Studovat?!

Jsou tomu již dva roky, kdy jsem poprvé vstoupil na akademickou půdu – tehdy s jedním jediným záměrem, totiž získat zde během pěti let titul inženýra a zajistit si tak skvělou budoucnost a možnost zrealizovat své (poněkud netradiční) sny. Očekával jsem, že mi svět bude ležet u nohou a velké technologické firmy se o mě budou jen prát… To však během let nabralo zcela jiný kurz a věci se nevyvíjejí, tak jak jsem si původně vysnil. Nechci zde shazovat vinu na někoho konkrétního. Rád bych se jen trochu zamyslel nad možnostmi českého studenta udělat, jak se říká, díru do světa. Protože jsem studentem na fakultě elektrotechnické, nebudu zde psát o humanitních vědách a zaměřím se na ty technické, které však mají samozřejmě přesah i do ekonomické sféry.

Pro začátek bych si stanovil několik postulátů. Především (to zaprvé) předpokládejme, že náš student není génius, jakým byl Einstein, Edison, Dirac a tak dále. Za druhé nemá rodiče s milionovými příjmy, kteří by mu mohli platit studium na MIT nebo Caltechu (o absolventy těchto škol se stále ještě firmy perou). Díky těmto faktorům musí náš student, pokud skutečně chce dosáhnout něčeho velkého, vzít svůj život do hrsti a začít přemýšlet. Z mnoha a mnoha hodin strávených u různých diskuzí, návštěv přednášek, sledováním videí z nejrůznějších konferencí a výukových videí na coursewares zahraničních univerzit jsem dospěl (a zajisté to není nic nového a převratného) k názoru, že ani tak nezáleží, co víte, ale jak to umíte prodat. Ono je totiž smutné, když někteří mí spolužáci znající kvanta informací o tranzistorech, regulačních členech a přechodových dějích nejsou schopni napsat jednoduchý dopis v angličtině, mail vyučujícímu (který by měl nějakou úroveň) a tak podobně.

Řekl bych, že v tomto české školství vážně zachybovalo. Pokud chceme držet krok s okolním světem a hospodářsky růst, nebude asi nejšťastnějším řešením produkovat „roboty“ napěchované encyklopedickými znalostmi s nulovou aplikační schopností. Nyní se konečně dostávám k jádru tématu. Vážně si myslíte, že lidé jako Gates, Jobs, Zuckerberg…(kteří ve světě technologií a internetu něco znamenají) si od svých dětských let čtou skripta plná vzorců a zbytečného balastu? Možná je otevřeli, možná v nich i chvíli četli, ale podstatou jejich úspěchu není naučení se textů nazpaměť (jak se často požaduje na českých školách). Jejich úspěch je v tom, že se nebáli do TOHO jít. Když byl Steve Jobs mladý, stavěl si doma rádia a rušičky signálů… V případě Gatese či Zuckerberga je to podobné. Těžko by dnes existoval Facebook, kdyby malý velký Mark seděl v dětství v koutku s knihou a tupě zíral na kusy kódu, které na první pohled nikomu moc smysl nedávají.

V tomhle vidím ten problém- my (Češi a snad mohu říci i Evropané) rádi spoléháme na ostatní, bojíme se změn a strašlivě neradi riskujeme. Možná to nějak souvisí s historií- kdo ví… Americká povaha mi v tomto ohledu přijde ráznější, sebevědomější a naplněná nezdolnou touhou vyhrát a být ten nejlepší. Víte, nejde ani tak o peníze. Miliony vyděláte i například prodejem aut, realit a mnoha dalšími způsoby. My, kteří jsme se však rozhodli zasvětit svůj život technice a IT bychom měli začít přemýšlet. Přemýšlet nad tím, jak můžeme zužitkovat nabyté vědomosti, přemýšlet nad vlastním zlepšením v rámci soft-skills… Je toho mnoho. Těžko pak můžete dělat start up s výhledem dostat se do Silicon Valley, když neumíte pořádně anglicky, když nemáte (byť jen základní) ekonomické znalosti…

Samozřejmě v tomhle to máme těžší. Jazykovou bariéru student ze zámoří řešit nemusí. Každý úspěch je však něčím vykoupen a je jen na nás, jak moc jsme schopni obětovat. Pokud se tedy rozhodnete, že se (teď nebo později) postavíte na vlastní nohy a nebudete jen „kravatový inženýrek s garantovaným platem“ lze říci jen jediné – JDĚTE DO TOHO! Bez porážky není vítězství, takže je potřeba s nimi počítat, ale pevně věřím, že to stojí za to. Pevně věřím, že být úspěšný ve vlastním podnikání je skvělá odměna za tvrdou práci, kterou však nemyslím ,,biflování“ se na zkoušky, ale vlastní růst a získávání dalších (zejména těch mezioborových) a společenských schopností a znalostí.

Pravděpodobně poslední kapkou, která chyběla k přetečení mého poháru trpělivosti s vysokou školou
byl výrok mého cvičícího při Statistice: ,,Teď byl ten veletrh práce… už konečně někoho berou, nebo
se jen chlubí?“

 

Vidíte tedy jaká je situace. Před stánkem Vám šaškují dvě slečny z personálního a jeden „odborník“ z
praxe. Vy přistoupíte na pravidla falešných úsměvů a vřelých podání rukou, abyste vzápětí zjistili, že
Vás stejně nikdo nechce, protože umíte jen školní látku a praxe je nulová. Buďte rádi. Dokažte těm
lidem, že právě Vy jste ten/ta nejlepší, a že něco skutečně umíte.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *