Lze vytvořit společnost, v níž by byly naše pudy zcela osvobozeny od všech omezení?

Zadáním této eseje je otázka „Lze vytvořit společnost, v níž by byly naše pudy zcela osvobozeny od všech omezení?“, která se na první dojem může zdát jednoduchá stejně jako její odpověď, avšak ta je ve své podstatě o něco složitější. V této eseji se nebudu dlouze zabývat samotnou otázkou. Zaměřím se na vysvětlení odpovědi na ni. Ta zní jednoduše: „Ne.“

Za touto krátkou a obsahově zcela jasnou zprávou se skrývá spousta argumentů, které tento závěr podporují. Pro pomoc, abych obhájil své stanovisko, využiji teorie a myšlenky vyslovené mnohem dříve váženými pány Freudem, Maslowem a Nietzschem. V eseji nejdříve popíši to, co si od nich „vypůjčím“, načež v závěru naváži svou odpovědí a jejím vysvětlením.

Friedrich Nietzsche.[1] Nietzsche ve svém textu Radostná věda hovoří o spoustě dílčích témat a prolíná je do jisté míry pudy. Já se zde nebudu odkazovat ke konkrétnímu výstupu či myšlence explicitně řečené. Dovolím si zde tolik, že obsah tohoto textu interpretuji svým vlastním způsobem pro kontext této eseje. Mohl bych být obviněn, že můj výklad bude značně upraven tak, aby podpořil své závěry, jež v eseji prezentuji. Nejspíše tomu tak je, sám nevěřím, že je možné se v takové situaci dostatečně povznést a vytvořit zcela objektivní reflexi. Za to se tedy předem omlouvám. Ke své obraně mohu uvést jen tolik, že esej začala vznikat až dlouho po mém seznámení se s Radostnou vědou. Obrana je to sic chabá, ale přesto upřímná. Nebudu zde dlouze předkládat obsah a hloubat nad ním. Využiji pouze sílu celkového dojmu, který nade mnou Nietzsche ve svém textu vytvořil, a pokusím se ho zapracovat do své obhajoby odpovědi, proč nelze vytvořit spolčenost, v níž by byly pudy zcela osvobozené od všech omezení. Pokud jde o pudy, je zde vlastně samotná odpověď, jak je dle mého názoru chápe Nietzsche, vlastně poměrně jednoduchá. V jeho pojetí chápu pudy jako něco zcela neoddělitelného nejen od člověka jako jedince, ale současně to, co tvoří a udržuje v „chodu“ každé lidské společenství. V textu je dokonce vyřčeno, že bez nich by nebylo možné společnost dále udržovat a došla by tak svému konci. Pokud jsou ale pudy neoddělitelné, s čímž se asi budeme jako lidé muset smířit (důvody k tomuto závěru poskytují i další dva níže zmínění autoři), můžeme se dále ptát, zda je pudy možno osvobodit všem omezením. Tuto odpověď si však odvážím ponechat až na samotný závěr.

Abraham Maslow. [2] Z jeho práce si dovolím ke své pozdější argumentaci využít koncept hierarchie potřeb zobrazený v pyramidovém modelu. [3] Maslow zde popisuje osm úrovní, ve který je rozdělena a předvedena hierarchie lidských potřeb. V nich popisuje různé stupně „nutnosti“ jejich naplňování od základních (1. stupeň/“základna“) v podobě fyziologických potřeb jako například nutnosti jíst, pít, spát či sexuálního uspokojení. Až po potřeby transcendence, přesahu (8. stupeň/“vrchol“), kde dochází k tužbě dosahovat nadosobních cílů. Dále v různých úrovních projevuje nutnosti bezpečí, sounáležitosti, lásky, uznání, touhou rozumět či se seberealizovat. Pro tuto esej a obhájení v ní uvedeného stanoviska budou stačit již první dva stupně pyramidy potřeb, které se zaměřují v první úrovni na fyziologické potřeby a ve druhé na nutnost bezpečí (ta se projevuje již u dětí bezprostředně po narození). Většinu projevů těchto prvních dvou „pater“ celé pyramidy považuji za důkaz pudových záležitostí, neboť se je jedinec nemusí učit skrze své okolí, ale naopak je dokáže projevovat již těsně po narození sám. Teorie, že by šla vytvořit společnost, v níž by pudy neměly žádná omezení je zde výrazně bořena již při přemýšlení o fyziologických potřebách, kterých se není možné se zbavit, aniž bychom se jako lidé zbavili svých těl – nebo mi není známa dosavadní technologie, která by nám umožnila žít například bez živin a kyslíku. Jen zaměřením se na živiny a kyslík se dostáváme k neprolomitelnému omezení. Nějakým způsobem je budeme pravděpodobně vždy nuceni doplňovat a již tím vzniká do jisté míry omezující síla, která nutí k něčemu, co se nemůže dít zcela automaticky bez našeho přičinění, či přičinění našeho okolí (abychom zahrnuli např. pacienty odkázané na přístroje udržující jejich životní funkce). Pudy jsou tak omezeny vlastně již tím, že vyvářejí omezení pro jedince, kterého se týkají. I jejich naplnění musí mít nějaká kritéria a vzhledem k vyčerpatelnosti zdrojů uspokojení jsou tím zároveň sebeomezující.

Sigmund Freud.[4] Od Freuda si vypůjčím koncept, který popisuje vztahy mezi lidským vědomí a nevědomím. Jde o model instancí osobnosti ID, EGO a SUPEREGO.[5] V této eseji však pro podporu mých závěrů bude stačit pouze ID. ID je vrstva, která „je ve svých počátcích tvořena pudy, které jsou malému dítěte vlastní. Jde o spontánní projevy nezdrženlivého, z biologie jedince vyvěrajícího chtění. Id se řídí principem slasti, požitku, uspokojení hned teď.“[6] V této části se jedná opět o prvotní a svým způsobem nejspíš „nejčistší“ formu, kde je možné pudové chování pozorovat, tedy o děti. Nic z toho se výrazně z člověka během dalšího vývoje přímo nevytrácí, dochází však k učení se potlačování a přijímání jiných norem chování v rámci socializace. V konečném souhrnu lze tak vytvořit podobný závěr jako u předchozího autora, tedy že samotné pudy vytváří jistá omezení a v souvislosti s tím jsou také neoddělitelně sebou omezovány.

Mohlo by se zdát, že své „ne“ se pokusím obhájit jednoduchou linií, kdy prohlásím něco ve smyslu „pudy jsou neoddělitelné, omezené samy sebou…“ a tím ukončím svou obhajobu. Taková odpověď se sice trochu nabízí, avšak by byla neúplná, velice nepřesná a do jisté míry nepravdivá. Samotné vyslovení takového závěru totiž ještě pořád nevylučuje existenci společnosti, ve které jsou pudy osvobozeny od všech omezení. Napovídá ale, že vytvoření představovaného společenství by nebylo vůbec snadnou záležitostí. Hovoří se zde totiž o spoustě různých vnějších (směrem od člověka) způsobech, jakými mohou být omezovány. Představa lidského společenství osvobozeného od všech zdrojů, které zároveň ovlivňují naše pudy je pro mne nepředstavitelná. Mohu zcela vynechat všechny fyziologické či jinak fyzicky přímo ovlivnitelné. Dokáži se zaměřit na jeden faktor, který považuji za zcela základní. Člověk nemůže nikdy za žádných okolností přežít zcela sám, dokud nedosáhne alespoň prvotního stupně vývoje. Abych uvedl tento postoj do krajnosti, jež dokáže jeho pravdivost, vrátím se opět k dětem. Je možné namítnout, že jsou lidé, kteří se zcela odřízli od společnosti jiných lidí a žijí o samotě. Ano, to je pravda. Avšak do té doby museli být součástí jakékoli skupiny, kde svůj pud po soudržnosti s lidmi z jakéhokoli důvodu potlačili. Proto se obracím na krajní hranici lidského života, děti – novorozence. Ten se mohl narodit jen díky pudu, který velí dospělým se množit. Jeho vlastní pudy ho pak nutí využít všech svých velice omezených možností, jak přežít. Tedy upozorňovat na sebe například pláčem a snažit se tak udržet pozornost rodičů, hlavně pak matky. Pro vyloučení i největší krajnosti si představme matku jako symbolickou. To proto, abychom mohli pojmout vyhovění pudům dětí, které vyrostly bez osoby, jež je porodila, ale přesto je někdo udržel při životě. Tímto způsobem dokáži potlačit i námitky založené na mýtech, kdy novorozence odchovalo nějaké zvíře. Ve všech těchto případech totiž došlo k naplnění dvou pudů – toho, jež velí lidem množit se, současně pak pudu přežít u novorozence. Člověk tedy vytváří hlavní omezení pro projevování pudů. Nejdříve je nedokáže kontrolovat vůbec, později se to s vyšší či nižší mírou úspěšnosti naučí skrze socializaci.

Ale! Proč by se pak nešlo zbavit omezení? Člověk je sice sám ztělesňuje, není však řečeno, že je nemůže přestat vytvářet. Inu. Protože pokud se omezíme na dva poslední zmíněné, tedy množit se a žít, dostaneme se k něčemu, co není nikdy zcela možné uvolnit. Ať by byla existující společnost strukturována jakkoli, vždy bude existovat způsob, jak lidem zamezit v životu, jak zamezit lidem množit se, jak zamezit lidem neomezeně dávat průchod všem jejich pudům, aniž by to mohli sami ovlivnit. Nedovedu si s veškerou mou fantazií představit, že jednou nebude existovat mechanismus, který by něco takového nedělal. Nezáleží pak na tom, zda by si jej vytvářeli lidé úmyslně nebo vznikal samovolně jako „přírodní“ jev. Abych si něco takového dokázal představit, muselo by dojít k oddělení duše od těla. Zničení spojení fyzického tělesa představujícího osobu s jeho abstraktním „nefyzickým“ vědomím, duší. Avšak i kdyby k něčemu takovému jednou došlo, pravděpodobně by došlo i ke ztrátě většiny zmíněných pudů. Ale co je mnohem podstatnější, došlo by přece ke ztrátě člověka jako bytosti. Vznikla by nová forma života, zcela jiná, s jinými problémy, potřebami a touhami. A pokud je člověk omezen svými pudy, musí být v jednom bodě nutně omezeny pudy právě jejich nositelem.

Největším omezením pro pudy je tedy člověk a jeho samotná existence, bez které se pudy nemohou v lidské společnosti obejít, neboť by bez lidí žádná nemohla vzniknout. Proto NE, nelze vytvořit lidskou společnost, ve které jsou pudy zcela osvobozeny od všech omezení.

Zdroje

1 Pro tento text vycházím z: NIETZSCHE, F. Radostná věda. Praha: Aurora, 2001. ISBN 80-7299-043-8.

2 Pro tento text in: HELUS, Z. Úvod do psychologie. Učebnice pro střední školy a bakalářská studia na VŠ. Praha: Grada, 2011. ISBN 978-80-247-3037-0.

3 Grafické zobrazení např. na straně 130 in: HELUS, Z. Úvod do psychologie. Učebnice pro střední školy a bakalářská studia na VŠ. Praha: Grada, 2011. ISBN 978-80-247-3037-0.

4 Pro tento text in: HELUS, Z. Úvod do psychologie. Učebnice pro střední školy a bakalářská studia na VŠ. Praha: Grada, 2011. ISBN 978-80-247-3037-0.

5 Pro tento text in: HELUS, Z. Úvod do psychologie. Učebnice pro střední školy a bakalářská studia na VŠ. Praha: Grada, 2011. ISBN 978-80-247-3037-0.

6 Překlepy a zvýraznění v původním textu. HELUS, Z. Úvod do psychologie. Učebnice pro střední školy a bakalářská studia na VŠ. Praha: Grada, 2011. ISBN 978-80-247-3037-0.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.