Cesta na Nový Zéland: stopover Bangkok

ÚVOD: Přípravy

Aniž bych onehdy věděla o módním trendu zvaném cestování, či slyšela o překrásném životě za oceánem, rozhodla jsem se jako malá holka, že mým snem bude poznat krásy Nového Zélandu. Měla jsem pocit, že by si měl každý ve svém životě zadat nějaký cíl, za kterým by si měl jít a všechno k němu směřovat. Přišlo mi, že má potom všechno, co děláme větší smysl a život je přeci barevnější, pokud se v něm máme na co těšit. Proto když už jsem byla dost velká na to, abych představy mohla proměnit v činy, začala jsem svou cestu plánovat i po praktické stránce.

První zádrhel přišel se zajišťováním pracovních víz. Nový Zéland vystavuje každoročně pouze 1200 víz, nicméně zájem o ně je několikanásobně větší. Pořád jsem od někoho slýchávala, jak bude žádat již poněkolikáté, protože se na něj prostě nedostalo. Musím se přiznat, že mě tato obava pohltila opravdu jen na malou chvilku, protože přeci nebylo možné, že by se mi nemohl můj sen splnit. Proto jsem 5. března přesně ve 22:00 českého času byla připravena u svého počítače a s třesoucím se ukazováčkem na myši jsem byla odhodlána udělat 100 kliknutí za sekundu, jen abych byla mezi prvními uchazeči. Mé odhodlání ze mě ale rychle opadlo, když jsem zjistila, že je mi celkem k ničemu – systém byl tak přetížený, že mi několikrát vypadla celá webová stránka, a proto když jsem se po hodině konečně dostala k poslednímu kroku žádosti, už jsem nevěřila, že by mohla být nezaplněná kvóta pro letošní rok. A najednou se to stalo – objevila se přede mnou stránka odkazující k platbě a já jsem věděla, že mám vyhráno! Ze všech těch nervů se mi hrnuly slzy do očí a zaplavil mě pocit štěstí a vděku.

Následující měsíce už jsem měla jediný úkol – dokončit vysokou školu, což se mi opravdu podařilo. Když jsem vycházela z budovy naší univerzity, uvědomovala jsem si tu velkou svobodu, která se najednou vznášela ve vzduchu. Po tolika letech chození do různých škol, plnění úkolů a neustálém nátlaku v podobě zkoušek jsem najednou už nic nemusela. Mohla jsem si začít plánovat život tak, jak bych si přála. Například číst knihy, protože mě to baví a ne proto, že musím mít splněný čtenářský deník. A tak už jen stačilo zařídit potřebné dokumenty, koupit si pořádnou krosnu a vymyslet, jak do ní naskládat celý svůj život a cesta mohla začít.

Pokud se mám podívat na druhou stranu planety, ráda bych viděla i to, co se odehrává mezi tak vzdálenými zeměmi, jako je Česká republika a Nový Zéland. Bohužel z malého okýnka v letadle toho kromě nezapomenutelného východu slunce moc neuvidíte. Proto jsme se s kamarádkou, která je mým věrným spolucestovatelem rozhodly udělat dvě zastávky. První zastávkou je Bangkok v Thajsku a potom následuje týdenní aklimatizace v Brisbane v Austrálii. A tak jsme hrdě nastoupily 26. října na pražské letiště, každá jsme měla na zádech batoh o váze cca 20 kg a slzy v očích – možná dojetím, možná trochu i smutkem, protože nic vás nenutí plakat tolik, jako člen rodiny loučící se s vámi na letišti.

PRVNÍ ZASTÁVKA: Bangkok

Dvanácti hodinový let s noční oblohou sice sliboval pár hodin spánku, nicméně vysoký adrenalin v krvi a velká očekávání nám oběma nedovolila téměř zamhouřit oko. Přistály jsme na bangkokském letišti s šestihodinovým časovým posunem a 25°C navíc oproti domovu.

Po pasové kontrole jsme nadšeně vyběhly ven a stala se poměrně zvláštní věc. Nadechnete se a máte pocit, že jste vdechli někým již vydechnutý doušek vzduchu, a tak stále lapáte po dechu, až se vám úplně zatočí hlava a musíte si sednout. Obrovské horko spojené s vysokou vlhkostí vzduchu a smogem udělaly své, a nejspíš proto jsme se dočkaly lehkého kulturního šoku, který trval ještě následujících pár hodin. Lidé ležící na ulicích, jídla připravovaná vedle špinavé silnice, podávaná z nemytého plastu či v pytlíkách, konzumovaná na zemi, nebo na vratkém stolku uprostřed úzkých uliček. Nutno dodat, že tento první dojem byl doprovázen velice intenzivními pachy, které nešlo specifikovat a my jsme nabyly dojmu, že jediné, co nás zachrání před hladovkou budou polévky z pytlíku, nebo mražená jídla z obchodu. Musím se ale přiznat, že tento prvotní stav trval opravdu jen první dva dny, protože hned třetí den už jsme si jídlo v sáčku nesly domů také a diskutovaly jsme o tom, zda nám voní víc nudle v tomto stánku, nebo v tom předtím. Nakonec jsme byly i vděčné, že máme hostel na kraji města, jelikož právě tady můžete vidět skutečný Bangkok.

IMG_6326

Jako dvě blondýnky jsme tady docela atrakcí. Zastavují nás Thajky, aby se s námi mohly vyfotit, asi výměnou za stovky fotek, které si pořizujeme my. Pravdou je, že centrum tohoto velkoměsta je přizpůsobeno turistům jako každé jiné. Taxikáři se vás snaží cenově natáhnout jak jen to jde, ananas ve stáncích vzdálených dva kroky se cenově liší až o čtyř násobek a restaurace a kavárny září čistotou a přepychem. Co se však nikde nemění, je thajská pohostinnost a pokora. Ať si koupíte na ulici jídlo za pár korun, či luxusní večeři, vždy se před vámi ukloní a s rukami semknutými před obličejem vám od srdce a s úsměvem na tváři poděkují.

 

Naprosto odlišná kultura a víra v jiné náboženství úzce souvisí s celkovým přístupem k životu. Většina lidí zde žije v evidentní materiální bídě. Napříč tomu je ale neustále vidíte se usmívat, dívají se na vás spíše se zvědavostí a úžasem než se závistí. Nejdůraznějším příkladem jsou místní mniši. Na rozdíl od křesťanských knězů jsou oblečeni ve zcela prostém rouchu, po většinou chodí bosí (i mezi rozpálenými ulicemi Bangkoku) a vždy vás (opět) vlídně a s úsměvem pozdraví. Spousta turistů se s nimi chce vyfotit, ovšem pokřikují při tom a chovají se, jako by zrovna nastupovali do pouťové atrakce. I tak ale postarší pán sedí na lavičce a čeká, než se u něj vystřídá několik turistických skupin.

Celý tento místní klid a optimismus pro mě vyvrcholil momentem, který si lze jen těžko představit v České republice. Jeli jsme z překrásného výletu nedaleko Bangkoku a řidič našeho microbusu byl natolik unešený fotkami v telefonu, že poněkud pozapomněl koukat na cestu a narazil do Ťuk ťuk taxíku před námi. Zdejší Ťuk ťuk taxi je malinké autíčko s otevřenými stranami a poměrně vratkou konstrukcí, takže řidiče náraz pěkně vyhodil ze sedla. Jelikož vlastním řidičský průkaz a už jsem párkrát byla svědkem podobné situace na silnici, očekávala jsem klasické vyběhnutí z vozidla, pleskání dlaní o čelo a uprostřed něj vyběhlou žílu, ale nic takového se nestalo. Nabouraný řidič vylezl ven a spolu s naším řidičem se uprostřed provozu začali upřímně smát nad vzniklou nehodou. Potom se ujistili, zda jsou oba v pořádku a jelo se dál.

Přemýšlela jsem nad tím, proč ať vejdete do obchodu, metra, nebo hotelu, nebo do vás někdo vrazí na ulici, všude se na vás usmívají od ucha k uchu. Napadají mě vysvětlení jako například, že jde o místní zvyk a jako u nás se zdravíme „ahoj“, tak tady vám prostě předhodí tak srdečný úsměv, že může být nálada jakkoliv pod bodem mrazu, ale stejně vám to nedá úsměv nevrátit. Nebo pro to nepopsatelné horko už nezbývají síly na něco takového, jako vynakládání energie pro pořádně nakrknutý výraz.

Možná místo té hromady slov, kterou si říkají lidé na přivítanou („jak se máš, co je nového, jak to jde, apod.“) by stačilo ukázat trochu té lásky k lidem skrze malinký úsměv. Možná, že když do nás někdo vrazí na křižovatce a my nezačneme hned křičet, zjistíme, že to onoho člověka mrzí víc než nás a rád nám pomůže vše vyřešit. A možná potom budeme usínat s  čistším svědomím a klidnou duší a bude jedno, zda to bude v hedvábné posteli pětihvězdičkového hotelu, nebo v chatrném domku na kraji Bangkoku.

Komentář

  1. Od Shelok

    Odpovědět

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.