Pýcha vzdělanců

Každého rána se ulicemi pohybuje tuze zvláštní muž. Hlava holá, šat nuzný, nohy bosé. Den co den rozmlouvá s muži i ženami, s cizími i známými, s mladými i starými. Od návratu Chairefónta z Delf nenalezl klidu. Hledá moudřejšího, leč nenachází.

Mnohé z těch, které Sókratés usvědčoval z nadutosti, by zajisté potěšilo slovo z Delf, že právě oni jsou ti nejmoudřejší. S touto fanglí by potom chodili obcí pavím krokem s bradou nahoru. Ne tak Sókratés. On pochybuje, váhá, není si jist. Svou pochybnost božského výroku dotvrzuje snahou jej opravit, chce výrok vyvrátit, nalézt moudřejšího. Leč nenachází.

Vynikající jedinci všech oborů jistě vědí mnohé, jak se Sókratés sám opakovaně přesvědčuje. Vědí mnohem víc než on. Mají však vadu z nejzávažnějších. Neznají své hranice. Své vědění tahají do míst, kam nepatří. Svým oborem chtějí vysvětlit i záležitosti s ním nesouvisející. Nejsou si vědomi své nevědomosti. Mnohé učenosti přijímají bez porozumění. Jsou příliš pyšní, než aby uznali, že i když cosi ví, mnohé nikdy vědět nebudou.

Školská učenost i brilantní výřečnost dělala na Sókrata pramalý dojem. Jak tedy poznat člověka vzdělaného? Stačí pouze talent, či se jedná o privilegium vyvolených? Pro Hegela jest vzdělaným ten, který je schopen promýšlet hledisko druhých. Vzdělanec si je vědom partikularity svého vidění světa. Bylo by bláhové uchylovat se k zobecňovaní na základě soukromé a nutně omezené zkušenosti. Právě ono vědomí partikularity, a s tím spojené nedostatečnosti zkušenosti, by nás od podobných pošetilostí mělo varovat.

Jakub Fatalista k tomu má co říct: „Kdo se může holedbat, ža má dost zkušeností? Nebyl vždycky napálen ten, kdo si lichotil, že je jí vybaven nejvíce? A pak, je vůbec člověk, který je schopen zhodnotit okolnosti, v nichž se ocitl?“

Vraťme se na chvíli k Hegelovi. Co to říkal? Promýšlet hledisko druhých. Pokusit se nahlédnout svět cizíma očima. Slézt ze svého posedu, který nám byl dán. Udělat několik kroků k druhému, kývnout na přizvání, posadit se na chvíli na jeho místo. Co se v takovou chvilku může přihodit? Hle vidím svůj posed, své stanovisko, vidím jej z jiné perspektivy. Stává se, že si všimnu, že můj posed vrávorá, není tak pevný jak se zdál. Proto je třeba revize, dokud je čas. Čím déle se to odkládá, tím větší práci to v budoucnu dá.

A tak se vracím na své místo. Nutně. Má jistota byla trochu nalomena. Získal jsem schopnost poodstoupení. Cítím pokoru. Nedovolím si stavět můj posed na jiné. Nedovolím si unáhleně soudit a zobecňovat. Druzí nejsou soupeři v závodě o konečnou, universální pravdu. Druzí jsou partneři, jsou potřební k tomu, aby se z našeho stanoviska nestala mechem obrostlá, vrávorající karikatura. Druhý je v tomto životně důležitý. Věděl to i onen muž, který celé dny neustále s někým rozmlouval.

Jde stále o totéž. Co je platné všechno vědění světa, když vedle něj nekráčí ruku v ruce vědomí vlastní nedostatečnosti, vědomí vlastní omylnosti, nesamozřejmosti. Co za povyk to muselo způsobit, když se jakýsi plešatý pobuda opovážil usvědčit z falešné pýchy tak skvělého muže, jakým byl Kallias. Vynikající mužové Athén se bránili jak dovedli – pohoršením. Trhan tnul do živého, bude vyobcován.

Jung vypráví starou legendu o rabínovi, k němuž přišel žák a zeptal se: „Dříve existovali lidé, kteří viděli Boha tváří v tvář; proč dnes už nejsou?“ Tu mu rabín odpověděl: „Poněvadž se dnes už nikdo nedokáže sklonit tak hluboko.“

Reference:

Gadamer, Hans-Georg. Člověk a řeč. Praha: Oikomeneh, 1999. 155 s. ISBN 80-86005-76-3.

Diderot, Denis. Jakub Fatalista a jeho pán. Praha: Svoboda, 1972. 252 s.

 

Komentář

  1. Od AMG

    Odpovědět

  2. Od Milan Salaš

    Odpovědět

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.