Proč zní klení na stromořadí?

Protože je člověk sobecký

A hledá chyby všude možně, jen aby nemusel sundat nohu z plynu. Ano, řeč bude především o motorismu. A také o šoférech, kteří jej mají za nedotknutelnou modlu. Tak si alespoň já vysvětluji problematiku, týkající se alejí podél silničních komunikací. Kde kdo dnes argumentuje smrtelnými nehodami, na nichž měl zdánlivě podíl strom. Ale já se ptám, jak je to vůbec možné? Cožpak již není zabezpečení vozidel natolik pokročilé, aby podobným případům zabránilo? Cožpak nejsou nebezpečné úseky označeny výstražnými značkami? Což o to, ochrana i varování by tu byli, jenomže člověk spěchá k cíli. A proč vlastně, kdo ho nutí?

Technika je v rukou nepovolaných

To si troufám tvrdit zcela upřímně. Je pravdou, že si dnes může i mladý člověk dopřát automobil se slušnou akcelerací a více či méně dobrými jízdními vlastnostmi. Ale je jistě také pravdou, že s mládím se pojí jistá potřeba blýsknout se a poukázat na své kvality. A proč to nedat najevo třeba na silnici, vždyť automobil může být přeci skvělým zprostředkovatelem zdánlivého umu. A tak se nejeden náctiletý snaží budovat svůj respekt za každou cenu, a to i za cenu zmařených životů svých přátel. Ale abych tady nepoukazoval pouze na rozkotačené mládí, to by nebylo fér. Je mnoho starších jedinců, u kterých by se dala očekávat jistá odpovědnost, avšak ve skutečnosti jsou mnohdy ještě opovážlivější, než ona omladina. Proč ale hovořím o těchto lidech, o těchto arogantních pirátech silnic? Je to z toho důvodu, že se, celkem pochopitelně, zapisují do statistik černých kronik, přičemž často zahynou v důsledku nárazu do kmene stromu. Kdyby se nejednalo právě o konfrontaci řidiče se stromořadím, tak bych se ani tématem těchto silničních tragédií nezabýval, neboť mi přijde zbytečné komentovat lidskou hloupost, která musí být každému evidentní. Ale co mi vadí, je to, když na základě takovýchto statistik najednou stromy ustupují. Vím, jsou i další argumenty, ale bezpečnost se přetřásá nejčastěji.

Raději krásu než pár minut navíc

Tak pohlížím na jízdu autem já. Řadím se do kategorie těch málo řidičů, kteří raději ponechají komíhat se rafičku tachometru okolo sedmdesátky v úseku, kde je povolena devadesátka, než aby, na úkor vyšší rychlosti, opomenuly krásy okolní scenérie. Vždyť stačí vzpomenout na půvabné stromořadí břízek, jejichž větévky rozšafně šodá větřík. To je nádherný výjev, ať už jsou povislé větévky olistěné, či nikoliv. Stejně tak bych se mohl rozplývat nad pestrobarevnými javory, rozkvetlými kaštany, šedavými platany a nad mnohými dalšími. Jen ty ovocné stromy ve mně vzbuzují spíše pocit smutku, vidím-li je u silnice. Je mi líto spatřovat tolik zmařeného ovoce. I-když zmařeného právem, neboť já sám bych jistě nechtěl konzumovat plody z těchto rušných a prašných míst.

Ovocné stromořadí bych spíše hojně vysazoval podél turistických a cyklistických stezek. To by jistě uvítal každý správný „májovec“ i každý potem zbrocený sportovec. Vždyť vzpomínky, i třeba na pouhé jablíčko pečené na ohni, se mnohému z nás zahryznou v povědomí natolik, aby z nich čerpal poučení i v době, kdy už nemusí využívat k přemísťování pouze pohon vlastního těla. Jistě víte, co mám na mysli. Člověk, který zažil dětství plné nevšedních zážitků v přírodě, bude spíše schopen přehlédnout hranice svého pozemku a vcítit se i do estetiky alejí.

A co jiného, když ne alej?

Domnívám se, že každá životní situace by měla být i snahou o kulturní zážitek. Tím chci říci, že naše, i zdánlivě banální, jednání vypovídá mnohé o tom, jaký jsme doopravdy národ. Každý člověk, s trochou romantického vnímání, to musí vidět podobně. Alej není pouhou řadou nejvýše vyvinutých rostlin. Pro mnohé to může být mnohem více. Může to být symbol! Takový, který dává vzpomenout na časy, kdy se pod hábitusem větvoví procházeli lidé v noblesním šatu, anebo když vychutnávaly klenbu nad sebou, ze sedla jedoucího kočáru… Zkrátka, co pro jiného rizikem nárazu, je pro mě pocitem bezpečí, alespoň symbolického. A to nejenom pouze, když přejíždím hráz rybníka, ale rovněž tehdy, kdy jedu otevřenou krajinou. Pás stoletých exemplářů je totiž přiživující naděje na lepší zítřky, v jinak zdevastované krajině monokulturních lánů řepky.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.