Šílená matka

Šílená matka? Prvorodička určitě!

Ten úžasný okamžik, ta chvíle, na kterou člověk čeká devět měsíců, ten kouzelný moment zrození. Možná i těšení se na vysvobození z té obludné, tlusté, nemotorné skořápky, jejíž krok se podobá tomu tučňáčímu. Rozhození hormonů, kdy vás rozbrečí i obyčejné štěně v reklamě, konec těm příšerným kopancům zevnitř, ze kterých jsme se v druhém trimestru tak radovali, protože teď nechybí moc, aby nám náš miláček zlámal žebro, vyrazil dech, přetočil žaludek nebo utěsnil močový měchýř. Ale je to konec trápení a začátek radostnějších chvil? Asi ano, protože náš mozek má tu velkou moc vyselektovat pouze to krásné a na to ošklivé, pro zachování rozumu a další reprodukce rychle zapomenout. První chvíle na světě a vy jako žena místo kontroly vlastních ran, kontrolujete, jestli ten váš uzlíček štěstí má všechny prsty, jestli dostatečně křičí a má ten správný odstín růžové. Ale je to vlastně jedno, ve vašich očích se stává tím nejdokonalejším stvořením, které kdy spatřilo světlo světa. Mé teorie o tom proč dítě křičí, bych nechala na někdy příště. Vraťme se k té nebohé ženě, která je zdrogovaná hormony lásky a štěstí a v hlavě si začíná malovat budoucnost růžovější než její dítě, kdy vidí svého potomka jako budoucího vynálezce, doktora, právníka nebo snad dokonce prezidenta. Není přece možné, že by tu dokonalost a ten jeho rozumný výraz neviděl nikdo jiný kromě vás. Pokud jste si jako hnízdo zrození, vybrala tu správnou porodnici, nastávající dny jsou úžasné. Vašeho pana dokonalého nebo slečnu úžasnou, Vám vozí pouze na krmení. Váš uzlíček většinou spokojeně spí a vy ho s radostí můžete fotit a sdílet své štěstí, radost a dokonalost přes sociální sítě, kde snad všichni napíšou nějakou pěknou gratulaci nebo fotku alespoň „lajknou“. Vše je tak úžasné a perfektní. Jak je jenom možné, že matky co potkáváte na ulicích jsou vyčerpané, nevyspalé, celé pomačkané a jako třešničku na dortu mají flek na tričku nebo mimoňský výraz ,zírající někam daleko za Vás.

První mráčky v ráji

Tak je tu, den D a jdeme domu, hurá. Drobečka navléknete do nějaké slavnostní maškarády, aby jste podtrhli jeho dokonalost. Natěšený otec, též plný naivity a iluzí čeká s autem u porodnice a radostně všem doktorům a sestrám co potká na chodbě, které vůbec neví o koho jde, děkuje. Cesta domů a jelikož dítě pořád sladce spí, je vše perfektní. Přijedete domů, kde máte vše nachystané, načančané, voňavé a čisté, jste sama unavená a jdete si lehnout s miminkem. Tak to přece v porodnici bylo, když spalo dítě, spala i matka, aby nabrala sílu do dalšího kojení. Jenže přichází první zádrhel, dítě se začíná probouzet, chvíli vás oslňuje dokonalým výrazem, než se mu na čele objeví vráska a začne brečet. Nic se neděje, než Vás propustili, jste se stačila dostatečně vyspat, miminko má určitě jen hlad. Začnete kojit nebo připravíte umělou výživu a trpělivě čekáte, až se andílek napapá, potom přece vždycky usne a spinká dál. Dnes nic? No zkusíme vyměnit i plínku. Nastává první problém, na tom přebalovacím pultu máte naprosté zbytečnosti na rozptýlení miminka, které to ani nevnímá. Vše padá, ale zvládli jsme to, dítě je čisté. Ale proč furt pláče? Nemá přece žádný důvod. A teď začíná ten bludný kolotoč, kdy vás vaše dokonalost, které jste dali život, začíná ovládat. V tuto chvíli by tatínci měli mít načtenou odbornou literaturu, aby věděli co neříkat, aby se z jejich dítěte nestala sirota a z matky vrah. Vše je nové, jak pro vás i pro dítě a najednou přicházíte na to, že vlastně zajít si na záchod, když máte potřebu, je obrovský luxus. Protože v inkriminovanou chvíli vaše dítě prostě chce vaší pozornost. Zjistíte, že vlastně nechce vůbec spát, ale to určitě jen proto, že to je silná osobnost a vy jako pečlivá matka nechcete nic pokazit v jeho budoucím vývoji a místo nechání vyplakat, usilovně chováte, drndáte a děláte ze sebe šaška, jen aby Vás dítě oslnilo svým výrazem a na chvíli přestalo brečet. Brečí, protože neví, co chce, ale on má na to přece nárok. kolik dospělých, ve svým věku neví co chce. Teď přichází otec z práce domů. Vy se cítíte bídně, jelikož vypadáte, že vás přežvýkala kráva, pod očima máte pytle jako po nejlepších pařbách ve vašem životě, koš na prádlo je plný, stejně jako dřez s nádobím, jen lednice je prázdná. Přišel otec a vy se modlíte, aby si andílka na chvíli vzal a pochoval místo vás a vy si mohla od rána vyčistit zuby. Jenže tatínek přijde s velmi nevhodnou větou, která, aniž by si to uvědomoval, ho silně ohrožuje na životě. „Nech mě aspoň si v klidu vypít kafe“ a tváří se děsně unaveně z práce, kde měl nárok na pauzu, čas na to pokecat s kolegou a ještě na Vás kouká vyčítavě. To je konec! Honí se Vám hlavou. On vás vůbec nechápe. Vy se celý den staráte o toho ďáblíka, nezajdete si ani na záchod, jste jako otrok s nízkým sebevědomím, protože když jste šli dítě opláchnout, viděla jste svůj zjev v zrcadle. Propukáte v pláč, stejně jako vaše dítě. Cítíte se jako neschopná matka, manželka a žena.

Úsvit naděje

Je to tu, po dvou měsících jste zvládla zapnout pračku a vypít si více méně v klidu čaj. Jste pyšná i na to, že jste dokázala zkorigovat věci kolem přebalovacího pultu, v dětské skříni a zbavila jste se zbytečností, které vám jen překáželi. Dokonce jste vylezla i z tepláků a dokázala jste si aspoň namalovat oči. Do oblíbených džínů se sice ještě nevlezete, ale těhotenské oblečení je Vám optimisticky velké a to ve vás vyvolává naději, že ještě všechno není ztracené a že zase jednou budete ta holka, se kterou byla sranda. Ďáblík je pro změnu zase andílkem, protože vás okouzlil prvním úsměvem a dokonce dokázal pást koníčky. No není to šikovné miminko? Je prostě nejlepší, tak zase sdílíte fotku svého robátka se spokojeným úsměvem a po dlouhé době se i těšíte na manžela, jak přijde a bude radost z nových pokroků sdílet s vámi. Má radost, ale podle vás se neraduje dost. Dokonce si nevšiml ani, že je vypráno. Pivo v lednici ovšem našel, dokonce nezapomněl usednout na své oblíbené místo na gauči a zapnout si sportovní kanál. Ale i u něj je pokrok, vzal si bez proseb dítě, chová ho a šišlá. Sice máte nutkání ho v šišlání zastavit, ale kousnete se do jazyku. Hlavně že jsou oba spokojení a je chvíli klid. Ovšem… přichází moment, kdy muž svůj jazyk nezkousl, třeba to ani nemyslí zle, ale opět nasazuje svůj krk stále ještě nebezpečně rozházeným hormonům. „Všimla sis, jak Mářa od naproti zvládá i vést obchod? Máme prcky stejně starý ne?“ Jo jenže Mářa od naproti má chůvu, manžela co je na mateřský. Ale to manžel nemůže vědět, potkává sousedku pouze odpoledne, když jde z práce a ona si vesele tlačí kočár a je více méně spokojená, protože dělá co jí baví a je mezi lidmi. Polknete slzu a strhaně se mlčky usmějete. Nemá cenu nic vysvětlovat, byl by to marný boj, protože manžel Vás prostě nechápe!

Je noc a domem se rozléhá nepopsatelné ticho, tak příjemné, spokojené. Najednou máte čas, nebo spíš určitý dlouhý časový blok, nejdelší z celého dne. V hlavě vám šrotuje věta, co pronesl manžel, cítíte se opět neschopná. Místo horké vany a zasloužené relaxace napouštíte vodu do kýblu, aby jste setřeli podlahy, zapínáte zaprášenou žehličku. Ani si neuvědomujete čas a vygruntujete celý dům a opět máte pocit, že to zvládáte, že nejste tak neschopná. Ten pocit, čistá domácnost, spící dítě a muž, jsou spokojení a vy vlastně taky, jenže jsou tři ráno a vy se plížíte do postele, když v tom okamžiku… dítě začíná brečet. Prdíky. Čeká vás další probdělá noc. Muž ráno neocení vámi vyžehlené košile do práce a snídani bere taky jako samozřejmost. Dítě stále pofňukává a poslední možností je kočárek a takzvaný silný vzduch. Ať se aspoň trošku vyspinká a není protivný, modlíte se. Nenamalujete se, jen stáhnete vlasy a vyběhnete s kočárkem ven. A je to dítě spí, vaše vnitřní radary jsou zase v klidovém režimu, procházíte po náměstí kolem výloh a najednou to vidíte. Na tričku máte flek, všimnete si i nepřítomného výrazu a najednou to pochopíte. Všechny ty ženy, o kterých jste přemýšlela během svého očekávání. Jste jednou z nich.

Spokojená matka = spokojené dítě

Rezignujte na žehlení, aspoň zatím. Muži i ve svých letech nejspíš věří na skřítky, co po nich v noci uklízí. Nechte nádobí nádobím, radši si namalujte obličej, pěkně se oblíkněte. Vezměte ďáblíka ven, ať poznává svět, ať vidí spokojenou matku plnou iluzí a ne ženu co se po nocích dře a je utrápená. Udělejte si čas na sebe a v noci místo šůrování, radši napusťte vanu a užívejte si relax. Je zasloužený, protože nejtěžším povoláním na světě je být matkou. Máte před sebou s dítkem ještě období vzdoru a pubertu a na to milé dámy, budete silné nervy opravdu potřebovat. A i muž ženu plnou elánu ocení víc, než vyžehlenou košili.

Štěstí v rodině netkví v naklizené domácnosti. Zachovejte si zdravý rozum a nehoňte se za zbytečnostmi.

Tags:

Komentář

  1. Od Alexandra

    Odpovědět

    • Od Helena

      Odpovědět

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.