Skomírající sedmikráska

„Hlad bolí, ale štíhlost za to stojí!“  Aneb jeden z oblíbených citátů, jehož hlavním účelem je motivovat širokou veřejnost k ustavičnému odříkání a mnohdy až k drastickým dietám.

Přiznejme si, kdo z nás děvčat a žen by nechtěl vlastnit ladnou, fantasticky tvarovanou postavičku, za kterou by se každý s údivem otáčel? Kolik z nás je ochotno leccos obětovat, aby se byť jen přiblížilo svému snu? A jak malý krůček stačí k tomu, abychom propadli do černého podsvětí věčného hladovění?

Po přečtení velice inspirativní knihy Mentální bulimie a záchvatové přejídání od P. J. Coopera bych se ve své úvaze ráda zabývala problematikou poruch příjmu potravy (PPP) a jejich fatálními dopady na psychickou i fyzickou stránku člověka. Řada lidí zná tuto problematiku pouze okrajově. To je také jedna z příčin, proč ona zákeřná nemoc stále dokáže zvítězit nad člověkem. Podle mého názoru si umí představit jen mizivé procento z nás, že se v dnešní době někdo ocitne díky vlastním nedostatkům na cestě do záhuby. V podstatě pro vysněnou dokonalost umírá.

S nádherně klenutými ženskými těly se setkáváme téměř na každém kroku. Touha po štíhlé, atraktivně vypadající postavě se už stala civilizačním fenoménem. Mladé dívky jsou především silně ovlivňovány idoly z televizních obrazovek, plakátů, reklam a časopisů. Síla médií je neuvěřitelná. Sociální a kulturní tlaky na dodržování štíhlosti podrážejí tak sebedůvěru dívek a žen, kterým vštěpují zcela nerealistické cíle a nevhodné vzory. Tyto kognitivní postoje pak lehce vyústí v extrémní kontrolu tělesné hmotnosti.

V dnešní době se setkáváme s dvěma nejrozšířenějšími poruchami mentálního charakteru – anorexií a bulimií. Myslím si, že se v moderní společnosti najde spousta faktorů, které podporují tento ideál štíhlosti. Doba, kdy lahodily oku plnoštíhlé ženy s kyprými tvary, je nenávratně pryč. Šedesátá léta minulého století s sebou přinesla nový kult krásy v podobě neuvěřitelně vyzáblé modelky Twiggy. Drobounká dívenka, vyznačující se křehkostí, vyhublým vzezřením a téměř chlapeckými tvary, způsobila obrovský průlom ve světě modelingu. Od té doby se extrémní štíhlost stala na přehlídkových molech fenoménem, od něhož se dodnes většina módních návrhářů stále nedokáže oprostit. Dívky typově podobné Twiggy začaly být v módním průmyslu čím dál tím více vyhledávané. Tudíž je historicky podloženo, že až boom kolem Twiggy odstartoval problém poruch příjmu potravy v celosvětovém měřítku. Na základě historických zdrojů již proslulá Alžběta Bavorská, známá jako princezna Sissi, držela drastické diety a stala se tak první anorektičkou v dějinách lidstva. Známou bulimičkou byla pak například princezna Diana.

Zastávám názor, že mentální anorexii a mentální bulimii podporuje většina módních návrhářů především homosexuální orientace, kteří upřednostňují spíše chlapecké tvary před vnadnou postavou typu „krev a mlíko“. Nevejde-li se modelka do navrhovaných modelů miniaturních velikostí, nezbývá jí nic jiného než zhubnout.  Zamysleme se nad tím, kolik lidí umírá kvůli tomuto trendu štíhlosti. Modelky po celém světě omdlévají z drastické podvýživy přímo na přehlídkových molech!

Již jsem zmínila, že nemoc je psychického charakteru. Tudíž hubnutí začíná v hlavě. Psychika člověka může být narušena velice snadno, obzvlášť u citlivějších jedinců. Mnohdy stačí jen nemístná poznámka narážející na tělesné nedostatky a člověk nastoupí na cestu postupného sebezničení. Právě tady vzniká zárodek poruch přijmu potravy. Jedná se v podstatě o jakousi formu sebevraždy.

Jsem toho názoru, že k pacientkám trpícím mentální anorexií či bulimií je třeba přistupovat podobně jako k drogově závislým. Zarytě popírají své potíže a za žádnou cenu nechtějí být léčeny. Podle jejich mínění k tomu totiž není žádný pádný důvod. Nutno též podotknout, že v určitém stádiu už zkrátka není v silách pacientky mít kontrolu nad svým tělem, nýbrž nemoc začíná ovládat ji. Tyto poruchy postupují plíživě a v hořečnaté záplavě všemožných diet či hladovění lze onemocnění jen stěží rozpoznat.

Podle mého názoru nejrizikovější období pro uchýlení se k anorexii či bulimii představuje období adolescence. Projevy puberty se posléze v důsledku tělesného strádání opozdí nebo se zcela zastaví. Mnohdy si lidé ani neuvědomují, jakému riziku své tělo vystavují. Následky totiž ponesou po zbytek života.

Osobnost anorektiček a bulimiček bývá často nápadná ještě před samotným propuknutím nemoci. V první řadě se tyto osoby velmi těžce vyrovnávají s kritikou okolí. Mají nadměrné ambice a sklony k perfekcionismu. Působí psychicky nevyrovnaně, introvertně a dosti sebekriticky. Jejich sebevědomí dosahuje nulových hodnot. Snadno se nechávají ovlivnit sociálními a mediálními tlaky. Dalším charakteristickým znakem pro tyto osoby je zejména narcistická porucha osobnosti. Zkrátka prahnou po výjimečnosti a dokonalosti, s kterou se setkávají tváří v tvář při každičkém otevření módního časopisu. Ideální míry, ideální zaměstnání, ideální osobní život! Tyto zásady jednoduše spadají pod trend dnešní demokratické doby.

Mnozí z nás vědí, čeho se tato onemocnění obecně týkají. Avšak jen málokdo měl možnost nahlédnout skutečně pod pokličku a odhalit všechna úskalí této kruté choroby.

Mentální anorexie se vyznačuje záměrným snižováním váhy, jak už jistě víte. Anorektiky provází nepřekonatelná averze k jídlu kvůli nesmiřitelnému postoji k vlastním proporcím. Jejich chorobný strach z tloušťky a ustavičná sebekontrola se záhy stávají posedlostí.  Mentální anorexie a bulimie si jdou ruku v ruce.

Mentální bulimie začíná zpravidla po dlouhém období hladovění. Tělo je naprosto vyčerpané a touha po jídle začne být téměř neovladatelná. Pacientky podlehnou záchvatům přejídání, doprovázenými ztrátou sebekázně a následnými výčitkami. Výčitky parazitují v mysli neuvěřitelným způsobem. Dovádí člověka k šílenství. Vzápětí si bulimičky přejídání kompenzují vyvoláním zvracení či užitím projímadla. Jakmile dívky objeví tento “ zázračný“ způsob, jak jíst, a nepřibrat ani deko, zvracení se pro ně stane denní rutinou a zabřednou do začarovaného kruhu bulimie.

Nicméně pravidelné násilné zvracení se neobejde bez následků. Takový nápor nemůže lidský organismus ani v nejmenším vydržet. Co se týče fyzických proměn, začnou trpět především zuby. Bulimičky pochopitelně nepřetržitě cítí v ústech pachuť zvratků, které se snaží zbavit usilovným čištěním zubů. Ani to jim však nepomůže. Díky žaludečním šťávám se postupně rozkládá zubní sklovina a zvyšuje se kazivost zubů. Vzácně může dojít až k protržení jícnu. Organismus je silně dehydratovaný a ochuzený o všechny potřebné minerály. Dalšími projevy jsou například citlivost na chlad, celková únava, svalová slabost, suché zlámané vlasy padající v chomáčcích, suchá pleť, srdeční arytmie, odvápnění kostí, ukrutné křeče v břiše, bolestivé záněty žaludku, chudokrevnost, lámavost nehtů, otoky slinných žláz. To je vše jen začátek konce. Poté nastane etapa, kdy začnou selhávat vnitřní orgány.

Jsem přesvědčena o tom, že navzdory všem těmto počátečním varovným signálům těla beztak většina pacientek dále následuje vytoužený sen o božské postavě. Být krásná pro ně znamená být hubená. Dokážou obětovat vše. Celý jejich život se už točí jen a jen kolem jídla. Přirozeně mají neukojitelný hlad a permanentně se jídlem ve svých myšlenkách zabývají. Myslí na to, co a jaké množství budou jíst. Přemýšlí o tom, jakým způsobem a co odmítnout, co si mohou dovolit a co nikoli. Přestanou chodit do společnosti. Nedej bože kdyby se tam náhodou jedlo! Stanou se dočista posedlými. V dívkách se probouzí náladovost, podrážděnost, introverze. Izolují se od přátel, od rodiny. Ztrácejí zájmy a koníčky. Žijí jen samy se sebou a s vlastním tělem. Vlivem drastické podvýživy se dostavují pocity úzkosti, těžké deprese, hysterických stavů. Anorektičky trpí nespavostí, třasem, dočista ztrácí menstruační cyklus a hrozí u nich až neplodnost. Jak jednoduše si člověk může takto zdevastovat život!

Většina z nemocných si chorobu ani nechce připustit. Nejsou schopni o ní veřejně hovořit. Je to záležitost, s kterou se potýkají jen oni sami a považují ji za velice intimní. Stydí se za ni, jelikož mají utkvělou představu o vlastní ošklivosti.

Zamyslíme-li se nad spouštěcím faktorem poruch přijmu potravy tedy psychice, uvědomíme si, že nemoc neskončí, dokud si ji dotyční nepřipustí. Ovšem očekávaná spokojenost s výsledkem se obvykle nedostaví. Stupňující se odpor vůči sobě samému, spojený s nezvladatelnou depresí, dále upevňuje strukturu bludného kruhu. Porucha nás začne ovládat natolik, až z nás zbude jen psychicko-fyzická troska zoufale stojící před prahem smrti. Člověk svádí boj s vlastním tělem a s myslí. Buď nad ním zvítězí, nebo zemře hlady.

Nejmoudřejším rozhodnutím všech anorektiček a bulimiček je vyhledat odbornou pomoc. Najít podporu. Přesto jen mizivé procento z nich se k takovému činu skutečně odhodlá. Ty, které se rozhodnou bojovat, mohou podstoupit například skupinovou terapii. Ta jim dokáže ukázat novou cestu a vyvede je ze smrtelných spár hladovění. Ovšem jen částečně a povrchově. V nitru takového člověka zůstane emoční labilita už navždy.


Kristýna Štichová, Praha.

V době uzávěrky 18 let.

Kategorie – mladší.

 

Komentář

  1. Od Kris

    Odpovědět

  2. Od Jaroslava Hrabíková

    Odpovědět

  3. Od Urbancová

    Odpovědět

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.