Svoboda: ano či ne?
Velký myslitel anglického empirismu, Thomas Hobbes, nás učí, že lidé jsou si rovni. Z této rovnosti usuzuje na známý přirozený stav, ve kterém je člověk člověku vlkem. Nebezpečí, které takový stav přináší pro každého jednotlivce, je natolik veliké, že se lidé sejdou a uzavřením společenské smlouvy vytvoří mocného Leviathana, stát, který je ochrání. Vzdají se za tím účelem svého práva na sebeobranu a autorizují vše, co tento Leviathan udělá. Dva momenty stojí na počátku státu Thomase Hobbese: první je právo jednotlivce na život a tímto momentem dal Hobbes založit velkému politickofilosofickému směru, totiž liberalismu, druhý moment, který lze odvodit z prvého, je bezpečí. Liberalismus se ve svém vývoji vydal jiným směrem než Hobbes, totiž směrem ochrany svobody jednotlivce. Přesto je to Hobbes, který tomuto směru dal počátek, a tento počátek ovlivňuje liberalismus dodnes.
Hobbes je první, kdo do počátku státu a jeho účelu staví oprávnění jednotlivce. Právo člověka je velice úzké oproti vymezením dalších myslitelů, omezuje se toliko na právo na život. Právo na život stojí i v základu dalšího liberalismu; ačkoli ten staví jako nejdůležitější hodnotu svobodu (z latinského libertas je konec konců odvozen jeho název, liberalismus), tuto přece jen omezuje například tím, že jeden člověk nesmí zabít druhého, a tak chrání životy každého jednotlivce. I liberalismus považuje bezpečí lidí za důležité. Otázka k zamyšlení vzniká, když jsou tyto dvě hodnoty, bezpečí a svoboda, ve sporu. To lze ukázat na příkladu boje proti terorismu, kdy v zájmu bezpečí jsou omezována různá práva, a tedy svoboda. Zrovna tak kamerové systémy instalované ve městech omezují naší svobodu, a to za účelem zvýšení bezpečí v ulicích. Není snad nutné uvádět další příklady. Která z hodnot je primární? Která je důležitější?
Svoboda je, když zůstaneme u Hobbese, nepřítomnost vnějších překážek. Toto vymezení vcelku stačí: jsme-li svobodni, můžeme dělat, co můžeme, abychom přežili. Nehovořme, prosím, v souvislosti se svobodou o tom, že jsme omezeni přírodními zákony. Svobodu od těchto zákonů nemáme, abychom ji získali, museli bychom vystoupit z tohoto světa a to nemá smysl. Zvěř je svobodná (není-li zavřena v kleci, pochopitelně), chodí po světě, pokouší se sehnat něco k snědku, množí se, přežívá. Tak i člověk v Hobbesově přirozeném stavu je svobodný. Svoboda je přirozená a jistě původní, protože byla před pravidly, která ji začala omezovat. Jak už ale bylo naznačeno, Hobbes přesvědčivě ukazuje, že stav této svobody je docela nepříjemný. Vraťme se ke zvířatům: každý, kdo viděl dokument o zvířatech, ano, i každý, kdo se občas projde přírodou, vidí, jak krutý to je svět. Lev schvátí antilopu, kočka chytí myš. Protože jsou zvířata svobodná, žijí ve strachu, protože i ostatní zvířata jsou svobodná, a nic jim tak nebrání zabít druhé zvíře. Tak i člověk v přirozeném stavu je obrán o majetek, zabit. Člověk má oproti zvířatům navíc nevýhodu. Zatímco zvířata jsou silnější a slabší, a tedy alespoň ta silnější mají určitou větší šanci na bezpečí, lidé si jsou, jak si Hobbes všiml, sobě rovní. Hobbes přímo říká, že i když je někdo snad silnější nebo chytřejší, nikdy nevyniká natolik, že by si mohl být zcela jist, že je ochráněn před útokem druhého. I silný člověk může být zabit lstí, i chytrý člověk může být zabit silou. Zatímco tedy některá zvířata si mohou dovolit luxus pocitu bezpečí (typicky jsou to ta zvířata, která stojí na vrcholu potravního řetězce), není člověka, který by mohl tohoto luxusu užívat také. Proto se lidé sejdou a uzavřením společenské smlouvy se podřídí státu, vzdají se své svobody.
Vidíme, že svoboda je snad vznešený, jistě ale riskantní podnik. Být skutečně svobodný si mohou dovolit jen ti nejsilnější a nejchytřejší, jsou-li tací. Svoboda znamená pro každého živého tvora strach o vlastní život. Bezpečí naproti tomu je conditio sine qua non života spokojeného, života, který má ambice plnit svůj smysl, rozmnožit se, pokračovat. Touhu po bezpečí vykazuje každý živý tvor. Vykazuje ji tím, že si buduje obydlí, ať už vysoko v korunách stromů či hluboko pod zemí ve skryté noře. Vykazuje ji tím, že se skrývá před svými predátory, či před nimi utíká. Vykazuje ji tím, že se snaží zabezpečit své potomstvo.
Bezpečí vede k pohodlnému životu. To je z hlediska života jednotlivců positivní jev. Z hlediska života jako takového však lze vidět určitá negativa. Svoboda v přírodě vede k nebezpečí; to pak vede k tomu, že se každý tvor pokouší být co nejlepší, aby co nejdéle přežil. Tato snaha vede k vývoji, k pokroku. S bezpečím dochází ke stagnaci, k zastavení vývoje, k degeneraci. Dnešní člověk již není zdatným běžcem, mnohé fysické vlastnosti ztratil, když získal takovou úroveň bezpečí, že tyto dovednosti dále nepotřeboval. Dokud jsme ve svobodném světě, probíhá nicméně soutěž jiná. Pořád jsme vystaveni konkurenčnímu boji. Kdo není dobrým pracovníkem, přijde o zaměstnání a výhod života, které dosud měl, může snadno pozbýt. Ve světě, ve kterém můžeme činit volby, hrozí nebezpečí, že ztratíme to, co máme, a staneme se na příklad bezdomovci. Je to nicméně svět, který nám pomáhá vyvíjet se, zlepšovat se v tom, co umíme, jako lidstvo nedegenerujeme (alespoň v těch oblastech, které považujeme za důležité).
Na konci jsme tam, kde na začátku. Máme dvě hodnoty, bezpečí a svobodu, a uvažujeme, která z nich je důležitější. Pro život je důležitější bezpečí, pro vývoj je důležitější svoboda. Snad jsme se ani nedotkli toho, co si myslí lidé sami: protože často to bývá tak, že každý chce to, čeho se mu nedostává a v přílišné svobodě volá po jejím omezení, aby byl v bezpečí, a naopak. Snad leží odpověď někde mezi těmito hodnotami. Špatný stav jistě je, když je omezena svoboda a přesto není zvýšeno bezpečí, špatný stav rovněž je, když je omezeno bezpečí a není rozšířena svoboda.
Úplným závěrem nastíním vlastní názor: důležitější je bezpečí. Argumenty pro svobodu zde nastíněné snad mohou platit v říši zvířat, této říši se však člověk vzdálil. Nemyslíme si dnes, že je normální se navzájem zabíjet, známe pojem solidarity, známe to, čemu říkáme humanita. Protože primárním účelem státu je ochrana života člověka, musí stát zabezpečit bezpečí za každou cenu, a až tehdy, když toho dosáhne, může se zabývat hodnotou méně důležitou, svobodou.
Pěkný článek, který odpovídá za mne
https://www.kzamysleni.cz/proc-lidska-spolecnost-potrebuje-revoluci/
A seriál, se kterým nemusím vždy souhlasit, ale stojí za zamyšlení 🙂
http://www.dfens-cz.com/view.php?cisloclanku=2013061301
Nejsem si zcela jist, jestli se mnou odkazovaným esejem souhlasíte, nebo nikoli. Ta kniha, zdá se, přesvědčivě ukazuje společnost, ve které si nejsou všichni více méně rovni, tak jak si to myslel Hobbes (možná ale, že kdyby neskončila válka, ukázalo by se, že Hobbes měl přeci jen pravdu; to nevíme). V této společnosti, v rámci toho, že jsou všichni vězni, jsou jinak všichni svobodní. Myslím, že kdybyste mezi nimi udělal šetření, kdy byste se každého zeptal, jestli chce spíše onu autonomii, kterou jim Japonci dali, nebo bezpečí vykoupené tím, že žádnou autonomii mít nebudou, ale neumřou hlady, tak by většina z nich odpověděla, že chce to bezpečí. Já si myslím, že to, jak někteří říkají, že svoboda je to, po čem každý člověk touží, je mylné a chybné pochopení dějin a člověka v nich. Už Aristotelés říkal, že většina lidí se narodila jako otroci. Většina lidí má své okovy ráda a pokud jim je seberete, najdou jiné a nebo si vytvoří vlastní. Onen hon za svobodou tak je podle mě inspirován buď právě touto chybou, a nebo skrytým elitářstvím, kdy hlasateli svobody nejde o svobodu a štěstí lidstva, ale především o svobodu a štěstí vlastní.
jsi to ty??
Milý Martine,
já osobně teorii společenské smlouvy opravdu chápu jako – teorii-. Přirozený stav neexistoval, neexistuje, nebude existovat – je to fikce, rozumový konstrukt. A v jistém slova smyslu může sloužit jako platforma pro zkoumání vzniku státu jako takového. Poznání o tzv. přirozeném stavu vychází z obyčejné praxe autorů, kteří ho zavedli pro své intelektuální snažení. V podstatě se jednalo o zkušenost aktuální politické a společenské situace, ve které se autoři jako Hobbes, Locke a Rousseau nacházeli. Celý ten problém, který jste nastínil ve své úvaze, ještě provokuje k hlubší reflexi Hobbesova výroku o lidské přirozenosti – tedy, že život v „přirozeném stavu“ je krátký, mrzký, brutální a tady Hobbes vychází ze svého přesvědčení, že člověk je od přírody zlý, nepřátelský tvor usilující jen o uspokojení svých potřeb na úkor těch druhých. To přirovnání k vlkům, ke zvířecí říši, mi připadá velmi zjednodušující. Já vím, že na všechna ta přirovnání průměrný lidský jedinec velmi rád slyší, protože co není vidět, to pro některé z nás prostě není. Takže zvířata v politické filosofii hrají významnou roli. Proč ne? Když si autor připadá jednou jako vlk, podruhé jako liška nebo malý roztomilý lvíček.To je spíš ale další námět na úvahu, jak se Člověk projevuje sám o sobě jako entita v celoplanetárním rozměru.
Čili zpátky k tématu bezpečí vs. svoboda. Dokud budeme v politické teorii používat zvířata jako nástroj svých sobeckých cílů (v Hobbesově případu politicko-filosofického traktátu), pak se opravdu staneme těmi zvířaty a člověk jako takový zmizí. V posledku děkuji za stát, který chrání můj život minimálně zákony a existencí policie a armády. Uvědomuji si význam toho, že žiji v liberálně demokratickém politickém systému a jeho nezpochybnitelný příspěvek nejen pro mou bezpečnost (policie, armáda), ale také svobodu, přinejmenším svobodu projevu, která je klíčem k Člověku.
Milý Patriku, máte pravdu, že theorie společenské smlouvy je jen theorií, myšlenkovým konstruktem. Odhlédneme-li však od její možné či nemožné pravdivosti, dokonce i když přijmeme vaši thesi, že člověk není takový, jakého jej popisuje Hobbes, tak přesto shledáme, že these mé úvahy stojí: protože i ve světě, kde jsou hodní lidé, hrozí nebezpečí z okolní přírody. Život člověka v takové svobodě by možná nebyl tak hrozný, jako je život v Hobbesově přirozeném stavu, myslím ale, že by pořád nijak pěkný nebyl. Proto lidé žijí pospolu (ať už se sešli jakkoli), protože si mohou pomáhat v přežití, získávají tak větší bezpečí. A aby takové společenství mohlo fungovat, je nutné mít v něm někoho, kdo učiní rozhodnutí, komu jsou ostatní podřízeni. Pro větší bezpečí je třeba omezit svobodu.
—
Přirovnání s vlkem je, jako každé přirovnání, zjednodušující. To je pravda. Hobbesova these, že člověk je od přírody zlý, nicméně není nijak neobvyklá. Kdo si přečte Mandelvillovu Bajku o včelách, snadno získá dojem, že sobeckost a „zlost“ člověka stojí v základech ekonomiky a našeho ekonomického myšlení. V tomto srovnání se Hobbes jeví jako humanista. I křesťanská nauka je založena na té myšlence, že člověk je obtěžkán dědičným hříchem. Tomu, že člověk je obecně považován za zlého, svědčí (abych se vrátil k Hobbesovi) i to, že i ve společnosti, kde funguje policie etc. jsme zvyklí zamykat dveře, schovávat majetek do trezorů a leckde, ano, i nosit zbraň. Myslím zkrátka, že ačkoli existují hodní lidé, tak člověk obecně je od přírody zlý. Odtud pak pramení potřeba státu a omezení svobody ve prospěch bezpečí každého z nás.
Pěkná a promyšlená úvaha,
souhlasím s 90% článku.
Kde nesouhlasím? Z televize známe spektakulární záběry lovících predátorů. Jiný název je mrchožrout, nezní to tak vznešeně, ale daleko lépe vystihuje úlohu lvů, koček, supů, prostě masožravců. Zvíře, které není nemocné, je při dodržování základních pravidel před šelmami v bezpečí. A nažraná šelma neloví.
Zvířata se sdružují do hejn, stád či smeček. Různě podle okolností a potřeb. Lidé se chovají stejně. Sdružují se do rodin, obcí, klanů, mafií, svazů zahrádkářů, cykloaktivistů, či politických stran, domobran, … Dobrovolně!
Členství ve státě není dobrovolné, protože k odchodu je potřeba překonat velké bariéry. A odejít mohu jen do jiného státu. Na světě není momentálně možnost žít bez státu (v anarchii).
Skupiny jsou schopny své členy ochránit. Ne absolutně. Nic není absolutní.
Stát své občany chrání. Umírají méně? Kdyby neexistovaly státy, byly by války ničivější a smrtelnější? Umíralo by více lidí, či krutěji? Brali by lidem lapkové více než polovinu příjmu, se kterou se spokojí dnešní evropské státy? To jsem trochu odbočil.
Druhá výhrada je k závěru: „musí stát zabezpečit bezpečí za každou cenu“. „Každá cena“ je příliš vysoká. Až budeme chodit koridory z ostnatého drátu a bydlet v bytelných klecích, tak naše bezpečí nikdo neohrozí. Králík v kotci je velmi bezpečný. A dostává pravidelně nažrat. V zimě ho nezebou packy. To je jedna z možných cen. Až všude budou kamery, tak každý zločin bude potrestán, možná ještě dřív než se stane. A správce kamer se stane pánem nad lidmi. Je toto přijatelná cena? Pravda lze přijmout zákon, že se kamery nesmí zneužít. Určitě bude stejně účinný, jako ostatní zákony.
Přeháním? Myslíte někdo, že přeháním? Je tady mezi čtenáři někdo, kdo nikdy nešel na červenou, nikdy nepřekročil rychlost, nikoho nepraštil lopatičkou, nedal vlastnímu dítěti na zadek, či na něj nezvedl hlas. Kdo nevykouřil jedinou cigaretu, či se nikdy neopil, či se nepřejedl? Kdo jste zamyšlený nevstoupil do vozovky? Kdo jste při řízení netelefonoval? Kdo jste nejel na kole ve dvojici vedle sebe, či po chodníku?
Všechna výše uvedená omezení jsou tu pro naše bezpečí. Abychom radostně a zdravě žili.
Vy všichni, co chcete, aby cigarety, alkohol, sádlo, Coca Cola a lopatičky byly zakázány, po mně hoďte kamenem.
Stát, jako naše společná firma, nechť nám život usnadňuje i ochraňuje, ale ne za každou cenu!
Máte pravdu, že členství ve státě dnes dobrovolné není. Hobbesův stát vznikl tak, že se jednou nějací lidé dohodli, že se vzdají svých práv a tak vytvoří stát, který je pak věčný. Jejich potomků se pak už nikdo na nic neptal, ani k tomu nebyl důvod; dostávali za to bezpečí. Toto je myšlenkový směr, který svobodu vůbec neuvažuje. Naproti tomu například John Locke říkal, že komu se ve státě nelíbí, ať si odejde (je pravda, že v jeho době asi bylo snazší odejít ze státu pryč, protože spíše existovala místa, která pod stát nespadala. Jenže odejít ze státu, to také znamená nechat tam nemovitý majetek, zanechat tam všech výhod společnosti, dostat se do stavu nebezpečí, kde se mohu spolehnout jen sám na sebe. A kdo by to dělal? Vždyť právě proto se lidé sešli do společnosti a státu, aby se z tohoto hrozného stavu vymanili.
Bezpečí jistě ani stát neposkytuje absolutní. My v České Republice však nežijeme v neustálém strachu, že nás sežere divá zvěř, nemusíme se ani bezprostředně bát, že nás někdo zabije či okrade. To je bezpečí, které mimo stát není samozřejmé. Výhodou státu oproti nějaké mimo stát žijící družině zbojníků je ta, že stát tuto ochranu poskytuje všem, nikoli jen těm, kdo si např. mohou dovolit zaplatit za svou ochranu. A jistě, dnes lidé umírají méně. Resp. každý jednou umře, myslím ale, že v dnešní době převládají úmrtí na stáří či nevyléčitelné (obtížně léčitelné) nemoci nad úmrtími z nedostatku jídla, přepadení etc. A k lapkům – stát (typicky) má tu výhodu, že mi sebere akorát tu část toho příjmu, nikoli život či všechen majetek, přičemž na tom, kolik mi toho sebere, se mohu v dnešní době podílet i sám, například účastí ve volbách.
Ke králíkovi v kleci – já bych zřejmě trval na tom, že i v dnešním světě žije dost lidí, kteří mu jeho bezstarostný život závidí. Protože má co jíst a kde bydlet.
Ve státě, ve kterém dochází k tak intenzivní kontrole, jakou jste popsal, a ve kterém je zločinu zabráněno předtím, než se stane, by ten, kdo zločiny nepáchá, jistě rád žil. Je přitom nutné rozlišit mezi zabráněním zločinu a trestem; neboť to druhé by nemělo nastat, pokud se zločin skutečně nestal. Také lze směřovat úvahu tím směrem, že bezpečí se nám dostane nikoli pouze mřížemi a ostnatým drátem, ale také výchovou a podobnou prevencí kriminality, atd.
Argumentaci, že každý přechází občas na červenou, nemohu přijmout. Toto a další vámi zmíněné příklady jsou příklady toho, že se jedinec zcela dobrovolně rozhodne využít své svobody na úkor bezpečí. Zrovna toto jsou více či méně závažné případy, v nichž neohrožuje jen bezpečí svoje, ale často také bezpečí jiných. V tomto směru by jistě bylo efektivnější, kdyby se těmto prohřeškům zabránilo hned, než když je až ex post trestán ten, kdo tímto prohřeškem způsobí újmu. Například zabránění řidiči telefonovat za jízdy může zachránit život, následný trest poté, co někoho zabil, už nikoli.V tomto směru je jistě záhodno uvažovat o tom, jestli by se neměl měnit poměr prevence a trestání v současné společnosti.
A k zákazu různých věcí: je pravda, že zákazy těchto věcí si málokdo přeje. A je také otázka, nakolik zákaz kokakoly přispěje k bezpečí. Jistě přispěje k ochraně zdraví, bezpečí ve smyslu, v jakém jsem o něm psal, však není dotčeno. Jinak tomu může být u alkoholu, protože jeho konzumace má potenciál k ohrožení bezpečí ostatních i konzumenta.
Obecně lze říci, že na tuto problematiku má člověk tendenci změnit názor poté, co mu přílišná svoboda (ať už jeho či někoho jiného) způsobila nelehkou situaci (přišel o dům při hře v karty, srazil ho telefonující řidič).
Ve svém příspěvku jsem byl expresivní. Zkusím být konkrétnější a budu dávat jednotlivé drobné příspěvky, protože jinak by se to rozplizlo. Vše ale bude mít společného jmenovatele: přiměřenost nesvobody a jak (ne)pomáhá lidem k bezpečí.
Začnu od konce, byla tu neúspěšná prohibice http://www.ceskenoviny.cz/zpravy/pred-80-lety-skoncila-v-usa-ne-prilis-uspesna-prohibice/1015383
Vysoká spotřební daň na alkohol, údajně regulační, vedla před rokem k desítkám úmrtí a oslepnutí v ČR.
Úmysly byly veskrze dobré a šlo o akt ochrany obyvatel státem.
A já se ptám, kde udělali soudruzi chybu?
PS: Omezení velikosti kelímků Coca Coly zatím neprošlo, ani mě nenapadá, kde se to může špatně zvrhnout, ale o čem nepochybuji, že kdyby to prošlo, tak by to byl drsný precedent:
„People are dying every day,“ Bloomberg said. „This is not a joke. This is about real lives.“ http://www.reuters.com/article/2013/03/11/us-sodaban-lawsuit-idUSBRE92A0YR20130311?feedType=RSS&feedName=topNews&utm_source=feedburner&utm_medium=feed&utm_campaign=Feed%3A+reuters%2FtopNews+%28News+%2F+US+%2F+Top+News%29&utm_content=Google+International
O tom, jak je stát ve svém ochranářském úsilí úspěšný, by se dalo diskutovat. Případ prohibice v USA je důkazem toho, že ti lidé o tuto ochranu nestáli (pak ale, možná existovali tací, kteří o ni stáli, o kterých se dnes tolik nemluví). Methanolová aféra u nás: nevím, nakolik to bylo důsledkem ochranářské politiky. Tedy: nevím, nakolik lze vyššími daněmi někoho chránit. Nicméně to celé bylo jistě selháním státu. Stát ne vždy, když tvrdí, že někoho chrání, tak skutečně činí. Může lhát, může to prostě jenom pokazit, i když v dobrém úmyslu. Tady je prostor pro zlepšení, který je ostatně vždy.
U té koka-koly se podle mě objevuje rozdíl: já myslím, že stát by měl chránit člověka před vnějším nebezpečím, před nebezpečím, které si způsobí sám, však ne. Tak například by neměl bránit kuřákům kouřit, ostatním pít koka-kolu. Protože je otázka, nakolik mohu nebezpečí, které jsem si sám, dobrovolně a vědomě přivodil, nazvat nebezpečím. Pití alkoholu sem také částečně spadá, částečně proto, že opilí lidé mohou ohrožovat ostatní, což už nebezpečím je. Před methanolem by však stát chránit měl, protože to už není poškození, které si člověk působí dobrovolně, nýbrž nebezpečí z venku.
Martin Koloušek: „Argumentaci, že každý přechází občas na červenou, nemohu přijmout.“
Já s vámi souhlasím, že by bylo fajn, kdyby lidé neohrožovali bezpečí jiných. Naprosto a beze zbytku. Máte pravdu. Ale to nereagujete na mou poznámku. Řeknete-li, že nikdy nic neporušujete, ani většina z vašeho okolí, tak vás budu mít za pokrytce. Ale takovou odpověď nečekám. A shodneme-li se, že lidé zákony a pravidla porušují a to takřka denně (já rozhodně ano a mnoho lidí v mém okolí též), tak co s tím má stát udělat?
V tomto mám více méně jasno: zpřísnit sankce a ty tvrději vymáhat, alespoň v některých případech. Přechod na červenou, je-li silnice prázdná, opravdu nikomu nevadí a jde spíše o princip. Telefonování při jízdě automobilem je nicméně více nebezpečné, takže tam tvrdý trest má smysl. Já jsem obecně zastáncem tvrdých trestů.
Martin Koloušek: „Ve státě, ve kterém dochází k tak intenzivní kontrole, jakou jste popsal, a ve kterém je zločinu zabráněno předtím, než se stane, by ten, kdo zločiny nepáchá, jistě rád žil.“
Chápu, že hovoříte o hodném ovčanovi, který si cení bezpečí nade vše. A teď zapomeňte na všechny, pro které chcete dobro a odpovězte jen a pouze za sebe: Chcete, abyste byl pod nepřetržitým dohledem, aby vaše veškerá komunikace byla monitorována a kontrolována na nezávadnost? Chcete, aby každý váš přestupek byl okamžitě zaznamenán a řešen? Kdo rychle napravuje, dvakrát napravuje.
Já nechci v takovém světě žít. Důvodů mám mnoho, ale ten nejhlavnější je strach, či přesněji jistota, že dojde k zneužití daného systému, nejpravděpodobněji ve jménu dobra.
Máte pravdu, že zneužití hrozí vždy. Máte také pravdu v tom, na co zřejmě narážíte, že ti různí političtí filosofové a budovatelé utopií a) nemají pocit, že by v tom také žili, b) byli by ti, kteří by to vedli, c) myslí, že by ve svém stoicismu dokázali nabýt svobody vnitřní, mravní autonomie, takže jakékoli zneužití moci by se jich vlastně netýkalo. Všechny tři možnosti jsou tak trochu mimo realitu. to je pravda. Vaše otázka na mě se dá chápat ve dvou rovinách. Obecně řeknu, že v takovém státě bych žít nechtěl. Ale pokud bych měl na výběr mezi žitím v nebezpečné divočině, kde mi každým dnem hrozí nebezpečí nejen od přírody, zvěře, ale i od ostatních lidí, a vámi popsaným státem, zvolil bych raději vámi popsaný stát.
Mnou popsaný stát existuje a jmenuje se Korejská lidově demokratická republika. A máme Kubu, Venezuelu, Barmu. A před nedávnem tu byla spousta socialistických států, které monitorovaly život lidí všemi dostupnými prostředky, aby všichni dodržovali zákony a pravidla.
I já žil polovinu života ve státě, kde opravdu bylo blaho a bezpečí všech základním atributem a většina společnosti se toho snažila dosáhnout. Jsem přesvědčen, že nikdo nechtěl, aby společnost zaostávala, aby se splašky lily do řek, odpady sypaly do lesů, či aby množství i základních potřeb bylo nedostatkové. A stejně tak jsem přesvědčen, že mezi lety 1945 a 1968 za tuto spravedlivou, lidovou, bezpečnou vizi bojovala drtivá většina komunistů, stejně tak, jako se většina komunistů snažila dobře pracovat i poté.
I ti, kterým šlo o moc jako takovou, se snažili být schopnými a oblíbenými manažery.
A přesto to nefungovalo. Dokonce ani tvrdé tresty nepomáhaly. Ani 40 let zlepšování a zdokonalování nezabránilo rozkladu společnosti. Proč to nemohlo fungovat, píše F. A. Hayek ve své knize Cesta do otroctví. Pokud ji náhodou neznáte, tak doporučuji, je to nenáročné spíše populární dílo. Psal ji sice pro Angličany na sklonku druhé světové války, nicméně platnost má obecnou.
Abych shrnul, co píši výše: základní problém socialistických států není ve zneužití moci, ale v tom, že prostě nefungují.
Zapomněl jsem zmínit, že Hayek mimo jiné vysvětluje, proč socialismus nevyhnutelně vede k totalitě. Bohužel realita mu dává za pravdu.
Ivoš: já myslím, že v Evropě je většina států socialistických a třeba ve skandinávských státech se zdá, že to funguje. Mým cílem není obhajovat socialismus, už jen proto, že vy sám jste vyjmenoval příklady, kde to nefunguje. Jenže jaký stát pak funguje? Komunistický také ne (z podobných důvodů). Liberální stát? Liberalismus je dlouhodobě neudržitelná ideologie, která, protože vychází z nihilismu, vede k tomu, že na jednotlivci postupně popře vše, co z něj dělá člověka, každého, kdo nebude souhlasit, potlačí, a v konečném důsledku povede k zrovna tak hrozné totalitě, jako například vedl ten socialismus. Kapitalistický stát je (jak jsem argumentoval v komentáři pod jiným zdejším článkem) vnitřně rozporný a bez toho, aby obsahoval socialistické prvky, neudržitelný. Jsou to ovšem ty socialistické prvky, které jej zničí, a dopadne špatně tak či tak. Empirickým pozorováním nutně musíme dospět k závěru, že žádný státní režim se dosud neosvědčil, protože každý z nich z toho či onoho důvodu skončil. Určitou stálost lze pozorovat například na Římské říši, nebo na mnohých historických evropských královstvích. Jenže to zase nebyly státy, v nichž bychom chtěli žít, v dnešní době, která je rychlejší, než kdysi, by tyto státy stejně neobstály tak, jako obstály v minulosti, a konečně – i tyto státy padly a nebo doznaly změny. Kladný příklad, který snad lze uvést, jsou USA. Ty by snad mohly sloužit za příklad demokratického kapitalistického státu, který má alespoň nějakou tradici. Jenže jak to tam vypadalo v různých historických etapách, jak to tam vypadá dnes, to vidíme, a myslím, že jako vzor už také neslouží právě nejlépe.
Celý ten problém je, zdá se, složitý, a stojí za další zkoumání. A abych se vrátil k počátku – na základě zvěstí, které o KLDR slyším, bych si tento stát před „stavem přírody“ asi nevybral, protože podle těch zvěstí onen stát selhává i v základním zabezpečení života.
JÁ MYSLÍM, ŽE V EVROPĚ JE VĚTŠINA STÁTŮ SOCIALISTICKÝCH
Ano. v Evropě je většina států socialistických. Ne v míře, kterou znám z předlistopadové ČR, ale socializace roste.
–
A TŘEBA VE SKANDINÁVSKÝCH STÁTECH SE ZDÁ, ŽE TO FUNGUJE.
Ano. Jednu až dvě generace socialismu bohatý stát snese. Norsko má jedny z největších nalezišť ropy, zemního plynu a ryb na světě. Švédsko má množství levné energie z vodních elektráren. Ty státy mají obrovské přírodní bohatství a přitom nejsou lidnaté. Ani to by nestačilo bez liberální politiky:
http://www.revuepolitika.cz/clanky/1955/svedsko-zbohatlo-diky-liberalismu-nikoliv-socialismu
http://neviditelnypes.lidovky.cz/ekonomika-svedsko-vzor-pro-pravici-d6k-/p_ekonomika.aspx?c=A140129_204702_p_ekonomika_wag
A přidávám něco, co podle mne souvisí a přijde mi to jako největší zvěrstvo:
V Norsku (nejen), se do náhradní péče umístí cca PĚTINA DĚTÍ. Rozhodnutím úředníka, třeba na základě neověřeného udání.
http://en.wikipedia.org/wiki/Child_Welfare_Services_%28Norway%29
http://www.rodinneterapie.cz/inpage/tvrada-pravda-o-socialni-sfere-v-zahranici-nechce-se-verit/
http://echo24.cz/a/wJytC/pravnik-odebirani-deti-v-norsku-predevsim-velky-byznys
Ivoš: Liberalismus může dobře fungovat na ekonomické úrovni, ale na té politické. Jinak: Švédsko snad zbohatlo díky liberalismu a nikoli socialismu, ale díky socialismu se ten stát udržel. Já myslím, že socialismus je dlouhodobě neudržitelný systém (byť možná z jiných důvodů, než vy. Ale liberalismus je zrovna tak neudržitelný a kapitalismus rovněž. Socialismus v současné Evropě (a Americe) nedělá nic jiného, než že se snaží odvrátit neodvratitelné, totiž ten kolaps. Svou činností kolapsu sám přispívá, kdyby ale nekonal, kolaps by nastal stejně. Zkrátka: neznám správnou odpověď, nevím, jaký stát by mohl a měl být ideální, ale stát založený na lidské svobodě jako na primární hodnotě nemůže podle mého názoru fungovat. Pokud jsou zabezpečeny další podmínky, pak lze klidně pečovat i o svobodu, kterou nechci odmítat úplně.