půjdu do nebe nebo do pekla nebo někam?“

Ani tam, ani tam,“ odpověděl jsem. “Reinkarnuješ se.“

„Aha,“ řekl jsi, “takže hinduisté měli pravdu.“

„Všechna náboženství mají svým způsobem pravdu,“ řekl jsem. „Pojďme se projít.“

Kráčeli jsme prázdnotou, ty jsi šel nejistě za mnou. „Kam to jdeme?“

„Vlastně nikam,“ řekl jsem. „Prostě je fajn se projít, když si povídáme.“

„A jaký to má vlastně smysl?“ Zeptal ses. „Když se znovu narodím, tak budu prostě nepopsaný list, ne? Mimino. Všechny moje zkušenosti a všechno, co jsem v tomto životě udělal, nebudou mít vůbec žádný význam. Na ničem tedy nezáleží.“

„To ne!“ Řekl jsem. „Neseš si v sobě všechno poznání a zkušenosti ze všech svých předchozích životů. Jen si je teď nevybavuješ.“

Zastavil jsem se a popadl jsem tě za ramena. „Tvoje duše je mnohem úžasnější, krásnější a větší než si vůbec dokážeš představit. Lidská mysl dokáže uchopit jen nepatrný zlomek toho, kým ve skutečnosti jsi. Je to, jako když si smočíš prst ve sklenici s vodou, abys věděl, jestli je horká nebo studená. Ty do té nádoby ponoříš jen malinkou část sebe sama, a když ji zase vytáhneš, tak máš všechny ty zkušenosti, které tato část tebe prožila.”

“Prožil jsi v lidském těle posledních 48 let, hodně málo na to, abys pocítil i zbytek tvého nezměrného vědomí. Kdybychom tady však zůstali dostatečně dlouho, tak by sis postupně začal vzpomínat na všechno. Ale nemá smysl tohle dělat mezi jednotlivými životy.“

„Kolikrát už jsem se tedy vlastně inkarnoval?“

„Mockrát. Opravdu mnohokrát. A v mnoha různých životech.“ „A tentokrát se narodíš jako děvčátko do rodiny chudého čínského rolníka v roce 540 n. l.“

„Počkej. Cos to říkal?“ Zakoktal jsi. „Ty mě posíláš zpátky v čase?“

„No, technicky řečeno, ano. Čas, jak ho znáš, existuje pouze ve vašem vesmíru. Tam, odkud pocházím já, je tomu jinak.“

„A odkud pocházíš?“ Zeptal ses.

„Ach ano,“ vysvětloval jsem, “přicházím odněkud. Odněkud odjinud. A je nás takových víc. Vím, že bys rád věděl, jaké to tam je, ale opravdu bys to nepochopil.“

„Ach,“ řekl jsi, trochu zklamaný. „Ale počkej, jestliže se znovu narodím někam do minulosti, tak se může stát, že se tam někde setkám sám se sebou.”

„Určitě. To je naprosto běžné. A tím, že si v obou těch inkarnacích budeš uvědomovat vždy jen tu jednu, tak nebudeš ani vědět, že se to děje.“

„A jaký to má všechno vůbec smysl?

„To myslíš vážně?“ Zeptal jsem se. „Opravdu to myslíš vážně? Ptát se mě na smysl života? Není to již poněkud otřepané?“

„To je přece rozumná otázka,“ trval jsi na svém.

Pohlédl jsem ti do očí. “Smysl života, důvod, proč jsem stvořil celý tento vesmír, je, abys dospěl.“

„Tím myslíš lidstvo? Ty chceš, abychom dospěli?”

„Ne, pouze ty. Celý tento vesmír jsem stvořil jen pro tebe. S každým novým životem, který prožiješ, povyrosteš a zmoudříš a tvůj intelekt se zbystří a rozšíří.”

„Jen já? A co všichni ti druzí??”

“Nejsou žádní druzí,“ řekl jsem. „V tomto vesmíru jsme jen ty a já.”

Nepřítomně jsi na mě zíral. „Ale všichni ti lidé na Zemi…”

„To jsi všechno ty. Různé inkarnace tebe.”

„Moment! Já jsem každým?”

„Teď tomu začínáš rozumět,” řekl jsem a pochvalně jsem tě poplácal po zádech.

„Já jsem každá lidská bytost, která kdy žila?“

„Nebo která kdy bude žít, ano.“

„Já jsem Abraham Lincoln?”

„A jsi také John Wilkes Booth,” dodal jsem.

„Já jsem Hitler?” Řekl jsi, ohromen.

„A jsi i těmi miliony, které jsi zavraždil.”

„Já jsem Ježíš?”

„A jsi i těmi všemi, kdo ho následovali.”

Ztratil jsi řeč.

„Pokaždé, když jsi někomu ubližoval,“ řekl jsem, „jsi ubližoval sobě samému. A každým projevem laskavosti jsi prokazoval laskavost sám sobě. Každičký šťastný i smutný okamžik, který kdy prožila kterákoliv lidská bytost jsi prožil nebo prožiješ ty sám.”

Dlouze ses zamyslel.

„Proč?“ Zeptal ses mě. „K čemu to všechno je?”

„Protože jednoho dne budeš jako já. Protože to je to, co ve skutečnosti jsi. Patříš ke mně. Jsi moje dítě.”

„Teda,” řekl jsi nevěřícně. „Chceš říct, že jsem nějaký bůh?”

„Ne. Ještě ne. Zatím jsi ještě embryo. Ještě rosteš. Až když prožiješ každý lidský život po věky věkův, vyrosteš dost na to, aby ses narodil.”

„Takže celý vesmír,“ řekl jsi, „není nic jiného než…”

„Vejce.” Odpověděl jsem. „A nyní je čas, aby ses vypravil do svého dalšího života.”

A vypravil jsem tě na cestu.


Původní povídka.

Český překlad neznámého autora.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.