Proroctví knihy osudu 2021 – 2300

Jen jedna kniha ví, co se stane a co nestane. Ta kniha byla na počátku samotného vzniku světa sepsána Bohem, a také jedině Bohem směla být přepsána. On jediný měl k jejímu obsahu přístup, než nastal správný okamžik, aby knihu psal sám člověk – dítě Stvořitele. Tato kniha měla být psána jeho synem archandělem Gabrielem, který jakožto posel předával aktuální obsah knihy v původní verzi. Kontroverzní Bible měla ukázat člověku na Zemi svůj úděl, avšak nikdo neví, zda byla správně sepsána a následně i pochopena. Stvořitel se rozhodl, aby byla kniha přepsána jinou duší. A tak se uskuteční plán, o kterém kniha osudu vypráví. O osudu krále, který dovede svůj lid ke spáse.

Říkal jsi mi, Otče, ať naslouchám každému slovu, byť temným úmyslem vyřčeným. Ať pochopím jejich úděl, neb nepoznám skutečnou lásku bytí.

Vydávám se nalézt pravdu a smysl údělu jich, i když tmou se stát mám. Já jsem svým světlem, svým sluncem ve tmě v harmonii, dokud nepoznám nekonečnou lásku. Právě teď.

Ve jménu Otce, i Syna, i Ducha Svatého v nás. Amen.

„I POHLEĎ, GABRIELI K ZEMI. TAM ZROZENA BUDE MÁ POSLEDNÍ ČÁST DUCHA.

BÍLÁ LILIE, V KRÁLOVSKÉ MODŘI ZABALENÉHO ROUCHA.

TAM Z ČISTÉHO SRDCE V MÉM TICHÉM ŠEPOTU,

ODKRYTOU PRAVDOU, ZRAKEM OBDAŘÍM SLEPOTU.“

„Hle, nebeský anděl, ten oroduje za svůj lid, vede cestou poznání své děti. To on tvoří nová vědomí těm, se kterými má záměry na ten správný okamžik. I pohleď k Nebi, tam sledujíce veškeré dění, jež přivede jeho svatý okamžik, tak jako si jej k úkolu vyvolil samotný Bůh.“

„Hle, pozemský anděl, jenž veden je těmi Nejvyššími, aby vyvolil lidská srdce mezigalaktickými. O němž praví Enoch, že se zrodí ze semínka Universa, tedy Pána všeho času i nečasu.“

A pravil Pán z nebes ze svého trůnu: „Nehledej, neb máš stále před sebou! Nehledej, neb co jsi tak dlouho hledal, jsi dávno již našel.

Tenkrát jsi nám dal, Otče, svůj slib,
že na tomto světě bude již líp,
a ten slib já budu na věky ctít,
v srdci jej mít a spolu se všemi šťastně tu žít.
Avšak i já tu zasel mnoho slibů,
udělal nejednu svou chybu,
ale obracím se stále s vírou k Tobě,
jen nemohu už věřit ani sám sobě.
Po druhém chci vždy to, co mně samotnému na cti tratí,
všechna váha mého slova, jako pára nad hrncem, se vždy ztratí.
Tak odpověz mi, prosím, Tati!
Jak se mohu čestným státi?
Slibuji jen to, co není v mých silách,
i když stejná krev jako tobě, koluje mi v žilách.
Ha! Slyš, Boží Soude!
Má prázdná slova jsou držena v poutech.
A pak spatřiv na nebi plující kometu,
zvěstující tvůj slib, Bože …
… o záchraně lidu i její domovskou planetu.
Nic nevyčítám, já jsem ten poslední,
však Ty dodrž svůj slib a své poselství.
I já se chystám pykat za své sliby – chyby,
vše skutečně odčiním a žádné kdyby!
Najděme pravdu mezi čistými víny,
a pak společně odčiňme své viny.

Třpytí se v jasné záři na nebi jako odraz duhy na hladině oceánu, kdy nedohlédneme na začátek, ani na konec. A přesto ji shledávám všude kolem sebe,“ pozoruje král nebe plné vycházejících hvězd. A on čeká jen na tu jednu, která je pro něj celým Vesmírem.

„Jen z přítomnosti mohu stvořit druhému snadnější budoucnost. Někomu, kdo se vrátí a bude pokračovat naším příběhem a dokončí jej. Dávám šanci nové generaci, k níž se s vírou upínám, že přivede světu mír. I za tu cenu, že jsem v oběť dal svou krev, a nemohl odejít zpět na Zem s těmi, jež jsou mi vším.“   

„Nikdy nebudu litovat, čeho se dopustil. Budu jen litovat toho, že jsem tak neučinil já. Taková láska naše životy neopouští. Taková láska naše životy ještě více spojí.“

„Skutečná láska přináší do života oběť. Jen s obětí za lásku se totiž stává láskou Boha.“

Všechna proroctví jsou den po dni, plynoucím na této Zemi, s oddychem nás lidu Pána Všemohoucího, vyvrácena novými skutečnostmi a začíná psaní nových dějin a osudů. Přicházejí nová a nová proroctví, neboť zde žijí stále ti, jež nevěříc sami sobě, i bližnímu srdci svému, čelem k temnotě kráčejí.

Proroctví sepsáno, aby mohlo být změněno člověkem.

Samozvaný král, jenž určuje víru na planetě. Král bez koruny, král bez moci. Prostředník temné noci.
Karty zahýbají se směrem Charty a krví zvlaží své rty, jako rychle plynou stále dokola stejné dny.
Oko vše vidí, a hatí sny lidí. Ať vlastní či cizí, pod úmysly ryzí.
Úmluva a dohoda se protáhla. Tisíc let je známa, není to náhoda.
Všemu národu Židu, požehnanému národu lidu. Není po spasiteli ani slychu a vidu, přec dočká se velkého divu.
Promlouvá král a hlasem Božím k Vám. Nikdo neví, ani on sám, že tomu ze snů byl nový život teď dán.
Víra se vzpírá a staré pohltí černá díra.
Tak hluboká je díra, jak hluboká je propast duše a její víra v sebe i tebe, neb v ní je skutečná síla, skrz ní srdce ku životu tepe.
Mnohá lidská srdce, tepou hořkostí trpce.
Nikdo tu netuší, jak po léta špiní ovzduší. Těleso odlétá, temnota prokletá!
Hledáš nový domov. Chystá se na tebe lov.
Ani zdaleka sám netušíš, jak svůj rodný domov pustošíš.
Spálí se každý, kdo se druhému o neštěstí snaží. Ten krví svou rakev v ostudě zvlaží, a přec nad ním stále bdí jej duch strážný.
Strach lidu z vlastní hanby. Všic by vymřelo, ale rozeznej od sebe dvě stejné pandy. Vzniklo vše z legrace, ze švandy. Ale rozeznej od sebe dvě stejné pandy.
Číst mezi řádky a nečíst dětem před spaním pohádky.
Bouře, neklid i smrt, dochází světu k pohonu poslední vrt.
Cena je vysoká, jak nízká je láska. Jediná smysluplná výherní sázka.
Měna je zřejmá a pro všic lid stejná. Avšak srdce si nekoupíš!
On řekne skoč a ty skočíš. On neřekne skoč, ale ty skočíš!
Stůj! Tento život není jen tvůj.
Lež jako věž, více ví jen papež. Ten však nic nepoví, lid v srdci jej již nevolí.
Spisy hlavního města planety – všic tajné i bájné. Lidstvo má o ně zájem. Dostat je do rukou je nesnadné.
Slíbit blahobyt, a ujmou se vlády. Dej pozor, můj milý králi.
Upřený zrak na shnilá jablka, to nejshnilejší není politika. Oklika, anebo pouze klika, jen s návnadou se chytí na prut štika.
Zdání klame, ale spálí jen slabé. Možná těžké, ale pro jiné snadné. Na kolena před ním kdejaký troubelín padne.
Čeří se voda, jako čeří se zloba. Tolik je tu však ještě dobra.
V poutech a vězeních, ocitneš se v lstivých zjeveních.
Klepe na dveře, ale člověk neselže.
Poznám tě, protože jsi jako já. Takový, jaký jsem nikdy nechtěl být. Odejdi a nech mě žít.
Tvůj pach je cítit všude, jako s tvým příchodem je nebe rudé.
Duše plná informací, všechny duše jsou svých životů proroci. Některé slouží světlu, jiné bloudí v temných nocích.
Naleznout svou vlastní cestu, vidět sebe v jasném lesku.
Mnoho lidu upíná se až příliš na Boha, na člověka tu čeká pohroma.
Přetekl poslední pohár číše vody. Naděláno jest už dosti škody.
Hladový jest každý druhý, jež je úsměvem na tváři k lidem chudý.
Druhá strana s temnou mocí, ryzí člověk s nakažlivou nemocí. Žádní jezdci, nýbrž chodci. Ani jeden nepodobá se Otci.
Zkoušeno jest čisté srdce. To však stále pro člověka bije.
Nová světa zvěst, zná ji vesničan i člověk z měst. Další test či pouhá lest? Vinu na Boha se lid snaží svést.
Až když už nikdo nedoufá, naděje není skoupá. Kam až tohle může dojít? Odejdou všic ti, kdo se s láskou spojí.
Nastává nová světa smlouva. Buď spása, anebo zhouba. I ten nejčistší, co se pomalu loudá, ví, co jest, jej duše je soudná.
Sadíš plody kolem vody. Už neumíš ze semínek vypěstovat jahody.
Zákony a veškeré soudy, hrající si na spravedlivé Bohy.
Kroky ve stínu, neúrodnou půdu i hlínu.
Odchází prakticky už poslední pár. Ti zůstali, protože nesou dar. Avšak v životě je čekal zmar, uniknout ze šelem spár.
Životem splacena krutá daň, ze šestihlavé pouze pět hlav má saň.
Vládnout jedné planetě je málo. Temným mocnostem se o převratu v galaxii zdálo.
Zasvěceni rituály temných chodců, však jen uzavřeni jako zvěř do kotců. Těch duší spatříš kol sebe spoustu, došli chamtivostí ke svému soudu.
Medicína zvládá divy, živena přes temné stíny.
Ze 7mld. populace již pár stovek milion. Všechno naklonované embryo.
Temný pán vládce těla bez duše.
Technologie jaderné síly, krutá dokáže být v nesprávných rukou. Člověk nejednou se zmýlil.
Z hmoty dobít celý Vesmír. Nikdo netuší, čeho je schopen se ještě dožít. Galaxie doufá, že nemá nikde spojence, na Zemi uskuteční misi, a znovu vyšle bojovat kojence.
Věrný syn mu oddaně slouží, myšlenka o svobodě jeho duši prohnanou souží.
Rozhlédnuv se kolem sebe, v pláči vidí celé nebe.
Ani temný pán nevidí do jeho nitra. Jak unáší jej východ Slunce z jitra.
Jiný nežli celá humanoidní rodina. Připomíná okatě Hospodina.
Chce uskutečnit proti svému Otci temnot převrat. Těhotná jest jeho žena. Syna a dceru porodit měla, kdyby směla. Pán přikázal potrat, ale ta se vzepřela a do rukou andělů dát životy chtěla.
Temný pán se bojí moci potomků jeho dětí. Vyřkne na svá pokolení prokletí.
Dvojčata Věku temna mají brzy termín. Zvědavý naň je celý Vesmír.
Syn postaví se svému Otci, na svět přicházejí jeho dva potomci jako svědci.
Kluk z ohně – v žilách místo krve oheň, dívka z vody – plná svobody do boje proti zlobě.
Protiklady se podivně přitahují, pokud je násilím od sebe odtahují.
Vládci nové říše, vládnout smí jen tiše. Kvůli jejich vlastní pýše, hledají se pro ně vhodné skrýše.
Horká krev, co spálí vodu.
Starý děd na trůnu přede plán, avšak je příliš stár, aby čelil potomků nástrahám.
Jednou se vrátí, až přijde jeho další Věk. Vláda jeho oddaného potomka je jediný lék. Rozumný je pouze útěk.
Žena ač z vlastní krve. Boj o vládu se strhne.
Voda dala život novým vzatým. Jedou čtyři, ale on nejmladší je tím novým ze šesti pátým.
Slabý v prokletí hledá pána. Velká moc co byla dána, ztrácí se s východem Slunce zrána. A s jeho západem, prochází se rájem.
Nebylo však přec v plánu, ale duší příliš rychle stárnu.
Odchodem čtyř, prohrál dočista již.
Dva ze šesti, budoucí vládu nevěští.
Svržen svou krví. Soudu svého se podrobí před zraky všech lidí.
Pátému dána milost! V srdci kousek dobra, když projevil lítost. Rodina vítá statečného zpět domů. Obloha blankytná, kde svítá duha.
Šestý po mnoho Věků už nic nezmůže, pokud mu člověk nedá šanci a znovu pomůže.
Slunce vítá své krále, i když měl člověk namále. Ocitají se v korunním sále, však ještě dlouhá cesta vede do ráje.
Poté může začít nová generace lidí, ti vnitřním zrakem lépe vidí. Věrni své nové domovy osídlí, tam kde se obejdou bez židlí.

Psal se rok 2012 a člověk uzavírá dohodu s „GALAKTICKOU RADOU“ o prodloužení pobytu lidstva v současném Věku. Jelikož většina duší ještě spí a mnohé si teprve začínají vzpomínat, byla dána člověku další šance. Tato dohoda se váže k roku 2021. Kdo ví, jestli toto proroctví patří naší generaci, nebo té další. Teď je skutečný osud jen v rukou člověka a jeho snaze se zlepšovat a být prospěšný nejen sám sobě, ale i všem ve Vesmíru. Uvidíme, zdali nám rok 2021 přinese více klidu do duší, rozum do myslí a lásky do srdcí. Ale nemůžeme jen čekat, musíme začít konat.

Ve jménu Hospodina v nás, jak v Nebi, tak i na Zemi, ve jménu Vesmíru a všech jeho dětí a duší tvořící Universum – jednotu, ve jménu svého, jenž jménem Boha se zapsal do všech srdcí, ve jménu míru a lásky, jenž nás všechny spasí. Amen.

Komentář

  1. Od MK

    Odpovědět

  2. Od Führer

    Odpovědět

  3. Od Hnidopich

    Odpovědět

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *