Zážitek k obědu – se švestkovou omáčkou

S přítelem jsme si dali v neděli skvělý oběd ve skvělé restauraci. Bylo to úžasné!

Lžu. Chtěla jsem začít větou „Často mám pocit, že nesnáším celý svět,“ ale to bych lhala. Ten pocit není často, ale pořád. Cítím se jak časovaná bomba, která má kolem sebe tolik podnětů, díky kterým může bouchnout, ale pokaždé se snaží nevystřelit a schovává všechen hněv pod pokličku a skončí tak, že vybouchne vnitřně. Tak, že neublíží nikomu jinému, jen sama sobě. Vybouchne tak, že ničí své vlastní nitro, nikoli okolí, na kterém jí vlastně vůbec nezáleží.

Mám pocit, že jsem špatný člověk. Nebo při nejmenším divný člověk. Člověk, který nezvládá život v civilizaci. Nejlépe by mi bylo v jeskyni někde hluboko v neobydlené oblasti, bez všech těch zírajících a hodnotících a závistivých očí kolem.

Taky mám psa. A mám i kocoura. A dnes jsem prostě vstala levou nohou napřed, jinak si to nedokážu vysvětlit. (Teda dokážu, jsem prostě magnet na veškeré negativní skutečnosti. Na cokoli špatného si vzpomenete, to se mi stalo.) Právě je sedm hodin a třicet sedm minut. Už sedm minut jedu autobusem do práce a už dvě hodiny a třicet sedm minut vím, že mě tento týden zničí.

Pes mě dnes vzbudil chvíli před pátou hodinou ranní, po necelých čtyřech hodinách spánku. Už to je příjemný začátek nynějšího týdne. Tak jsem využila čas a částečně v pyžamu jsme se šli projít. Procházka mě dokázala docela dobře uklidnit, jenže ne na dlouho. Přidala se spousta maličkostí, které mi téměř smrtelně toxicky zamořily ráno.

Cítím se jak uzlíček nervů a taky neuvěřitelně nepříjemně a znovu se dostavuje pocit, že prostě chci vybouchnout. A to jen kvůli tomu, že si ke mně přisedla paní v červeném a nemůžu se zbavit dojmu, že hltá každé slovo, které se tu snažím sesmolit. Taková jsem já. Jak natlakovaný hrnec, po celý čas chvíli před upuštěním páry, kterou nedokážu upustit ve správný moment. Už mockrát se mi stalo, že si mé rozzuření musel užít člověk, který za to vůbec nemohl…

Ale teď z jiného soudku. Včera, v nádherný teplý nedělní slunečný den, jsme se po procházce šli najíst. Protože jsme s sebou po hrozně dlouhé době neměli psa, zvolili jsme místo, o kterém jsme již často mluvili. Překrásné velké luxusní dřevěné stavení, vedle nějž je božské dětské hřiště a místo, kde může člověk relaxovat – při zastávce během dlouhé cesty. Spousta vody, rybníčků, potůčků, flóry i fauny. A taky tuna lidí a ukřičených dětí a psů tahajících za vodítka.

Rozhodli jsme se jít prve najíst a pak se případně podívat na jesetery v jezírku. Vešli jsme tedy dovnitř – a tma.

Neuvěřitelná jeskyně, plná dřeva, vycpaných zvířat, kožešin a lidí. Neuvěřitelně mě to zklamalo. Všude kolem luxus a novota a uvnitř jsem se vrátila do doby před nejméně dvaceti lety. A to úplně ve všem.

Hrozně mě mrzí, že moje hlava nemá funkci nahrávání okolí, nebo že nemám schopnost pamatovat si po delší dobu přehršel informací – tedy především ty rozhovory, které se vedou všude kolem mě. Mohla bych vám teď přesně napsat, co se kolem mě odehrávalo a k tomu přidat myšlenky z mé hlavy a věřím, že byste se ještě chvíli od těchto slov nemohli odtrhnout. Zkusím ale naznačit a vzpomenout si.

Zážitek začíná.

Moc se těšíme na oběd. Já se soukám na rohovou lavici, noha se mi zasekává o masivní nohu stolu. Mé ctěné pozadí se posadí na odporně šedo-modro-zelené čalounění oné lavice. Přidejte k tomu zběsilé červeno-zlaté čtverce a obdélníky, prostírání vyhotovené ze stejné látky, ovšem vyblitě červené. A červený koberec, pnoucí se ze země na každou z lavic. Setřu ze stolu drobečky a rozsypanou sůl. Společně se podivíme, že ta růže ve vázičce je vážně pravá. Do rukou se mi dostává jídelní lístek. A začíná boj o čas – jak mám stihnout přečíst knihu, když je tu za pár chvil číšník (snědý, malý, s bříškem a stříbrnou náušnicí). Zalaminované stránky se mi lepí na prsty a mám pocit, že teď se mnou sedí ty stovky lidí, kteří si jídelní lístek prohlíželi přede mnou a jako jeden muž si současně olíznou prst a otočí stránku. Nebudu se zmiňovat o nemoci z povolání a mé kritice grafického blivajzu, ze kterého jsem si musela vybrat jídlo. Zvítězil daňčí steak na švestkové omáčce s rumem, zjemněné smetanou. Opékané brambory a něco k pití.

Teď můžu přejít k popisu skvělého osazení té jeskyně. V mém zorném poli se nachází hlava zubra, kance, vycpaný výr, kožešina z malého rysa, vycpaná kuna, káně a hlava muflona. A to jsem ráda, že jsem seděla v rohu a neviděla jsem téměř nic. V naší bezprostřední blízkosti (protože celé to působilo dojmem, že prostě potřebují použít i těch pět posledních stolů, které se sem už nevlézají), seděla rodinka, které nám kašlala po celou dobu oběda příjemně k poslechu. Synové byli po vzoru maminky i tatínka v lehce nadměrných velikostech a jejich apetit neznal mezí. Třikrát velká kofola, jedno točené, dvakrát kuřecí vývar a dvakrát gulášovka. A smažák a hranolky a tatarka. A kuřecí medailonky se třemi druhy sýra, ameriky a tatarka. A další chutné jídlo s omáčkou a tatarka. A tatarka a tatarka a tatarka. A kašel a tatarka, kašel, kašel a další pivo, prosím.

Od stolu, kde se sešlo nejméně šest můžu a žen v důchodovém věku:

„Já si dám ten salát, no, tenhle.“

„A já prosím tady ten salát.“

Po chvíli:

„Tak, ten salát s kozím sýrem? Prosím. A tady ten druhý. Tady polévka, tady smažák, tady tohle a tohle. Dobrou chuť.“

„Fuj, no to smrdí. A ty máš úplně to stejný že, akorát bez toho sýra. Ježiš to jsem si zas něco vybrala…“

Naštěstí se brzy zvedli a odkráčeli dívat se na zvířátka. Z rohu salonku se ozývalo:

„A už půjdem?“

„Vydrž.“

„A teď už půjdem?“

„Ještě počkej.“

„A jak dlouho?“

„Šest minut.“

„Tati, úúž?“

Na zlomek sekundy se zpoza rohu objevila rodinka, která vypadala i docela k světu. Za zlomek sekundy už byla tatam. Chtěli jídlo, ovšem bylo plno, nebo si uvědomili (dřív než my), že tu nemají co dělat. Lidé z nejvzdálenějšího stolu se zvedli a odešli, místo nich přišla úžasná famílie, tipla bych buď z Ruska či Ukrajiny. Barvičkami jen hráli. Od hlav až k patám.

Místo Kozího salátu přišel pán s dvěma menšími syny a babičkou – tchýní či maminkou. Usedli, pán se na něco zeptal a šedovlasá paní v zelené halence, která se typově velmi podobala čalounění lavic, spustila:

„A ser na něj, ten když volá, tak mu to vždycky hrozně trvá. A prosím, jaký tu maj polívky?“

„Kuřecí vývar, česnečka s vejcem, česnečka speciál, zelňačka, gulášovka.“

„Aha, dobře, tak já si dám gulášovku. A tady v té hovězí směsi, co v ní je?“

„Je pikantní, to bude pálit. A je v tom asi ještě zelenina.“

„Tak to ne, to já si dám smažák. A jakou jsi říkal tu polívku?“

„Kuřecí, zelňačka a gulášovka.“

„Jo, tak tu zelňačku bych si dala k obědu. A asi řízek.“

Nakonec si šedovlasá paní objednala k jídlu něco úplně jiného. Od dalšího stolu jsem mimoděk zaslechla, že si malá dcerka a syn objednali velkou kofolu a hranolky. Ideální nedělní oběd pro malé děti. Od dalšího stolu se maminka s dcerou dohadovaly o tom, jestli si objedná malou kofolu, nebo velkou.

„Já chci velkou.“

„Ale to nevypiješ.“

„Ne, já chci velkou jako tamten pán!“

„Ale ty to nevypiješ a mě ani tatínkovi to nechutná, tak si objednáš malou kofolu, to ti bude stačit.“

„Taaatííííí!“

„No tak si objednej velkou a já pak dopiju, co už nezvládneš.“

Následoval matčin pohled, který provrtal každou kost v otcově těle nejméně na desetkrát a měla jsem pocit, že tento nevinný rozhovor bude po obědě pokračovat v autě a určitě z něj budou vyvozeny následky.

Během celého poslouchání okolí (aniž bych se tedy musela nějak víc snažit), nám bylo přineseno jídlo a s chutí jsme se do něj pustili. Ach, opékané brambory – a naprosto studené. Zkazilo mi to chuť. A moment – tahle byla teplá? Po zjištění, že polovina brambor je ledová a polovina teplá, jsem se musela nutit přestat přemýšlet nad tím, jak k tomu došlo.

Ovšem chuťově byl oběd dobrý. Kazily ho jen ty brambory a obloha á la narvem to všude. Při letmé obhlídce jsem totiž zjistila, že obloha u jakéhokoli jídla – od smažáku, přes rybu až po steak ze zvěřiny, byla všude stejná. Plátek okurky, plátek rajčete a lžíce nechutné zavařené kukuřice (chutnala, jako by byla zavařená pouze ve vodě a stála někde v otevřené kádi už celý týden a nasála veškeré vůně kuchyně). Tento podnik by měl navštívit někdo, kdo tomu aspoň trochu rozumí. Hodilo by se to a konečně by ta dřevěná jeskynní jídelna plná mrtvol odpovídala zevnějšímu vzezření celého místa.

Sečteno a podtrženo, už nikdy se tam nebudu chtít vrátit, protože to místo funguje jako magnet na rodinky, které se po deseti letech nicnedělání rozhodly, že je teda tatínek někam vyveze. Tak nakopli škodovku, otec nedobrovolně zapadl za volant, matka s trvalou pobékala na osazenstvo zadní části vozu a po dvaceti ujetých kilometrech je napadlo, že by bylo super dát si před tou ZOO / tím hradem / tím obchodním centrem / tou návštěvou kina nějaký pořádný oběd, když už je tak slavností den. No a tak se zastavíme tady! Protože tady to vypadá luxusně a draze a proč bychom si to jednou za těch deset let neužili. Žeano.

Tags:

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.