Svíce, která nevyhoří

Nejdříve v srdci. Pak tělem ven. Pomalu. Cestou nabírá vzduch. Kyslík. Pomalu. Získává na síle. Dere se ven. Občas se zasekne, pochybuje, váhá a přidává písmena, občas je ubere. Nadechuje se k poslednímu výkřiku a na vyschlých rtech se objeví na světě. Vše je nové, vše nečekané, vše velké. Slovo se lehce ukloní, nabere dech a vydá ze sebe to nejlepší, vyřkne se do větru. Snad se dostane k uším, která ho vyslyší.

Samo slovo se stavělo dlouho. Muselo prožít dětství, pubertu, období dospívání, i střední věk a nejlépe až ve stáří se vyjádřit, posíleno zkušenostmi a silou života.

Napřed ale byla myšlenka, čerstvě narozená a putovala krví, trochu nesměle, startovala na čáře srdce, v duši, sama a bez ničeho a teprve cestou se zdokonalila a stala se z ní hořící svíce s něžným a hřejivým účinkem, ale i nejúdernější zbraň, jaká může být.

Slovo se učilo dlouho od krve a kyslíku a okolních vlivů, až se smělo nadechnout a jeho osud se naplnil do pestrých květů a svíce se začínala rozhořívat. V noci tiše zpívá do snů a rodí se. Prochází svým majitelem a ten se pak ráno vzbudí s inspirací a řekne slovo. Nezáleží na rtech, ani na jazyku, hlavní je ta startovní čára, pupeční šňůra, která se v bolestech přestřihává, i když při samotném porodu to nebolí a dává slovu živiny a sytí ho, než otevře písmena a podívá se na svět ještě ospalýma očima. Než otevře své oči na den, či noc a osloví všechny blízké i vzdálené. Slovo visí na rtech, ale nikdy se tam neudrží dlouho, svůj cíl si najde samo.

Slovo samo nabírá na síle časem. Slyší ho každý, ale teprve až čas prověří jeho sílu a účinek a správnost. V člověku, do kterého bylo namířeno, zahnízdí a časem dozraje a člověk si ho uvědomí a plně ho docení až časem a vzpomíná na něj. Tak to ale není se všemi slovy. Jen s těmi nejsilnějšími a myšlenými upřímně.

Hnout lidským přesvědčením dokáže to nejjednodušší slovo. Uši ho zaslechnou, v srdci zahnízdí a klíčí. Roste z něj krásná květina uvnitř těla a ta plodí další květinu, která se neustále vyvíjí a voní a čeká, až ji někdo utrhne, či zůstane sama kvést a z člověka se stává tvor s vlastním názorem.

Slovo vychovává a předurčuje, má velkou moc. Roste s každým jeho dalším pochopením s každým srdcem, které vnímá a neomezuje se pouze na sebe.

Síla slova záleží také na uších, kterým je určeno a také na upřímnosti a síle toho, kdo ho vyslovuje.

I na počátku světa bylo slovo, stvořilo nebe i zemi a vdechlo životy do lidí a zvířat, rozžehlo slunce, zbělelo měsíc a hvězdy. Slovo začalo, aby mohlo vše pokračovat, slovo nekončí a zůstává v mysli těch, kdo ho říkají i těch kdo ho přijímají. Má život věčný, jako srdce po požehnání.

Slovo není zahleděno do sebe, rty, ze kterých spadne, či vyletí, mohou být opilé vínem, ale slovo si žije svým vlastním životem, bydlící na papíře nebo letící ve větru z úst do úst.

Slovo žije ve společenství, ve své rodině bydlící v knihách a písemnostech světa. S vůní starých spisů tam žije uloženo v ubytovnách, na pryčnách, kterým se říká regály a knihovny, jestli tam jsou rády, to se neví, ale některé lidské oči tam rády zavítají a nasávají tu energii a poučení i inspiraci, či odpočinek. Někdy si slova dokonce lidské oči odnesou domů a tam se moudrost z napsaného předává dále a někdy i z generace na generaci.

Šťastnější jsou knihy v prozatímních příbytcích, nocují tam jen krátce a ty nejlepší nebo i ty nejhorší se brzy dostanou na jiná místa.  Říká se jim knihkupectví. Od svého otce-spisovatele se knihám do světa možná chce a možná ne a se slovy v těch knihách je to stejné. Spisovatel posílá své děti-knihy do světa s obavou, aby obstály, aby vychodily všechny školy života a s určitým vzděláním se dostaly ke všem očím a aby nebyly jen stojáky na poličkách.

Slova potřebují žít ve společenství, potřebují bratry a sestry, se kterými jsou celý život ve svém domečku, ať už brožovaném, či ve tvrdých deskách. Slova potřebují společnost, oči, příbytky.

Slovo je dar, je to zažehnutá svíce, která nás provází životem bez přestávky a za všech okolností. Je to svíce s plamenem silným a hřejivým a nekonečně zářícím, živeným silným knotem a vzduchem a kyslíkem. Ta svíce tu bude pořád a nikdy nás neopustí. Knihovny a knihkupectví jsou celým požárem, neuhasitelným ani tím největším deštěm nepochopení, nebo zloby. Jsou ohněm, který nepálí. I když v historii lidstva byly samy knihy páleny z nenávisti a nepochopení, ale pak vstaly z mrtvých a naopak díky pochopení a lásce se obnovily a žijí dodnes.

Až se jednou bude hodnotit svět, co dokázal, co pokazil, na oči soudců přijde kultura a láska, což je někdy jedno a to samé, budou tu ortely nad kvalitou našeho života. Kvalita našeho bytí se bude měřit v kultuře, a to podle stupnice dojmů a myšlenek, písně, obrazy, sochy, některé filmy a knihy-slova v nás zanechávají city a nesmazatelné zážitky i poučení. Na soudném dnu se objeví slovo, jako bylo na začátku všeho, bude i na konci, to slovo se vtiskne do našich odkazů a na základě těch bude mít dojem z nás a soudit nás a myslím, že máme mnoho dobré kultury na to, aby tento ortel byl nádherný. Dejme tedy každému slovu šanci, aby se stalo lepším a dejme sobě šanci, abychom my, byli lepšími díky slovům.


Jan Gregorek, Kněževes.

V době uzávěrky 24 let.

Kategorie – starší.

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.