Poslední z proroků
„Každé vládnoucí náboženství se snaží postupně likvidovat všechny knihy, až na jednu, kterou tím diskredituje.“ (Gabriel Laub)
Tak Ježíš trpěl na kříži, aby lidstvo uchránil před hříchem, ale výsledek se zase nedostavil. Uběhlo pár století a Bůh došel k závěru, že lidstvu dá ještě jednu, ale už opravdu poslední možnost a vyšle mu na pomoc proroka. Taky dospěl k závěru, že knihy, z kterých se lidstvo učí, tedy kompletní bible, je zčásti poztrácená, zčásti zkomolená a je nutné dát lidstvu znovu tu správnou knihu. Tu hodlal poslednímu prorokovi nadiktovat, tak jako kdysi nadiktoval zákon proroku Mojžíšovi. Je zarážející, že při boží vševědoucnosti, si pro tento úkol vybral negramotného obchodníka s velbloudy.
Sami muslimové považují svou verzi náboženství za nejdokonalejší a proroka Mohameda za posledního a nejdůležitějšího proroka, v úctě však mají i předchozí proroky Abrahámem počínaje, přes Mojžíše a Ježíše. Není divu. Jejich varianta abrahámovského náboženství vznikla mezi Araby a Arabové od Abrahámova nemanželského syna Izmaela odvozují svůj původ. Teoreticky vzato uctívali Hospodina dřív než Izraelci, protože dvanáct izraelských kmenů povstalo z dvanácti synů Jákoba, což byl nevlastní synovec Izmaele, tedy osoba později narozená. Jak známo Izmael byl se svou matkou vyhnán Abrahámem do pouště, když se Abrahámovi narodil vlastní syn Izák. Naštěstí pro něj a jeho matku, neměl tento projev milosrdenství smrtelné následky, protože je zachránil Hospodin. Člověk by očekával, že po takovém zásahu bude mezi Araby víra v Hospodina zvláště tuhá, něco se ale během uběhlé doby pokazilo. Hospodin asi nějak neměl čas sledovat, co se na pouštním Arabském poloostrově děje, pořád musel něco řešit s Izraelci, zpravidla je za něco trestat a pak trestat ty, kteří jeho trest na Izraelcích vykonali. Pár jedinců izolovaných v poušti, ztratil ze zřetele. Tak se přihodilo, že v Arábii zavládly pohanské kulty. V době Mohamedova mládí prý bylo uctíváno Araby odhadem 360 bohů a bohyň. Také se prý zemí potulovalo kolem 124 000 rozličných proroků. V takové konkurenci je těžké prorazit jako nový prorok s novým bohem. Zvláště má-li člověk nedostatečné ekonomické zázemí. Mladý Mohamed nepocházel z chudé rodiny, ale měl poměrně smůlu. Jeho otec zemřel dřív, než se narodil, poté byl vychováván kojnou v poušti a když se po letech vrátil do civilizace, zemřela mu matka i dědeček. Protože Mohamed nebyl prvorozeným synem, nic podle tehdejších zákonů nedědil. Neprvorození byli odkázáni na velkorysost prvorozených sourozenců a ten Mohamedův byl zřejmě pěkná držgrešle. Mladý Mohamed se proto jevil jako bezperspektivní junák s „holou prdelí“ a jako takovému mu nechtěl dát žádný zodpovědný arabský tatínek svou dceru za ženu. Pětadvacetiletý Mohamed tak nakonec přijal nabídku k sňatku od 40 leté, ovšem zámožné, vdovy Chadidžy, pro kterou předtím občas pracoval. Tím odpadly ekonomické starosti, Mohamed měl více volného času a ten trávil tím, že se povaloval v nedaleké jeskyni a meditoval. Jednoho krásného dne jej v jeskyni oslovil hlas a svět se zase změnil. Mohamed si ten hlas vysvětlil jako hlas archanděla Gabriela. Každopádně hlas se mu nezjevil jen tak. Od svých 40 let Mohamed naslouchal jiným hlasům, zpravidla křesťanským a židovským kněžím, takže Gabriel neoslovil osobu zcela neinformovanou. Zajímavé je, že i sám Mohamed nejdříve uvažoval, že se zbláznil. Jeho rodina jej však přesvědčila, že nikoliv. Gramotnější příbuzní sdělení, která mu diktoval Gabriel, zapisovali a stali se také jeho prvními následovníky. Jelikož Mohamed byl negramotný, nemohl zapisovat rovnou v jeskyni. Archanděl mu proto sdělení předával ve verších, aby se mu to lépe pamatovalo.
Mohamed tedy začal v Mekce hlásat správné boží poselství. Kniha veršů, které mu měl Gabriel nadiktovat v jeskyni je dnes známá jako Korán a jako poslední kniha je prý ta jediná správná, neovlivněná z jiných zdrojů. Ovšem stejně jako u Starého a Nového zákona i do Koránu se vloudilo zrnko pochybností. A zasadil je již sám Mohamed. Aby vyšel vstříc obyvatelstvu Mekky, zakomponoval do jedné ze sůr možnost, že u jediného boha se mohou za prostého věřícího přimluvit dvě pohanské bohyně uznávané v Mekce. V Mekce to stejně nezabralo a tak později Mohamed svedl tyto verše na Satana, prý to bylo jeho vnuknutí, nějak se dokázal přestrojit za Gabriela nebo co a nakukal to Mohamedovi ve slabé chvilce, když byl v transu v jeskyni. Apokryf koránu je znám pod názvem Satanské verše, někteří muslimové však tvrdí, že jej Mohamed nikdy neodrecitoval a že je to podvod nepřátel islámu. Ať tak či onak, dohromady byl Korán sepsán až opisovači po Mohamedově smrti.
Sám Mohamed, zbaven výhodným sňatkem ekonomických starostí, mohl se plně věnovat svému koníčku. Když se zrovna neválel v jeskyni, přesvědčoval o své pravdě spoluobčany v Mekce. Někteří se mu vysmáli, někteří ho ignorovali, ale byli i tací, co mu uvěřili. Mohamed se stal vůdcem muslimské komunity v Mekce. Růst jeho vlivu vyvolal jisté pnutí. Ne jen náboženské. Mohamed například požadoval zboření svatyň pohanských bohů v Mekce. Prý je to proti božímu zákonu. To pěkně nadzvedlo vedení města, z nichž s mnohými byl Mohamed v příbuzenském vztahu. Jedna věc je věřit v nějakého boha nebo bohy, druhá věc jsou peníze. A právě k svatyním nepravých bohů se sjížděly do Mekky tisíce poutníků, aby si u nich něco vyprosili. Jestliže existovalo tehdy 360 bohů, tak v průměru to znamenalo, že téměř na každý den v roce připadal bůh, kvůli kterému přijede nějaký ten věřící, pokloní se mu a utratí u toho nějaký ten peníz. Kdo by zaříznul zlatou slepici kvůli tomu, že je v rozporu se zákonem? Copak obyvatelé Pisy by zbořili svou věž jen proto, že neodpovídá stavebním předpisům? Rozpory mezi muslimskou menšinou a pohanskou většinou rostly a tak pro muslimy přestávalo být v Mekce bezpečno. Muslimové se spasili útěkem. Nejdříve r. 615 utekla první část muslimů do Habeše, r. 622 pak druhá skupina, včetně Mohameda do Medíny. To již byl tři roky vdovcem. V Habeši vládla dynastie králů, kteří odvozovali svůj původ od izraelského krále Šalamouna a královny ze Sáby, resp. od jejich společného syna. Od 4. století přijali křesťanství a na muslimy, jakožto vyznavače jednoho boha se dívali s porozuměním. Přijali je laskavě a dovolili jim svobodné praktikování jejich víry v nové vlasti. V Medíně byla rovněž silná křesťanská a také židovská komunita. I tamní židé a křesťané povolili Mohamedovi usazení a vyznávání Alláha. Když se slovo boží snažil hlásat i mezi nimi, tak se však srdečně zasmáli, neboť jeho Korán považovali za neumělou zkomoleninu bible. To Mohameda nasralo, a proto se od té doby věřící muslimově nemodlí obráceni k Jeruzalému, ale k Mekce. Oba dobré skutky byly později po zásluze potrestány. Nicméně Mohamed se stal vůdcem Medíny a kromě provozování proroctví si osvojil další dva koníčky. Válčení, převážně s Mekkánci a přepadávání karavan, které do Mekky putovaly poblíž Mediny. Za působení proroka Ježíše tento zázraky konal, když při svých pochůzkách tu a tam uzdravil nějakého zchromlého nebo slepce. I za působení proroka Mohameda se zázraky stávaly. To když po přepadení karavany náhodou nějaký obchodník přežil. Mezi rokem 622 až 630 svedl Mohamed několik bitev s Mekkou, až nakonec se mu roku 630 Mekka podrobila a jeho učení zvítězilo.
Zda se po jeho vítězství stalo lidstvo lepším, Bůh suď. Tedy, na první pohled to moc nevypadá. Muslimové poměrně rychle dobyli značnou část světa a šířili přitom svou verzi pravé víry. Mohamedův následovník Omar, když dobyl egyptskou Alexandrii, tak nejen povraždil jinověrce, ale vyřádil se i na proslulé alexandrijské knihovně, která shromažďovala veškerou vědu starověkého světa. Pravda Omar nebyl první. Nejdříve ji zachvátily plameny při bojích Caesara a Pompeia. Čili první vroubek mají pohané. To bylo ovšem neúmyslné, jaksi v rámci běžného válečného běsnění. Podruhé lehla popelem na žádost alexandrijského patriarchy, kdy ji vypálil již úmyslně křesťanský císař římský Theodosius I. v roce 389. Křesťanům se nelíbilo, že obsahuje pohanská moudra. No a definitivně ji zničil Omar. Nelíbilo se mu, že obsahuje křesťanská a pohanská moudra. Prý buď knihy obsahují to co Korán a pak jsou zbytečné nebo obsahují i něco jiného a pak jsou škodlivé. Lidstvo se tímto aktem nejspíše nestalo lepší, rozhodně však zůstalo hloupější.
Židovským kmenům v Medíně se dostalo přiměřené odměny za to, že tolerovaly usídlení muslimů, prchajících z Mekky. R. 625 byl kmen Banu Nadir Mohamedem z Mediny vyhnán, to měl ještě dobré, protože kmen Banu Qurajza byl o dva roky později rovnou vyvražděn. Ani křesťané v Habeši nepřišli o projev muslimské vděčnosti, i když si na něj museli počkat téměř 1000 let. Muslimové, prchnuvší z Mekky r. 615 prospívali a vytvořili vedle křesťanů a falašů (vyznávajících judaismus) rostoucí náboženské společenství. Tak tomu bylo až do roku 1528. Tehdy na Habeš zaútočil muslimský válečník Mohamed Graň. Oproti habešské armádě měl sice méně kopí a luků, zato více střelných zbraní, což byla v tehdejší Africe novinka. Své vojenské úspěchy však nespatřoval v tomto rozdílu, ale v tom, že zastupuje jediného pravého boha. Vypaloval vesnice i kostely, kdo se neobrátil na islám, toho obrátil do hrobu. Nakonec na těch puškách asi přece jen něco pravdy bylo, protože když r. 1541 přišli habešskému králi na pomoc Portugalci, kteří je už měli, vypráskali muslimské vojsko v bitvě u jezera Tana a Graňu zabili. Nebo že by Portugalcům to vítězství taky zařídil nějaký bůh? A proč a který? Čert ví.
( z knihy Kapesní průvodce inteligentního neznaboha, Nová Forma 2014)
