Svoboda: ano či ne?

Velký myslitel anglického empirismu, Thomas Hobbes, nás učí, že lidé jsou si rovni. Z této rovnosti usuzuje na známý přirozený stav, ve kterém je člověk člověku vlkem. Nebezpečí, které takový stav přináší pro každého jednotlivce, je natolik veliké, že se lidé sejdou a uzavřením společenské smlouvy vytvoří mocného Leviathana, stát, který je ochrání. Vzdají se za tím účelem svého práva na sebeobranu a autorizují vše, co tento Leviathan udělá. Dva momenty stojí na počátku státu Thomase Hobbese: první je právo jednotlivce na život a tímto momentem dal Hobbes založit velkému politickofilosofickému směru, totiž liberalismu, druhý moment, který lze odvodit z prvého, je bezpečí. Liberalismus se ve svém vývoji vydal jiným směrem než Hobbes, totiž směrem ochrany svobody jednotlivce. Přesto je to Hobbes, který tomuto směru dal počátek, a tento počátek ovlivňuje liberalismus dodnes.

Hobbes je první, kdo do počátku státu a jeho účelu staví oprávnění jednotlivce. Právo člověka je velice úzké oproti vymezením dalších myslitelů, omezuje se toliko na právo na život. Právo na život stojí i v základu dalšího liberalismu; ačkoli ten staví jako nejdůležitější hodnotu svobodu (z latinského libertas je konec konců odvozen jeho název, liberalismus), tuto přece jen omezuje například tím, že jeden člověk nesmí zabít druhého, a tak chrání životy každého jednotlivce. I liberalismus považuje bezpečí lidí za důležité. Otázka k zamyšlení vzniká, když jsou tyto dvě hodnoty, bezpečí a svoboda, ve sporu. To lze ukázat na příkladu boje proti terorismu, kdy v zájmu bezpečí jsou omezována různá práva, a tedy svoboda. Zrovna tak kamerové systémy instalované ve městech omezují naší svobodu, a to za účelem zvýšení bezpečí v ulicích. Není snad nutné uvádět další příklady. Která z hodnot je primární? Která je důležitější?

Svoboda je, když zůstaneme u Hobbese, nepřítomnost vnějších překážek. Toto vymezení vcelku stačí: jsme-li svobodni, můžeme dělat, co můžeme, abychom přežili. Nehovořme, prosím, v souvislosti se svobodou o tom, že jsme omezeni přírodními zákony. Svobodu od těchto zákonů nemáme, abychom ji získali, museli bychom vystoupit z tohoto světa a to nemá smysl. Zvěř je svobodná (není-li zavřena v kleci, pochopitelně), chodí po světě, pokouší se sehnat něco k snědku, množí se, přežívá. Tak i člověk v Hobbesově přirozeném stavu je svobodný. Svoboda je přirozená a jistě původní, protože byla před pravidly, která ji začala omezovat. Jak už ale bylo naznačeno, Hobbes přesvědčivě ukazuje, že stav této svobody je docela nepříjemný. Vraťme se ke zvířatům: každý, kdo viděl dokument o zvířatech, ano, i každý, kdo se občas projde přírodou, vidí, jak krutý to je svět. Lev schvátí antilopu, kočka chytí myš. Protože jsou zvířata svobodná, žijí ve strachu, protože i ostatní zvířata jsou svobodná, a nic jim tak nebrání zabít druhé zvíře. Tak i člověk v přirozeném stavu je obrán o majetek, zabit. Člověk má oproti zvířatům navíc nevýhodu. Zatímco zvířata jsou silnější a slabší, a tedy alespoň ta silnější mají určitou větší šanci na bezpečí, lidé si jsou, jak si Hobbes všiml, sobě rovní. Hobbes přímo říká, že i když je někdo snad silnější nebo chytřejší, nikdy nevyniká natolik, že by si mohl být zcela jist, že je ochráněn před útokem druhého. I silný člověk může být zabit lstí, i chytrý člověk může být zabit silou. Zatímco tedy některá zvířata si mohou dovolit luxus pocitu bezpečí (typicky jsou to ta zvířata, která stojí na vrcholu potravního řetězce), není člověka, který by mohl tohoto luxusu užívat také. Proto se lidé sejdou a uzavřením společenské smlouvy se podřídí státu, vzdají se své svobody.

Vidíme, že svoboda je snad vznešený, jistě ale riskantní podnik. Být skutečně svobodný si mohou dovolit jen ti nejsilnější a nejchytřejší, jsou-li tací. Svoboda znamená pro každého živého tvora strach o vlastní život. Bezpečí naproti tomu je conditio sine qua non života spokojeného, života, který má ambice plnit svůj smysl, rozmnožit se, pokračovat. Touhu po bezpečí vykazuje každý živý tvor. Vykazuje ji tím, že si buduje obydlí, ať už vysoko v korunách stromů či hluboko pod zemí ve skryté noře. Vykazuje ji tím, že se skrývá před svými predátory, či před nimi utíká. Vykazuje ji tím, že se snaží zabezpečit své potomstvo.

Bezpečí vede k pohodlnému životu. To je z hlediska života jednotlivců positivní jev. Z hlediska života jako takového však lze vidět určitá negativa. Svoboda v přírodě vede k nebezpečí; to pak vede k tomu, že se každý tvor pokouší být co nejlepší, aby co nejdéle přežil. Tato snaha vede k vývoji, k pokroku. S bezpečím dochází ke stagnaci, k zastavení vývoje, k degeneraci. Dnešní člověk již není zdatným běžcem, mnohé fysické vlastnosti ztratil, když získal takovou úroveň bezpečí, že tyto dovednosti dále nepotřeboval. Dokud jsme ve svobodném světě, probíhá nicméně soutěž jiná. Pořád jsme vystaveni konkurenčnímu boji. Kdo není dobrým pracovníkem, přijde o zaměstnání a výhod života, které dosud měl, může snadno pozbýt. Ve světě, ve kterém můžeme činit volby, hrozí nebezpečí, že ztratíme to, co máme, a staneme se na příklad bezdomovci. Je to nicméně svět, který nám pomáhá vyvíjet se, zlepšovat se v tom, co umíme, jako lidstvo nedegenerujeme (alespoň v těch oblastech, které považujeme za důležité).

Na konci jsme tam, kde na začátku. Máme dvě hodnoty, bezpečí a svobodu, a uvažujeme, která z nich je důležitější. Pro život je důležitější bezpečí, pro vývoj je důležitější svoboda. Snad jsme se ani nedotkli toho, co si myslí lidé sami: protože často to bývá tak, že každý chce to, čeho se mu nedostává a v přílišné svobodě volá po jejím omezení, aby byl v bezpečí, a naopak. Snad leží odpověď někde mezi těmito hodnotami. Špatný stav jistě je, když je omezena svoboda a přesto není zvýšeno bezpečí, špatný stav rovněž je, když je omezeno bezpečí a není rozšířena svoboda.

Úplným závěrem nastíním vlastní názor: důležitější je bezpečí. Argumenty pro svobodu zde nastíněné snad mohou platit v říši zvířat, této říši se však člověk vzdálil. Nemyslíme si dnes, že je normální se navzájem zabíjet, známe pojem solidarity, známe to, čemu říkáme humanita. Protože primárním účelem státu je ochrana života člověka, musí stát zabezpečit bezpečí za každou cenu, a až tehdy, když toho dosáhne, může se zabývat hodnotou méně důležitou, svobodou.

Tags:

Komentář

  1. Od Ivoš

    Odpovědět

    • Od Martin Koloušek

      Odpovědět

    • Od vojta

      Odpovědět

  2. Od Patrik Battya

    Odpovědět

    • Od Martin Koloušek

      Odpovědět

  3. Od Ivoš

    Odpovědět

    • Od Martin Koloušek

      Odpovědět

      • Od Ivoš

        Odpovědět

        • Od Martin Koloušek

          Odpovědět

      • Od Ivoš

        Odpovědět

        • Od Martin Koloušek

          Odpovědět

      • Od Ivoš

        Odpovědět

        • Od Martin Koloušek

          Odpovědět

          • Od Ivoš

            Odpovědět

          • Od Ivoš

            Odpovědět

          • Od Martin Koloušek

            Odpovědět

          • Od Ivoš

            Odpovědět

          • Od Martin Koloušek

            Odpovědět

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *