Takový normální pracovní den

Nemám ráda pondělky. Tak nějak od přírody na ně nejsem nejlépe nastavená a vinou vlastní blbosti si vždycky myslím, že právě v pondělí toho musím stihnout nejvíc, aby byl pak zbytek týdne snesitelnější, a tak si tam dávám nejvíc povinností a práce.

Pondělní ráno – opět se všichni v republice asi zbláznili a jezdí už pracovat jen do Prahy. Taky to pak ráno v MHD tak vypadá a na ulicích se po víkendových kalbách ještě teď válí (nejen) omladina z ciziny. Nevadí, normálně jezdím do práce skoro hodinu, tak teď klidně pojedu hodinu a půl. To zvládnu.

Tož, jedu za klientem do školy. Chlapec, Downův syndrom – těžký případ. Tak nějak si v 17 letech dělá, co chce a ještě s ním mlátí puberta. Dobrá, jdeme s celou třídou ven, já mám alespoň čas s učitelkou prokonzultovat jeho studijní (ne)úspěchy. Mám ráda slovní hodnocení na školách. Jak totiž známkou ohodnotit například to, co v předmětu výtvarná výchova vyjádříme slovy: „Celý rok jsme s Míšou trénovali umístění barvy na čtvrtku.“

Cestou potkáváme k naší smůle jednu hezkou slečnu v minisukni – normálně po holkách na ulici nekoukám, ale tady jsem teda čuměla. Můj chlapec se nenápadně šine po chodníku, aby do ní z ničeho nic, nikým nepozorován, vrazil a rukou zašátral v oblasti hrudníku. Ha! Ženu se k němu s učitelkou a s omluvou dotyčné slečně, ta na to reaguje rozpačitým úsměvem a slovy: „Vždyť to nevadí, nemusíte se na něho zlobit.“ Všechno špatně! Prosím Vás, jestli se Vám někomu něco takového stane, jakkoli ten člověk, co Vám to udělá, vypadá retardovaně, okamžitě ho setřete studenou sprchou výtky a klidně mu důrazně vynadejte – jakákoli jiná reakce je v tomhle směru neomluvitelná. Jestli budu u toho já a Vy se zachováte jinak… Nepochválím Vás. A v pondělí už vůbec ne.

Vracím se do poradny. Chvilka klidu, napíšu zprávu z návštěvy. Po obědě mi přichází chlapec na vyšetření laterality. Chlapec s PAS (dle papíru patrně čistý autista, ale o tom si můžu myslet svý). Přichází s tatínkem – ten se na mě dívá jakože: To jste Vy, ta speciální pedagožka? To jako Vy budete vyšetřovat mýho kluka? Fakt?

Možná mi ještě nebylo třicet a jsem poměrně výrazný typ, taky ráda „vypadám“ a ano, nosím podprsenku s označením E, ale to se sakra zákonitě nevylučuje s tím, že jsem chytrá holka a svojí práci rozumím, ne?

Po 45 minutách vycházím z vyšetřovny. Vyšťavená, chlapec povětšinu času pozoroval nepřítomně okno, občas zabušil do stolu. Ke konci víc hýkal a schovával se pod stůl. Efektivní práce. Možná přece jen přehodnotím svou situaci, nechám si zvětšit prsa na F a najdu si jinou, výdělečnější práci.

Následuje dvouhodinová porada – o ničem. V pořádku. Při cestě domů narazím na své bývalé studenty z praktické školy. Ke své vlastní smůle v tramvaji, která jede po nábřeží. Studentíkům je kolem šestnácti, sedmnácti. Ne, že bych je neviděla ráda, ale…

„Jé, pani učitelko, jak se máte?“

Ale tak, ráda se s nimi pozdravím a zdvořile si popovídám, jak se mají na škole beze mě a jak po mně teskní. Až do chvíle, než si jeden studentík zasněně po cestě podél Vltavy vzpomene…

„Paní učitelko a vzpomínáte si, jak jste nás vzala na tamhleten zámek, jak tam bydlí pan prezident? Na ten Karlštejn?“

No, tak na shledanou, děti, ráda jsem Vás viděla a se skloněnou hlavou a rychle, jak jen mi to mé osmicentimetrové podpatky dovolují, upaluji nenápadně z tramvaje ven, doufaje, že si mě s oslovením „paní učitelka“ spojí co nejméně spolucestujících v narvané tramvaji.

Úterý nezačíná pro mě nijak zvlášť jinak, než pondělí. S rozdílem, že tentokrát jedu do práce hodiny dvě. Nějakej idiot v metru pustil psa a ten mu skočil do tunelu. Metro stojí.

Na devátou mám objednaného chlapce na školní zralost. Začínáme o něco později. Vím, že chlapec nemluví a má diagnózu Downův syndrom. Má na krku píšťalku – ta je mi povědomá. A! Vzpomínám si. Info mám od naší logopedky, kam s maminkou klučina dochází pravidelně. Chlapec se hezky chytá na znaky. Maminka kolegyni popisovala, jak doma hráli na schovku, a po vskutku dlouhé době, kdy se stávala velmi zoufalou matkou, chlapce našla ve skříni, kde zoufale mával znak pro slovo „máma“. Ano, tehdy jim logopedka doporučila, aby využívali píšťalku. Odvádím chlapce do vyšetřovací místnosti (to zní, jak když jde k výslechu). Jenže někdo zvoní u dveří, smůla, jsem tu sama, chlapečka pouštím na pár minut z dohledu. Když se vracím, nevidím ho, za to slyším píšťalku. Ze skříně. Bodejď, jen úplněj pitomec by se nepoučil ze svých dřívějších omylů.

Další vyšetření před jedenáctou. Miloučký klučina s dětskou mozkovou obrnou. Chytrý kluk, možná až moc. Při otázce: „Dřevo řežeme pilou, a čím ho štípeme?“ se na mě vesele uculí a s jistotou mi odpoví: „Komárem.“ Jasně, na blbou otázku, blbá odpověď a co jsi jako čekala, jde mi hlavou, třicet let stejné, nenovelizované testy od Matějčka. Netřeba komentovat dál.

Odpoledne zvolním, alespoň do té míry, abych odeslala zprávy mailem, které jsem napsala během pondělka a úterka. Ke své smůle si nevšimnu, že místo abych popřála klientům na závěr příhodné „veselé Velikonoce“, píšu „veselé Vánoce“. Drobný překlep. Snad to pochopí.

Inu, mám svou práci ráda, což o to. Ale měla bych si dávat pozor na úsloví, že „učitel je diagnóza“. A „speciální učitel“? To už je prý nemoc.