Nepokoje v Lombásu

Je mi 25 let, jsem novinářem pro nejčtenější lombáský deník Zpravodaj Lombásu. Místo novináře jsem přijal před sedmi lety poté, co se mi opakovaně nepodařilo sehnat vydavatele pro svůj povídkový soubor Dětství a mládí. Tomu se nelze v naší zhroucené ekonomice divit, ale přesto mě to mrzelo. Od malička jsem si přál být velikým spisovatelem a měl jsem přečteno veliké množství knih, kterými jsem se nechal inspirovat. Novinářská práce byla alespoň trochu blízká mému vysněnému oboru a brzy jsem si na ni zvykl. Výhodou bylo, že jsem se v našem deníku nemusel zaměřovat na objektivitu svých zpráv. Jedinými kritérii byla čtenost a také podpora názorů vlády, která náš deník pomáhala zafinancovat v počátcích fungování. Neviděl jsem na tom nic špatného, vláda si zaslouží naší úctu za úsilí při odstraňování následků války a nikdy by pro nás nechtěla nic špatného.
Byl jsem rád, že můžu při psaní zpráv naplno projevovat svojí kreativitu, vymýšlet si události, které se nikdy nestaly a vyhnout se práci se zdroji – kterých bylo vlivem cenzury zahraničních médií k dispozici stejně minimum – nebyl jsem novinář, byl jsem spisovatel a to mě velmi bavilo. U svých nadřízených jsem byl velmi oblíbený a oceňovaný, neboť sami nebyli schopní zplodit tak napínavé a emocionální texty jako já.

Je necelých třicet let od vzniku nezávislého státu Lombás a dlouhotrvající nepokoje na severu země značně přidávají na intenzitě poté, co loni nastoupivší vláda prezidentky Martinézové v čele s jejím zástupcem a ministrem vnitra panem Purdynem prosadila zákaz politické činnosti a zaměstnání ve státních institucích a podnicích pro etnickou menšinu národa Vimsů. Vimsové jsou zlí lidé, kterých v našem státě žijí zhruba dvě procenta. Jsou pozůstatkem nadvlády nenáviděné a neslavně proslulé Stouverské říše, z jejíž nadvlády jsme se vymanili teprve před dvaceti lety. Nadvláda trvala sedm století a výrazně se na našem národu podepsala. Jako jeden z nespolehlivých národů – v průběhu sedmi století poroby došlo k osmi brutálně potlačeným povstáním – měli Lombové zakázán přístup do veřejných a jiných významných funkcí, a bez zvláštních povolenek též cesty mimo území Lombásu, soukromé podnikání a veřejné kulturní akce. Většina přírodního bohatství se odvážela do jiných částí Stouverské říše a Lombás disponoval zastaralými vzdělávacími a zdravotnickými zařízeními. Správu nad Lombásem prováděl loajální národ Vimsů, kteří nám jsou geograficky nejblíže. Vláda Stouverské říše tvrdila, že jsou to naši nejbližší příbuzní také geneticky a kulturně, ovšem hrdinové boje za nezávislost a pozdější představitelé svobodného státu nám řekli, že Stouverská vláda lhala, Vimsové jsou zlí lidé a žádný národ na světě nám není vzdálenější, než oni. Hrdinové boje za nezávislost, kteří pro naší budoucnost riskovali své životy, nemají důvod lhát, takže to musí být pravda.
Tento stav trval s krátkými obdobími povstání (celkem 8) sedm století. Deváté a nejmasovější povstání, které vyústilo ve vznik Republiky Lombás propuklo přesně 27 let zpátky po zatajení bezdůvodného útoku Vimské police na chudé farmářské rodiny Lombů v severních vesních. Vimsové jsou zlí lidé a napadají bezbranné obyvatele. V průběhu roční války za nezávislost jejich vojenské a policejní oddíly zavraždili statisíce lidí. Vláda Stouverské říše tvrdí, že vinu na civilních obětech mají obě strany konfliktu, ale hrdinové boje za nezávislost řekli opak a ti by nám nikdy nelhali.
Nemám Vimse rád. Potom, co vyvraždili statisíce mých spoluobčanů, si stěžují na zavedení zákona, který na nás sami uplatňovali stovky let, přestože jim nikdo nebrání se odstěhovat do Stouverské říše, kde žije většina příslušníků jejich národa a tvoří tak čtvrtinu tamější populace. Jsou to zlí lidé, kteří vytváří v naší zemi problémy a provokují většinovou populaci. Nevím, co je jejich konečným cílem, ani oni sami to neví, ale nedokážou žít v míru pohromadě s pracovitým a poctivým národem. Mají pocit nadřazenosti a jejich genetika skrývá agresivitu, kterou by nedokázali ovládnout ani, pokud by chtěli. Řekla nám to naše vláda a ta říká vždycky pravdu a chce jenom dobro pro svůj národ. Zakázala nám se s jakýmikoli Vimsy bavit, abychom nepodlehli jejich podvodným pokusům o navázání falešného přátelství a nenarušili tak bezpečnost národa. Já osobně za svých devětadvacet let života žádného Vimse nepotkal a nikdy potkat nechci.
Po uvedení výše zmíněného zákona v platnost začalo docházet k četným střetům Vimsů s policií, které končily občasnými úmrtími. Po čtvrtém takovém incidentem za mnou přišel jeden z mých oblíbených nadřízených, pan Morvif a nabídl mi možnost výpravy do severního regionu, kde bych působil jako oblastní zpravodaj. Trochu překvapeně jsem mu položil otázku: „Co bych tam měl vykonávat za práci a proč ji nemůže zastat nikdo z regionálního zpravodajství?“ „V regionu působí béčkoví pisálci, kteří se jinam nehodili. Dlouho nebyl o chudé severní kraje zájem ze strany čtenářů. Nyní je situace jiná a roste poptávka po nových informacích z míst nepokojů a situace je tak vyhrocená, že ani já netuším, co se v oblasti děje. Objevily se dokonce i informace, že naše policie Vimsy napadá. Potřebujeme někoho schopného, jako jsi ty, Josephe.“ Větě o útocích naší mírumilovné policie snažící se udržet pořádek v naší veliké a složité zemi jsem sice nerozuměl, ale rád jsem nabídku přijal.
Za týden jsem byl připraven vyrazit na cestu. S sebou jsem dostal jeden z redakčních notebooků koupený z dotace naší ctihodné vlády. Mám ho strážit jako v hlavě, ve státu chudém jako Lombás je velikým bohatstvím. Vzhledem k předpokládané nefunkčnosti elektřiny v severním pohraničí má zabudované dva solární panely.
Před odchodem si mě šéf zavolal a nečekaně důrazným a vážným hlasem, ve kterém bylo znát zadržované zklamání, začal: „Vláda o plánu vyslat do krizové oblasti profesionálního novináře ví. Včera jsem mluvil s paní Martinézovou…“
„Vy jste mluvil s prezidentkou?“ Překvapeně jsem mu skočil do řeči ohromeným, aniž mi došlo, že je to neslušné. Paní Martinézová byla pro mě vždy veliký vzor a symbol čestného člověka, s razantním a spravedlivým jednání. Už jako jediná ženská důstojnice války za nezávislost na mě udělala dojem svou odvahou a vytrvalostí jako prezidentka ho dále potvrzovala.
„Jo,“ znechuceně zavrčel nadřízený, „a řekla, že jestli se v novinách objeví jediná zpráva na podporu Vimsů, pošle mi do redakce zásahovku.“ „Ale na tom přece není nic špatného. Vimsové jsou zlí lidé vyvolávající nenávist a není důvod je podporovat. Jejich podpora je nežádoucí a nepravdivá,“ oponoval jsem okamžitě. „Původním záměrem bylo zjistit, co se na severní hranici skutečně odehrává. A ve světle jejího zásahu odhaduji, že to nebude jednostranné. Chlapče, máš svázané ruce, nesmíš napsat jediný článek o policistovi, který úmyslně poškodil vimské obyvatele a nesmíš je líčit jako pracující rodiny s dětmi, aby se s nimi naše veřejnost neztotožnila,“ odpověděl Morvif. Pochopil jsem, kam míří, ale nedalo mi to, abych nekontroval: „Nikdy jsme se příliš nezabývali objektivitou, nevěřím, že najdu o Vimsech větší množství kladných zpráv. Nemám je rád a vy taky ne. Víme, co nám provedli před dvaceti lety.“ Netušil jsem, jak moc se mýlím a spokojeně opustil pracovnu. Vydal jsem se na cestu do náročného a neznámého severního regionu. Velmi jsem se těšil.

Do 1200 kilometrů vzdáleného regionu jsem dorazil po pěti dnech převážně vlakové přepravy. Severní oblasti jsou skutečně poněkud odříznuté od civilizace. Od železničního uzlu Darkujan ve dvou třetinách cesty jsem jel většinu doby hustým lesem černým lesem, kde jsem neviděl na deset metrů od vlaku a jen stěží šel pozorovat rozdíl mezi nocí a dnem. Skoro, jako by železnice vedla na konec světa, napadlo mě tehdy.
Hned po příjezdu jsem nelenil a napsal první report o Lombáských drahách, kde jsem zkritizoval různé aspekty cesty, od sedmihodinového zpoždění vlaku z Darkujanu, přes tři poruchy dvou různých vlaků v průběhu pětidenní cesty a fyzické trestání černých pasažérů až po násilné přepadení v sousedním kupé. Pošlu ho do redakce ke zveřejnění. Druhý den mi odpoví jeden z nadřízených, pan Mulard. V sebestředně napsané slohovce delší, než můj vlastní článek, pochválí styl, jakým píšu, ale vysvětlí mi, že jsem „určité skutečnosti nepochopil“ a „zbytečně popsal z „nejhoršího možného úhlu pohledu“. Na závěr jako inspiraci pro budoucí články přiloží upravenou verzi článku, která vyšla v novinách. V podstatě se od té mé neliší, akorát v ní je přidáno několik pochvalných slov a chybí jakákoli zmínka o zpoždění vlaku, jakékoli ze tří poruch, trestech za chybějící lístky a černých pasažérech obecně – prý neexistují a jsou vimskou propagandou zaměřenou proti jednotě lombského národa – i přepadení, kterého jsem byl svědkem. Jako autora uvádí mě. Jsem v šoku.
Na zprávu obratem odpovídám a dožaduji se kontaktu s panem Morvifem, který mě na misi poslal. Mulard odpovídá, že má současná lokace patří plně pod jeho dikci a doporučuje mi pokračovat nadále v dobré práci. Zpráva obsahuje mnoho zmínek o vimské propagandě, včetně velmi emotivního vyjádření přesvědčení, že jsem rozumný mladý muž, který se jí nenechá ovlivnit ani v tak promořeném regionu, jako je ten, kde se nacházím.
Nad obsahem Mulardovi zprávy dlouho přemýšlím. Vzpomínám, co jsem skutečně po cestě zažil a jestli není možné, že jsem si vsugeroval události, které se nestaly. Po nějaké době dospěji k závěru, že pravdu se už nikdy nedozvím a začnu radši přemýšlet o tom, čemu se následně budu v oblasti věnovat. Umiňuji si, že budu od nynějška opatrnější a nenechám se více ovlivňovat vimskou propagandou. V redakci na mě spoléhají a nesmím je zklamat.

Složitě se orientuji v situaci, o které chci podat pravdivý obraz, protože věřím v takovou skutečnost, kterou nemá smysl přikrášlovat. Hovořím zejména s lidmi lombské národnosti, kteří popisují, jakého bezpráví se na nich vimští radikální šílenci dopouští. Zděšeně poslouchám historky o brutálních přepadech, mučení, vraždách, o pochodech s vlajkami Stouverské říše. Zatím žádný z příběhů nepopisuje vlastní zkušenost. Jeden mluví o zavražděné sestřenici ze čtvrtého kolene, další o vzdáleném prasynovci, který beze stopy zmizel, jiný o švagrovi bratrance, jehož tři děti byly mučeny vimskou ozbrojenou skupinou, následující o zaživa upáleném příteli prastrýce. Na jejich hrůznosti to nic nemění, na lombské komunitě, která v řídce osídleném severním kraji tvoří lehce přes 70 % obyvatelstva je znát strach. Nikdo neví, kde šílenci z řad Vimsů udeří příště.
Všechny vyslechnuté historky sepisuji a posílám do redakce, pan Mulard je spokojen. Po nějakém čase jsem očitým svědkem nočního pochodu převážně lombskou vesnicí. Asi dvě desítky mužů ozbrojených loučemi a vidlemi prochází vesnicí za skandování: „Smrt Lombům! Stouverská říše je veliká!“ Akci nepřežije jeden člověk, několik obydlí je radikály srovnáno se zemí. Vesnicí otřásá hrůza, atmosféra strachu je tak hustá, že by šla krájet. Hned z rána o situaci napíšu report dlouhý tři stránky, který v novinách vyjde rozdělený na dva díly. Jedná se o dva nejvýznamnější články posledního roku, prodej novin brzy stoupá na 180 %.
Já mezitím zpracovávám jiný projekt. Píšu o vimské rodině, která uprchla z malého čistě vimského města, kde několik radikálů zavraždilo starostu, který se stavěl ostře proti násilným akcím, a ustanovilo vlastní práva – mimo jiné povinnost všech obyvatel připojit se k milici jménem „Společně vyčistíme Lombás“ čítající údajně stovky členů, která deklaruje za svůj cíl vyvraždit všechny žijící Lomby a jejich území připojit ke Stouverské říši a osídlit obyvateli vimského původu. Rodina žije v jeskyni hluboko v lese z obavy o svůj život, protože otevřeně protestovala proti těmto ideálům – rodinu zavražděného starosty, která tyto protesty organizovala, popravili za kolaboraci, tehdy jeho zbývající stoupenci uprchli z města.
S rodinou strávím celkem čtyři dny v jejich chatrném obydlí. Jeví se jako nesmírně milí lidé s ohromnou vůlí, kterou by na jejich místně neprojevila ani většina Lombů. Otevřeně mluví o nutnosti Vimsů vyrovnat se se ztrátou tohoto území a integrovat do naší společnosti nebo odejít do Stouverské říše, zároveň hovoří o neférovém jednání Lombáské vlády, která uplatňuje princip kolektivní viny a vimské obyvatelstvo diskriminuje, čímž nahrává pochybným extremistickým skupinám. Dále zmiňují chyby v komunikaci s odlehlým regionem a představiteli jednotlivých zdejších obcí. „Věřím, že centrální vláda sama neví, co se na severu děje. Nejvíc trpíme my Vimsové, pár psychopatů nás nutí dělat věci, které jsou proti našemu svědomí. Vládě to ale nevadí, jinak by situaci řešila.“ Tak hovoří matka rodiny, oponuju jí, že vláda řeší sociální problémy v centrální části země a že naše ekonomika je na pokraji bankrotu. Je z toho plodná diskuze, jejíž zkrácenou formu plánuji poslat do redakce. Je mi jasné, že přes spravedlivou cenzuru vynucenou nepřízní okolností neprojde celá, ale věřím, že jádro zůstane a pomůže obyvatelům a zejména vládě se v situaci zorientovat a seznámit se zajímavými názory některých Vimsů. Na to, že přibližně dva měsíce zpátky mi Morvif s lítostí oznámil, že o Vimsech nesmím psát jako o lidech z masa a kostí, ani nepomyslím.
Složitý projekt posílám redakci a jsem hrdý na to, jak postupně rozkrývám život a postoje různých skupin obyvatelstva a pomáhám spoluobčanům na jihu s utvořením objektivnějšího názoru.
Dalšího dne mě zkontaktuje sám ministr vnitra a zástupce předsedkyně vlády Pudryn.  Nedokáže své rozčarování vyjádřit písemnou formou a nemá čas rozepisovat svoje myšlenky, protože pracuje na bezpečností koncepci státu. Posílá tedy záznam svého proslovu určeného mě. Snazší by bylo zavolat, ale můj telefon je již mnoho dní mimo službu a přesně podle očekávání v regionu nefunguje elektřina, takže nehrozí možnost, že bych jej dokázal uvést zpátky do chodu. Na utáhnutí online hovoru je zase počítat nabíjený sluneční energií příliš slabý. Myslím, že panu Pudrynovi to tak i vyhovuje – může sdělit, co potřebuje, ale nemusí odpovídat na otázky.
Pouštím si jeho vzkaz. Křičí v něm téměř nepříčetným hlasem, že osobně zakázal zveřejnit jedinou větu z mého posledního článku a že po slibně rozjeté kariéře jsem zradil Lombás a připojil se k vimské propagandě, která chce zničit náš stát. Vyjadřuje naději, že jsem tak neučinil z prohnanosti, nýbrž z hlouposti a vysvětluje, že rodina skrytá v jeskyni je podvod, počet členů genocidní milice se totiž podle zaručených čísel kontrarozvědky – která v oblasti nemá ani jednoho člověka, což mě však při poslechu hrozivého řevu vůbec na mysli nepřijde a beru informaci za pravdivou – počítá řádově na desetitisíce a lékařské výzkumy říkají, že Vimsové mají násilí zanesené ve svém genetickém fondu a nejsou schopni spořádaného, nebo dokonce mírumilovného chování. Kritika vlády pak chce samozřejmě narušit jednotu Lombásu a důvěru obyvatel a umožnit vimským nepřátelům (sic!) z ní profitovat.
Vzkaz je řečený tak přesvědčivě, že už v polovině bezmezně uvěřím všemu, co ministr říká, a stydím se, že jsem se nechal tak proklatě napálit ničemnými Vimsy, před kterými jsem byl dostatečným způsobem varován. Uvědomím si jejich obrovské nadání pro lež, zamrzí mě moje naivita a rozhodnu se zbytek svého pobytu strávit prací pro národ. Postupuji podle hesla: „účel světí prostředky“ a přestávám ztrácet čas hledáním příběhů mezi lidem, místo toho stěží reflektuji realitu kolem sebe a píšu a píšu své vlastní fantazie. „Deset mrtvých při přepadení lombské vesnice vimskými ozbrojenci“, „Nelegální věznice vimských milic skrývá až stovky nevinných Lombů“, „Dvouletý chlapec ubit zaživa trojice Vimsů s cílem zlomit jeho matku“, hlásají nadpisy mých článků. Postupně přidávám na intenzitě: „Vimsové srovnali se zemí desetitisícové město, mrtví se počítají na stovky“, „Velitel milice Společně vyčistíme Lombás rozdal tisíce střelných zbraní mezi lidi a vyhlásil válku“.

Stávám se nejoblíbenějším novinářem na území Lombásu, lidé mě obdivují za moji odvahu zůstat v tak nebezpečné zóně a odběr Lombáského deníku od začátku krize stoupnul čtyřnásobně. Stávám se něčím jako národním hrdinou. Jen matně zaznamenám, že moje kampaň vyprovokovala u Lombů nečekanou odezvu a formují se militantní skupiny připravující se na střet s nenáviděnými sousedy. Později tento krok chválím a pokračuji v propagandě, aniž bych si plně uvědomoval, co vlastně činím. Postupně se začíná proslýchat, že vláda pod vedením Pudryna připravuje vojenský zásah v severních regionech, ale informace jsou kusé a je evidentní, že bližší údaje jsou považovány za bezpečnostní tajemství státu. Nevidím na tom vůbec nic špatného, naopak intervenci schvaluji, protože poslouží k ochraně lombských spoluobčanů.
Po necelých dvou měsících do oblasti zavítá nejslavnější hudební skupina Mladí patrioti z Lombásu, která od svého vzniku vydává písně podporující národní hrdost, jež hovoří o slavné historii, odvaze ve válce za nezávislost, pracovitosti a dalších dobrých vlastnostech Lombů, ale také řeší některé sociální problémy, nebo chválí současné období míru. Respektive chválili do eskalace krize v severní oblasti. Jejich příjezd pravděpodobně souvisí s ní.
Mladí patrioti z Lombásu se krátce setkávají i se mnou a dělají na mě dojem nejúžasnějších lidí, které jsem v životě potkal. Hovoří zasvěceně o současné situaci, jmenují nejpalčivější problémy země, vyjadřují respekt k úsilí národních hrdinů při budování nezávislého státu a naději do budoucna. Děkují mi za náročnou a odvážnou práci, kterou vykonávám, a oznamují, že chtějí sami region procestovat, aby měli inspiraci pro svou tvorbu. Plánují o severním regionu vydat samostatné kratší album. Stejně jako většina společnosti mají poměrně vyhraněný názor na početnou vimskou menšinu, ale myslí si, že vláda dělá zanedbáváním severu taky chybu a poškozuje především lombskou většinu, která je ohrožována šílenci odlišné národnosti a má minimální šanci se bránit nebo dovolat pomoci oficiálních orgánů. Podle jejich názoru by mělo být na severu trvale přítomno větší množství policejních jednotek, snazší možnost nalezení zaměstnání a dostupnost elektřiny nebo pitné vody. Přijde mi to zajímavá myšlenka, byť s ní nemůžu souhlasit docela, protože vysoká nezaměstnanost a nemožnost přístupu k elektřině je typickým jevem i pro centrální oblasti, kde žije podstatně více lidí. Nicméně klukům držím klukům palce, aby byli úspěšní a jejich album mělo skutečně odezvu v hledání řešení situace. Sepisuji o nich krátký článek a doufám, že na jejich aktivitu upoutám více pozornosti.
Více než o měsíc později se mi dostává do rukou propagační leták informující o chystaném koncertu patriotů v jednom z největších měst na severu Lombásu, Hulkranu. Po třech dnech vychází ve Zpravodaji Lombásu článek informující o „podlé zradě falešných patriotů našeho národa“, kteří se „z nevysvětlitelných důvodů“ připojili k vimské agresi proti vlastnímu národu. Později se článek snaží tyto důvody přece vysvětlit a dochází ke třem hlavním hypotézám. Jednou z možností je, že „takzvaným patriotům“ byla za následování nepřátelské strany slíbena odměna, buďto okamžitá finanční, nebo v podobě mocenské pozice po opětovném dobytí Lombásu vimskou menšinou. Další možností je završení dlouhodobé špionážní a destabilizační práce, která měla za úkol skrze kulturu získat příznivce mezi Lomby a ty poté obrátit proti vlastnímu národu. Poslední možností je dlouhodobá skrytá nenávist k vlastnímu národu.
V rozsáhlém článku, který vyjde dalšího dne, už se dozvídám o potvrzení strašlivé kombinace všech předchozího dne zmíněných úvah, doplněných o fakt, že Mladí patrioti z Lombásu jsou ve skutečnosti vimského původu a od začátku jejich vystupování je stejně jako vimské milice sponzoruje Stouverská vláda, která chce území Lombásu opět připojit ke svému státu.  Článek je sepsán velmi věrohodně, ale já klukům, které jsem viděl osobně, věřím. Vzpomínám při jeho čtení na rozhovor s panem Morvifem, vimskou rodinu skrytou v jeskyni a křičícího ministra Pudryna a zmocňují se mě silné pochybnosti. Rozhodnu se do Hulkranu podívat a s Patrioty se setkat.
Koncert pravděpodobně kvůli negativní kampani nenavštívilo mnoho lidí. Patrioti nejsou na pódiu sami, ale je mezi nimi přítomná i dívka, kterou jsem nikdy neviděl. Má vimské rysy, ale zdání může klamat. Stefan, hlavní mluvčí kapely začne: „Jsem velice rád, že při zvláštní příležitosti, jakou je koncert v etnicky rozděleném regionu mohu mezi námi přivítat zvláštního hosta. Je jím zatím málo známá zpěvačka, která těsně unikla smrti, když vyšlo najevo, že pod přezdívkou nazpívala písně vyzývající ke vzájemné toleranci Lombů a Vimsů. Naše vláda ji místo ocenění v nepřítomnosti odsoudila na doživotí. Jmenuje se  Kyjeujeula Aihiezieujiuojuová. Jak její jméno napovídá, je Vims, ale taky člověk.“
Davem diváků se ozývá nesouhlasné mumlání, jako kdyby od začátku nebylo jasné, k čemu proslov směřuje. Kapela začne hrát svou první skladbu s příznačným jménem Vims, ale taky člověk, a protesty některých účastníků akce přestává být slyšet. To zřejmě některé z nich rozzuří a vrhají se na podium, většina z nich hledá po kapsách a vytahuje nože nebo boxery, ve stavu, ve kterém se region nachází, jde o běžné obranné prostředky.
Zpěváci jsou zaskočeni a prchají z místa směrem ke starému, ale bytelnému terénnímu džípu, ve které přepravují své zařízení na koncerty. To tentokrát na místě zůstává, protože umělcům jde o zdraví a možná i život. Drobné vimské děvče, které útočníky tolik rozzuřilo je nejpomalejší a já si uvědomuji, že k vozu nestihne včas dorazit. Rozběhnu se tedy mezi něho a útočníky a přitom zpívám Vims, ale taky člověk. První z rozzuřených Lombů mě zkouší oběhnout, podrážím mu nohu, ale to už mě další dva bodají do hrudi nožem, padám na kolena.
Vimska, která díky mému zásahu úspěšně dorazila k džípu, se po mně podívá a vypadá to, že zvažuje, jestli nemá pomoct zase ona mě. Je to bez šance. „Běž, stejně jsem to způsobil já!“ Zavolám na ni. Stíhám ještě zachytit její nechápavý pohled a pak už ležím na zemi a cítím, jak mi z obličeje teče krev, a ze všech stran přilétají kopance. Předtím, než upadnu do bezvědomí, stihnu ještě zachytit zvuk odjíždějícího džípu. Mohu jen doufat, že mě ta dívka poslechla. Následně umírám.

* * *

Druhého dne vychází novinový článek „Nejslavnější lombáský novinář zemřel při obraně Vimské civilistky“. Podrobně a pravdivě popisuje okolnosti smrti mladého novináře a zveřejňuje některé jeho dříve odmítnuté myšlenky, zejména část rozhovoru s rodinou Vimsů žijící v jeskyni. Zveřejnění navzdory přísné cenzuře prosadil pan Morvif, který se cítí zodpovědným ze smrti mladého člověka a nadějného novináře.
Článek vyvolá obrovskou bouři ve společnosti, vláda je zoufalá a bojí se, že jakýkoli krok může situaci ještě zhoršit. Nakonec nechá tajně zavraždit Morvifa a stupňuje intenzitu činnosti tajných policistů v civilu, ovšem netrvá to ani týden a je svržena lidovou revolucí. Morvifova smrt reakci společnosti ještě utvrdila.

Dva roky od popsaných události má Lombás demokraticky zvolenou vládu. Martinézová s Pudrynem sedí ve vězení odsouzeni vojenským soudem na doživotí za vraždu, vlastizradu a pronásledování osob na základě etnicity.
V severních oblastech Lombásu vládne klid a mír. Skutečný počet obětí nepokojů zůstane navždy tajemstvím – zfalšované novinové články a bezpečnostní dokumenty státu hovoří řádově o desetitisících, zatímco názory vědců kolísají od několika stovek až po asi 12 tisíc osob.
Desítky představitelů nejradikálnější opozice jsou odsouzeny ve zrychleném řízení na doživotí, nejnebezpečnějším šesti byl udělen trest smrti. Zhruba polovina Vimsů odešla ze země do Stouverské říše, jedná se zejména o bývalé povstalce, kterým byla nabídnuta amnestie výměnou za opuštění státu. Zbylá polovina je integrována do státního systému, pracují jako zemědělci, dělníci, podnikatelé, učitelé, překladatelé, zaměstnanci na úřadech.
Kyjeujeula Aihiezieujiuojuová byla zvolena poslankyní a předsedkyní parlamentního výboru pro národností otázky. Hraje klíčovou roli v procesu stabilizace severních regionů. Mladí patrioti z Lombásu dál koncertují a jednu skladbu věnují svému příteli, který nevědomky zapříčinil pád lombáské totality. Ta se stává jejich nejpopulárnější.

Pavel Kantner, Praha.

V době uzávěrky 17 let.

Kategorie – mladší.