Malí hrdinové (ne)všedních dní – Příběh Marka

A tak se Marek rozhodl, že nás opustí, že odejde. A nad očekávání mě ta zpráva zasáhla víc, než jsem si dokázala představit. Nepřekvapilo mě to. Věděla jsem, že je nemocný. Přesto se na takové věci nelze připravit dopředu.

Cloumala se mnou lítost a zároveň vztek. Lítost ze smrti dobrého člověka, vztek, že tento dobrý člověk, který se narodil s vrozeným postižením a už jen tím vlastně trpěl, ještě navíc musel umírat v bolestech na rakovinu. Jakoby samo o sobě nestačilo to, že byl od narození handicapovaný. Byť v jeho případě bylo postižení velmi mírné, intelektově se na něm téměř nepodepsalo. Ovšem, bylo znát na tolik, aby si ho Marek byl sám vědom.

Svářela se ve mně osobní angažovanost a profesionální sféra. Rozumějte mi správně, jsem profesionál. Lidé kolem mě umírají, v mé práci to není neobvyklé. Avšak, čas od času se najde někdo, ke komu přilnu, koho si oblíbím, kdo je mi blízký. Komu ve skrytu duše fandím tak nějak víc, než ostatním. Kdo mi svým zvláštním osobitým způsobem přinese do života něco jedinečného. A přesně takovým člověkem byl pro mě Marek. Chlapec z katolické rodiny, kterého jsem poznala v jeho 19 letech. Jezdila jsem za ním skoro jako za starým známým. Vždy jsme měli čas prohodit i pár přátelských slov a já jsem si k němu v podstatě jezdila na svých služebních cestách odpočinout. Jako tehdy začínající speciální pedagog jsem se mohla jen jemu svěřit se svými (ne)úspěchy. A on vždycky ocenil mé zážitky z cest.

Když jsem za ním byla poprvé ve škole pro zrakově postižené, kde byl Marek integrován, bylo to právě na Mikuláše. Na chodbě mě zcela nečekaně zastavila trojice studentů – čert, anděl a Mikuláš a chtěli po mně básničku. Jasně, zrakově postižení, no tak budiž, nerozpoznají učitelku. Stěží jsem v tom šoku tenkrát ze sebe vyplodila Běží liška k táboru. V té samé škole se mi ale ještě stal téměř neodpustitelný omyl, když jsem stála u zdi u schodů, v marné snaze o přestávku nikomu nepřekážet a bohužel právě tam jsem překážela nejvíc. V nestřežené chvíli mě srazil nevidomý student, který si pomáhal v orientaci právě přidržováním se „té zdi“. Oba jsme se sbírali o pár schodů dál, já si nasazovala své sluneční brýle, podávala jsem mu slepeckou hůl a drze jsem mu řekla: Pardon, já vás neviděla. A takové věci Marka dokázaly bavit, jak málo co.

Tak jsem za ním jezdila po téměř dva roky. Pak onemocněl a při mé poslední návštěvě, když jsme plánovali jeho další postup ve škole a co ho čeká poslední  rok, než půjde ke zkouškám, už na tom nebyl dobře. Přesto jsem ještě nevěřila tomu, že už se s ním nesetkám. A přece, tehdy jsem ho viděla naposledy…

Pak se jeho stav rapidně zhoršil a na konci prázdnin svůj boj vzdal.  To je život. To je smrt. Tak to chodí.

A já, ač jsem se s rodinou setkala jen příležitostně jednou, byla jsem zvaná na jeho pohřeb. Nuže dobrá, můj milý, pár věcí jsem v rámci své profese pro tebe již udělala. Tohle málo pro tebe udělám dnes naposledy a rozloučím se tak, jak si zasloužíš.

Jenže – a tady začíná ve zpětném světle ta pitomější část. Ač znalá pohřbů (bohužel, v životě jsem jich absolvovala na různé způsoby už řádku), nikdy jsem nebyla na monumentálním, obrovském pohřbu člena římskokatolické církve v nádherném kostele. Navíc v centru Prahy, v pátek odpoledne, když jsou turisté doslova všude.

Nechápejte mne špatně, ale už právě proto, že mám za sebou tolik pohřbů (asi znám moc lidí, nebo co), tak pohřby bytostně nesnáším. Doléhá na mě deprese a neumím truchlit před lidmi, takže je to celé pro mě spíš zatěžující a stresující, než abych v tom nacházela útěchu. Co naplat, můj problém.  Vydržela jsem a vydala jsem se Marka vyprovodit na jeho poslední cestu.

Už při příchodu do kostela mě překvapilo, kolik lidí očumuje u vchodu. Jistě, mnozí byli zvaní hosté, valná část ale měla sešikmené oči a byli menšího vzrůstu – nic proti, ekonomika Asie je důležitá i pro nás a ať tedy jejich turismus jen vzkvétá. Foťáky ale jely o sto šest. Tvrdá realita dnešního světa. Tak si mě tedy na památku blejskněte, protáčím oči v sloup. Dala jsem si záležet, mám na sobě černý, perfektně padnoucí kostýmek a lodičky. Ale ne, pozor, rakev, kterou vyndávají z auta, je, pro foťáky, zdá se zajímavější. Po zádech mi přejede mráz. Nemám ráda pohřby.

A dál já jen zírám. Večer jsem od své spolubydlící byla poučena, že sukně tmavě vínové barvy na pohřeb není vhodná a to i přes to, že je opravdu velmi TMAVĚ vínová. Prostě červená v jakékoli podobě se na pohřeb nehodí nikdy. Prý. Chlapec, asi dvacetiletý, má ale jiný názor. Má zářivě červenou mikinu s kapucí a džínové kraťasy. A jako bonus ponožky v sandálech. Aul Tohle bolí.

Vzápětí zjišťuji, že dobrá polovina návštěvníků obřadu si zvolila barvy jako béžová, zelená, svítivě oranžová, žlutá. Kam že se to poděly tradice?

Radši spěchám do kostela. Procházím kolem kněze a uctivě mu popřeji dobrý den. Kouká na mě dost podivně. Zběžně se mrknu do prosklených dveří na svůj odraz. Ne, odpustila jsem si nepatřičný výstřih (i když to je u mě každý výstřih, pokud nemám zrovna rolák) a jiné přednosti taky nevystavuji. Možná nejsem v pravém slova smyslu věřící, ale jsem v kostele a ne poprvé a nejsem žádný buran. Základní věci dodržovat umím.

Proklouzla jsem dveřmi dovnitř. Ve své urputné laskavosti chci pomoci staršímu páru, který vchází za mnou a tak jim galantně podržím dveře. Následně tam stojím téměř celé čtyři minuty a kolem mě proudí dav. Skvělý. Že je čtyři minuty málo? Zkuste si to a nezapomeňte u toho spěchat.

V nestřeženou chvíli opouštím své strážné místo u dveří. Míjím svěcenou vodu, u které se návštěvníci zastavují. Já dnes ne, nějak se mi to nehodí a nebudu si tu hrát na něco, co nejsem. Jdu za hloučkem lidí uličkou mezi lavicemi k rakvi. Sevřelo se mi hrdlo, přece jen jsem asi podcenila hloubku svého vlastního žalu.

Když tu najednou, stařičký pán přede mnou padá na kolena. Vyděsí mě, ztratil něco? Uklouzl? Podlaha kostela je kluzká. Na zlomek sekundy zazmatkuji. Chci se k němu naklonit, nabídnout mu pomoc, téměř mu už podávám ruku a mám na jazyku patřičný argument– ale pán se ze země elegantně a svižně zvedne a pokračuje v chůzi, jako by se nic nestalo.

Jo tak… Už si vzpomínám, katolíci se klaní Kristu na kříži. který je přímo proti nám. No jo, tele, čum. Když už sama tohle nepraktikuješ, tak na to aspoň nezapomínej u řádně věřících. Jde mi hlavou…

Markovi pokládám k rakvi dvě růže ovázané černou mašlí. Lehce se dotknu horní části víka. Je zvláštní, jak je ta rakev malá, napadne mě mimochodem.

Nacházím si místo v zadní části kostela, nejsem důležitým členem rodiny, ani blízkým přítelem, a tak zůstávám stranou.

Pak začíná pro mě naprosto nepřekonatelně krásný obřad. Varhany hrají, ministranti napochodují s křížem, kněz má proslov a vzpomíná na Marka, samotnému se mu zlomí hlas a na okamžik ztrácí kontrolu…

Já idiot si nevzala kapesník! Co jsem čekala, jdu na pohřeb a tohle mě nenapadne. Neumím sdílet pocity smutku s lidmi, přesto cítím, jak se mi do očí v jednu chvíli derou slzy. Samozřejmě nemám vodě odolnou řasenku. Marku, kdybys tady byl, myslím, že by ses dobře bavil, přemýšlím…

A nezpívám. Neumím to. Jediný, na co se chytám, je ještě tak „amen“ na konci modlitby, ale to skoro nikdy nestihnu správně načasovat . V několika momentech si stoupáme, v podstatě se řídím ostatními lidmi kolem mne. Párkrát si také lidi kolem mne kleknou. Tak to už nedávám. Vážně, nebudu se přetvařovat. Trochu se ošívám, široko daleko všichni klečí, někdo dokonce i na holé zemi, lidé třeba taky o dvě generace starší, než jsem já. Jen já, opovážlivec mladá, sedím. Zvaž to, říkám si.

Už už bych se naštelovala, ale k mé neskonalé hrůze vyleze zpod lavice pavouk! A ne malej. Skoro mi přijde, jako by mi chtěl Bůh říct – Opovaž se! Skoro. Decentně se posouvám po lavici, abych mezi sebou a pavoukem vytvořila co nejvíc prostoru a tiše doufám, že se rozhodne odkráčet na opačnou stranu. To se ovšem nekoná, leze dál, já se sunu dál. Přímá úměra. Pak už to nejde, ten pán vedle mě by si to mohl začít brát osobně. Naprosto neočekávaně se překonám a pavouka odstraním šálou. (Doma jí vyhodím). Ovšem při mém obratném manévru mi vypadne výtisk mohutné bible, který mám u sebe a ozve se až příliš hlučná rána.

Idiot? Tak to si fandíš, děvče… napadne mě. Nadávám si, takhle zneuctít tak krásný Markův obřad. Může to být ještě horší? Odpověď – jo, může, bohužel…

Další svízelná chvíle nastává, když dá kněz povel „pozdravte se“.  Věřící mi, prosím, prominou, já jsem tohohle opravdu neznalá a tak když mi můj soused po pravici podává ruku, kdo ví proč mu na větu „Bůh s tebou“ odpovídám „díky a na shledanou“.

Já vydám za bandu idiotů – prochází mi znovu hlavou, když si uvědomím svůj katastrofální omyl. Na mou obranu, už to bylo po delší chvíli a já si myslela, že končíme.

Dobře, zorientuji se rychle a svůj omyl napravuji. Když usedám do lavice, za mými zády se ozve podezřelé zažblechtání. Jejda, napadne mě, někomu asi není dobře. Za chvilinku ale odhalím zdroj. Za mnou v lavici sedí asi tří letá holčička a její o něco starší bratříček. Holčička marně zápasí se škytavkou, která je v tom tichu neskutečně hřmotná a chlapeček zase zápasí se záchvatem smíchu, načež oba, v marné snaze se nesmát, se v podstatě dusí.  Ti tomu nasadili korunu. Nedokážu se ubránit, aby mi necukaly koutky. Copak dětem se ještě z pod těch výstražných pohledů dospělých přece jen dá odpustit, ale jestli vybuchnu smíchy i já sama, tak to bude teprve točo.  Naštěstí vzorná maminka obou dětí své ratolesti včas posílá ven, aby se zklidnily.

A já se usmívám. Dívám se nahoru ke stropu, horními okny dopadají do kostela paprsky sluníčka. Je opravdu krásný den na sklonku léta. A mě napadá, že jestli je tu Marek s námi, jestli je to opravdu tak, že po smrti jsme všechno a vším a můžeme být kdekoli a jestli je Marek opravdu právě teď tady s námi, musí se královsky bavit. Stejně tak, jako se bavil za svého života. A je mi najednou dobře, tíha ze mě opadá, stres je pryč, smutek se vytrácí v klidu, který na mě doléhá. Jak to tak vypadá, dostala jsem od Marka poslední lekci na rozloučenou.

Vzpomínám, že byl mým prvním klientem a byl také mým posledním klientem, kterého jsem ve svém předešlém zaměstnání navštívila. Jakoby tím jeho úloha zdánlivě skončila, ale není to tak.

Marek vždycky odpovídal na otázku „Jak se máš?“ velmi jednoduše. „Dobře.“ Nikdy jinak. A člověk mu to věřil, protože Marek byl prost jakýchkoli přetvářek. Marek mě totiž svého času naučil, že když se člověk zamyslí nad touhle otázkou, odpověď „dobře“ je v podstatě jediná správná. Nejen, že málokdo obvykle očekává, že odpovíte něco jiného a už vůbec ne, že se přiznáte, že se dobře nemáte. Ale Marek mi kdysi také řekl, že může být vždycky hůř. Může být tak hůř, že si to neumíme ani představit. A tak je vlastně odpověď „dobře“ vždycky svým způsobem pravdivá. Tohle mi řekl chlapec, o několik let mladší, zdravotně postižený a umírající na rakovinu…

Za zvuku smutečních varhan si v duchu pomalu hláskuji otázku – Jak se máš? – a téměř slyším Marka, jak mi se svým typickým úsměvem odpovídá – Dobře…

Komentář

  1. Od Markéta Kůtková

    Odpovědět

  2. Od Martin Koloušek

    Odpovědět

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.