Romové: jsou národem nebo národem?

Téma této úvahy vychází ze zadání samostatné práce v roce 2016 na Univerzitě Pardubice a je krátkou reflexí původního obsahu. Důležité pro pochopení je znát kontext: původní práce byla vypracována jako zamyšlení nad určitým tématem ve spolupráci s respondentem, který se v žádném směru nepohybuje v akademické sféře, ani s ní není jinak spojován. Ve stejném roce bylo tímto způsobem vytvořeno několik prací na různá témata. S ohledem na takový proces vytváření je nutné brát zřetel na často stereotypní či jinak (např. sociálně) omezené názory a postoje. Stejně jako bylo nutné je reflektovat v původní práci, budou nevyhnutelně obsaženy v následujícím textu.

V obsahu této úvahy je národ jako pojem chápán jako společenské uskupení, které vykazuje a propojuje jednotné znaky a symboly materiální, ale představují i normalizovanou matici chování, která se vytváří v rámci socializace. Ačkoli národy spoustu aspektů sdílejí, jsou přesto zásadně rozdílné, tato diferenciace dále často vede k různým sporům mezi národy. Nemusí se však jednat nutně o válečné konflikty a jiné mezinárodní roztržky. Problémy mezi národy vznikají na území jediného státu. V této práci se chci zaměřit nad myšlenkou toho, jakým způsobem funguje jeden minoritní skupina na území majoritní. Konkrétně na příkladu minority Romů na území České republiky v kooperaci s majoritou Čechů. Polemiku a zamyšlení vystavím na propojení vlastní zkušenosti z terénní spolupráce jako dobrovolníka, terénního výzkumu a základních stereotypů. Současně je třeba podotknout zaměření úvah směrem ke konkrétní skupině lidí žijící v pomyslném sociálním okraji společnosti.

Nyní by se asi slušelo navázat základními stereotypy o vykrádání státu, lenosti, nízké inteligenci nebo vysoké kriminalitě, ale bohužel. Ačkoli se jedná o témata o velikosti nejen hospodské, ale i celospolečenské, ve kterých by se jistě našlo mnoho důvodů, proč i toto patří do národnostní problematiky, není to nijak zásadní pro myšlenku tohoto textu. Zajímavější je pro mě nyní to, jakým způsobem se učí a socializují v pozici toho „být Rom“. Vidím zde tři způsoby: socializace v rodině, vymezování se vůči jinému národu (oběma směry) a vzdělávání. S ohledem na slib, že se budu držet vlastních zkušeností, nyní vynechám první zmíněný způsob a zaměřím se na dva zbylé. Vymezování se vůči jiném národu je základním principem utváření vlastní „národní“ identity. V tomto ohledu jsou bohužel výraznější ty negativní, kdy se dvě skupiny vzájemné napadají (z jakéhokoli důvodu) – to je třeba přesně ta chvíle, kdy Vám bude někdo nekompromisně tvrdit, že nic nedokážete, protože jste „cikán“ nebo jste jen rasistická kreatura, protože „Vy bílý“ jste všichni hnusní a hloupí. Upřímně doufám, že v obou případech je ta absurdita cítit na míle daleko! Nebo není? Je třeba se zamyslet i nad variantou formování identity na základě vnějších vlivů – táta sbírá železo a já budu taky, protože jsem cikán a všichni to přece říkají. Pokud probíhá socializace v podobných podmínkách, je těžké se vymezit jinak než tak, jak mi určí moje okolí. A je úplně jedno, jestli je to pozitivní nebo negativní motivace.

Druhým zajímavým aspektem je vzdělávání. Konkrétně mě pak zaujalo vzdělávání k „romskému“ cítění v jednom komunitním centru, kde jsem dělal několik měsíců dobrovolníka. Náplní centra bylo hlavně to, aby se děti ze základní školy nepoflakovaly venku na ulici, ale aby měly smysluplnou aktivitu. Během dne v centru se věnovaly jednak doučování standardního školního učiva a dělání domácích úkolů, ale pak tam probíhala další aktivita. V rámci volnočasových aktivit se skrze výtvarnou výchovu, hudbu, tanec, hry… seznamovaly s tím, že jsou Romové – že to něco znamená, že díky tomu „mají něco navíc“. Z nějakých reálií nešlo o moc víc než o to, že znaly romskou vlajku, občas na sebe mluvily romským jazykem (což bylo spíše složeno ze slov a krátkých vět prokládaných češtinou, než by se jednalo o hlubší komunikaci jiným jazykem). Dále se učily romské písně, tance – u toho už bychom se mohli vážně pozastavit s tím, že by bylo dost složité jasně určit, co je v tomto ohledu „romské“.

Právě jsem velmi obecným, a ne možná zcela korektním, způsobem nastínil, že vyrůstat jako Rom, je možná více problém, než ctí. Tím už se pomalu dostávám ke své hlavní myšlence. Když mluvím o problému, nijak tím nezasahuji do vymezení identity a pocitu sounáležitosti či hrdosti. Problém vidím v tom, jakým způsobem je celý tenhle koncept socializace narušený vlivem zcela jiné skupiny. Když teď nyní začneme pro přehlednost využívat označení majority a minority, bude mnohem jednodušší pochopit nastolovanou problematiku. Jde o problém sebeurčení minority. Ten vzniká hlavně v tom ohledu, že člen minoritní společnosti je v tomto případě učen k tomu, aby byl členem své skupiny, svého národa – nikterak svou vlastní societou, ale učí ho to majorita – někdo, kdo přece není Rom! Jenže ta majorita ho učí mnohem více. Což je podle mě kamenem úrazu. Pokud se identifikuji jako Čech (součást majority) a začnu učit Roma (součást minority), jak být nejen správným Romem, ale i správným Čechem – to nemůže s ohledem na historický kontext nikdy začít fungovat – navíc ne ve chvíli, kdy je celý koncept postavený na jednom velkém pokryteckém a stereotypním postoji. Jak já jako Čech můžu někoho vychovávat k tomu, že je nejen Čech, ale i Rom? Navíc je přeci hrozně matoucí někoho přesvědčit o tom, že je sice Čech, ale současně taky Rom, ale že se za to nemusí stydět, a že když se bude snažit, tak neskončí jako ostatní jeho druhové na okraji společnosti, ale třeba něco dokáže a bude stejně dobrý jako průměrný Čech. A že jsou tu z jeho minority vysokoškoláci nebo úspěšní podnikatelé, politici? Tak to se ho přece vůbec netýká.

S touto predispozicí si můžu jen zcela těžko představit situaci, kdy jsem Čech, ale taky Rom – což v zásadě znamená, že když budu nejlepší Rom, tak budu skoro určitě tak dobrý jako průměrný Čech. Taky jste zmatení? No to se Vám nedivím, já taky. V tuto chvíli si nejsem ani jistý, zda jsem se ztratil v inkluzi, segregaci, asimilaci nebo integraci.

Nyní se konečně můžu dostat k původní otázce, zda jsou Romové národem nebo národem. Jsou národem – tedy Češi? Jsou národem – tedy Romové? Je vůbec možné si doopravdy vybrat? A nemůžou být třeba oboje? Nejjednodušší by bylo se prostě zeptat, ne? Jedná se přeci o základní právo jedince – určit sám sebe, kdo jsem. Obávám se ale, že s ohledem na výše popsané atributy je tato otázka z celé problematiky ze všech ta nejtěžší. Ne proto, že by bylo těžké si vybrat. Ne proto, že by někdo nevěděl, kým je. Problém je totiž to, zda si vůbec v tomto ohledu někdo vybrat může. Může človíček vychovaný v takto zmateném prostředí, navíc ne v nejlepších životních podmínkách, udělat to velké rozhodnutí a zbourat tu strašnou zeď ze stereotypů, nenávisti a dobrých úmyslů? Může si doopravdy vybrat svůj národ(y)?

Než si skutečně pokusíte odpovědět, zkuste si nejdříve představit pouze prostředí České republiky, té malé zemičky v srdci Evropy. A co vlastně vy? Umíte se oprostit od stereotypu a hledat v lidech něco víc? Jak prorazit určenou povinnost něčím být? Je to všechno jasně dané a nic víc není? A je tenhle text vážně o jen o lidech a národech, které tvoří?