Úsměv

Úsměv. Stojí sedmnáct druhů svalů, za to mračení stojí minimálně dvacetkrát víc. Proč teda v dnešní spořivé době tolik plýtváme a zbytečně napínáme mimické svaly, vytváříme si nepěkné vrásky šklebením?

Nepotěší Vás snad, když jdete po ulici a projde kolem Vás sluníčko? (tak nazývám lidi, kteří kolem jen projdou a dokážou Vám vykouzlit úsměv) Stačí obyčejné zdvihnutí koutků a někomu změníte den.

Dělám to tak sama, i když z počátku to bylo velice těžké. Ale nechala jsem se inspirovat Paříží a dodalo mi to úplně odlišný pohled na svět. Byla to má první návštěva tohohle krásného města, dokázalo mě svou pozitivitou nabít hned ze začátku mé výpravy. Jelikož jsem jela na vlastní pěst a ulicemi Paříže jsem po vylezení z metra bloudila s mapou, už jsem se viděla, že místo objednaného hotelu budu spát v nějakém hostelu. Když jsem ztrácela nadějí, tak se ke mně přišourala stará paní, co zrovna venčila psa. Aniž by uměla anglicky, mi rukama, nohama trpělivě vysvětlila cestu. A já díky ní neskončila tu noc pod mostem. Pro mě nevídané, u nás se většinou setkám s tím, že Vás každý přehlíží, dělá, že telefonuje a vaše S.O.S. signály zamračeně ignoruje. Úchvatné, ta dáma mi předala tak krásný optimismu, že i když si už neuvědomuji její tvář ani hlas, byla to pro mě kouzelná paní, která změnila můj pohled na svět.

Když už jsme v té Paříži, ještě jedna z mnoha věcí mě zaujala. Jak jsem se procházela tou ohromnou Champs-Elysées nezaujaly mě jen architektonické skvosty, řada butiků s ohromujícími výlohami a velikost, zaujala mě slušnost lidí pohybujících se na ní. Když proplouváte davem a někdo do Vás nebo vy do někoho nechtěně vrazíte, neslyšíte vulgární zasyčení, ale ozve se omluvné excuzes-moi. A s těmi úsměvy se setkáváte, i když jdete do blízkého supermarketu ráno pro jídlo. Určitě řeknete, že takoví nejsou všichni, ale většina lidí je tam právě takových a mrzí mě, že u nás je to pravý opak.

Chápu, že každý máme své starosti a strasti, ale proč své okolí ignorovat, proč se jen tak neusmát, někomu bez proseb pomoct, ať už jde o obyčejnou těžkou tašku paní, co nastupuje do autobusu. Děsí mě, že jsme takoví ignoranti. Tak to zkusme spravit. Až půjdete ven, usmívejte se. Nenechte se strhnout davem šklíbů. Když se na vás i někdo v obchodě bude mračit a nevhodně si vás prohlížet, vyplázněte jazyk a usmějte se, jsme lidi, je tolik krásných grimas, tak proč zůstávat jen u té jediné. I když Vám to nic hmotného nedá, tak třeba i vy jednou pro někoho budete tou starou, kouzelnou paní, kterou jsem měla štěstí potkat. Není krásné, že obyčejným úsměvem můžeme změnit přístup k zítřejším dnům? Že čím víc nás bude, tím bude na světě líp? Málo si uvědomujeme, že žijeme jen jednou. Hodnotu života si většinou uvědomíme, až nějakou nešťastnou ztrátou. Vím, že je až příliš věcí, kvůli kterým se nám usmívat nechce, ale uvědomte si, že mračením je stejně nevyřešíte. Kolemjdoucí a lidi, co by potřebovali pomoci, třeba už jen s kočárkem do schodů, je dost. A bojí se požádat o pomoc, raději se s tím poperou sami. Ano jde to, ale proč nepodat pomocnou ruku, i vy jí jednou můžete potřebovat, tak proč nejít tím příkladem ostatním? Neuvědomujeme si to, ale vytváříme tím neobyčejnou hodnotu slušnosti. Lidské morálky. Všímejme si lidí kolem nás a nepřehlížejme jejich S.O.S. signály.

Tak neváhejme a pojďme změnit svět. :)

Komentář

  1. Od Patrik Battya

    Odpovědět

  2. Od Lůca

    Odpovědět

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.