Tříštění společnosti: skupinová polarizace a zrození radikála

Proč internet usnadňuje radikalizaci? Rozdělují sociální sítě společnost? Kde se bere v diskuzích tolik agrese? A kdo jsou lidé, náchylní k extrémismu?

„Skupinová polarizace neničí pouze diskuzi, schopnost rozumného kompromisu, rozhodnutí porot či soudní verdikty. Má potenciál rozšířit se do celospolečenské debaty, ohrozit demokracii a v nejextrémnějším důsledku také zabíjet,“ trefně vypočítává rizika polarizace ve svém článku Proč se společnost radikalizuje David Lacko1.

A o to jde odjakživa, o skupinu stejně smýšlejících lidí, která se vzájemně ovlivňuje víc, než je ochotna si připustit. Narodíte-li se, vyrůstáte a žijete-li v prostředí, v němž převládá katolický, liberální, levicový, konzervativní nebo třeba nacionální pohled na svět, je pravděpodobné, že i vy budete katolíky, liberály, levičáky, konzervativci a nebo nacionalisty. Stejně tak je-li většina vašich přátel vášnivými sportovci, luštiteli křížovek, horolezci či fanoušky metalu, tím spíše vás strhnou k té samé aktivitě. Není náhodou, že bestsellery se nejlépe prodávají právě proto, že víme, že je ostatní kupují také. Což platí i o filmech, knihách, módě, hudebních nahrávkách či jakýchkoli jiných produktech.

Prostě a jednoduše, lidský druh se vyznačuje tím, že jedinec kopíruje ty činnosti, které vykonávají ostatní, což pregnantně vyjadřuje Eric Hoffer: „Když mohou lidé svobodně dělat, cokoli chtějí, obvykle se vzájemně napodobují.“ A my lidé používáme chování druhých jako klíč k vysvětlení skutečnosti (Canter). Takový model chování nevznikl jen tak zbůhdarma a musel být v minulosti evolučně pro druh výhodný.

Bohužel, ne vždy jde ale jen o prodeje bestsellerů a ovlivnění v podobně neškodném duchu.

Jaké vysvětlení nalezneme pro vzestup fašismu ve třicátých letech? Odkud se vzal radikalismus studentů v letech šedesátých? A kde nárůst islámského terorismu v devadesátých letech?„ ptá se Cass Sunstein v Cestě do ExtrémůJednotící prvek je jednoduchý: Když se lidé nacházejí ve skupině stejně smýšlejících osob, je velmi pravděpodobné, že se jejich názory posunou do extrémních poloh. (Toto) je jev skupinové polarizace.“

Role internetu v polarizaci

Technologický rozvoj spolu s novými typy médií dokáže určité pohyby ve společnosti akcelerovat, stát se jakýmsi „průtokovým ohřívačem,“ který zatápí pod emočním kotlem a v kombinaci s anonymitou ( nebo alespoň s debatou, která se neodehrává tváří v tvář) může vytvořit potenciálně velmi výbušnou směs skupinového myšlení, myšlenkových ghett a radikalizace.

Jak jsme se mohli přesvědčit už přesvědčit, kombinace mobilních technologií a sociálních sítí ve společnosti působí jako zesilovače a urychlovače současných společenských změn – například na Ukrajině v roce 2004, v Íránu v roce 2009, v Egyptě v roce 2011 a s Sýrii v roce 2012 – budoucnost jako by patřila těm, kdo se neostýchají sdílet svůj život a zaujetí světem v médiích (Deuze2). Nicméně, jak upozorňuje Meyers, skupinová diskuze může mít kladné i záporné důsledky: „diskuze ve skutečnosti upevňuje a prohlubuje jakékoli názory jedince, se kterými do diskuze vstupuje, ať už riskantní nebo opatrné.“

Tématem radikalizace se skupinách se zabývá mnoho hypotéz, my se ale zaměříme na několik relevantních výzkumů, které nám mohou tuto otázku více osvětlit. Vesměs z nich vyplývá, že diskuze většinou upevní běžné názory členů té které skupiny, ať už jsou pozitivní, nebo negativní.

Meyers3 cituje dva z nich: „V případech, kdy lidé sdílejí negativní názory na určitou skupinu, například imigranty, diskuze podporuje jejich negativní přístup a zvyšuje ochotu diskriminovat (Smith & Postmes, 2011). A pokud lidé sdílejí obavy z bezpráví, diskuze umocňuje jejich morální znepokojení (Thomas & McGarty, 2009).“

Nová média jsou dobrý sluha, ale špatný pán

Prostředí nových médií, spolu s elektronickou komunikací a sociálními sítěmi se stalo prostorem, prostřednictvím něhož se mohou podobně smýšlející lidé zkontaktovat a rozvinout skupinovou interakci, která prohloubí polarizaci a roztříštěnost společnosti.“

Podstatné přitom je, že sociální sítěnabízí desetitisíce skupin názorových spřízněnců, kteří diskutují o náboženství, politice, koníčcích, autech, hudbě atd.“, které umožňují „bezpočtu virtuálních skupin se izolovat s podobně smýšlejícími jedinci a nacházet podporu pro své sdílené obavy, zájmy a podezření.4

Lazer (2009) přirovnává takové uzavření se k rozhovoru s vlastním odrazem v zrcadle, neboť „většina z nás čte blogy, které potvrzují, spíše než rozporují, naše názory a tyto blogy s velkou pravděpodobností odkazují na další spřízněné blogy a spojují tak liberály s liberály, konzervativce s konzervativci..“ A nejen je, mohli bychom dodat. Propojují a uzavírají v názorových ghettech bez výjimky příznivce libovolného politického a myšlenkového zaměření, fanoušky radikálních hnutí všech barev a odstínů, milovníky konspiračních teorií, skeptiky i ezoterické blouznivce.

Oba autoři tak jinými slovy popisují mechanismus vzniku sociálních bublin spřízněných názorů, v nichž se tak dobře daří nikoli racionální argumentaci, ale sektářství, skupinovému myšlení a fanatismu. Jednoduše řečeno, odstraněním korektivu nestejně smýšlejících lidí, kteří by nám poskytli nezávislou zpětnou vazbu, se snadno připravíme o vědomí toho, že svět nemusí vypadat zrovna tak, jak si myslíme. Názorové štěpení a polarizaci usnadňuje ještě jeden jedna zostřující podmínka, s jejíž projevy jste se na internetu pravděpodobně setkali i vy osobně. Tím jevem je anonymita.

Anonymita

Stačí se na internetu pustit do téměř libovolné diskuze nad alespoň lehce ožehavým tématem. V případě sporu pravděpodobně nebude trvat dlouho a s pravděpodobností hraničící s jistotou se záhy objeví nenávistné, xenofobní, násilné či jinak vyhrocené vulgární příspěvky.

Proč tomu tak ale je? Je-li snad společnost natolik zhrublá, proč se s podobným chováním nesetkáváme dnes a denně v osobním styku s cizími lidmi?

Pes je zakopán v tom, že jen málokdo by se zachoval stejně tváří v tvář skutečnému, živému člověku. Urážet, nadávat či vyhrožovat někomu, koho jsme nikdy neviděli, koho neznáme, kdo nás nemůže ohrozit a na kom nám navíc nezáleží je prostě snadné. A může se to stát ještě snadněji, je-li zároveň naše pozornost rozptýlena a mysl emočně rozrušena, například jestliže v diskuzi reagujeme na nervydrásající, drastickou, šokující, anebo jen na pro nás pobuřující zprávu. Děje se tak především protože jsme v tu chvíli mohutně emocionálně aktivováni (onou zprávou) a protože „silné emoce vypínají rozum (Koukolík), čili nejsme zrovna v tu chvíli schopni výraznějšího racionálního uvažování.

Měli bychom si uvědomit, že anonymita, tedy zakrytí osobní identity, třebaže jen subjektivní, obecně usnadňuje nepřátelské, prudké a agresivní chování nejen na internetu. Zhusta se s ní ale v dnešní době setkáváme především tam.

Důležitými faktory jsou deindividualizace, vizuální, emoční či fyzická oddělenost od těch, se kterými přicházíme do kontaktu a v neposlední řadě velikost skupiny, usnadňující anonymitu.

Deindividualizace je termín, který poprvé použili sociální psychologové Festinger, Pepitone a Newcombe v padesátých letech dvacátého století. Znamená ztrátu sebeuvědomění a obav z hodnocení zároveň. Ve skupinových situacích lidé s větší pravděpodobností opustí přirozené zábrany, zapomenou svou individuální identitu a přijmou normy skupiny nebo davu, píše Meyers. A dodává, že výsledky takového procesu mohou být překvapivé: „lidé se mohou dopustit činů sahajících od mírného porušení kázně (házení jídlem v jídelně, pokřikování na rozhodčího), přes impulzivní uspokojování svých tužeb (skupinový vandalismus, orgie, krádeže), až po destruktivní sociální exploze (policejní brutalita, výtržnictví, rabování, lynčování).“ Naopak platí, že deindividualizace je méně pravděpodobná u osob, které svou osobní identitu vnímají (Meyers).

Je prokázáno, že vizuální, emoční a fyzická vzdálenost, která nás oddaluje od ostatních lidí, zvyšuje ochotu jedince jednat sobecky, agresivněji, či podvodně. Jinak řečeno: Vzdálenost popírá odpovědnost.“ (Guy Davenport)

Psycholog Phillip Zimbardo uskutečnil v roce 1970 experiment, v němž ověřoval vliv anonymity na násilné chování. Oblékl vysokoškolské studentky do oděvů a kápí podobným těm, do kterých se zahaloval Ku-Klux-klan a vyzval je, aby stiskly tlačítko a tím daly jiné ženě elektrický šok. Ukázalo se, že zahalené studentky pouštěly elektřinu do druhých po dvojnásobný čas oproti těm, které za kápí skryty nebyly.

Meyers dále cituje výzkum Andrewa Silka z roku 2003, který se zaměřil na násilné útoky v Severním Irsku. Z jeho výsledků vyplynulo, že ze zkoumaných 500 útoků bylo 206 spácháno 206 útočníky maskovanými kuklou či jiným způsobem. A právě tito násilníci se skrytým obličejem v porovnání s útočníky s nezakrytou tváří způsobovali těžší zranění, napadali v průměru více lidí a dopouštěli se rozsáhlejšího vandalismu.

Během druhé světové války se potvrdil tentýž princip: Na počátku holocaustu někteří Němci, na rozkaz, zabíjeli kulometem nebo puškou, ženy a děti, kteří stáli před nimi. Ale někteří z nich nebyli schopni se k tomu přinutit a někteří z nich, co to udělali, zůstali otřeseni zkušeností ze zabíjení tváří v tvář. To přivedlo Heinricha Himmlera, nacistického „architekta genocidy“, k vynálezu „lidštějšího“ zabíjení, takového,které vizuálně oddělí zabijáky od jejich obětí. Řešením bylo postavení betonových plynových komor, kde vrazi nemohli vidět či slyšet důsledky svých hrůzných činů na lidech.“ (Russel & Gregory, 2005)

Nicméně, upozorňuje Meyers na pozitivní stránku věci, lidé nejsoucitněji jednají s těmi, kdo mají konkrétní podobu. To znamená s lidmi které známe, které vidíme a vnímáme je jako lidské bytosti.

Drtivá většina internetových názorových válek je vedena lidmi, kteří by ve skutečnosti nikomu neublížili. A je to právě anonymita, která jim dovoluje se v diskuzích vyjadřovat vulgárně, rasisticky či agresivně.

Zde je na místě poznamenat jinou podstatnou věc. Na budování nikoli pouze fyzického distancu, nýbrž především toho emocionálního se často zaměřuje i propaganda. V zásadě se jedná o to přesvědčit příjemce, že určitá skupina lidí je skupinou nelidskou, nepřátelskou, či přímo ďábelskou, kterou je třeba zničit, rozdrtit, zadupat do země. Ti druzí, kteří podle takto budovaného obrazu nejsou lidmi, jsou často označováni za necivilizované, za barbary, za méně než zvířata, ztělesnění zla atd. Cíl je přitom prostý – jestliže ty druhé přestaneme považovat za lidské bytosti, je dovoleno vše.

Velikost skupiny nás dokáže ovlivnit tak, že děláme i to, co bychom si sami nedovolili a dopouštíme se činů, kterých bychom se za jiných okolností nedopustili. Děje se tak proto, že skupina či dav jednotlivce do značné míry anonymizuje, činí ho těžko identifikovatelným, těžko postižitelným za své jednání a zároveň skupinová dynamika zvyšuje jeho emoční aktivační úroveň. Přitom platí, že čím větší dav je, tím více jedinci ztrácejí sebeuvědomění a zodpovědnost. V těchto případech, ať už jde o „sportovní fanoušky nebo lynčující davy, obavy z hodnocení téměř zmizely. Jedinec se soustředí na danou situaci, nikoli na sebe samého. A protože „to dělá každý“, všichni mohou své chování přisuzovat situaci spíše než vlastní volbě.“ (Meyers)

Z tohoto pohledu nám může za příklad posloužit jedna z významných událostí českých dějin, totiž první defenestrace. Udála se na počátku patnáctého století a je považovaná za počátek husitských válek. Tehdy ozbrojený dav, nabuzený kázáním Jana Želivského, údajně za asistence i samotného Jana Žižky, při ní vyházel konšely z oken novoměstské radnice. A kdo se nezabil při pádu, toho lidé utloukli na zemi. Stalo se tak kvůli neúspěšné žádosti o propuštění vězněných stoupenců přijímání podobojí, což se nám, moderním profesionálním bezbožníkům, může zdát jako zoufale malicherná záminka k zavraždění třinácti lidí. Na podstatě věci ale nic nemění fakt, že k tomu došlo před pěti sty lety. V principu skupinová dynamika dnes funguje stejně tak jako kdysi.

Shrnuto a podtrženo

Naše vystupování obecně ovlivňuje celá řada faktorů, které může především ve skupině lidské chování formovat k sobeckosti, netoleranci a agresivitě. Přitom platí, že podstatný vliv na naše názory a rozhodování mají lidé, kterými se obklopujeme, a tento vliv může být jak pozitivní, tak negativní.

„Pocity, nikoli intelekt nakonec utváří názory“. Herbert Spencer

A to je podstatné – skupiny mohou být velmi, velmi špatné, nebo velmi, velmi dobré, v závislosti na tom, které sklony zdůrazní a které potlačí. Své skupiny bychom si tedy měli vybírat moudře a uvážlivě. (Meyers)

Zrození radikála

Jak vypadá doba, v níž se daří extrémismu? A kdo jsou lidé, náchylní k radikalizaci?

Živnou půdou pro vznik a rozvoj extremistických hnutí je doba nejistá, roztřesená a nervózní, doba plná životních a ekonomických nejistot. Doba, v níž se rozmělňují sociální vazby. Doba, která pulzuje strachem a frustrací a v níž nenávistné, destrukční proudy snadno pronikají do mainstreamu mediálního a politického.

Nejedná se přitom o principy nikterak nové a lze je vztáhnout na radikály nejen historické, ale i ty současné. Není náhodou, že vzestupu nacismu v Německu předcházela dlouhodobá a drtivá ekonomická krize; či že v době nepříliš vzdálené náhle propuknuvší krize migrační rozvířila nenávistné a extrémní postoje po celé Evropě.

Ve studii „Kvalitativní popis psychologie osobnosti pachatele extremisticky, rasově motivované a xenofobní trestné činnosti (dále jen Studie MV)“ vydané českým Ministerstvem vnitra v roce 2012 nalezneme popis subjektivních a objektivních faktorů, které jedince k příklonu k radikalismu predisponují. Kromě individuálních vlastností jedince jde o faktory společenské: vysoká nezaměstnanost, nízké vzdělání, častý výskyt náboženských a rasových předsudků a v neposlední řadě i vyšší podíl imigrantů či etnických a náboženských skupin mezi ostatním obyvatelstvem, vliv má také převažující politická orientace společnosti.

Proč ale určitý typ jedince tak snadno podlehne ideologií radikálních hnutí? Studie MV konstatuje, že libovolná extrémistická ideologie poskytuje svým přívržencům velmi srozumitelný, jednoduchý a emočně přesvědčivý model fungování světa, ve kterém může nejistý, nezralý a dospívající jedinec nacházet jistotu. Jednoduchý model světa je na bázi: „my jste ti dobře“ a „vy jste ti zlí“. Jedná se o černo-bílé vidění, které pojetí světa zjednodušuje a tím i zkresluje.“

A dále: „Hlavní potřeby, které jsou v rámci skupiny uspokojovány a motivy ke členství jsou: potřeba patřit někam, pocit sounáležitosti se skupinou, pocit moci a síly vyplývající ze skupinové identity, posilování vlastního ega a uspokojení z možnosti zastrašovat své okolí (oblečením, účesem, skupinovou činnosti), a díky tomu se zbavit vlastních strachů z okolí.“

Sociolog Lewis Coser v díle The Functions of Social Conflict (1956) popisuje, jak může být: „vyhroceně zformovaný nepřítel pak stigmatizován jako ne-člověk, jako nebezpečné monstrum představující bezprostřední, přímo apokalyptické nebezpečí. Do obrazu nestvůry musí být napasováno co nejvíce toho, co lidé nenávidí, pokud je to jen trochu možné, je nutné nevynechat ani sexuální tematiku. Takto vytvořená nepřátelská zrůda se stává se absolutním nepřítelem a proto je v boji proti ní dovoleno použít i absolutních prostředků. Toto možno nazvat diskursem nenávisti.“

Jak se diskurz nenávisti může projevit?

Možností je celá řada, stejně jako konečných důsledků:

Pogrom po holocaustu: V polském městě Kielce se 4. července 1946 odehrála tragédie, která se po zkušenosti s holocaustem zdá neuvěřitelná a absurdní – rok po pádu německé Třetí říše a celosvětovém odsouzení jejího vyhlazovacího programu byli v Polsku opět nevinní Židé na základě starých pověr a vymyšlených obvinění lynčováni několikatisícovým antisemitsky naladěným davem. Celkem zahynulo 42 osob (mezi nimi 10 žen a šestitýdenní dítě), později na následky zranění zemřely ještě dvě osoby. ( Petr Šimíček, Moderní dějiny)

Žhářský útok ve Vítkově se odehrál v noci z 18. na 19. dubna 2009 ve městě Vítkov na Opavsku. Čtyři čeští neonacisté Ivo Müller, Václav Cojocaru, David Vaculík a Jaromír Lukeš zapálili pomocí tří zápalných lahví dům obývaný romskou rodinou. Následkem požáru byli zraněni tři lidé, kteří v té době pobývali v budově. Nejvážněji byla zraněna dvouletá Natálie, která utrpěla život ohrožující popáleniny třetího a čtvrtého stupně na více než 80 % těla. ( Zdroj: iDnes )

Demonstrace v Přerově ( duben 2009): Demonstrace asi 400 pravicových extremistů v Přerově přerostla v pouliční bitku radikálů z policií. Radikálové chtěli proniknout do míst obývaných Romy, v tom jim ale policie zabránila. Největší střet proběhl po uskutečnění relativně klidného pochodu městem v oblasti autobusového nádraží, vzduchem létaly kusy laviček, dlažební kostky, dýmovnice a rozbušky. Akci s názvem Pochod proti rasismu svolali do Přerova Autonomní nacionalisté spolu s aktivisty Národního odporu, do opozice se jim postavili antifašisté. Na pořádek dohlíželo 700 policistů, kteří zatkli celkem 31 lidí, zranění byla na všech třech stranách. (Zdroj: ČT)

Demonstrace proti běžencům a EU, Praha, Červenec 2015: Po proslovech pochod zamířil k Úřadu vlády, kam dorazil kolem 19. hodiny. Demonstranti po cestě vykřikovali hesla jako „Čechy Čechům“, „My jsme národ“ nebo „My jsme tady doma“. Účastníci, kteří varovali například před „hordami nadržených černochů“, třímali mimo jiné makety šibenic s nápisem „Za vlastizradu“. Té se podle demonstrujících dopustili někteří čeští politici. ( Zdroj: iDnes)

Zajímavé shody v radikalizačních tendencích najdeme v americké studii o kořenech vzniku teroristických organizací autorů McCauleyho a Segala. V ní je popsán princip samotné radikalizace, který ale neplatí samozřejmě jen pro teroristy. Ta nevzniká náhle, ale postupně a: „pomalu roste mezi lidmi, které svedl dohromady sdílený pocit křivdy a přiživuje jejich hněv. Jelikož jejich komunikace probíhá v izolaci od umírněných vlivů, jejich postoje se postupně stávají extrémnějšími. Sociální zesilovač umocňuje sílu přijímaných informací. Výsledkem jsou násilné činy, které by lidé, odděleni od skupiny, nikdy nespáchali.“

Meyers v této souvislosti zmiňuje výzkum americké Národní výzkumné rady (NRC), který se zaměřil na proces zrodu teroristy. Ten mimo jiné zahrnuje důslednou izolaci jedince od jiných názorů, dehumanizaci potencionálních obětí a nulovou toleranci nesouhlasu. Jde tedy o striktní rozdělení na „my“ a „oni“. A „oni“, „ti druzí“, „ti zlí“ vlastně ani nejsou lidmi je záhodno s nimi podle toho nakládat.

Když ale dojde na skutečné extrémistické násilí, zajímavým poznatkem Studie MV ( viz výše) zůstává, že u cca 50 % pachatelů násilné extremistické trestné činnosti převažují motivy, které nejsou přímo spojeny s ideologií a z velké části jde o důsledek skupinového ovlivnění.

Autoři studie posléze citují z jednoho soudně znaleckého posudku: „Kdyby se pachatel setkal s lidmi, kteří ho budou akceptovat, nabídnou mu citově uspokojivý vztah a budou zastávat jinou ideologii, nebude pro něho problém svou osobní filozofii změnit.“

A možná právě v tom je zakopaný pes. Takže ačkoli Jerrold Post původně mluvil o terorismu, jeho slova ve zkratce jsou stejně platná i pro radikalizaci obecně: „Z dlouhodobého hlediska je nejúčinnější politikou je zabránit potenciálním rekrutům, aby do hnutí vůbec vstoupili.“

Což se snadněji řekne, než udělá. Jak ale na to?

Obrátíme-li v obecné rovině znaménka předpokladů k vytváření extremistického podhoubí ze záporných v kladná, můžeme se dozvědět toto: radikalismu a extremismu se bude dařit výrazně hůře v klidných, mírových dobách, ve společnosti, která bude vzdělaná a nebude trpět přílišným materiálním nedostatkem či nezaměstnaností, a v níž nebudou výrazně destruovány rodinné a komunitní sociální vazby. Ve společnosti, která bude jednat uvážlivě a zdůrazňovat spíše jednotu a vzájemnost, než netoleranci.

Zdroje:

 

Publikováno na webu Manipulátoři.cz.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.