Kdo nespolupracuje, vymře

Před 3,5 miliardami let se objevil na Zemi život. Nejdříve se jednalo o jednobuněčné organismy, které si veškeré potřebné zdroje k životu musely obstarat samy. Soupeřily s jiným jednobuněčnými organismy o potravu a prostor k životu. Sólová kariéra života jednobuněčných organismů trvala téměř jednu miliardu let, tedy 1 000 milionů let, doba dlouhá jako 30 milionů lidských generací. Druh Homo sapiens má za sebou odžitých v současnosti zhruba 3 000 generací. Zdá se, že přežití na vlastní pěst bylo po miliardu let tou nejlepší strategií života. Byla to epocha absolutního individualismu. V tomto režimu nebylo potřeba komunikovat ani brát ohledy na druhé. Pro mnohé z nás by se jednalo o ideální společensko-politický systém: žádná pravidla, žádné zákony, žádná komunikace, žádná spolupráce. Jen já, buňka, a moje brvy.

Miliardu let fungoval stejný společenský řád až do chvíle, kdy se dvě buňky nějakým záhadným způsobem rozhodly spolupracovat. Náhodnou kombinací molekul získaly dvě buňky komunikační aparát, díky kterému se domluvily na rozdělení činností, čímž získaly konkurenční výhodu, která odstartovala rozkvět mnohobuněčného života založeného na spolupráci. V tuto chvíli se zrodila nejsilnější strategie přežití organismů, spolupráce. Organismy, které spolu začaly spolupracovat, dokázaly lépe využívat zdroje, dokázaly se lépe bránit a nově nabyté informace se dědily na další generace. Od tohoto okamžiku, který proběhl zhruba před 2 miliardami let, až do současnosti budou lépe prosperovat organismy, které spolu dokáží maximálně spolupracovat. Zrodil se nový společenský řád a pravidla.

„Ty máš na starosti hledání potravy a já se postarám o obranu před nepřáteli.“ Myslím si, že takto zněla první komunikace mezi organismy. Právě proběhla první společenská revoluce. Tato spolupráce byla podmíněna existencí komunikačního aparátu, výhodností pro obě strany a koncem individualismu. Zrodil se nový organismus, složený z více částí, které spolu komunikují, mají stejný cíl a identifikují se s celým celkem. Pozbývají sice absolutní svobody, ale získávají bezpečí, lepší místo k životu, kvalitnější stravu a sílu celku, která je větší než pouhý součet částí.

Od této chvíle se mnohobuněčné organismy rozšiřují po celém světě, adaptují se na téměř všechny podmínky, které jsou na Zemi, a rozvíjejí spolupráci, komunikaci, společenský řád i pravidla tak, aby co nejlépe prosperovaly. Organismy, které nejsou schopné spolupráce, pak vytlačují a požírají. Jedná se o evoluční proces, který probíhá dodnes na všech úrovních. Spolupráce je v něm základním stavebním kamenem života. Neprobíhá na přání jednotlivců, ale jako princip, kterému je možné vzdorovat, ale znamená to téměř vždy zkázu, degradaci nebo zaostávání za těmi, kteří se spolupráci nevyhýbají, či ji dokonce podporují. Spolupráce znamená harmonii a výhodu pro všechny, kdo spolupracují, a naopak izolovanost vede ke konfliktům a násilí.

Náš vesmír a jeho přírodní zákony jsou definovány tak, že spolupráce je nejvýhodnější strategie přežití. Spolupráce není výmysl lidské mysli ani vynález moderní doby, ale základní pravidlo a zákon, jimiž se řídí evoluce života.

Když dvě buňky začnou spolupracovat, vzniká nová entita, nový mnohobuněčný organismus se svoji vlastní identitou. Organismus složený z více celků je novým živočišným druhem, který má úplně stejné zájmy a potřeby jako jeho dílčí jednotky. Pro egoistickou buňku musí být nesmírně těžké odložit část své identity ve prospěch vyššího organismu, nicméně výhody jednoznačně převládají, jinak by k této evoluční změně nedošlo. Spolupráce je evoluční výhodou, kterou je rozumné a nutné využít a která je zároveň klíčem k životu bez utrpení.

Spolupráce mezi lidmi je možné dosáhnout pouze za předpokladu, že jsme schopni spolu komunikovat, uvědomit si nebo empiricky poznat její výhodnost, identifikovat se s celkem a nalézt pravidla hry, která budou prospěšná pro všechny části celku i pro celek samotný. Tyto základní čtyři podmínky dokázaly splnit jednobuněčné organismy po jedné miliardě let evoluce metodou pokus omyl, a tak se děje stále a na všech úrovních života. Jakmile se však tento první krok podařil a na problému spolupráce začali pracovat ne jedinci, ale spolupracující organismy, které postupně dokázaly motivovat ke spolupráci další a další buňky, jež se více a více specializovaly, vypukla masivní exploze života, do té doby největší společenská revoluce, tzv. ediakarská exploze.

S nárůstem počtu spolupracujících jedinců rostla i náročnost a sofistikovanost komunikace, tvorby pravidel a identifikace jedince s celkem. Zároveň s tímto procesem se zvyšovala inteligence a schopnost vyšších organismů koordinovat a využívat výsledků a zbytkového produktu dílčích jednotek k nabývání vlastního vědomí a realizace existence ve světě, který se řídí přírodními zákony. Nově vzniklé mnohobuněčné organismy pak postupovaly podle stejného evolučního klíče a snažily se spolupracovat na bázi symbiózy. Zvláštní skupinou jsou pak paraziti a viry, kteří se zdánlivě řídí také velmi účinnou strategií založenou naopak na absolutní sobeckosti. Tato evoluční strategie, přestože existuje do dnešní doby, je však z dlouhodobějšího pohledu přežití zcela nevýhodná, protože je založena na jednostranné výhodnosti, a ve chvíli, kdy hostitel umírá, přestává existovat i samotný parazit. Ve chvíli, kdy se vyčerpají zdroje, není nikdo, kdo by mu pomohl. Za svou vlastní zkázu si mohou sami, protože byli příliš sobečtí a neschopní spolupráce. Agresivní druhy mají výhodu, jen když mají dostatek zdrojů, které nashromáždily před nimi jiné spolupracující druhy. Jakmile zdroje dojdou, vymírají i tyto organismy a nemají žádný aparát, který tomu může zabránit. Neumějí spolupracovat, neumějí komunikovat, jejich identita zůstává uvnitř jejich těla.

Zajímavé je, že v určitou chvíli přestává být organismus schopen další spolupráce, začíná se velmi rychle množit a řídit se pouze sobeckou potřebou vlastní sebezáchovy. V tuto chvíli dospěl organismus ke svému maximálnímu kooperačnímu potenciálu v daném prostředí, následuje jeho exponenciální růst a následně degradace a zánik.

Výborným příkladem za zástupce jednobuněčných organismů jsou kvasinky ve sklenici s cukrem. Jejich sobecká expanze a nekontrolované množení po čase vyčerpá všechny zásoby energie, které přemění na alkohol, ve kterém se následně všechny kvasinky udusí, doslova ve vlastních výkalech. Jejich potenciál spolupráce je mizivý, komunikační schopnosti také a identita s celkem zřejmě žádná, a tak výsledkem je zánik celé populace.

Mnohobuněčný organismus je schopen ze sklenice vylézt a najít si jiné místo k životu, protože všechny jeho dílčí organismy spolupracují, komunikují prostřednictvím nervové soustavy a jsou nedělitelně identifikovány s celkem nazvaný například žížala, myš, moucha. Jakékoliv spolupracující společenství má vyšší potenciál nežít pouze uvnitř sklenice a nebýt tolik závislé na externích vlivech, které nemůže ovlivnit. Společenství organismů se stává svobodnější.

Zvyšující se počet spolupracujících buněk zvyšuje inteligenci nově vzniklého vyššího organismu. Získává tak schopnost lépe koordinovat práci svých dílčích součástí a utváří k tomu soubor pravidel, které se následně otiskují do společenské „ústavy“, kterou jsme nazvali DNA. Přirozený výběr následně zvýhodní ústavy, které lépe spolupracují. Platí, že čím je větší kvantita a kvalita dílčích částí, tím lépe organismus prosperuje, ale také musí kódovat kvalitnější a větší počet pravidel v rámci vlastní ústavy. Každý organismus se také musí vyrovnat s tu a tam se objevujícími se částmi, které z nějakého důvodu nechtějí, nebo nemohou spolupracovat. Nejdříve se je snaží opravit, případně izolovat, vyloučit a v krajní nouzi zabít. Organismy, jejichž opravný proces je účinnější, prosperující lépe. Dílčí jednotky, které nemohou spolupracovat, nemají aktuální verzi neustále se měnících zákonů a ústavy. Její aktualizace je však nutný proces, aby se stále dařilo motivovat ke spolupráci větší počet jedinců či buněk.

Defektní jedinci či buňky jsou však nesmírně důležité a nenahraditelné pro celý proces zlepšující se spolupráce. Právě jejich defekty vnáší do společnosti variabilitu, bez které jinak organismus ustrne a od této chvíle se řídí pouze sebezáchovným pudem a jeho existence končí ve chvíli, kdy vyčerpá všechny své zdroje. Tento organismus není schopen do sebe vstřebat více specializovaných jedinců, není jim schopen zajistit bezpečnou symbiózu, není schopen nabídnout novou identitu a není schopen s výrazněji odlišnou jednotkou nebo i částí komunikovat. Následuje jeho prudká expanze, protože se již neohlíží po spolupráci, ale jen po vlastní realizaci, vyčerpává zdroje a vymírá. Konec spolupráce znamená dříve či později zánik. Nejdříve pro odlišnou menšinu a vzápětí i pro celek.

Ideál evoluce vždy sleduje linii spolupráce, protože z dlouhodobého hlediska je tato linie nejlépe adaptovatelná na přirozeně i uměle vyvolané změny okolního prostředí. Nestabilita okolního prostředí si vynucuje evoluční proces, jenž jde cestou nejmenšího odporu formou pokus omyl, náhodných mutací a odchylek, díky kterým organismus dosahuje nejlepší adaptační výhody na měnící se prostředí.

Každou spoluprací vzniká nový organismus, který se řídí stejným potřebami jako jakýkoliv organismus v tradičním pojetí. Mnohobuněčného váleče koulivého nemáme problém přijmout jako jedince, nevidíme v něm společenství jednotlivců, ale suverénního živočicha. Včelu také vnímáme jako jasně definovaného jedince a nedíváme se na ni jako na soubor milionů spolupracujících buněk s vlastními identitami, vidíme pouze živočicha včelu.

Ale včelí úl už pro nás představuje společenství a včelstvo nechápeme jako jednoho živočicha složeného z tisíců spolupracujících jednotek. Je to samozřejmě dáno rozlišovací schopností oka a především tím, že včely nejsou spolu navzájem fyzicky spojeny. Jenže z fyzikálního hlediska se sebe navzájem nedotýkají ani buňky v našem těle, jsou jen v takovém uspořádání, aby si mohly předávat informace a energii, stejně jako včely v úlu.

Včelstvo je tedy suverénní organismus s vlastní identitou a společenským řádem zakotveným v DNA každé včely. Superorganismus včelstvo soupeří o zdroje s jinými včelstvy. Má svou vlastní inteligenci právě takovou, aby včelstvu umožňovala spolupráci tisíců jedinců, ale její organizační struktura a potenciál je omezen tím, že pro komplikovanější a větší strukturu je třeba více než 3 typy specializace (královna, dělnice a trubec). Dvě včelstva se dvěma královnami nemohou společně fungovat, protože se jedinci obou včelstev neumí spolu dorozumět, nemohou nalézt stejnou identitu, která je založená pouze na rodinné příbuznosti. Včelí společenský potenciál je omezen na spolupráci a komunikaci pouze v rámci jednoho úlu.

Je možná paralela mezi společenstvím lidí a včelstva? Společenství lidí podporující národní nacionalismus ustrnulo na úrovni spolupracujícího včelstva. Člověk však disponuje mnohem výkonnějším komunikačním aparátem a má potenciál zahrnout do spolupráce všechny lidi. Je bezpodmínečně nutné nestále zlepšovat zákony a zahrnovat do spolupráce více jedinců a společenstev a ideálem je potom jednotná myšlenka a víra spojující všechny lidi na světě do vzájemné harmonie. Utopistické vidění společnosti mnohokrát v dějinách způsobilo neomluvitelné utrpení.

Podle mého názoru, ale utopie postavená na myšlence spolupráce všech lidí na světě, realizovaná slušnou, věcnou, racionální, vědeckou, nenásilnou formou nemůže způsobit konflikt ani utrpení, protože by to popíralo podstatu myšlenky o celospolečenské spolupráci. Do celospolečenské spolupráce však musíme umět zapojit i násilné, neslušné, iracionální a nevědecké jedince, skupiny a společenstva. Lidé mají většinou pocit, že zapojit násilné struktury do nenásilné spolupráce není možné, ale není tomu tak. Existuje jeden ověřený a účinný způsob a tím je ekonomická (energetická) převaha. Spolupracující společenství bude dlouhodobě vždy efektivnější než uzavřená jednotka.

Vyspělé společnosti nabízejí spolupráci každému, kdo dodržuje zákony a pravidla. Západnímu společenství nezáleží na tom, jakou barvu pleti jedinec nebo menšina má. Zajímá ho jen jedno: dodržování zákonů, principy demokracie, svoboda smýšlení a víry, kterou definují zákony a ústava tak, aby měl každý jedinec rovnou příležitost seberealizace na základě vlastní svobodné a vědomé volby a za předpokladu, že jeho počínání nebude spolupráci narušovat, ale podporovat.

Lidský intelekt má potenciál vzepřít se náhodnému hledání cesty za kvalitnější a širší spoluprací. Historie všech omylů a skutečnost, že si tyto omyly pamatujeme a jsme schopni je předat další generaci doplněné o informace o našich omylech, nás osvobozuje od náhody a dává nám svobodu a kontrolu nad čím dál vzdálenější budoucností. Ideálem a vrcholem lidské spolupráce je schopnost odvrátit kataklyzmatické události jako dopad asteroidů, narůstající aktivita Slunce nebo výbuch vzdálené supernovy.

Celospolečenská spolupráce je ideálem, ale i jediným možným řešením globálních problémů. Jedincům, skupinám nebo státům, které nespolupracují nesmíme umožnit profitovat z výdobytků, které vzešly ze svobodných a demokratických společenstev.

„Naděje není to přesvědčení, že něco dobře dopadne, ale jistota, že má něco smysl, bez ohledu na to, jak to dopadne.“ Díky, Václave Havle!

Zveřejněno na blogu autora.