Patočka

Nikdy jsem nepocítila takovou úzkost, jako když zemřel filosof. Bydlela jsem naproti jeho bytu a někdy jsem zkoumavě rozčísla záclonu, abych zjistila, jestli ještě žije. Zdálo se, že moc dobře zapadá do svého světa. A co já? Střídala jsem chlapy u nás v masně jak na běžícím nikdy nekončícím páse. Byla jsem drsná jak slupka od kiwi, o kterém jsem četla v Mladým světě. Mimochodem, velmi vzrušující ovoce, tak možná někdy v budoucnu. Jenže kdy to bude, to já vlastně ani nevím, ale to není tak důležité. On je důležitý. Já to radši budu povídat jak mi zobák narostl. Souhlas? Tak fajn, už jsem se bála, že se budu muset kroutit a vymýšlet si, a to já nechci, nechci být hnusná, nějaká opotřebovaná Máňa ze Žižkova, která přepočítává na velký drobný.. Mé srdce je po třiceti letech připraveno sdělit vám tu novinu, kterou si nesu celý život v sobě. Je to má třináctá komnata a já ji otevřu.  Chci věčnosti vrátit  každé jeho dobrý den, jeho úsměv, který umenšoval mou bolest, i když to mnohou vteřinu  bylo velmi obtížné. Všechno začalo a skončilo v tom roce, který na svých bedrech přivítal dvě sedmičky. Říkala jsem si, to bude krásný rok, možná se už konečně vdám, bylo mi snad dvacet. Jsem trochu „opilá“, tak promiňte, že nejsem dokonalá jako boží trest.

Vracela jsem se tehdy z nějakého večírku, za měsíc měly být Velikonoce, docela jsem se  těšila na jarní vánek, jak mi bude bičovat mou uhrovitou tlamičku. Ale klukům se to líbilo. Jako problém to vůbec nevnímali, nebo možná jo. Vždycky byla tma. Byla jsem jenom něčí předplacenou garáží na sliby z popela. Nutila jsem svou duši do pozice nájemné milenky z Versailles. Tuto noc jsem naladila, ten večírek pořádala místní odborová organizace, ještě do teď si pamatuji, jak se jmenoval její kápo, nějaký  Jirka Kejchal, možná to byl Martin, co já vím. Vždycky jsem trpěla na špatnou paměť. To mohl být konec konců důvod, proč jsem asi nikdy nepomyslela jako ostatní dívky, že bych mola být kardiochirurg, advokátka nebo sexy princezna. Nijak zvlášť hezky jsem nebyla oblečena ani tu zvláštní noc, byla tak chladná, tak nepříjemně tichá. Chlastali jsme s Obrmannem asi do půlnoci, já už pak nechtěla do jeho bytu. Přemlouval mě a pokoušel se mě svádět a dotýkat se mých strun. Ne, nebojte se, nejsem žádná básnířka ani disidentka, prostě jsem nic nehrála a sladké  rádoby kecy o nějaké té bezkonkurenční  lásce mi byly dost vzdálené. Užívala si a přitom  zdálky tušila, že to jednou skončí, já se usadím s nějakým pláteníkem, který vypadne z obrazu středověké vesnice.  Něco podobného jsem viděla, myslím, že to bylo v muzeu, ještě na základce. Dost často se mi ten motiv vracel, ještě teď si to vybavuji, je to tak živé a kompletní a v druhé chvíli tupá hloupost. Byla jsem naivní kačenka, která si myslela, že vychová prince a sama bude korunovanou kráskou v celém širém kraji. Nic takového se samozřejmě v čase a prostoru nevyskytlo. Byla to moje marně upnutá sukýnka poskládaná do úhledného komínku bez prizoria. Že používám tolik cizích slov? Ne, nikdy jsem to neuměla, ale Patočka tu noc rozbil mou skleněnou tvář na milion bezprostředních kousků a mně nezbylo, než se vzdát jeho pohledu, jeho soudu a komplexního vyšetření všeho, co jsem doposud považovala za konzistentní  a definitivně uznanou pravdu. Nevěděla jsem, že tu noc, kdy se vracím z další ordinární barbariády,  ten krásný muž umře.

Vymanila jsem se  z  pazour nezkušeného Obrmanna a dál pokračovala sama. Těžkým krokem děsím starou pražskou dlažbu a levé oko spočine na zaplivanou  putyku. Slyšela jsem tam nějaké hlasy, neznala jsem je, přesto mě cosi supranaturálního  nutilo nakouknout do zašpiněného okénka. Utřela jsem noc na vlhkého kapesníku  a vstoupila. Jen tak. Všichni čuměli co tam dělám, nedbala jsem. Všimla jsem si, že tam někde v dáli v tomhle pajzlu rostou čerstvé růže i o půlnoci, bylo to tak divný a svádělo to mou pozornost do jiných rovin. Sedla jsem si na zadek a  čekala, koukala na ty kytky. Nějaký  chlápek mi objednal pivko. Lehce jsem sklonila hlavu, on to pochopil. Sedím tam jako dobrovolný vězeň. Před očima se rozsvítilo plátno a začal se promítat celý můj usmolený tachykardický život plný řídkých vztahů a nucených prací na výstavbě socialismu. Horko těžko bych tady mohla najít bratra. Zavřela jsem oči, jako kdybych měla za chvíli pojít hlady v lesích. Náhle do mě někdo šťouchnul. Poznala jsem jeho tvář, jeho čelo se upnulo na mé sprosté  rty a já se nezmohla na nic jiného, než  mu říct: „Jste mi nějak povědomý.“

„Co tady děláte, pane profesore?“, vyplivla jsem jako rychlík a ve stejný okamžik  si fackovala, co jsem to řekla, jak to asi bude vypadat. Patočka však nereagoval, přisedl si a já jsem se na něj usmála. „Já jsem Marie, z toho baráku naproti vám.“ On však začal mluvit takhle: „Slečno, chtěl bych s vámi chvíli posedět u jednoho stolu a odpočinout si od světa. Už dlouho po něm chodím, všechny ty ulice, krámy a zbytečnosti nakonec dostihly můj nemocný krok. Jsem v pasti svých hříchů a nevím, kolik mám času. Nevíte, kolik je hodin?“ Nebyla jsem schopna ze sebe dostat ani slovo, po zádech mi projel mráz, zatřásla jsem se jako osika. Sama sobě jsem si opakovala, že sedím na židli a on je tak upřímný a povídáme si. Jen tak. Nechtěla jsem ho rozčílit, měla jsem v sobě dost různých pocitů a tak jsem mu věnovala tato slova: „Jsem horší, než si myslíte, nikdy jsem nepocítila hrůzu, když umírali děti ve válkách, nečetla jsem jejich příběh, nikdy jsem neměla čas na rozmyšlenou. Všichni chtěli rychlý odpovědi. Dávali mi za vinu, že podvádím v masně, na schůzi a vůbec, že chci jenom žrát jak posedlá.“ V mých uších začal koncert, bylo to adagio od Mozarta. On to snad taky slyšel, začal notovat rukama do vzduchu a moc si to užíval. Nechtěla jsem ho vyrušovat z té extáze, která nás oba natolik prostoupila, že nám nedovolovala usnout na tom kvazi ubruse. Chtěla jsem se ho tolik zeptat na to, jaké je to být filosofem. On však ještě stále slyšel tu krásnou hudbu a odmítal vystoupit z rozjetého vlaku. V té hospodě zbyly snad tři postarší kousky, bylo to nad ránem, bezčasí mě naplňovalo takovým neuvěřitelným klidem a bohapustou lhostejností. Když skončila tahle mezihra, vzal mne Jan za ruku a povídá:

„Chtěl bych, abyste mne zbavila toho utrpení.“

„Vás něco trápí?“

„Bolí mne dějiny člověka a to, jak je nám to všechno putna. Jak se všichni ubezpečujeme, že jsme dobří a krásní, a v našich srdcích přitom každý den se soumrakem umírá nevinná holubice. Mám strach, že už nikdy nebudu moci trpět víc, než to jak trpím právě v této vteřině. Jsem na konci své cesty a vím o tom. Sókrates mne naučil mnohému a hlavně víře, že existují věci, za které se vyplatí trpět.“

„Proč trpíte, když to nikoho nezajímá?“, vyhrkla jsem polohlasně a divila se, že jsem to dokázala.

„Já,…….“, dlouze se zadíval do okenice a jeho hlas náhle odešel, už jsem ho víckrát neslyšela. Prostě se jenom díval, já se dívala na něj a náhle zakokrhal kohout. Kde se tu vzal kohout? Oba jsme se zvedli, odešli bez placení, on otevřel dveře od hospody. Ostré světlo rozbilo noc na padrť a já jsem se asi zbláznila. Světlo ustoupilo ze scény, rozloučilo se s diváky a já si myslela, že to bylo jen tak, že to vůbec nebylo určený pro mě, že jsem tu mluvila s tím filosofem jen proto, že nikdo jiný se v noci nevracel z ubohosti zvané odborářský večírek. Byla jsem přesvědčená, že nějaká Máňa nemá právo setkat se s Láskou. Byl ke mně tak dobrý a já mu nebyla schopna zodpovědět na tak banální otázku, kolik že je hodin. Začala jsem plakat, prostě jsem to tak cítila. Skončilo to, čemu se říká období rozkošných vztahů. Zítra už nebude, ta sprostá hříšná kořalka. Ne, bez touhy nebylo, není a nebude života. On se však vrátil ještě jednou. Z mlhy se vynořila  dlaň starého nemocného filosofa, milence dobra a krásy. V té dlani bylo třicet denárů. A hlas, ano byl to jeho hlas řekl: „Jdi a vrať je Asklepionovi, dlužím mu za kohouta.“ Do rukou vměstnal mince, které jsem nikdy předtím neviděla. Nerozuměla jsem. Pohladil mne po rameni a jeho poslední slova zněla: „Také často píšu ve svých dopisech o naději.“ Proč naděje? Co to má znamenat? Vždyť já ničemu nevěřím, nejsem přece žádná bedna. Jsem jen obyčejná prodavačka v masně, která jen tak žije, jen tak umírá. Tolik jsem se  s ním chtěla rozloučit, toužila jsem mu dát něco na cestu tam, kde jsou snad všichni šťastní a žlutá koule nikdy nezhasne jen proto, že to chce nějaká bezejmenná síla. Ve vlasech jsem měla docela krásnou mašli. Rozpustila jsem zmaštěné vlasy, abych mohla obdarovat toho muže s tváří anděla. Díval se na tu hedvábnou krásu, políbil mi ruku a já do té jeho třesoucí uložila píseň k věčnému snění. Poděkovala jsem mu, že mi nic nevyčítal, že mi nekázal, nepokoušel se o převrat. On mne jen miloval, jak jen filosof milovat může, dal mi trochu ze svého času a já věděla, že už nikdy nebudu stejně nudná, bez úsměvu.

Skoro všechno co mi tenkrát před třiceti lety svěřil, se doopravdy stalo. Právě teď ležím na onkologii. Tolik se bojím smrti, tolik se bojím, Jane. Jestli to jen trochu půjde, tu mašli, co jsem ti onen den svěřila do péče, ještě nevracej. Ale pokud bys to byl ty, kdo mne doprovodí do věčného života, pak už se těším na setkání s tebou. Počkám až kohout zakokrhá.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.