Opravdu jsou obézní lidé veselejší?

Jelikož v obecném povědomí lidí, ovlivněných pop-psychologickým diskurzem, se nachází názor, že obézní lidé jsou veselejší a srdečnější, než lidé netrpící tímto civilizačním syndromem, rozhodl jsem se tento zjevný mýtus v laickém psychologickém poznání podrobit částečné kritice.

Tento názor se pravděpodobně vyvinul z objektivního historického faktu, že většina majetných lidí byla obézní, právě proto, že byli majetní a mohli si dovolit jíst přes míru. V očích chudých lidí byli majetní viděni jako spokojenější, neboť přece mají všechno, na co si vzpomenou. Hypotéza, že životní spokojenost souvisí s velikostí majetku, však nebyla prokázána. V první polovině 20. století Ernest Kretschmer vypracoval svou typologii osobnosti, založenou na konstituci těla a jejím vztahu k temperamentu. Navazuje na tradici Hippokratových tělních tekutin a obecně vlivu tělesného na psychické. Kretschmer rozdělil osobnostní typy na pyknika (cyklotymní), astenika (schizotymní/leptosomatik) a atletika (ixotymní/viskózní) (Eysenck, 1952).

Pyknik (člověk s obézní tělesnou konstitucí) je zde charakterizován skrze zaoblenost, kulatost jak v obličeji, tak všude po těle, psychickou vyrovnanost a veselou náladu, stejnoměrnost, plné jemné vlasy a zdravou kůži. (Kretschmer, 1922).

Kretschmer využil vzorku 260 lidí, z nichž 85 byli maniodepresivní pacienti, 175 schizofreniků atd. Mezi 175 schizofreniky bylo 81 asteniků, 31 atletiků a pouze 2 pyknici. Mezi 85 maniodepresivními pacienty bylo 58 pykniků a 14 smíšených forem pykniků, 4 astenici a 3 atleti. Z toho Kretschmer vyvozuje, že mezi maniodepresivními/cyklotymními lidmi a pyknickou tělesnou konstitucí existuje průkazná biologická příbuznost (Kretschmer, 1922). Kretschmer tedy přišel na to, že pyknik má potenciál k rozvinutí manio-depresivní poruchy (Eysenck, 1952). Podle mého názoru však zjištění korelace ještě nepředjímá kauzalitu jevu. Propojení obezity a manio-depresivity může být způsobené třetí faktorem, např. obecně špatným zdravotním stavem (Böckerman, et al., 2014).

Manické stavy se obvykle pojí s veselostí a rozvířenou náladou, která může být relevantním základem mýtu. Depresivní složka pyknika se však časem z povědomí lidí vytratila. Zde vidíme, že k distorzi informací došlo už při samotné interpretaci Kretschmerových zjištění, natož aby se zpochybňovala tato zjištění samotná, vzhledem k dalším výzkumům. Jednoduchost a labeling tvrzení mýtu je zřejmě atraktivní.

Kretschmerova typologie je založená na labelování typů lidí, přičemž charakter a obecně osobnostní vlastnosti nelze zaškatulkovat pod jednu vymezenou kategorii. Stejně jako nelze říci, že by někdo byl buď jen introvert, nebo jen extravert, nelze označit člověka slovem pyknik, astenik či atletik a vyvozovat z toho temperamentové vlastnosti. Vnímám v názoru, že obézní lidé jsou veselejší, jistou potřebu nalézt něco pozitivního na pyknickém typu tělesné konstituce, což může být dobrým zdrojem racionalizace pro obezitu a utvrzování v životním stylu, který obezitu podporuje. Jde podle mého názoru o pozitivní přerámování pyknického konceptu, aby byl přijatelný pro lidi s obézní tělesnou konstitucí. Takový rámec může být i zdrojem sebe-konceptu obézního člověka.

Kromě Kretschmera se již nikde prokazatelně neobjevuje souvztažnost mezi obezitou a veselostí člověka, naopak mnohem častěji se v literatuře dočítáme o spojení obezity a smutku, deprese (Böckerman, et al., 2014; Erickson, et al., 2000, Ul-Haq, et al., 2014).

Naopak Brdarić, Jovanović, & Gavrilov Jerković (2015) zjistili, že ženy s větším BMI vyjadřovaly nižší emoční stres a vyšší míru příjemných emocí, než ženy s menším BMI. Muži to mají podle závěrů této studie přesně naopak. Je tudíž možné, že existují genderové odlišnosti ve vztahu vnímání obezity a životní spokojenosti, přičemž tato studie, co se žen týče, podporuje Kretschmerovy hypotézy, a co se týče mužů, tak je vyvrací.

Studie Erickson, et al. (2000) zkoumala vztah mezi obezitou (Body Mass Index) a depresivními symptomy na vzorku 868 studentů. Metodou byla sebehodnotící škála. Autoři vnímají zjištěný vztah pouze jako středně silný a to jen u dívek (r=0,14, p<0,01). Větší vztah nalezli mezi depresivními symptomy a obavami z nadváhy (r=0,32, p< 0,001) (Erickson, et al., 2000). To může být způsobeno vlivem společnosti a způsobu, jakým společnost s obézním člověkem zachází, na sebe-koncept (Serassuelo Junior, et al. 2015), nikoli obesitou samotnou. Tím, že nebyla zjištěna spojitost mezi samotnou obezitou a depresí, však nemůžeme tvrdit, že automaticky existuje vztah mezi obezitou a radostí či veselostí.

Studie Katsaiti (2012) zkoumala také vztah mezi obezitou a štěstím s předpokladem, že lidé uspokojují své okamžité nenaplněné potřeby konzumací jídla a zvyšováním BMI, které může skrze snížení sebedůvěry ovlivnit štěstí. Sebedůvěra pramení ze sociální zpětné vazby, která může být obézním lidem vzhledem k preferencím společnosti na štíhlé tělo podávána negativně (Serassuelo Junior, et al., 2015).  A následně zvyšování BMI, které může skrze zhoršení zdraví ovlivnit štěstí, přičemž studie porovnávala různé faktory životní spokojenosti. Celková korelace BMI a životní spokojenosti vyšla sice záporně, tj. čím větší BMI, tím menší životní spokojenost, avšak nesignifikantně (r= -0,0835, p<0,05). Žádný výrazný vliv tudíž prokázán nebyl (Katsaiti, 2012). Vysvětlení je opět nasnadě. Možnou interpretací je, že životní nespokojenost způsobovala nějaká neznámá proměnná v podobě individuální nenaplněné potřeby, nikoli obezita, která je jen výsledkem řešení naplnění této potřeby substitučním uspokojením v podobě jídla.

Böckerman, et al. (2014) zjišťovali na finálním vzorku (n = 2245) pracujících lidí, jaký má vliv obezita na celkovou životní spokojenost. Zjistili, že obezita je spojována s nižší subjektivně vnímanou životní spokojeností, nezávisle na druhu nadváhy nebo měření BMI. Hlavním zjištěním však bylo, že negativní subjektivní pocit životní spokojenosti byl reportován, když obesita způsobovala zdravotní komplikace. Je tudíž možné, že obezita samotná nemá signifikantní vliv na subjektivní životní spokojenost, nýbrž problémy se zdravím a funkční problémy, které obezita přináší (Böckerman, et al., 2014). Zdravotní otázka obezity může být propojena s předchozími zjištěními o společensky daném tělesném ideálu, jehož připodobnění souvisí se sebe-konceptem člověka, což může vést minimálně k poruchám příjmu potravy, které prokazatelně vedou k dalším zdravotním problémům (Serassuelo Junior, et al., 2015).  

Studie (Ul-Haq, et al., 2014) zkoumala vztah obezity a životní spokojenosti, potažmo dalších pozitivních emocí jako je veselost, na vzorku 163.066 lidí. Zahrnutý byl zdravotní faktor. Vyšší obezita byla spojována s nešťastností stejně jako s chatrným zdravím. Ve srovnání s obézními muži, obézní ženy méně často reportovaly chatrné zdraví, ale častěji reportovaly nešťastnost a negativní pocity spojované s depresivními syndromy (Ul-Haq, et al., 2014). Na takovém vzorku lidí, vnímám prokázaný vztah jako závažnější, než kupříkladu výzkum Kretschmera o 260 lidech.

 

Závěrem bych tedy rád zmínil, že je zřejmé, že přesný vztah mezi obezitou a veselostí člověka není jednoznačný, neboť může hrát roli více faktorů, zvláště vnímání zdravotního stavu, avšak většina výzkumů ukazuje, že nejen mezi obezitou a veselostí není výrazný vztah, ale ani mezi obezitou a depresí není výrazný vztah, ačkoli u deprese výzkumy naznačují mírně větší souvislost. Nelze tvrdit, že obézní lidé jsou veselejší, než lidé menší tělesné konstituce, tudíž se jedná o psychologický mýtus.

Možná, že pravou korekci mýtu bychom mohli po zvážení dalších informací pojmenovat: Obézní nejsou častěji veselí ani srdeční, než ostatní lidé, mohou častěji naopak projevovat depresivní rysy, avšak nikoli z důvodu obezity samotné, avšak kvůli problémům, které obezita člověku přináší (sociální vyloučení, nízké sebehodnocení; zdravotní a funkční komplikace). Lidé projevují depresivní rysy kvůli smutku z problémů, jimž může být obezita příčinou, ale také nemusí.

Citace:
  • Böckerman, P., Johansson, E., Saarni, S., & Saarni, S. (2014). The Negative Association of Obesity with Subjective Well-Being: Is it All About Health?. Journal Of Happiness Studies, 15(4), 857-867. doi:10.1007/s10902-013-9453-8
  • Brdarić, D., Jovanović, V., & Gavrilov Jerković, V. (2015). The Relationship Between Body Mass Index And Subjective Well-being – The Moderating Role of Body Dissatisfaction. Medicinski Pregled / Medical Review, 68(9/10), 316-323. doi:10.2298/MPNS1510316B
  • Erickson, S. J., Robinson, T. N., Haydel, K. F., & Killen, J. D. (2000). Are overweight children unhappy?: Body mass index, depressive symptoms, and overweight concerns in elementary school children. Archives Of Pediatrics & Adolescent Medicine, 154(9), 931-935.
  • Eysenck, H. J. (1952). Schizothymia-Cyclothymia As a Dimension of Personality: II. Experimental. Journal Of Personality, 20(3), 345. doi:10.1111/1467-6494.ep8930420
  • Katsaiti, M. S. (2012). Obesity and happiness. Applied Economics, 44(31), 4101-4114. doi:10.1080/00036846.2011.587779
  • Kretschmer, E. (1922). Körperbau und Charakter. Untersuchungen zum Konstitutionsproblem und zur Lehre von den Temperamenten: Untersuchungen zum Konstitutionsproblem und zur Lehre von den Temperamenten.Zeitschrift für Induktive Abstammungs- und Vererbungslehre, vol. 30(issue 1), pp. 139-144. DOI: 10.1007/BF01706739.
  • Serassuelo Junior, H., Cavazzotto, T. G., Paludo, A. C., Ferreira Zambrin, L., & Simões, A. C. (2015). The impact of obesity on the perception of self-concept in children and adolescents. / O impacto da obesidade na percepção do autoconceito em crianças e adolescentes. Brazilian Journal Of Kineanthropometry & Human Performance, 17(2), 165-174.
  • Ul-Haq, Z., Mackay, D. F., Martin, D., Smith, D. J., Gill, J. R., Nicholl, B. I., & … Pell, J. P. (2014). Heaviness, health and happiness: a cross-sectional study of 163066 UK Biobank participants. Journal Of Epidemiology And Community Health, 68(4), 340-348. doi:10.1136/jech-2013-203077

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *